Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osud jako náhoda - 7. kapitola

18.02.2010 (11:00) • kristenka415 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 942×

Došla jsem na okraj lesa a zadívala se na černé stromy. Obrysy se mlhavě rozmazávaly ve tmě.

Noční ptáci začínáli vylétávat ze svých úkrytů a snášeli se nad korunami stromů. Zkoušela jsme jen tak pro zábavu rozeznávat odlišné hlasy zvířat.

Po neúspěšném začátku jsem toho raději zase nechala a kochala se nádherným pohledem na rozlehlou krajinu.

Ve tmě to vše vypadalo tak nějak tajemně až z toho běhal mráz po zádech. Já se však nebála. Těšila jsem se, až si večer lehnu do postele a ve snu se nechám unášet vzpomínkami na dnešní výlet.

Od hlubokého dumání mi pomohl nevábný skřípot v dalekém lese.

S hbitostí srny jsem se narovnala a vkročila do lesa. Noha následovala nohu a já si všímala všech maličkostí kolem sebe. Po pravé ruce se mi táhla dlouhá, spíše nekonečná zeď, rozdělující městský park od místního, děsivého hřbitova.

Nedaleko sebe jsem zahlédla tři malé schůdky nalepené na zdi. Došla jsem k nim a pomalu začala stoupat.

V hlavě se mi honily děsivé příběhy, které mi mamka vyprávěla, když jsem byla malá. Vzpomínám si na jeden večer, kdy jsme byly spolu v pokoji, a mamka mi vykládala jednu z mnoha pověstí:

Vzpomínala jsme na děsivé příběhy vyprávěné mou praštěnou matkou.

Musela jsme se pousmát. Byly to děsivé pověsti, ale také společně trávené chvíle.

Zadívala jsem se do obličeje dívky. Ve tváři opravdu měla děkovný výraz.

Nebyla jsem tu už věky, tak mě ten výraz zase překvapil.

Vybavila jsem si znovu ten příběh a po celém těle mi zase přejela husina.

Rozhlédla jsem se po celém hřbitově. Nedělo se tu nic neobvyklého, tak jako vždy.

Otočila jsem se zpátky k lesu a pomaličku jsem začala scházet schody dolů.

Zadívala jsme se do hlouby lesa, ale ve tmě jsem nic nezáhlédla.

Přestala jsem věnovat pozornost mým myšlenkám a pomalu začala kráčet do neznáma.

Nad hlavou mi poletovali různí ptáci a vedle mě skotačila lesní zvěr. Prostě jsem si připadala jako princezna v pohádce.

Připadalo mi, jako by za mnou někdo šel, ale když jsem se otočila, abych se podívala, tak tam nikdo nebyl.

Pořád do kola jsem za sebou slyšela kroky, šustění listí, i nepravidelné dýchání.

Docela mě to děsilo, ale v hlavě jsem si pořád do kola říkala, že jsem jen histerka bláznivá. Pro jistotu jsem přidala do kroku.

Před sebou jsem už měla výhled na krásné, noční jezero. Divný pocit ve mně pořád hlodal, a tak jsem posledních pár metru utíkala.

Zastavila jsem až u lavičky a hned jsem se na ní taky posadila.

Páni, tak takhle hodně mě už nic dlouho nevyděsilo. Pomyslím si.

Pomalu jsem se uklidnila, tep se mi zpomalil a já se zadívala na mírumilovnou hladinu jezera.

Svit měsíce se odrážel od povrchu vody. Celá krajina byla zalita stříbrnou barvou. Vše to vypadalo jako v pohádce.

V klidu a míru jsem se nechala unášet myšlenkami.

,,Pomóóóóccccc,'' vydralo se mi ze rtů, když mě nečí ruce uchopily kolem krku. Další výdech se mi zadrhl v krku a já nemohla vydat ani hlásku.

,,Buď zticha a nic se Ti nestane,'' zašeptal na mě těsně vedle ucha povědomý hlas. I když jsem byla strachy bez sebe, uvědomovala jsem si, že ho znám.

Pokusila jsem otočit krk a zadívat se na neznámého, ale hned jak jsem to skusila, trhl mi prudce hlavou na druhou stranu.

Vykřikla jsem bolestí a přestala jsem vnímat ostatní podměty. Bolest naplňovala celou mou duši tak, že se nedalo na nic jiného soustředit.

Jediné co jsem ještě dokázala vnímat, byla jeho slova.

,,Být tebou, tak nechodím do lesa v noci, a už vůbec ne samotná. Nemusel bych se taky ovládnou, víš? A to by pro Tebe nebylo moc dobré. Určitě bys nerada přišla domů s drobnými rankami na krku!''

Co to povídá? Jaké ranky na krku? Mluví jako nějakej upír, nebo co.

Po celém těle mi naskočila husina. Nevím, jetli to bylo ze strachu, nebo z toho, že jsem ho znala.

Ale obě varianty byly asi správné.

Jestli jsem to dobře pochopila, tak mi vyhrožoval smrtí, ale proč mi jenom vyhrožuje?

Proč neudělá něco rovnou teď?

Ne že bych toužila po smrti, to vůbec ne, ale jen mi to příjde trochu nelogické.

,,Toto malé shledání si vysvětluj tak, že jeden hodný, tvor, se tě snaží chránit, a ten druhý, zlý tvor, Ti to jen zkazuje. O tomhle dostaveníčku nikomu neřekneš, nebo toho budeš hořce litovat.''

Pořád do kola mi vyhrožoval a já jen seděla jak poslušná ovečka. Připadala jsem si jak zbitá.

Sevření na krku povolilo a moje ruce vyletěly na horu jak blesk.

Prohmatala jsem si celý krk, jestli je vše na svém místě.

Vše bylo tak jak má být. Nahlas jsem si oddychla.

Najednou jsem si uvědomila, že tu nejsem asi sama.

Rychlostí zmije jsem se otočila, ale nikoho už jsem neuviděla.

V hlavě jsem si od začátku přehrála celou předešlou scénu a hned jsem se zvedla z lavičky.

Tak tady mě už nikdo pěkně dlouho neuvidí.

Mikinu, kterou jsem měla na sobě, jsem si zapla až ke krku a s rychlostí atleta jsem běžela domů.

Odemkla jsem dvěře, zaplula do baráku a zamkla na dva západy, nasadila jsem řetízek a ještě pro jistotu jsem dala závoru.

Tu noc jsem nezavřela oči.

Další