Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudem je smrt - 1. kapitola

29.08.2010 (18:00) • Paradis • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1316×

Prolog

„M… moje… moje dítě!“ zasténala jsem na pokraji všech sil. Přála jsem si ho  mít u sebe. Toho drobečka, kterého jsem se nehodlala vzdát a ona mi ho teď brala! Byl můj! Můj a ona na něj neměla právo! Navíc… byla upír! Vím to. Byla navlas stejná jako tamten. Bledá a ledová kůže, neskonalá krása… jen ty oči. Ale byla! Poznala bych je kdekoliv, kdykoliv!

„Ššššš…,“ pohladila mě po vlasech ta blonďatá a neskonale krásná upírka. Nesmála se, jen svírala mé dítě a chystala se k odchodu. Zvedla se a s očima jen pro mého malého drobečka odcházela.

„U… u… upír!“ vydechla jsem za vzdalující se postavou a pohltila mě tma. Nevím, co se stalo. Jsem mrtvá? Nebo jen v bezvědomí? A co moje dítě? Kde je? Odnesla ho pryč? Ne! To nesmí!

písnička se k tomu hodí tak napůl no... (spíš text odpovídá, řekla bycc...) ale strašně moc se mi líbí, takže jsem jí sem dát musela a kdo nechce, samozřejmě si jí pouštět nemusí... :D :P

Kapitola první - začátek

(Bella)

„Děvko! Co si o sobě myslíš? Přitáhneš si po třech dnech a…“

„Tati! Ale já tady byla!“ bránila jsem se rozzuřeně. „To tys byl v prachu!“ vyjekla jsem roztřeseným hlasem a třela si bolavou tvář. Nedivila bych se, kdybych se ráno probudila s modřinou ve tvaru otcovy dlaně.

„Ty svině! Co lžeš? Co se vůbec opovažuješ se mi podívat do očí a lhát!“

„Ale já nelžu!“ křikla jsem a zmateně se rozhlédla po pokoji. Tašku jsem měla na židli a bundu hned vedle, takže šance na útěk byly celkem vysoko.

„Myslíš si, že jsem úplně blbej? Ale to se mýlíš, holčičko. Já ti ukážu, kdo je tady pánem!“ křiknul a začal si rozepínat opasek. A sakra, že by další výchovnej výprask? Popadla jsem kabelku s bundou a vystřelila ze dveří. V rychlosti jsem si nazula tenisky a zároveň nahmatala klíčky od auta. Zaslechla jsem, jak se ze schodů valí otec v podobě rozzuřeného býka, ale to už jsem zabuchovala dveře a startovala auto. Splašeně jsem vyjela z ulice a zamířila neznámo kam.

Ahoj, tady Angela Weberová. Momentálně nemám čas, ale pokud chcete, zanechte mi vzkaz… píp. Skvělý, takže Ang padá. Zkusila jsem ještě Marry a Jessiccu, ale dopadla jsem stejně.

„Bello?“ usmál se zmatený Jeremy, když mě zahlédl ve dveřích.

„Ahoj,“ usmála jsem se omluvně. „Promiň, ale já… nemohla bych tady přespat?“

„Hele, Bells, to není dobrej nápad,“ kroutil hlavou a mumlal něco o tom, že kdyby věděl, že budu dolejzat ještě půl roku, nikdy by do mě nešel.

„Slibuju, že je to naposled,“ špitla jsem. „Vážně nemám kam jít. Než se ráno vzbudíš, tak zas budu v prachu, to slibuju jenom… klidně budu spát na chodbě, nebo ve vaně… prosím…“

„Bolí to moc?“ zeptal se, ignorujíc můj monolog. Jen jsem zabručela. „Pojď, dám ti na to led,“ povzdychl si a rozhlédl se, aby nás náhodou někdo neviděl. Taky… Já studentka a on, mladý, nerozvážný a víc než sexy učitel…

„Díky,“ zamumlala jsem a uždíbla si kuličku hroznového vína. Uvědomila jsem si, že jsem dnes ještě nic nejedla.

„Nemáš třeba hlad?“

„Ne,“ odsekla jsem rádoby ublíženě. „Ale něco k pití neodmítnu,“ zazubila jsem se. Jerr zavrtěl hlavou a ve svém sexy oblečku – trenýrkách - odešel do kuchyně. Já se zachumlala do deky a misku s ovocem si položila na břicho. Bylo fajn, když mě někdo obskakoval. Na nic takového jsem zvyklá nebyla. Po chvíli se mi dostalo vytoužené skleničky něčeho dobrého a já spokojeně usnula.

Probudila mě zima. Rozhlédla jsem se kolem sebe a všimla si otevřených balkonových dveří. Normálně by mi to nevadilo, ale venku bylo minimálně patnáct pod nulou. Vstala jsem a uvědomila si, že mám na sobě jen dlouhou, flanelovou košili a kalhotky. Samolibě jsem se usmála a vydala se ke dveřím s úmyslem je zavřít. Nechtělo se mi onemocnět. Táta by mě rozhodně čajem s citrónem nerozmazloval a sedět ve školní lavici s bolavou hlavou a neschopná mluvit, to se mi nechtělo.

Až po chvíli jsem si všimla, že je venku Jerr. „Co tady děláš?“ zívla jsem a otřásla se v poryvu ledového větru.

„Přemýšlím,“ odpověděl a vydechnul obláček bílého dýmu – cigaretového kouře a páry, která se v té zimě srážela přímo u pusy.

„A kouříš,“ dodala jsem. „Za chvíli ani nevyjdeš schody,“ pokárala jsem ho a dřepla si na opěrku křesla, ve kterém seděl Jerr.

„Na,“ řekl a hodil po mě nějakou bundu. S díkem jsem přijala a zachumlala se do ní.

„Nad čím přemýšlíš?“

„Nevím, prostě jen tak,“ pokrčil rameny a znovu popotáhnul z té ohavné a nezdravé věci. Apaticky jsem se zašklebila. „Tak fajn, prozradím ti to, chceš?“ uchechtl se.

„Povídej,“ vybídla jsem ho.

„Nemohl jsem spát, protože příšerně chrápeš.“

„Ha, ha, ha…“ Dloubla jsem ho do žeber a udělala uraženou. Moc dobře jsem věděla, že nechrápu. Ptala jsem se na to Angely i Jessicci. Ang by mi nelhala, protože je to má nejlepší kamarádka a Jess taky ne, protože by si nenechala ujít možnost, jak mě ztrapnit.

„Dobrá, dělám si srandu, promiň,“ usmál se a přinutil mě tak se zpátky na něho otočit. „To ten měsíc. Nikdy nemůžu spát, když je úplněk,“ pokrčil rameny.

„Je úplněk?“ zeptala jsem se. Jak to mohl poznat? Vždyť je zamračeno…

„Jo, je. Proto nemůžu spát,“ uchechtnul se. „Ale ty bys měla.“

„Jistě, pane učiteli,“ zazubila jsem se a jak řekl, zvedla jsem se k odchodu. Navíc jsem vážně byla utahaná a nic mě nelákalo víc, než ta krásně rozehřátá pohovka. Jerr nakrčil nos a zavřel oči. Posléze si dvěma prsty zmáčknu kořen nosu a tiše promluvil.

„To, mi ani nepřipomínej. Jestli to praskne, jsem oba v háji,“ zavrtěl hlavou. Chlácholivě jsem ho pohladila po hlavě a zamířila zpět. No co, tak jsme se spolu párkrát vyspali, ale to už je dlouho. Pak jsme se rozešli s tím, že to nebyl nejlepší nápad, ale já dneska prostě neměla kam jít. Navíc, proč by to mělo prasknout? Prozradila jsem to jen Angele a ta by ti nikdy nikomu dalšímu neřekla, tak co...

Znovu jsem se probudila až ráno. Jerremy chrápal – a pak kdo tady chrápe… a já, jak jsem slíbila, tak jsem taky udělala. Řekla jsem mu, že než se vzbudí, budu v prachu.

Navlíkla jsem se do úzkých džínů a oblékla podprsenku. Zjistila jsem, že mám tričko mokré, protože jsem na něj v noci, když jsem šla z balkónu omylem zvrhla skleničku s pitím, takže jsem si nechala Jerremyho košili a vyrazila.

Překvapilo mě, že svítilo sluníčko. To už jsem dlouho neviděla.

(Genie)

Probudilo mě lehké lechtání sluníčka v obličeji. S úsměvem jsem se protáhla a potichu, po špičkách vyrazila do koupelny. Nechtěla jsem probudit Willa. Navlékla jsem se do hedvábného župánku a opláchla si obličej vlažmou vodou. Pak jsem zaslechla jemné ťapkání po podlaze.

„Wille? Ty můj broučku… už ses vyspinkal, jo?“ usmála jsem se a podrbala mého miláčka za ouškem. Sastně zavrněl a odštrádoval si to pryč. Předpokládala jsem, že na snídani. Já jsem se připravila; umyla, vyčistila zuby a tak dá a tak dál… a potom se také vydala něco sníst.

„Dobré ráno,“ popřála jsem naší rodinné služebné a zasedla ke stolu. Rodiče již zde byli a vychutnávali si ranní kávu a čerstvé pečivo.

„Dobré ráno, Genie…,“ usmála se matka a otec jen kývnul. Věnovala jsem jim polibek na tvář.

Chroupala jsem ovocné müsli a přemýšlela o mém plánu na dnešní den. Zatím to vypadalo na slunečný den, takže bych mohla vzít Williema na procházku, pak se možná sejít s Enie…

Isabella – naše rodinná služebná přinesla na stůl čerstvý výtisk New York times, a když se o ně chvíli nikdo nehlásil, tak jsem si jej ukořistila pro sebe.

Záhadné vraždy pokračují

Včera, s úderem osmé hodiny večerní bylo objeveno další zohavené tělo. Tentorkát se jednalo o devatenáctiletou studentku, Madeline Trascotovou. Pitva prokázala, že příčinou smrti, stejně jako u předešlých objetí, byl zlomený vaz. Poté byly oběti zbaveny krve a popáleny. Vrah (policie spekuluje o možném gangu) své oběti zapálí, ale protože nepoužívá benzín, ani jiné hořlavé prostředky, uchovají v dostatečném stadiu pro to, aby bylo možné příčinu smrti odhalit.

Policie uvedla, že toto je již dvacátý případ vraždy za poslední týden a je přesvědčená, že za tím stojí minimálně dva vrahové, možná celý gang.

Oběti neměli žádné spojení, věkové, pohlavní, či příbuzenské… vrah si své oběti vybírá náhodně na celém území New Yorku...

„Ehm, Genie?“ vyrušil mě otec decentním odkašláním.

„Ano, tati?“ zvedla jsem hlavu.

„Ptala jsem se, co máš dnes v plánu,“ vložila se do toho matka.

„Aha… Zatím nevím. Myslela jsem, že bych pořádně vyvenčila Willa a pak, možná… nevím,“ pokrčila jsem rameny.

„Skvěle, tak to bys mohla odvést babičku Marii na pohřeb její přítelkyně, že?“ mekla na mě. Pohřeb? Ehe… to se mi nezdálo.

„Co prosím?“

„Slyšelas dobře, tak, co tomu říkáš?“

„No, jak myslíš. Kdy?“

„V půl třetí,“ odpověděla kvapně matka a zvedla se od stolu. Otec ji následoval. Skvěle, takže pojedu na pohřeb někoho, koho jsem v životě neviděla. Budu si muset vyhrabat něco na sebe, pomyslela jsem si a vyrazila zpátky do pokoje.

Autor: Paradis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudem je smrt - 1. kapitola: