Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ostrov vyvolených - 4. kapitola

26.11.2010 (14:00) • Wickies • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1535×

4. kapitola

Nabalený dvěma taškami plnými různých potravin jsem se vrátil k Belle domů. Ještě stále spala. Seděl jsem u její postele a sledoval ji. Ležela na břiše, a když se zavrtěla, tak jí pokrývka sklouzla ze zad. Vlasy měla přes obličej a rozprostřené na polštáři vypadaly jako závoj.

„Bože,“ vyšlo z jejích úst. Usmál jsem se a seděl dál tiše v očekávání, že si mě všimne. Zvedla hlavu a rukou si odhrnovala vlasy z obličeje. Otočila hlavu mým směrem a místo úsměvu, který jsem čekal, zavřela oči a znovu obličej zabořila do polštáře.

„To je to tak hrozný?“ zeptal jsem se pobaveně a narážel na její kocovinu.
„Co tady děláš?“
„Neměl jsem tady už být?“ zeptal jsem se zmateně.
„Nikdo nezůstává a hlavně ne takový tajný agent jako ty. Čekala jsem lístek se vzkazem: Byl jsem naléhavě odvolán… a plno lží k tomu,“ vysvětlila mi.

Mezitím se Bella vypotácela z postele a kolem těla si omotala přikrývku z postele. Sedla si vedle mě ke stolu a sledovala holuby na okenním parapetu. Nebo se jen nechtěla dívat na mě, ale to nevím, protože do její hlavy nevidím.

„Něco jsem ti přinesl. Nevím, co máš ráda, tak jsem toho vzal víc,“ prolomil jsem ticho v pokoji.
„Tys byl v obchodě?“ zeptala se nechápavě.
„Potřeboval jsem něco na sebe, tak jsem tam zašel. Máš tam i čerstvé pečivo.“ Bella nakoukla do tašky a vzala si sladký rohlík. Pomalu ho začala uždibovat a kousky si vkládala do úst.

„Tak už mi konečně řekneš, kdo jsi?“ Zakroutil jsem hlavou, že ne.
„Tak já budu hádat,“ nezeptala se, jen mi to oznámila.
„Nejsi ze školy a přece tam chodíš. Podle všeho mě sleduješ a jak jsem už poznala, tak mě chráníš,“ domluvila a čekala na můj souhlas. Mlčky jsem přikývl.

„Tak dále. Někdo ti dává rozkazy a sleduje tvou činnost. Jsi něco jako tajný agent, ale nechápu, kdo by měl zájem nechat mě hlídat. Nebo jsem snad něco provedla a hledají mě federálové? Jediný zločin, kterého jsem si vědoma, je nevrácena kniha z knihovny a pochybuju, že Krakatice by mě nechala hlídat. A navíc jsem si jistá, že nejsi tak úplně normální člověk,“ konstatovala a opět čekala.

„Jak jsi na to přišla?“ Sakra ta holka je vážně dobrá. Všímavá je až příliš.
„Už jsem pár kluků měla a při sexu ani jeden nevrčel a navíc, kdybych tě nezarazila, tak bys mi prokousnul tepnu na krku. Sice jsem byla opilá, ale pamatuju si hodně,“ chrlila ze sebe usvědčující fakta a já jen zíral. Jak jsem mohl být tak hloupý! Postavil jsem se a přešel pokoj k posteli. Sednul jsem si na ni a hlavu schoval do dlaní.

„Slyšela jsem i tvůj telefonát a před šedesáti lety jsi nemohl být ani na světě, natož před soudem. A pokud je pravda, že jsi tam byl, tak nejsi člověk. V čem se mýlím?“ zeptala se.
„Bojíš se?“ zeptal jsem se. Zakývala hlavou, že ne. Upíří rychlostí jsem se přesunul k ní a zašeptal do ucha: „A teď?“ Cukla sebou, ale neutekla.

Vzal jsem si bundu, která tady zůstala od včera a dal se k odchodu. Od dveří jsem se otočil na Bellu, ale nic neřekl. Ani ona mě nezastavila.

Od Belly jsem šel rovnou za Esme. Už když jsem procházel chodbou k bytu, slyšel jsem, kdo je uvnitř.
Eleazar. Sice jsem čekal, že to bude právě on, kdo mi dá kárný trest, ale že tady bude tak rychle, jsem nečekal. Otevřel jsem dveře a viděl zklamanou Esme. Už musela všechno vědět.

„Ahoj,“ pozdravil jsem zdvořile. Oba mi věnovali jeden pohled a pak dělali, že tam nejsem. To bude si hodně krutý trest.
„Edwarde, přemýšlel jsi vůbec nad svými činy?“ zeptal se vážně Eleazar.
„Ne,“ zněla má stručná odpověď. Pokud chtěl slyšet něco jiného, měl mi říct co.
„Mám ti předat vzkaz od Carlislea,“ řekl a podal mi přeložený papír.
„Dík.“ Vzal jsem si od něho papír a rozložil. Stálo tam přesně, co jsem čekal. Okamžitě se vrátit na ostrov a předstoupit před kárný soud.

Eleazar odešel, ani se nerozloučil. Chápal jsem jeho rozčílení. Zklamal jsem všechny a nejvíce sám sebe. Esme mě pohladila soucitně po rameni.
„Je mi to líto,“ řekl jsem Esme.
„Já to vím. Doufám, že jsi té dívce nijak neublížil. Obvykle jsi pravý gentleman, ale někdy může každý sejít z cesty,“ řekla smutně. Mrzelo mě, že si myslela, že bych Belle ublížil. Nejsem žádný násilník, jen mám větší sílu, ale dokážu se ovládat.
„Esme, musím ti něco říct. Celá ta věc je vážnější, než se zdá. Ona mě prokoukla. Ví, že nejsem normální,“ obrátil jsem hlavu k Esme, abych viděl, co ona na to.

„Jak to poznala?“ zeptala se zděšeně.
„Dala si dvě a dvě dohromady. Byl jsem moc průhledný. Vůbec se mi tahle mise nepovedla. Jsem k ničemu.“
„Nejsi k ničemu, ale jsi zamilovaný!“ vykřikla nadšeně Esme.
„Cože? Zamilovaný po dvou dnech, co ji znám?“
„Jak jinak si pak chceš vysvětlit své selhání? Ještě nikdy jsi neselhal ve své roli. Všechny úkoly jsi plnil na jedničku a teď? Jen se na sebe podívej. Konečně chápeš, co je to láska,“ vysvětlovala mi nadšeně.

„Myslíš to, že i přes zákaz jsem se k ní ráno vrátil? Že jsem věděl, jaké to bude mít následky a stejně jsem k ní šel? To je láska?“ Byl jsem zmatený. Jedinou podobu lásky, kterou jsem znal, byla ta fyzická. Jinou lásku jsem nikdy nepoznal. Lásku mateřskou si nepamatuji a sourozenecké mám až po krk.
„Láska má mnoho podob a ty jsi poznal zrovna tu zakázanou. Snad to všechno ještě dobře dopadne,“ domluvila a dala se do balení.
„Kdo nás vystřídá?“ zeptal jsem se.
„Ani to nechtěj vědět,“ odpověděla mi Esme a v mysli dodala jména.

Všechno proběhlo rychle. Ani jsem se nemohl rozloučit s Bellou. Druhý den ráno jsme byli na ostrově. Měli jsme štěstí, že právě byl den lovu. Už jsem se nemohl dočkat.

„Edwarde, tebe se lov netýká. Okamžitě do hlavní budovy,“ sdělil mi jeden z ochranky Carlislea. Sklopil jsem hlavu a vydal se za Carlisleem. Nebál jsem se, ale nechtělo se mi tam. Podívat se Carlisleovi do očí a přiznat chybu, byl pro mě ten nejvyšší trest.
„Má cenu říkat něco na obhajobu?“ zeptal jsem se Carlislea.
„Ne. Tvůj trest je stanoven. Šest týdnů bez stravy. Odejdi na druhý ostrov. Nebo tě má někdo doprovodit?“ zeptal se ironicky, protože tím doprovodem myslel, že mě hlídka odvede proti mé vůli, kdybych se chtěl bránit. A proč bych to taky dělal, když bez lodi a navigace se z ostrova nedostanu.

Trest byl přiměřený mému prohřešku. Neměl jsem pocit, že bych udělal až takovou chybu, ale nemělo se cenu stavět proti soudu. Šest týdnů. Celkem dlouhá doba. Jednou jsem měl trest čtyři týdny a už jsem byl na pokraji sil. U nás upírů hladovění neznamená smrt, ale jen blouznění, celkové vyčerpání, agresivitu a něco jako bezvědomí.

Čeká mě dlouhá doba o samotě a budu mít moře času na přemýšlení. Mou mysl zaměstná nezkrotná a sebevědomá Bella.

Mezitím v Port Angeles…

„Moc dobře vidím, že mě sledujete,“ vpálila Bella neznámému muži do obličeje. Už delší dobu měla pocit, že ji sleduje muž a žena v klubu, kde chtěla truchlit za Edwardem, který zmizel bez rozloučení. Prvně se zlobila, že to ráno neodešel a vrátil se, ale nakonec si uvědomila, že je jí po něm smutno.
„Spíš hlídáme,“ odpověděl pobaveně.
„Ty jsi taky jeden z těch podivínů jako Edward?“
„Podivínů?“ zeptal se udiveně, protože pochyboval, že by Edward prozradil pravdu o jejich existenci.
„No jistě. Co si myslíš, že jsem úplně hloupá? Mám oči a uši. Všechno mi řekl,“ tvrdila zarytě Bella, i když to nebyla tak úplně pravda. Neměla tušení, co jsou zač, jen poznala, že nejsou normální.

„Tak to mě podrž. On ti vážně řekl, že jsme upíří? A řekl ti to předtím, než se s tebou vyspal nebo až potom?“ bavil se Emmett, který nevědomky vyzradil jejich velké tajemství.
„Cože jste?“ vystrašeně se zeptala Bella. Došlo jí, že si nedělal srandu. Něco na tom musí být. Jak jinak si měla vysvětlit ty podivnosti kolem Edwarda. Celý život žila v přesvědčení, že upíři jsou fiktivní a teď už zná tři, protože ta slečna vypadala stejně bledě jako ti dva.

„Ty jsi ale pako, Emmette!“ setřela ho ta blondýna.
„Asi to nevěděla, že? Vidíš, jak jednoduché to má Edward, když všem vidí do hlavy? Jemu by se něco podobného nestalo,“ řekl k Rosalii. Přestože to řekl Rose, Bella to slyšela a v nitru se děsila, s kým si to vlastně začala.

Jediná věc stále Belle vrtala v hlavě. Co po ní vlastně chtějí?

Autor: Wickies (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ostrov vyvolených - 4. kapitola: