Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová - 11. kapitola

02.04.2011 (21:45) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3109×

Bella:

Dlouhou chvíli jsem ještě pozorovala fotku v deníku. Pak jsem ho zavřela a jela do obchodu. V oddělení zeleniny jsem se zastavila a vybavila si chvíli, kdy jsem potkala Esme. O hodinu později jsem parkovala před domem. Uklidila jsem nákup a pak se převlékla. Nakonec jsem sešla do kuchyně a začala chystat večeři.

Skládala jsem toasty a uvažovalo nad tím, jestli je možné, aby někdo nestárl. Z mého přemýšlení mě vytrhl telefon. Charlie. Volal, že se zdrží v práci, a abych na něj nečekala. Tak jsem se navečeřela a šla udělat úkoly. Po sprše jsem si  s deníkem lehla do postele. Četla jsem ho a hledala v něm nějaké nové informace. Marně. Znala jsem ho celý zpaměti. Nakonec jsem se rozhodla, že budu muset zjistit více informací jak o Miině mámě, tak o Esmé Plattové.

Ráno jsem nemohla dospat, a tak jsem neustále přemýšlela nad svým plánem. Na Esmé Cullenovou se můžu zeptat Mii, ale o sestřence mé praprababičky mi těžko bude někdo něco vyprávět. A tak jsem nalistovala poslední zápisy v deníku. V roce 1921 bydlela v Ashlandu. Ihned jsem zapnula počítač a hledala to místo na mapě. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že toto město se nachází asi 500 mil od Forks. Podle Googlu by cesta měla trvat skoro deset hodin.

Věděla jsem, že pouze tam se dozvím pravdu. Prošla jsem si oficiální stránky města. V Ashlandu mají tři hřbitovy, ale v té době tam byl pouze jeden – Hargadine Cemetery, který vznikl v roce 1867. Dále jsem hledala nějaký archív. Bohužel ten městský nebyl přístupný pro veřejnost. Nakonec jsem narazila na univerzitní knihovnu. Southern Oregon University byla založená v roce 1926. Před tím se jmenovala Southern Oregon State Normal School. Ale všechny materiály z té doby si univerzita ponechala a k mému štěstí jsou knihovna s univerzitním archívem přístupné veřejnosti každý sudý víkend měsíci. Ihned jsem mrkla do kalendáře. Štěstí se mě stále drželo.

Musela jsem vymyslet nějakou výmluvu pro Charlieho. Naštěstí jsem se nemusela namáhat dlouho. Jsem ve třeťáku a příští rok maturuji. A proto bych si měla začít vybírat vysokou školu. Vlastně ani nebudu lhát, protože na univerzitu se skutečně podívám. Jen ho nějak přesvědčit, abych tam mohla jet sama. To bude složitější. Pohled mi padl na hodiny. Bylo skoro osm. Rychle jsem vypnula počítač a běžela do koupelny.

Do školy jsem přijela těsně před zvoněním. Druhou hodinu jsem měla s Edwardem. Minule jsem si nevybrala místo, tak jsem se rozhodla počkat na chodbě. Zazvonilo a já vešla do třídy. Hned po mě přišla i učitelka. Nabídla mi dvě místa. Jedno bylo vedle Edwarda a druhé vedle nějaké holky. Podívala jsem se na něj a on se usmál. Očima jsem se zeptala, jestli si můžu přisednout. Přikývl, tak jsem šla k němu. Pozdravili jsme se a věnovali se výkladu. Když mě to napadlo. Edward se mě zeptal, jestli se k nim přidám na obědě. Přikývla jsem. Další dvě hodiny se neuvěřitelně táhly. Do jídelny jsem šla s rozvernou náladou. Koupila jsem si jídlo a sedla si k nim.

„Máte něco v plánu tento víkend?“ zeptala jsem se po chvíli. Řekli, že ne. „A máte už jasno, na jakou vysokou chcete jít?“ otázku jsem směřovala na Miu, Edwarda a Alice. Rose, Jasper a Emmett už měli přihlášky podané, protože byli ve čtvrťáku. Alice měla jasno. Chtěla jít za Jasperem do Juneau. Navíc, chtěla jít o víkendu nakupovat. Edward a Mia ještě nebyli rozhodnutí, tak jsem jim představila svůj nápad.

„Nechtěli byste se mnou jet do Ashlandu? Chtěla jsem se podívat na Southern Oregon University.“

„Jasně, proč ne?“ zeptala se Mia. Edwardovi se ten nápad taky líbil.

„Mio, slíbila jsi, že se mnou pojedeš o víkendu nakupovat,“ řekla Alice. Mia se na ni nechápavě podívala, ale pak jakoby si vzpomněla a můj nápad odmítla. Tak jsem se podívala na Edwarda.

„A ty? Pojedeš se mnou?“

„No, mohl bych se tam podívat. Prý nabízejí dobrý fyzikální program,“ zauvažoval. Pak řekl, že pojede. Musela jsem se držet, abych ho na místě neobjala. Pak mě Rose pozvala k nim domů, že si uděláme dámskou jízdu. Byla jsem tak nadšená, že pojedu do Oregonu, že jsem souhlasila.

Po vyučování jsem se vydala za jejich auty. Dojeli jsme před dům a já nad ním žasla jako poprvé. Vešli jsme a Esmé nás všechny přivítala. Chovala se jako skutečná máma. Kluci a Rose s Alice odešli do patra. Já šla s Miou do kuchyně nachystat občerstvení. Mia vytáhla čtyři skleničky a láhev coly. Pak nasypala na misky brambůrky a popcorn. Řekla jsem jí, že ty misky vezmu. Rozešla se ke schodišti a já za ní, když jsem si všimla Esmé, jak sedí v jídelně. Rozhodla jsem se jít za ní. Přeci jen, proč bych se ptala Mii, když se můžu zeptat sama a dozvědět se to, co mě zajímá.

„Paní Cullenová?“ Vzhlédla ke mně. „Mohla bych se vás na něco zeptat… samozřejmě pokud nebudete chtít, nemusíte mi odpovídat.“ Přikývla a tak jsem pokračovala. „Proč jste se s manželem rozhodli adoptovat tolik dětí?“ Usmála se.

„Pojď si sednout. Je to na delší povídání,“ nabídla mi židli. Šla jsem k ní a sedla si. „Přeci jen je zvláštní, že máme šest dětí, že?“ Přikývla jsem. „Ještě před tím, než jsem potkala Carlislea, jsem měla chlapečka, ale umřel.“

„To mi je líto,“ nechtěla jsem ji ranit. Ale hned jsem si uvědomila další spojitost mezí ní a Esmé, které patřil deník. Taky měla chlapečka, který umřel. Jmenoval se Henry a zemřel na plicní infekci.

„Už si na to skoro nepamatuji. Ti mí rošťáci mi ho nahradili. Po jeho smrti jsem potkala báječného muže, který mě donutil začít žít. S Carlislem jsme se vzali a poté se snažili o miminko, ale nešlo to. Doktoři zjistili, že mám něco s dělohou a bude pro mě velmi těžké otěhotnět, tak jsme se rozhodli pro adopci. V kojeneckém ústavu jsme si vyhlídli Edwarda. Měl tři měsíce. V den, kdy jsme si ho přivezli domů, jsem zjistila, že jsem těhotná. Byli jsme šťastní a Edwarda jsme milovali, tak jsme si ho nechali. O osm měsíců později se narodila Amélie.“

„Amélie?“ zeptala jsem se.

„Ano. Mia,“ Myslela jsem si, že její křestní jméno je Mia, tak to vypadá, že to je zkrácenina jako Bella.

„Pak se stala tragédie. Můj bratr s manželkou zemřeli při autonehodě, a tak jsme si vzali do péče Rose a Jaspera. Vždy jsem chtěla mít velkou rodinu, a tak jsme adoptovali Emmetta a Alice. Když jsme se zvládli postarat o čtyři děti, tak šest už nebyl takový rozdíl,“ dokončila své vyprávění.

„A to vám nevadí, že spolu chodí?“ nedalo se nezeptat. Opět se usmála.

„No, je to trošku divné, ale věděli jsme, že nejsou pokrevní příbuzní, tak jsme v tom problém neviděli.“

„A to vás neděsí představa, že by se rozešli? Vždyť by to mohlo rozvrátit rodinu,“ vysvětlila jsem jí svou otázku.

„Nad tím jsem nikdy nepřemýšlela.“

„Aha.“ Nevěděla jsem, co říct. Její vyprávění znělo tak skutečně. Ale nic jsem z něj nezjistila. Pak mě něco napadlo.

„Takže za svobodna jste se jmenovala Haleová?“

„Ne, Plattová,“ řekla zamyšleně.

„Ale váš bratr byl Hale?“ odporovala jsem jí.

„Ano. My jsme měli každý jiného otce.“ To určitě. Přikývla jsem. Vzpamatovávala jsem se z jejího dívčího příjmení. Teď už jsem neměla sebemenší pochyby. Ona je Esmé Plattová, sestřenka mé praprababičky. Najednou se ve dveřích objevila Mia.

„No tak, Bello, kde se loudáš?“ zeptala se. Bez odpovědi jsem vstala a následovala ji. Šli jsme po schodech a pak do jejího pokoje. Alice s Rose seděly na velké posteli a povídaly si.

„Co probíráte?“ zeptala jsem se, abych zabránila jejich dotazům na mou nepřítomnost.

„Kluky,“ vyhrkly naráz. To mě rozesmálo. To si povídají o svých bratrech? Mia mě popohnala, a tak jsem si sedla k nim.

„Tak co, Bello. Máš nějakého kluka?“ zeptala se Rose.

„Ne,“ řekla jsem pravdu.

„Ani ve Phoenixu jsi nikoho neměla?“ vyzvídala dál.

„Ne.“

„A líbí se ti někdo? Třeba ve škole?“ Alice. Co jim mám říct? Líbí se mi Váš bratr? Radši jsem mlčela.

„Kdo je to?“ Tentokrát Mia.

„To si nechám pro sebe.“

„Miluješ ho?“ vyhrkla Rose.

„Nevím, jestli je to láska.“ Tím jsem si vážně nebyla jistá.

„Copak ty nevíš, jestli máš někoho ráda?“

„Rose, obávám se, že bych lásku nepoznala, i kdyby mě trefila mezi oči,“ vysvětlila jsem jí své pocity.

„To já jsem to poznala hned. Emmett je ten pravý,“ zasnila se.

„Jak to můžeš vědět? Vždyť ti je osmnáct.“ Jak si může být jistá?

„Prostě to vím. Navíc jsme spolu už dlouho.“

„Takže plánujete společnou budoucnost?“ zeptala jsem se. Přikývla. „To jako svatba a děti?“ zděsila jsem se jen nad tou představou.

„Copak ty by ses nechtěla vdát a mít děti?“ odpověděla otázkou.

„Nad tím jsem nepřemýšlela. Je mi sedmnáct. Ani nevím, na jakou chci vysokou, a co budu v životě dělat.“

„Vážně si nad tím nikdy nepřemýšlela?“ nedala si pokoj

„Ne. Předpokládám, že to budu řešit minimálně až za deset let.“ Měli jste vidět tu hrůzu v jejích očích. Naštěstí toho nechala a my se věnovaly jiným tématům.

O hodinu později jsem jela rychle domů a hledala způsob, jak se s Edwardem dostaneme do Ashlandu. Cestu autem jsem ihned zamítla, protože pohonné hmoty byly drahé. Našla jsem perfektní spoj. Z Forks autobusem do Portlandu a odtud jiným busem přímo do Ashlandu. Pak jsem nachystala večeři a čekala na Charlieho. Přišel přesně o půl šesté.

„Ahoj tati,“ pozdravila jsem ho.

„Ahoj Bells.“ Počkala jsem, až se převlékne a přijde do kuchyně. Nandala jsem mu na talíř a začala.

„Tati, říkala jsem si, že bych se o víkendu zajela podívat na jednu univerzitu.“

„Aha. Na jakou?“

„No, je to trochu daleko,“ mluvila jsem vyhýbavě.

„Kde?“

„V Ashlandu,“ řekla jsem potichu.

„V Ashlandu? Vždyť to je v Oregonu.“ Přikývla jsem. „Bello, a nemůžeme tam jet jiný víkend? Já už jsem se domluvil s Harrym, že pojedeme na ryby.“ Jak ho mohlo napadnout, že chci, aby jel se mnou?

„Víš, tati, nás pojede víc a domluvili jsme se na tento víkend,“ vysvětlila jsem mu.

„Jo? A kdo ještě pojede?“ No jo, policajt.

„Edward,“ řekla jsem pravdu.

„Edward?“

„Jo, Edward Cullen.“

„Bello, vážně si myslíš, že tě nechám jet do jiného státu samotnou s cizím klukem?“

„Tati,“ povzdechla jsem si.

„A vy jste jako co, Bello? Chodíte spolu?“ zeptal se na rovinu. Vyvalila jsem oči.

„Ne, tati. Jsme jenom kamarádi,“ osvětlila jsem situaci. Na malý moment mě napadlo, že bych s Edwardem možná chtěla být víc než kamarádka. Ale hned jsem se v duchu okřikla. Jiná liga!

„Já nevím Bell, kde budete spát?“

„Tati, v Ashlandu je spousta hotelů. Dokonce jsem našla i spoje, které tam jedou. V pátek bychom navečer vyrazili. V sobotu ráno tam dojedeme. Celý den se budeme potulovat po univerzitě a pak spát v hotelu. Druhý den dopoledne bychom si prošli město, když už tam budeme a ve dvanáct jede autobus zpátky. V neděli v deset večer budu doma,“ vysvětlila jsem mu svůj plán.

„Naplánovala sis to dobře… Tak jo. Jeď. A potřebuješ nějaké peníze?“ S tím jsem nepočítala. Na účtu jsem měla, mám dva a půl tisíce dolarů, které jsem si vydělala v létě na brigádě.

„No, určitě by se nějaký hodily.“

„Tak jo.“ Večeři jsme dojedli a já se pak vydala do pokoje. Napsala jsem úkoly a šla si dát sprchu. Večer jsem brzo usnula. Druhý den ráno jsem si odchytla Edwarda. Vše jsem mu vysvětlila, ale když jsem mu řekla, že pojedeme autobusem, tak se otřásl. Přesvědčoval mě, že lepší by bylo jet autem. Oponovala jsem mu s tím, že tak by cesta vyšla dvakrát dráž. Nakonec mě přemluvil a dohodli jsme se, že benzín koupíme na půl. Pátek uběhl taky neskutečně rychle. Ve čtyři zazvonil zvonek. Edward.

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová - 11. kapitola: