Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudem prokletá 4. kapitola

31.10.2011 (21:30) • MayaC • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1153×

4. kapitola

Edward

Bellino chování mě překvapilo, nečekal jsem, že mě přijme a půjde se mnou ven, natož, že mě ona sama někam vezme. Spíš jsem očekával, že mi položí telefon nebo se jí nebude chtít. Přesně podle jejích instrukcí jsem čekal na místě, kam mě poslala.

Alice a Emmett měli hroznou legraci z toho, jak jsem se pokoušel ve spěchu najít něco ucházejícího na sebe. Bells mi neřekla, kam půjdeme, tak jsem zvolil jen džíny a bílé tričko s modrou košilí. Vyletěl jsem z domu jako blesk a už jsem si to svým Volvem uháněl na výpadovku směr Seattle, kde jsme se měli sejít. Deset minut jsem přešlapoval na místě, když se z lesa vynořila Bella.

„Ahoj. Doufám, že nečekáš dlouho. Jsem ráda, že jsi přišel. Auto si tu nech, dál půjdeme pěšky, není to moc daleko.” Bez mrknutí se zase vydala k lesu, jen trochu jiným směrem. Opravdu jsem nevěděl, kam míříme. To, že budeme sbírat houby, mi přišlo jako holý nesmysl, obzvláště, když nemáme košík. Bella na mě nemluvila, tak jsem musel začít hovor já.

„Promiň, ale můžu se zeptat, kam to jdeme? Nejsem si jistý, že tady v lese něco je,” zeptal jsem se opatrně. Přimhouřila oči.

„Neboj se, my nebudeme v lese a nechej se trochu překvapit. Přeci by ses se mnou nebál. Nezatáhnu tě někam do křoví, to není moje taktika. Jdeme na moje oblíbené místo,” odpověděla mi naprosto klidně. Už jsem se radši na nic neptal a poslušně šel jako pejsek za Bells. Po pár minutách další chůze začal les řídnout a já v dáli viděl stavení. Bella několik kroků popoběhla přede mě a vesele zvolala, že jsme na místě. Byl to koňský ranč. Velká usedlost. Několik budov se stájemi a rozsáhlé pláně zelených pastvin všude okolo. Vše bylo skryto za lesem a vedla sem jen jediná bahnitá cesta.

„Ranč?” Jediné slovo, na které jsem se zmohl.

„Čekal jsi asi něco jiného, viď. Promiň, zklamala jsem tě.” Zase ten smutný hlásek. Jsem hlupák, myslela si, že jsem naštvaný.

„Ne, já jsem jen překvapený. Nevěděl jsem, že tu něco takového je. Nečekal bych takový ranč uprostřed lesů.”

„Chovají tady koně. Chodím sem, když chci být sama. Majitelům to nevadí. Nechávají mě tu, já trávím čas ve stáji a hřebelcuju jejich miláčky. Víš, koně jsou moc rozumná zvířata, umějí naslouchat.”

Vyprávěla s takovým zanícením. A proto jsem se musel zeptat. „Jezdíš?”

„Ne, to nejde. Kvůli mojí nemoci, já nevylezu na ně, točí se mi hlava a navíc, bojím se, že z nervozity by se mi klepaly ruce a já se neudržela. Jen si s nimi povídám nebo je sleduju, jak pobíhají po pastvinách,” šeptla to skoro neslyšitelně.

Bylo jí to líto. Co budu dělat? Mě se zvířata bojí. Jsem predátor. Jejich přirozený nepřítel. Jak tohle Belle vysvětlím? Ta zvířata to hned poznají. Z úvah mě vytrhla Bella.

„Tak, Edwarde, nebudeme tu jen stát, ne, pojď, jdeme do stájí. Majitelé nejsou teď doma. Volala jsem jim, jsou na nějaké výstavě. Někoho ti představím.”

Pomalu jsem za Bellou našlapoval do stájí, snad ta zvířata nebudou moc vyvádět, když nebudu dělat unáhlené a prudké pohyby. Ve stájích bylo dvanáct koní, když kolem nich Bella prošla, začali řehtat, poznali ji. Ona se vydala do zadní kóje, kde stál velký ryzák.

Mě si koně obezřetně prohlíželi, ale stáli celkem klidně, to jsem nečekal.

„Edwarde, to je Monty. Monty, to je Edward. Neříkej, že se ho bojíš, pojď si ho pohladit, nic ti neudělá, je krotký a lidi má rád,“ začala si mě dobírat.

Osmělil jsem se a přistoupil k němu. „No, já nevím. Mám z koní respekt.”

„Ale jdi, Monty je přátelský, podej mi ruku.”

Nedala mi jinou možnost. Jak z tohohle vybruslím. Ten kůň se zblázní, až se ho dotknu. Vypadal, že bude Bellu bránit. Tohle skončí špatně. Nestačil jsem vymyslet výmluvu, když mě Bella chytila za ruku a strhla mě k němu do stáje. Kůň se napjal, ale nic nedělal. Bella překryla svou rukou tu mou a položila je koni na hřbet.

„Vidíš, nic to není. Říkala jsem, že je přátelský. Jen z tebe trochu cítí tvůj strach.” Trochu jsem se uvolnil. I Monty, jak to vypadalo, pochopil, že mu nechci ublížit. Jemu ani Belle.

Bella

Edward měl viditelně strach. Po chvilce, co se mnou byl u Montyho ve stáji, se uvolnil a působil o poznání klidněji, snad i šťastně. Pomohl mi všem koním vyčistit stáje a dát všem novou slámu a vodu. Montyho jsme společnými silami vyhřebelcovali. Edward sice měl z téhle činnosti viditelně rozpaky. Zřejmě nechtěl otevřeně přiznat, že se trochu stále bojí.

„Dojdu ještě pro stará jablka, počkej tady, ano?” snažila jsem se znít jistě, ale měla jsem strach je tam spolu nechat o samotě. Otevřela jsem dveře stodoly, kde bývají uschovaná jablka a staré pečivo. Koš s jablky byl ale až ve vrchní polici a židle, na kterou bych si stoupla, tu nebyla. No, zkusím se natáhnout…

Edward

Čekal jsem ve stájích na Bellu a opatrně zkoušel pohladit Montyho.

„Neboj se, nechci ti ublížit. Chápu tě, že nejsi z mojí přítomnosti zrovna nadšený, ale Bella má radost, tak se to oba snažme překonat.“

Ze stodoly se však ozvalo zlověstné „křach…” Bella! Rychle jsem se rozběhl svou přirozenou rychlostí za ní, do té stodoly. Ležela na zemi a držela se za ruku. Krev!

„Bells! Co se stalo? Jsi v pořádku. Proč jsi nezavolala? Je ti dobře? Co tě bolí?“ Byl jsem nervózní a ona to musela poznat.

„Edwarde, uklidni se. Chtěla jsem se natáhnout pro ten koš s jablky, ale nedosáhla jsem tam, tak jsem si stoupla na tu spodní polici, ale ona to nevydržela a já se při pádu škrábla o čouhající hřebík.” V očích měla slzy a vypadla tak nevinně. Její krev se mnou zase nic nedělala. Bylo to přirozené. Utrhl jsem pruh látky ze své košile a ovázal jsem jí tu ránu. „Dojdu zavřít stáje a půjdeme. Vypadá to na to, že bude potřeba dva, nebo tři stehy. Vezmu tě k nám, táta se na to podívá,” řekl jsem s jistotou, že mě poslechne.

Nechal jsem ji sedět na lavičce před stodolou a šel do stájí. Když jsem se vracel, slyšel jsem, jak Bella vzlyká.

„Co se děje, je ti špatně?” Hlas mi přeskakoval, měl jsem o ni strach.

„Ne… Já… Mrzí mě to. Zkazila jsem nám výlet svojí nemotorností. Mám prostě dar vždycky všechno hezké zkazit. Jak bys jen mohl s někým takovým něco mít. Jsem jedna velká katastrofa, co nosí smůlu. Promiň…”

Skoro jsem jí mezi těmi vzlyky nerozuměl. Nezmohl jsem se ani na slovo. Co to zase povídala. Než jsem si v hlavě srovnal, co jí na to odpovím, a jak ji přesvědčím, běžela pryč, ne, neběžela, spíš se o to snažila a dost klopýtala. Na nic jsem nečekal a vydal se za ní.

„Stůj!” rozkřikl jsem se, nemusel jsem být tak nabroušený.

„Bello, sakra. Nikdy mi nedáš šanci, abych ti mohl říct, jak to cítím já, nebo co si o tom myslím. Vždycky svaluješ všechno na sebe a přitom nemáš důvod. Byla to prostě nehoda, to se může stát každému. Ty odsuzuješ sama sebe a nemáš k tomu jediný důvod. Neuvědomuješ si, že tím ostatním ubližuješ. Neohlížíš se a nenecháš si nikdy nic vysvětlit, máš jen svoji hlavu! Někdy mi přijdeš sobecká!”

Tak to jsem přehnal, Edwarde, ty blázne, na to jsi neměl ani myslet, natož to vyslovit.

„Já – já… Promiň, nevím, co to do mě vjelo. Bells, já, chtěl jsem říct jen, dej mi šanci, dej ji nám. Tímhle svým odmítavým samotrpitelským postojem ničeho nedosáhneš. Já se tě nevzdám a ubližuješ tím nám oběma. Miluju tě, promiň.”

Ticho. Málem bych přísahal, že snad ani nedýchá. Stála se sklopenou hlavou k zemi a z tváří jí odkapávaly slzy, co se jí v proudech hrnuly z očí.

„Mohli bychom, prosím tě, už jít? Myslím, že pro dnešek toho bylo dost.” Nezvedla při těch slovech ani hlavu a hned se vydala zase pryč, teď už mnohem rozvážnější chůzí.

Nepromluvila celou dobu, než jsme došli k autu a poté také ne. Zavezl jsem ji domů, u domu se se mnou rozloučila jen tichým ahoj. Vyběhla z auta rovnou do domu, kde u dveří málem srazila nic nechápající a usměvavou Rutt.

„No, co tak brzy, myslela…” Při pohledu na Bellu její úsměv rychle zmizel a do očí jí vstoupila zloba. Tak tohle bude zlé.

„Cullene! Co jsi jí provedl, byla celá uplakaná, co jsi to na ni zkoušel? Myslela jsem, že jsi správný chlap. A navíc jsem tě upozornila, že na ni máš jít pomalu a ty s ní strávíš jedno odpoledne a ona se vrátí domů celá uplakaná a rozklepaná jako osika. Jako bys nevěděl, že se nesmí rozrušovat, že jí to může ublížit. Pche! Jsi stejný jako všichni. Tváříš se jako anděl, ale nechtěj vědět, co si o tobě myslím.” Vpálila mi to přímo do tváře.

To si dokážu živě představit. Snažil jsem se jí to v klidu vysvětlit.

„Podívej se, Rutt, prožili jsme hezké odpoledne, ale Bells…” Tvářila se jako bůh pomsty. A taky tak i mluvila.

„Nechci nic slyšet. Nenamáhej se, a už se k ní nepřibližuj, jasný!”

Autor: MayaC, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudem prokletá 4. kapitola: