Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudem prokletá 12. kapitola

20.07.2012 (14:15) • MayaC • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1286×

Bella

Při poslední listopadové neděli jsem se rozhodla, že se musím pokusit uklidit svůj pokoj před nadcházejícími Vánoci. Přeci jen jsem nechtěla udělat tetě ostudu, ona měla vždycky dům krásně uklizený a připravený na svátky. Všude budou vánoční ozdoby, svíčky a na venkovních stromcích světýlka. Včera v noci se začal na Forks snášet první sníh. Tohle období jsem milovala. Ta kouzelná atmosféra Vánoc provoněná purpurou a vůní pečeného cukroví. Byly to také první Vánoce, které strávím s mým milovaným. Poslední dny jsem se zaobírala myšlenkou, co dám Edwardovi za dárek. Jak ho znám, on pro mě vybere něco, co mě určitě potěší a já jsem chtěla udělat stejnou radost i jemu. I teď, když jsem uklízela na půdě krabice s vyklizenými věcmi a hledala tu, ve které jsou vánoční ozdoby, které mám ještě z doby mého dětství a Vánoc strávených s rodiči, jsem přemýšlela, co Edwardovi koupím. Moje pozornost byla upřená jinam, proto mě ani nepřekvapilo, že částečně i díky mé pozornosti a částečně díky mé nemoci, se mi zatočila hlava, když jsem stála na malých skládacích schůdcích a ve snaze nespadnout, jsem se chytla krabice, kterou jsem na sebe také strhla při mém pádu.

„Sakra, tohle se může stát jenom mně. Bello, Bello, proč jen jsi tak nešikovná,” lamentovala jsem sama nad sebou a přitom se ze sebe snažila setřást vysypané věci a všudypřítomné pavučiny. Začala jsem rovnat rozházené věci do krabice, ale zaujalo mě, jak byla nadepsaná: Elizabeth, rok 1953. Babička, blesklo mi okamžitě hlavou. Vysypané věci jsem si začala prohlížet mnohem pozorněji. Byly tu staré školní vysvědčení, malé baletní střevíčky, uschlá květina z maturitního plesu, pokrytá hustou vrstvou prachu. Množství fotografií zachycujících celé dětství a mládí mojí babičky, malá etuje, ukrývající krásné náušnice. Mou pozornost ovšem získala prachobyčejná stará kniha. Setřela jsem z jejího obalu prach, který ukrýval její pravý účel. Ročenka 1952, Střední škola ve Forks.

Posadila jsem se i s ní na starou truhlu a začala fascinovaně otáčet stránku za stránkou. Na prvních stranách byly fotografie vedení školy a celého učitelského sboru, pak už následovaly jednotlivé ročníky od nejnižších po nejvyšší. Zaujatě jsem si prohlížela mladé chlapce a dívky, především v maturitním ročníku. Na předposlední straně jsem se však zarazila.

Z jedné z fotografií na mě koukal Edwardův obraz. Nejdříve jsme si myslela, že se jedná o omyl, nebo snad špatně vidím v přítmí půdního prostoru, ale po přečtení jména pod fotografií mě zamrazilo po celém těle – Edward A. Cullen. Pozorně jsem si vše prohlížela a na poslední straně jsem našla fotky zbylých sourozenců. Všechno sedělo, jména i podoby. Nechápala jsem, co je to za špatný žert. Co to má znamenat? Vždyť to není možné! Muselo by jim být víc než sedmdesát, ale oni všichni vypadají na osmnáct. Nevěděla jsem, co dělat. Jediným řešením pro mě bylo zeptat se na to přímo jeho. Seběhla jsem shody z půdy až do přízemí jako v mrákotách, hodila na sebe jen lehkou bundu, nevnímaje tuhý mráz za dveřmi a v rukou stále svírala tu prokletou ročenku. Nikdo nebyl doma, a tak jsem musela jít pešky. Rozhodla jsem se vzít to zkratkou přes les.

Z nebe se začal pomalu snášet sníh a z mých očí kanuly velké slzy. Byla jsem zoufalá, nevěděla jsem, co si, ksakru, myslet. Bože, je to jako zlý sen. Sníh houstl a na mé podzimní bundě se rozpouštěl. Když jsem dorazila před dům Cullenových, byla jsem celá mokrá, uplakaná, promrzlá a navíc nevozní a naštvaná. Zazvonila jsem a během sekundy byla u dveří Rose.

„Bello, ahoj. Proboha, jak to vypadáš? Prokrista, co se ti stalo?” Podle tónu hlasu o mě měla asi strach. Můj vzhled nemohl být nějak vábný. Snažila se mě obejmout, ale já jsem se odtáhla. Vešla jsem do vstupní haly.

„Chtěla bych mluvit s tvým bratrem a vlastně s vámi všemi, pokud je to možné.” Neměla jsme daleko k dalšímu pláči a vzlykům. To už ale sbíhal ze schodů Edward a za ním zbytek jeho sourozenců.

„Miláčku, co se stalo, zrovna jsem se za tebou chystal.” Mluvil jakoby nic a i on se mě pokusil obejmout. To už jsem ale nevydržela.

„Nedotýkej se mě. Už nikdy. Nikdo z vás. Jste jen parta lhářů. Co jste vůbec zač? Byla jsem pro vás všechny jen dobrá zábava. Především pro tebe, že ano? Musel ses dobře bavit naivitou hloupé, nemocné holky, co?” Teď už jsem zase plakala, křičela a teatrálně máchala rukama.

„Zlato, co se stalo, o čem to mluvíš? Vůbec ti nerozumím.” Evidentně se snažil zachránit situaci.

„Nerozumíš, fajn. Tak já ti to vysvětlím.” Vzala jsem do ruky ročenku, nalistovala příslušnou stránku a ukázala mu ji.

„Tak co je podle tebe tohle? Jak je možné, že jsi v ročence staré více než padesát let a vypadáš pořád stejně? No?”

„Bello, kde jsi to vzala?” Teď byl už jeho hlas mnohem rozhodnější a také rozzlobenější. Začínala jsem se ho bát. Jeho sourozenci jen stáli v párech vedle sebe a němě na nás koukali.

„Je jedno, kde jsem to vzala, ale pokud je to pro tebe důležité, bylo to v krabici s věcmi mojí babičky. Asi si ji schovala z doby, kdy začala na škole učit. Dej mi už ale nějaké kloudné vysvětlení toho celého. Jak je možné, že jste nezestárli. Jste stejní. Co jste zač?”

„Upíři.” Emmett to tak vyhrknul, že jsem si málem ani nestačila uvědomit, co mi to povídá. Instinktivně jsem ale couvla o krok dozadu.

„Co… co… co prosím? To má být vtip, ne? To nemůžete myslet vážně?!” Začala jsem se nekontrolovatelně třást. Slova se tentokrát ujal Edward.

„Je to pravda, jsme upíři. Neživíme se ale lidskou krví. Jsem mezi naším druhem jednou z mála výjimek a pijeme pouze zvířecí krev. Je pravdou, že každý z nás měl temnou chvilku, ale díky rodičům jsme teď na správné cestě. Nejsme opravdoví sourozenci a Carlisle a Esmé nejsou našimi pravými rodiči. Žijeme takhle ve skupině už víc jak osmdesát let. Před padesáti lety jsme už ve Forks jednou žili. Nečekali jsme, že po nás zbyly nějaké vzpomínky, a tak jsme se rozhodli pro návrat. A co se týče tebe, nikdy jsi pro mě nebyla hračkou nebo pobavením. Já tě miluji, Bello, lásko. Vím, že to není správné, ale bál jsem se ti říct pravdu, nevěděl jsem, jak bys reagovala. Hledal jsem vhodnou příležitost. Odpusť mi to, prosím tě.” Díval se mi upřímně do očí. Chtěla jsem mu všechno věřit a schovat se v jeho náruči, ale něco uvnitř mě mi to nedovolovalo. Edward si moje mlčení vyložil po svém. Chystal se odejít. V tu chvíli se však dnes poprvé ozvala Alice – ta, kterou jsem spolu s Rose, považovala za svou přítelkyni.

„Bello, nech si to všechno vysvětlit. Máme tě rádi, nikdo z nás ti nechtěl ublížit. Pojď, posadíme se a probereme to.” Natáhla ke mně ruku a malými kroky se ke mně přibližovala.

„Ne… ne, vůbec se ke mně nepřibližuj.” Hystericky jsem křičela a couvala, až jsem narazila do stěny za mými zády. Byla jsem v pasti. Knihu už jsem dávno pustila na zem. Měla jsem pocit, že se topím. Hlava mi neuvěřitelně třeštila, ruce se mi klepaly. Musela jsem vypadat tak uboze.

„Miláčku, prosím tě, uklidni se, nechceme ti ublížit. Prosím, věř nám. Věř mně. Miluju tě. Prosím tě, Belli.” Edward se mě snažil uklidnit a dokonce se mu to i podařilo, jeho jediného jsem k sobě pustila. Sundal moje ruce z mého obličeje a přitáhl si moje klepající se tělo k sobě do pevné a bezpečné náruče. Můj vzlykot nepřestával.

Ale najednou jsem cítila i vinu. Nezachovala jsem se dvakrát rozumně. Měla jsem si to nechat vše v klidu vysvětlit. Cítila jsem, jak moje mysl opouští mé tělo a v podvědomí ještě slyšela Edwardův zoufalý hlas volající mě k sobě. Já jsem však už neměla sílu. Temnota mě pohltila a poskytla mi na pár chvil tolik toužený klid.

Autor: MayaC, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudem prokletá 12. kapitola: