Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudem prokletá 14. kapitola

03.08.2012 (19:00) • MayaC • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1463×

Edward

Bella celou noc nespala. Léky, co jí dal táta, moc nezabíraly. Teplota neklesala. Větší starost mi ale dělala Bellina psychika. Celou dobu plakala, i když se to snažila skrýt. Byla úplně vyčerpaná. Nemohl jsem to už dál vydržet, šel jsem do kuchyně. Vymluvil jsem se na další čaj.

V kuchyni jsem se opřel rukama o linku a pozoroval upřeně les skrze okno. Jako bych v něm hledal radu jak pomoci Belle. V domě jsme zůstali jen Carlisle, Esmé a já s Bellou, ostatní raději odešli na lov. Nechtěli Bellu ještě víc rozrušit. Co se týkalo Esmé, no ta zase odmítala odejít a nechat tu Bellu samotnou. To děvče se pro ni stalo za tu krátkou dobu nepostradatelnou. Esme v ní už viděla svoji dceru.

„Edwarde, musím zajet do nemocnice, ty injekce, co tu mám, nezabraly. Musíme zkusit něco jiného, potřebuji, aby se mnou jela i Esmé. Zvládnete to tu sami? Musíš Belle pravidelně měnit obklady. Ta teplota nesmí za žádnou cenu ještě stoupnout.” Odkýval jsem, co mi řekl, ale sám sebou jsem si nebyl jistý.

Máma mě povzbudivě objala a už mizeli s tátou v garáži. Slyšel jsem startovat auto a vydal jsem se k Belle. Šel jsem pomalu, snad se mi ji v tuhle chvíli ani nechtělo vidět. Moje krásná princezna byla ještě křehčí a zranitelnější než kdy jindy. Pohled na její ubolenou a smutnou tvář mě bodal do srdce jako tisíce nožů. Neměl jsem však na vybranou, jakoby to za mě vyřešila sama prozřetelnost, z mého pokoje se ozval slabý hlásek plný strachu.

„Edwarde, Edwarde?” V mžiku jsem byl u ní a držel ji za ruku.

„Lásko, jsem tu s tebou, jen jsem musel něco zařídit.”

„Ach, Edwarde, bála jsem se, že jsi mě opustil. Nenechávej mě nikdy samotnou. Prosím…” Zřejmě aby mi svá slova ještě víc dokázala, pokusila se ke mně nahnout a políbit mě. Ale při prudším pohybu, kdy se ke mně chtěla posadit, se její tvář zkřivila bolestí. Pokojem se rozezněl její výkřik a následný kašel, který jí trhal plíce na kusy. Se vší opatrností jsem si ji vytáhl do náruče a stíral její slzy bolesti.

„Bello, lásko, neplač, pokusím se ti pomoci. Otec přiveze další léky, ale my se teď spolu musíme pokusit srazit tu horečku.” Vzpomněl jsem si, že ještě když jsem sám byl jako dítě nemocný, matka mě pokládala do ledové lázně, aby mi klesla horečka. Byla to značně nepříjemná procedura, ale dost zabírala.

Napustil jsem do vany studenou vodu a vrátil se do pokoje pro Bellu. Ta měla na sobě nyní jen tenkou bavlněnou košili, z pyžama ji máma musela převléci, protože byla celá zpocená. V náručí jsem ji odnesl do koupelny.

„Lásko, vím, že to teď bude hodně zlé, ale pokus se to vydržet.” Její oči mi tolik důvěřovaly a já se v duchu jen modlil, ať jí to pomůže. Položil jsem ji do vany. Při prvním kontaktu s vodou leknutím vypískla. Houbou jsem jí namáčel ruce a záda. Bella se celá klepala zimou, ale snažila se být statečná. Ochlazoval jsem ji asi dvacet minut. Když už jí drkotaly zuby a sotva se držela, zabalil jsem ji do huňaté osušky a přenesl zpět do pokoje. Došel jsem k Alice do šatníku pro další košili, naštěstí měla i normální noční prádlo, nejen ty její mini kousky krajky.

„Bello, já… No… Vím, že je to hloupé, ale zvládneš se převléknout sama? Já, pomohl bych ti, ale nejsem si jistý…“ Tahle chvilka pro mě byla dost trapná a pro mého andílka si taky.

„Já to zvládnu, došel bys mi pro trochu vody, mám hrozně sucho v puse a čaj už nemůžu ani vidět.” I přes trapnost tohoto okamžiku Bella vše zvládala až bravurně klidně. Přinesl jsem jí sklenici jahodového džusu, co jsem našel ve spíži.

Bella už byla převlečená a zakrytá až ke krku v peřině a teplé flaušové dece. Celou sklenici vypila na jeden lok. Zkontroloval jsem jí teplotu a na dotek se zdálo, že klesá, raději jsem si to ještě ověřil teploměrem a měl jsem pravdu. Na tváři mi to vykouzlilo usměv, vše jsem Belle říkal s o poznání veselejším hlasem.

„Teplota ti klesla a navíc slyším auto, rodiče se už vrací.” A ano, během pár minut přiběhli Carlisle s Esmé do pokoje. Řekl jsem jim, že jsme srazili teplotu. Otec přivezl další léky, a tak Bellu ještě jednou prohlédl.

„Teplota klesla, ale ten šelest na plicích stále trvá. Dám ti antibiotika a napíchnu ti další infuzi. Přestala už ta bolest na zádech a hrudi?” Otcova slova byla povzbudivá a jeho myšlenky také.

„Bolí to, jen když kašlu, ale už se cítím trochu líp. Mám pořád hroznou žízeň.”

„To je tou teplotou, donesu ti ještě další pití, snaž se teď usnout, aby si tvůj organismus odpočinul, Edward tu bude s tebou…“

***

Bellin stav se mnohem zlepšil, spala potom několik hodin. Vzbudila se až kolem desáté.

„Edwarde, vědí teta se strýcem, co se mi stalo? Jak jim to vysvětlím.” Měla strach z něčeho, co bylo už dávno vyřešené.

„Neboj se, všechno bude v pořádku. Včera jsem jim volal, že jsi prochladla a bylo ti zle a otec tě u nás nechal raději přes noc. Mimochodem, mám dojem, že táta jim dnes ráno ještě volal, že je tvůj stav sice lepší, ale pro jistotu tě nechá tenhle týden ze školy doma a budeš u nás. Nic nenamítali, prý se zítra odpoledne zastaví. Jak se dnes cítíš?” Doufal jsem, že je jí už lépe.

„Je to mnohem lepší, vím, že jste to se mnou dneska v noci neměli lehké, a především ty. Moc ti děkuji za tvoji péči. Miluji tě.” Blázínek, děkovat za něco, co pro mě byla samozřejmost.

„Edwarde, myslíš, že by tvoje maminka, tedy Esmé, byla tak hodná a pomohla mi se vykoupat? Sama to nezvládnu. Je mi to trapné.” Zase klopila oči k zemi.

„Jistě, ty můj blázínku, máma to moc ráda udělá, já ti zatím připravím snídani, ano?” Chtěl jsem do Belly dostat nějaké jídlo a věděl jsem, že miluje sladké, tak jsem se pokusil o lívance. Připravit těsto podle návodu v kuchařce nebylo složité, Esmé měla všechny potřebné suroviny, těžším se ukázalo obrátit lívance na pánvi tak, aby se nepotrhaly. Několik prvních kusů skončilo na cáry v odpadkovém koši, ale poté se mi podařilo najít ten správný grif a šlo mi to jako na běžícím páse. Ozdobil jsem je šlehačkou a čokoládovou a karamelovou polevou. Připravil jsem ještě misku s ovocem, aby měla dostatečný přísun vitamínů, a teplé kakao. Všechno jsem naservíroval úhledně na tác a doplnil to malou růží, kterou jsem sebral Esmé z vázy. Moje láska moji snahu ocenila tím, že všechno do posledního kousíčku snědla, a také tím jejím neodolatelně krásným úsměvem.

***

Celý týden jsem strávila u Cullenových v domě. Několikrát za mnou byla teta a strýc i s Rutty. Esmé se o mě starala jako o princeznu a stejně tak i Edward, který beze mě odmítal chodit do školy. Prý mi musí být pořád nablízku, kdybych něco potřebovala. Já jsem se den ode dne cítila lépe a i ten příšerný kašel mě pomaloučku opouštěl.

Ve volných chvilkách jsem s Edwardem probírala jeho upírství. Řekl mi vše, co předchází tomu, než se z člověka stane upír, a že musí projít velice bolestivou přeměnou. Viděla jsme na něm, že ho i vzpomínání na to velice bolí. Vysvětlil mi, jak se musí upíři chovat, aby nebudili pozornost, i to, jaké pro něj bylo jeho seznámení se mnou. Neustále mě přesvědčoval o své lásce a já byla štěstím bez sebe. Najednou jsme si byli ještě blíž než předtím a já jsem si pomalu začínala uvědomovat, že už bez něj nedokážu nikdy být. Nechtěla jsem se teď ale zatěžovat myšlenkou na budoucnost. Věděla jsem, že my dva to spolu zvládneme a najdeme řešení. Věc, která mě ale začínala trápit, byl připravovaný vánoční ples, tedy, trápilo to především Alice, protože se mi snažila najít ty nejkrásnější šaty, a protože byly letošním tématem zimní království její fantazie, mohla pracovat na plné obrátky.

Autor: MayaC, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudem prokletá 14. kapitola: