Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudem prokletá 2. kapitola

17.10.2011 (11:30) • MayaC • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 1621×

2. kapitola

Edward

Kdybych měl srdce, zřejmě by se v tu chvíli zastavilo. Nechápal jsem proč, ale tu dívku, toho bezbranného anděla v mém náručí, jsem si zamiloval. Ano, zamiloval. Znám ji pár hodin a už dokázala rozehřát mé mrtvé srdce.

„Víte…” Rutt nedokázala dále mluvit, jelikož propukla v pláč.

„Zlato, to bude v pořádku. Doktore, Bella trpí roztroušenou sklerózou a navíc má ještě ke všemu nemocné srdce.” Chris se snažil uklidnit plačící Rutt.

„Dobře, vezmu to v potaz. Synu, ty ji zanes do pracovny.”

Nechal jsem Carlislea s Bell o samotě a vrátil se k ostatním do obývacího pokoje, kde Esmé zrovna nalévala vodu do sklenic.

„Co se vlastně stalo v Bellině životě?”

„Edwarde, neměl bys vyzvídat.”

„Ne, to je v pořádku, paní Cullenová. Pomohl nám, měl by to vědět. Bella se s vadou srdce už narodila. A ta další nemoc se přidala před několika měsíci, zřejmě byla spouštěčem smrt naší babičky. Každý týden musí docházet do nemocnice na pravidelné dávky kortikoidů a k tomu ještě to velké množství prášků na srdce… Každý stresový zážitek má na ni mnohem vetší vliv než na normální lidi. Když došlo ke smrti naší babičky, několik týdnů s nikým nekomunikovala. Ona má ze všeho strach a navíc se snadno vyleká. Mívá problémy s tím, že se jí pak chvějí ruce a bývá dost unavená. Několik dní už je zase dost uzavřená do sebe… Blíží se totiž výročí úmrtí jejích rodičů. Jsme sice jen sestřenice, ale vyrostly jsme jako sestry. Když bylo Bell sedm let, tak jí rodiče zemřeli při autohavárii. Bell se přestěhovala k nám, jenže si vytvořila snad ještě užší vztah k naší babičce, ale ta před rokem také zemřela. Bell na tom byla opravdu špatně.”

„Edwarde, promiňte, měl bys za ní jít, ona tě volá. Odnesl jsem ji k tobě do pokoje. Je to celková vyčerpanost a ten zážitek spolu s její nemocí udělal svoje.” Chtěla vidět, mě? Panebože, nad ničím jsem moc nepřemýšlel a co nejrychleji, tedy lidskou chůzí, jsem se vydal ke svému pokoji. Přede dveřmi jsem se zhluboka nadchl, jako bych to snad potřeboval. Pomalu jsem otevíral dveře mého pokoje, nechtěl jsem ji ještě více rozrušit.

„Bello, jak se cítíš?”

„Edwarde, já… Omlouvám se. Tvůj otec mi řekl, že jsi Rutt pomohl a vzal nás k sobě domů. Moc se omlouvám, nechci tě otravovat.” Byla mi vděčná za něco, co bylo samozřejmé.

„Bello, to nestojí za řeč. Pomohl jsem rád, nedělej si starosti!”

„Řekla vám to, že? Rutt vám řekla o mojí nemoci a o tom, proč s nimi žiji.” Oči se jí zaleskly. Plakala.

„Bello, neplač a poslouchej mě. Nemáš se zač stydět, život ti vzal až příliš mnoho. Prosím tě, už jen neplač.” Celá se zachvěla a vzlyky otřásaly celým jejím tělem. Nevěděl jsem, jak ji mám uklidnit, bezmyšlenkovitě jsem se k ní natáhl a sevřel ji ve svém náručí. Neprotestovala, schoulila se v mém náručí a jen plakala a plakala. Bylo to tak přirozené, jakoby do mé náruče neodmyslitelně patřila a já se konečně cítil kompletní. Kolébal jsem ji a ona v pěstičkách svírala mou košili a smáčela ji svými slzami. Nemluvili jsme, ani jeden z nás nemohl. Po nějaké době se Bell začala pomalu uklidňovat a její dech zklidňovat. Usnula. Nemohl jsem se na ni vynadívat, byla to nejkrásnější, co jsem kdy viděl. Z mého rozjímání mě vyrušilo klepání na dveře a jejich následné otevření. Podíval jsem se tím směrem a spatřil zdráhavě postávající Rutt. Pomalu přišla k posteli, kde spala Bella, potichu na mě začala mluvit, tedy spíš šeptala, bylo vidět, že Bellu nechce probudit.

„Omlouvám se za vyrušení, ale volala jsem rodičům, co se stalo. Za chvíli pro nás přijedou. Edwarde, nevím jak ti poděkovat, pomohl jsi nám a Bells si zachránil před tím pitomcem.” Pokýval jsem hlavou a řekl, že není zač děkovat.

„Víš… Není to poprvé, co Bellu obtěžoval. Ačkoli všichni vědí, že se Bella klukům straní, on to stále zkouší… Nikdy neměla přítele… Bojí se, že by ho ztratila jako všechny ostatní ve svém životě. Ani nevím, proč ti to říkám, ale zdá se mi, že ti není lhostejná, že ano?”

„Rutt, já nevím, co říct…”

„Neříkej nic. Jen tě prosím, nespěchej na ni a udělej ji šťastnou, zaslouží si to.” No, moje city k Belle jsou zřejmě víc viditelné, než jsem si myslel, i její sestřenice něco postřehla. Myslel jsem, že se spíš bude zlobit a nebude chtít, abych se o Bells zajímal, ale svým postojem mě překvapila. Přeci jen, jsem cizí kluk. Ale i podle jejích myšlenek jsem chápal, že chce, aby byla Bell šťastná.

Rutt měla pravdu, za dvacet minut opravdu přijeli jejich rodiče. Bella spala a tak jim Esmé nabídla kávu. Mezitím jim Rutt vše objasnila. Byli moc vděční mně i Carlisleovi, že jsme se o Bell postarali. Brali ji víc jako svou dceru než neteř. Během jejich návštěvy dorazili ze školy i moji sourozenci.

Edwarde… Já, neviděla jsem to. Nechápu proč, ale neviděla. Mrzí mě to. Moje sestra se se sklopenou hlavou posadila do křesla. Neměla si co vyčítat, nebyla to její chyba. Na Bellu nějakým zvláštním způsobem naše schopnosti nepůsobí. Z horního patra jsem slyšel, že Bella se už probouzí, její srdce začalo zrychlovat. Poslal jsem k ní tedy Rutt s Alice, aby se šly podívat, jestli už je vzhůru.

Probudila jsem se v cizím pokoji, chtěla jsem se posadit, ale byla jsem slabá, tak jsem si jen vleže prohlížela pokoj. Byl vymalován příjemně béžovou barvou a všude byly police s knihami a cd. Severní stěna byla prosklená, z mé polohy jsem ale nedokázala spatřit nic jiného, než stromy.

„Bello! Bello, jsem ráda, že jsi v pořádku. Pamatuješ, co se stalo?”

Komora.

Shawne.

Edward s jeho otcem a pak můj pláč.

„Jo, bohužel…”

„Tvoji rodiče na nás čekají dole, pomůžeme ti obléct se, ano?”

„Ještě jsem se nepředstavila. Jsem Alice, Edwardova mladší sestra. Budeme určitě dobré kamarádky. Musím říct, že Edward je z tebe celý paf.” Sklopila jsem oči do peřiny. Tahle dívka, Alice, vypadla jako malý černovlasý elf, ale zdála být se opravdu moc přátelská. Jen mi nějak unikala ta její poznámka o mně a Edwardovi.

Alice mi půjčila svůj svetr a nové tričko, protože moje oblečení bylo potrhané a špinavé. Ozvalo se jemné zaklepání na dveře a do pokoje strčil hlavu Edward. Pane bože, za tu dobu, co tu se mnou byl, než jsem usnula, jsem si nestačila uvědomit, jak je krásný. Choval se ke mně tam moc mile.

„Ooo, určitě si chcete promluvit. Pojď Rutt, necháme je o samotě.”

Co to se mnou jenom udělala? Nikdy jsem neměl lidské dívky moc v lásce. Pořád se jen zajímaly o to, jak jsme krásný. Bylo jim jedno, co je uvnitř mě. Vlastně jsem o to ani moc nestál, nikdy jsem se do nikoho nezamiloval. Ve své věčnosti jsem byl sám. Teď je to ale jiné. Moje srdce znovu bije. Pro ni. Pro Bellu. Jsem blázen, jak by ona, křehká víla, mohla milovat mě, monstrum? Slova Rutt se mi ale pořád přehrávala v hlavě. „… jen tě prosím, nespěchej na ni a udělej ji šťastnou, zaslouží si to…”

„Bello, já chtěl…”

„Ne, Edwarde. Nic neříkej. Moc ti děkuju, že jsi mi pomohl, jsem ti vděčná…”

„Ne, nechci, aby cit, který ke mně cítíš, byl vděk,“ odmlčel jsem se.

„Věříš na lásku na první pohled?”

„Pro – prosím? Nechápu.”

„Jestli věříš na lásku na první pohled? Asi se ti budu zdát jako blázen, ale Bell… Já tě miluji!”

„Edwarde, co to říkáš? Znáš mě sotva pár hodin, nic o mně nevíš, jak mě můžeš milovat?”

„Nechápu, nikdy jsem nic takového nezažil, je to tak… Nedokážu s tím nic udělat, ani nevím, proč ti to říkám… Musíš mě mít teď za blázna. Omlouvám se. Odpusť. Jsem opravdu hlupák, nevím, proč jsem ti to řekl.” Bylo jasné, že ona nebude cítit to, co já. Zná mě jen okamžik. Panebože jsem to ale idiot.

Bella

Co to jen říkal? Jak by mne mohl milovat? Vždyť se ani neznáme. Právě se sem přistěhovali. Ale ten jeho pohled byl jiný, když se na mě koukal. Nikdy na mě nikdo nehleděl s láskou. Proč jsem byla taková? Měla jsem říct něco jiného. Znovu jsem se podívala do jeho obličeje. Na tváři se mu zračila provinilost a smutek. Ten byl ovšem vepsán hlavně do jeho očí. Ať počká, proboha!

„Ed-Edwarde!!!”

„Ed-Edwarde!” uslyšel jsem za sebou její tichý hlas. Otočil jsem se k ní. Seděla na posteli, schoulená do peřin, a její tělo se třáslo. Rychle jsem k ní došel a chytil za ruku.

„Bell, co se děje? Bell…” Spustily se jí slzy. Co jsem to udělal? Měl jsem mlčet…

„Bell, slyšíš mě?”

„Edwarde, já jsem ti nechtěla ublížit a odmítnout tě. Vůbec jsem nepřemýšlela, ale já… Vždyť se neznáme. Jak mi můžeš říct, že mě miluješ? Jsem pro tebe cizí holka, kterou jsi právě potkal.  A navíc jsem nemocná. Kdo by chtěl nemocnou přítelkyni? Já nemám ani přátele. Všichni mnou opovrhují, a to o tom ani nevědí. Říkají, že jsem divná. Všem okolo sebe jen ubližuji a takového člověka ty miluješ?”

„Co to říkáš? Jak si o sobě můžeš tohle myslet? Ty jsi to nejkrásnější stvoření, co jsem kdy viděl. To, že jsi nemocná, mi nevadí ani trochu. A navíc - není pravda, že všem jen ubližuješ. Rutt je moc ráda, že tě má… I Chris a rodiče Rutt. Neplač, prosím tě. To ti jen ublíží. Já tě miluju a nikdy nepřestanu. Nikdy! To si pamatuj. Ale dám ti čas, tolik času, kolik jen budeš chtít. Poznáme se blíž. Zatím můžeme být jen přátelé, ano?”

„Dobře.” Nesměle mě objala a políbila na tvář. V ten moment jsem měl pocit, že zase žiju. Nic jsem nedělal, jen ji svíral ve svém náručí.

Vyrušila nás až přicházející Rose, po zaklepání vešla do pokoje.

„Omlouvám se, Bello, ale tvoje teta a strýc by tě už rádi vzali domů. Mimochodem jsem Rosalie, ale říkej mi Rose. Jsem Edwardova další sestra… Měli byste teď jít už ale dolů.”

Četl jsem Rosinu mysl. Nechtěla nás rušit. Celá naše rodina slyšela, o čem s Bell mluvím.

„Edwarde, Jasper ti vzkazuje, abys na ni už netlačil a dal jí čas. Cítí, že je dost zmatená a teď i vyčerpaná a ve stresu. A co jsem slyšela od Rutt, tak nikdy s nikým nechodila.”

Bože můj, ona neví, že mi může důvěřovat?! Půjdu na to radši ještě pomaleji.

„Bell, pojď, půjdeme dolů,“ zašeptal jsem jí do ouška. Pomalu jsem k ní natáhl ruku, setřel slzy z tváře a pomohl jí zvednout se. Ze schodů našlapovala dost nejistě, asi se necítila zrovna nejlépe.

„Bello, moc jsme se báli. Zítra hned ráno zajdu do školy a nechám toho lumpa potrestat.”

„Ne, prosím. Nechte to být. Nechci další problémy, moc vás prosím.”

„Ale Bello…”

„Moc prosím, strýčku, prosím.”

„Dobře, tak pojďme. Moc všem děkuji a omlouvám se, že jsme vás obtěžovali.”

„Ahoj Edwarde, zítra ve škole,” mrkla na mě Bella ve dveřích.

Autor: MayaC, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudem prokletá 2. kapitola: