Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudem prokletá 7. kapitola

12.11.2011 (20:00) • MayaC • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 1459×

7. kapitola

Edward

Spatřil jsem Lauren, jak se chystala kopnout do Belly, která ležela v bezvědomí na zemi.

„Neopovažuj se jí už ani dotknout a teď koukej vypadnout!” zařval jsem na ni. Už jsem málem zavrčel, ale Alice, která rychle přiskočila a skláněla se nad Bellou, mě zastavila.

„Bello, lásko, prober se, prosím tě,” snažil jsem se ji probrat. Nereagovala. Vyhoupl jsem si ji do náruče a rychle jsem šel ke svému autu nedbaje volání Rose ani dalších členů své rodiny. Položil jsem ji na zadní sedadlo, nastoupil a rozjel se za otcem do nemocnice. Cestou jsem mu volal, aby nás už čekal ve své ordinaci. Vůbec jsem nedbal dopravních předpisů. Bylo pro mě nejdůležitější dovézt ji do nemocnice. Před nemocnicí jsem zastavil smykem na místě vyhrazeném pro sanitky. Hned jsem bral svoji lásku do náruče a mířil do otcovi ordinace. Sestra na recepci na mě koukala jako na nějakého psychopata. Bylo mi to jedno, jediné důležité a podstatné byla Bella.

„Carlisle, omdlela a Lauren ji zřejmě uhodila. Pomoz jí!” vyhrkl jsem na otce.

„Uklidni se, polož Bellu na lehátko a nech nás tu. Bez řečí. Počkej radši venku.” Neměl jsem šanci, i otec byl nervózní. Venku jsem se svezl na lavičku a čekal na otcovu diagnózu. Neposlouchal jsem jeho myšlenky. Stejně byly chaotické.

Po pár minutách dorazili i mí sourozenci. Alice s Rose byly vystrašené a navíc si dávaly za vinu, že nechaly Bellu samotnou. Emmett nepřekypoval svým obvyklým humorem, spíš byl dost zaražený a vyvedený z míry. Jasper nemohl to napětí snést, proto raději odešel ven. Po neskutečně dlouhých čtyřiceti minutách mě Carlisle zavolal dovnitř.

„Bello! Jak je ti? Tolik jsem se o tebe bál. Neměl jsem tě tam nechat samotnou.” V mém hlase musela slyšet strach, ale zároveň i úlevu. Už byla při vědomí, vypadala dost unaveně, nemluvila, jen se na mě chabě usmála.

„Edwarde, nerozčiluj se a uklidni se. Tímhle křikem akorát Bellu rozrušíš,” radil mi Carlisle zcela racionálně a hned se zase otočil na Bellu.

„Tak, mladá dámo, ty si musíš odpočinout. Zítra se za mnou stav, ano? Vyžádám si zatím tvoji kartu a dohodneme se na nové medikaci, aby ti bylo líp. Edwarde, ty ji teď koukej zavézt domů a už žádné výčitky, ani jeden, je to jasné?” dával mně a Belle přesné instrukce.

Vzal jsem Bellu do náruče a šel jsem k autu. Bella si položila hlavu na moje rameno a klidně oddechovala.

„Edwarde, děkuji. Nevím, co se stalo. Bylo mi zle, a tak jsem se chtěla jít osvěžit, ale pak přišly Lauren s Jessicou a začaly mě urážet, potom mluvily o mých rodičích… Nezvládla jsem to. Říkaly, že pro tebe nejsem. Edwarde, já tě…”

Neřekla to. Ještě nebyla připravená to vyslovit, sklonila hlavu a dál oddechovala. Nemluvil jsem na ni, o tom incidentu s Lauren jsem se nechtěl zmiňovat, aby ji to zase nerozrušilo. Táta jí prý píchnul něco proti bolesti a něco na uklidnění. Mlčky jsme dojeli k Belle domů. Usnula ještě během cesty, tak jsem ji odnesl do jejího pokoje. Vypadala tak nevinně a zranitelně.

Ruttiným rodičům jsem v rychlosti vysvětlil, co se stalo. Moji sourozenci to jistě už všechno vylíčili Rutt a ta to svým rodičům vše objasní dopodrobna. Jel jsem domů.

V noci jsem se rozhodl navštívit Bellu, musel jsem vědět, jestli je jí už líp. Běžel jsem lesem do Forks, u jejich domu jsem se zastavil a zaposlouchal jsem se do dění v něm. Slyšel jsem čtyři srdce a jen troje myšlenky. Pan a paní Carterovi seděli v kuchyni a bavili se spolu o Bellině zdravotním stavu. Nebylo to dobré, to jsem věděl, ale oba poznali malé zlepšení od té doby, co jsme spolu. V noci už ji neděsily zlé sny a nekřičela ze spaní. Zamířil jsem k oknu, kde se ozývalo její srdce, bylo to jako třepot motýlích křídel. Vyskočil jsem přes otevřené okno do jejího pokoje. Ležela na boku a jednou rukou silně žmoulala přikrývku. Vypadala jako anděl. Anděl, který spadl z nebe. Vlasy měla stažené stuhou do copu. Pozoroval jsem ji několik hodin, když se nad ránem zavrtěla a přetočila na záda.

„Edwarde, Edwarde. Miluju tě, moc tě miluju.” Jen tichý šepot, neotevřela oči, nemohla o mně vědět. To znamená jediné, zdá se jí o mně.

„Já tebe taky, Bello. Udělám všechno proto, abys byla šťastná, i když za to nejspíš půjdu do horoucích pekel. Miluju tě, Bello. Navždy,” ubezpečil jsem ji šeptem.

Ráno jsem odběhl pro auto a v naši obvyklou dobu jsem na ni čekal u nich před domem. Vyběhla z domu, vypadala mnohem lépe, ba dokonce vesele. Nasedla ke mně do auta a usmívala se.

„Ahoj, dobré ráno. Nejsi tu dneska dřív? Edwarde, nevstáváš kvůli mně moc brzo? Mohla bych jezdit zase s Rutt a Chrisem, je to pro tebe i zajížďka." Ona měla strach, že se díky tomu, že pro ni jezdím, dostatečně nevyspím. Blázínek. Chytl jsem ji za ruku a políbil ji.

„Bells, co to zase říkáš? Víš, co jsi mi slíbila? Moc rád s tebou jezdím do školy. Moc rád s tebou chodím ke koním. Moc rád se s tebou učím. Prostě s tebou moc rád trávím všechen možný čas. Jsem rád, že máš dneska takovou dobrou náladu, a protože je dneska pátek a já vím, že ty máš volný víkend, navíc má být pěkné počasí, tak jsem ti chtěl něco navrhnout. Co bys řekla tomu, kdybychom zítra zajeli společně do Seattlu, zašli na procházku do parku a pak si dali někde horký čaj? Mimochodem na neděli si taky nic neplánuj, máma s tátou tě zvou na oběd.” Napjatě jsem čekal na verdikt.

„Koukám, že ty jsi mi ten víkend pěkně naplánoval. Zítra s tebou pojedu moc ráda, ale mám jednu podmínku. Místo na čaj zajdeme na horkou čokoládu, prosím… A na ten oběd půjdu taky moc ráda. Poděkuj vašim za pozvání.“

Souhlasila a nic nenamítala. Usmál jsem se na ni. Nastartoval jsem a vzal zase Bellinu ruku do té své. Na příjezdové cestě jsme se akorát míjeli s Chrisem, který jel pro Rutty. V polovině cesty si Bella odkašlala.

„Hmm, Edwarde, mám ten zítřek brát jako rande?“

A sakra, odhalila mě.

„No pokud by nevadilo, abys to tak brala, byl bych moc rád, protože jsem to tak i zamýšlel, jen jsem se to asi bál říct nahlas. Nechtěl… nechtěl jsem tě do ničeho tlačit, slíbil jsem to.“

Ticho. Nic neřekla. Prostě mi neodpověděla. Otočila hlavu směrem z okna a zbytek cesty nepromluvila. Tak, totálně jsem to pokazil.

Zaparkoval jsem u školy na svém obvyklém místě, oběhl jsem auto a otvíral jí dveře. Seděla a koukala do země.

„Půjdu. Těším se,“ špitla tu odpověď. Kdybych neměl tak dobrý sluch, asi bych ji ani neslyšel.

„Pro–pro-prosím?“

„No, říkám, že půjdu. Beru to jako rande a moc se těším,“ usmála se.

„Tak půjdeme do školy? Edwarde? To jsem tě tak překvapila? Přeci bych ti to neodmítla. Jsem ráda.“

Sobota ráno

Sakra, už je ráno. Deset hodin. Mám ještě půl hodiny. S Bells se mám sejít v půl jedenácté. Je to naše první opravdové rande. Ne, co když to není rande, co když ona to tak nebere. Ne, měla radost, říkala, že se těší. Celý včerejší den byla veselá. Fajn jsem připraven, vhodně oblečen, jak by řekla Alice. Plán na odpoledne mám připravený do posledního detailu. Teď ještě zajet pro květiny, které jsem si včera objednal. Jsou to bílé a růžové tulipány, ve škole jsem se nenápadně zeptal Rutty, jaké jsou Belliny nejoblíbenější květiny. Ach bože, jsem tak nervózní, vlastně jsem nikdy nebyl na opravdové schůzce. No, bude to moje premiéra a hned s tou nejkrásnější osůbkou na světě. Málem bych zapomněl, koupil jsem jí ještě i čokoládu. To mi doporučila Rose, nevím, kde na to přišla, ale prý bude Bella ráda. Tak Edwarde, nebuď baba, vzchop se, bude to fajn.

Autor: MayaC, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudem prokletá 7. kapitola: