Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudem prokletá 10. kapitola

01.12.2011 (18:00) • MayaC • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 1287×

10. kapitola

Bella

„Zlatíčko, co se děje? Od té doby, co jsme odjeli od vás, jsi celá nervózní. Stalo se ti něco?” ptal se můj milý s obavami.

Snažila jsem se, aby si toho nevšiml, ale asi poznal, jak si úzkostlivě žmoulám ruce.

„Víš, no, mám strach. Co když se vašim nebudu líbit? Co když jim nebudu připadat pro tebe dost vhodná? Ach, Edwarde, já mám takový strach.  Neměla jsem to pozvání přijímat. Neměla jsem se ti vůbec plést do života,” přiznala jsem se mu. Teď už jsem se ani nesnažila zakrýt svoje slzy, které mi padaly po tváři. Edward okamžitě zajel ke krajnici a odepnul si pás.

„Bello, miláčku, podívej se na mě. Co tě to zase, proboha, napadá? Oni tě přeci znají a mají tě už teď moc rádi a zdáš se jim víc než vhodná jako moje partnerka. Proč se tak podceňuješ? A neplač, víš, že ti stres škodí. Já tě miluji a ty mě, nebo ne?” Přikývla jsem.

„Tak vidíš, ty můj blázínku, a to je přece to nejdůležitější.”

Utřela jsem si slzy a uklidnila se. Když jsme přijeli před jejich dům, trochu mě překvapil klid, jaký tam byl. Se čtyřmi puberťáky v domě bych počítala s hlukem, obzvláště v případě Jaspera a Emmetta. Dům byl naprosto neskutečný. Při své poslední návštěvě jsem si ho nestačila moc prohlédnout. Edward mě vzal povzbudivě za ruku a vedl mě dovnitř. Snažila jsem se, abych nekoukala s otevřenou pusou, ale moje překvapení se asi nedalo přehlédnout. Zmohla jsem se na jediné.

„To je nádhera.”

„Jsem rád, že se ti líbí. Máma je architektka, všechno je to její práce,” vysvětlil mi s úsměvem.

„Opravdu? To jsem nevěděla, nevím, co říct, je to až neskutečné. Tak útulné, hřejivé a přitom moderní a dynamické.” Opravdu jsem neměla slov.

„Ahoj, mládeži. Bello, moc ráda tě vidím. Jsem tak ráda, že tě Edward konečně přivedl.” Paní Cullenová mě políbila na tvář a objala.

„Dobrý den, paní Cullenová. Mnohokrát děkuji za pozvání. Edward mi vyprávěl, jaké jste s tím měla starosti. Je mi to líto.” Provinile jsem sklopila hlavu.

„Ale zlatíčko, prosím tě, já jsem ráda, že jsi tu.” Naklonila se ke mně a pošeptala mi do ucha: „Edward je úplně jiný, co je s tebou. Děkuji ti, udělala jsi ho moc šťastným.” Poté se zase odtáhla a pokračovala. „A tykej mi, jsem Esme, paní Cullenová je moc formální.”

„Dobře, Esme, a kde jsou ostatní?” Chtěla jsem je pozdravit.

„Naše hrdličky vyklidily pole. Alice s Rose se dočetly, že v Seattlu je otevřená nová japonská restaurace a tak ji toužily navštívit. Pravda, Emmettovi se moc nechtělo, ale nakonec ho přesvědčily, myslím, že se vrátí včas a ještě se uvidíte.” Edward mi s těmito slovy vtiskl polibek a odběhl. Esme odešla do kuchyně, z které se linula báječná vůně. Vydala jsem poslepu za ní.

„Paní Cullenová, promiň, Esme, nemohla bych ti s něčím pomoci? Nechci být neužitečná.” Myslela jsem to upřímně.

„Ne, ne, kdepak, jsi dnes můj host. Jen se běž posadit. Edward už jistě šel pro otce do pracovny.” A dál pracovala na přípravě oběda. Posadila jsem se tedy v jídelně a ze schodů scházeli Edward s otcem. Hned jsem ho pozdravila.

„Dobrý den, pane doktore.”

„Bello, rád tě vidím, ale co to oslovení, jsem Carlisle.”

„Tak ke stolu, podává se oběd. Udělala jsem dušené hovězí s bramborovou kaší a vařenou zeleninou. Tak, prosím, talíře.” Esme mi nandala vrchovatou porci a Edwardovi s Carlislem také, zato sobě dala jako pro miminko. Bylo to vynikající, hovězí se úplně rozplývalo na jazyku a hrášek s mrkví byl také vynikající. Já jsem jedla pomalu, ale s chutí, kdežto ostatní jakoby s odporem, Esme měla svou mini porci už skoro snědenou, ale těm dvěma strávníkům ještě dost zbývalo.

„Je to vynikající, Esme. Musím se přiznat, že je to moje oblíbené jídlo.” Musela jsem to říct, byla to pravda.

„Jsem moc ráda, že ti chutná, Bello. Jsi jediná, která mě ocení, podívej se na ty dva, skoro se toho ani nedotkli, snědli jen maso. A moje zbylé ratolesti dají přednost restauraci,” říkala to s lehkým úsměvem na rtech. Moje prvotní nervozita už ze mě opadla, Edwardovi rodiče byli opravdu moc příjemní lidé.

Po obědě mi Edward slíbil prohlídku domu, všechno bylo tak krásné. Nakonec jsme šli do jeho pokoje.

„Ale tady já to přece znám,” řekla jsem mu s úsměvem.

„To já vím, jen jsem myslel, že by nám prospělo trochu soukromí, ne?”

Zamířila jsem k jeho sbírce knih. Pane jo, to bylo něco. Měl tu snad všechna díla významných světových i amerických autorů. Byly to podle vazeb velmi staré výtisky.

„Kde jsi přišel k takovým skvostům? Tolik toho nemají ani v knihovně v Port Angeles,” uznale jsem přiznala.

„Děkuji, je to moje záliba.” Edward ke mně přistoupil a objal mě zezadu jednou rukou kolem pasu. „Mám pro tebe malé překvapení,” zašeptal mi u ucha a následně ho políbil. V druhé ruce držel balíček v krásném béžovém papíře ovázaném velkou bílou mašlí.

„Pro mě?”

„Otevři to. Prý je to jedna z tvých oblíbených a tohle jedno z prvních poválečných vydání.” Srdce mi při jeho slovech bilo jako splašené samou nedočkavostí, rychle jsem rozbalovala ten krásný papír a najednou jsem v rukou držela výtisk Něžná je noc. Držela jsem ji v rukou jako svátost. Edwardova hlava spočívala na mých ramenou a zřejmě čekal na mou reakci. Několik minut jsem si ji jemně otáčela v rukou a prohlížela stránku po stránce. Poté jsem ji odložila na stůl a otočila se čelem k Edwardovi. Stoupla jsem si na špičky, objala jsem ho kolem krku a předtím, než jsem spojila naše rty, jsem vydechla tiché děkuji. Edward mým polibkům vřele odpovídal a ony se stávaly stále vášnivějšími. Pomalu si mě vyhoupl do náruče a odnesl mě k posteli, na kterou mě následně položil, jako bych byla z porcelánu. Opatrně na mě nalehl a nepřestával mě líbat. Když mi došel dech, musela jsem se od něj odtáhnout.

„Miluji tě.”

„Já tebe.” Ještě dlouho jsme vedle sebe jen němě leželi a objímali se, přičemž mi Edward slíbával obličej a tváře. Opět se v nás probudila vášeň. Edward mě k sobě pořád mužně tiskl a já jeho něžnosti oplácela. Když však jeho ruka zajela pod moji košili, bylo to, jako by mi v hlavě zablikala nějaká kontrolka. On si zřejmě všiml, jak jsem strnula. Odtlačila jsem ho ze sebe a otočila se k němu zády.

„Promiň, ale já na tohle nejsem ještě připravená. Tohle ještě nemůžu. Promiň mi,” řekla jsem to a jen doufala, že se na mě nebude moc zlobit. Po tvářích mi zase tekly ty zrádné slzy, rychle jsem vyskočila z postele a začala se upravovat.

„Bello…”

Při tom oslovení mě k sobě otočil tváří.

„Ty promiň mně, neuvědomil jsem si to. Nechci na tebe v tomhle směru ani trochu tlačit, počkám, až si tím budeš jistá. Neplač, prosím tě, víš, jak mě každá tvoje slza bolí. Pojď ke mně, ty můj blázínku.”

Stulila jsem se mu do náruče a cítila se neskutečně v bezpečí. Najednou se doposud tichým domem rozezněly hlasy.

„Myslím, že se rodinka vrátila.” S tímto konstatováním se Edward zvedl a pomohl i mně. Sešli jsme do obývacího pokoje ruku v ruce a už se k nám hnala Alice s Rose.

„Ahoj, Bello, bráško. Jsme rádi, že jsme vás stihli. Emmett to sice neustále zdržoval vracením se k výloze s novým modelem džípu, ale povedlo se nám to. Tak jak jste si to s našimi staříky užili?” mrkla na mě Alice.

„Bylo moc příjemné odpoledne. Vaši rodiče jsou moc milí.” Edward mě při těch slovech pořád objímal.

„A kde že jste to teď byli zašití, vy dva?” dobíral si nás Emmett a ohromně se své otázce smál. Zato já jsem cítila, jak nabírám červeň do tváří, a začalo mi být podezřele mdlo. Ale nebylo to tou Emmettovou otázkou, tím jsem si byla víc než jistá.

„Omluvíte mě na chvilku? Edwarde, prosím tě, myslíš, že bych si mohla odskočit do tvé koupelny? Chci se trochu upravit.” Snažila jsem se znít přesvědčivě a snad se mi to i povedlo. Když jsem za sebou zaklapla dveře od koupelny, začalo mi pomalu docházet, co způsobuje mou nevolnost. Díky tomu, že jsme si včera povídaly s Rutty až do noci, jsem si dneska ráno zapomněla vzít svoje léky. Pocit tepla byl silnější a svět se se mnou točil. Věděla jsem, že je zle, z posledních sil jsem potichu zavolala Edwarda, ale bylo mi jasné, že mě nemůže slyšet. Jak by taky mohl.

Autor: MayaC, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudem prokletá 10. kapitola: