Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová - 18. kapitola

21.04.2011 (07:45) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3049×

Bella:

Ráno jsem se probudila celkem brzy. Zůstala jsem ležet a přemýšlela nad včerejškem. Cullenovi jsou upíři. Nebála jsem se jich, ale přesto jsem byla nervózní, protože jsem nevěděla, jak se k nim mám chovat. Myšlenky se mi po chvíli rozutekly a můj pohled spočinul na deníku. Měla bych ho vrátit jeho majitelce. Vstala jsem a přibalila ho do tašky. Pak jsem se šla umýt.

Nutila jsem se nepřemýšlet nad Edwardem. Když už jsem se vzdala, tak mi opět dal naději, že bych mohla přeci jen zajímat. A přes to, že jsem věděla, co je zač, jsem se do něj zamilovala snad ještě víc. Po snídani jsem jela do školy.

Jejich auta už stála na parkovišti. Šla jsem tedy do třídy a popoháněla čas, aby už byl oběd. Do jídelny jsem vstupovala nejistě. Nevěděla jsem, jak na mě zareagují. V koutku duše jsem doufala, že se mezi námi nic nezměnilo. Rozhlédla jsem se po jídelně, ale u svého stolu neseděli. Povzdychla jsem si a koupila jídlo. Pak jsem si šla sednout a čekala, až někdo z nich přijde.

Bohužel se nikdo neukázal. Bála jsem se, aby neodešli, a tak jsem se vydala na parkoviště. Jejich auta tam stále byla, tak jsem šla na hodinu. Měla jsem mít biologii s Edwardem. Došla jsem do třídy a uviděla ho. Seděl v naší lavici a koukal z okna. Musel vědět, že jsem přišla, ale neotočil se.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho. Konečně se na mě podíval.

„Ahoj,“ odpověděl a nejistě se usmál.

„Proč jste nebyli na obědě?“ zeptala jsem se.

„Protože jsme ti chtěli dát prostor, abys vše vstřebala a neměla z nás strach,“ vysvětlil mi a já vykulila oči.

„Ale já se vás nebojím a ani žádný prostor nepotřebuji,“ řekla jsem pravdu. Úlevně se usmál. Jak ráda jsem sledovala úsměv na jeho tváři. Zazvonilo a já si hned sedla do lavice.

Učitel přišel do třídy a začal přednášet. Vytáhla jsem papírek a na něj napsala: Potřebuji mluvit s Esme. Mohla bych jet dnes k vám? Vzkaz jsem mu položila do sešitu, do kterého si dělal zápisky. Podívala jsem se na něj a on přikývl. Po vyučování jsme se sbalili a šli na parkoviště. Rozhodla jsem se jít s Edwardem za ostatními.

„Míníte se mi dlouho vyhýbat?“ zeptala jsem se. Nechápavě se na mě podívali, jen Alice se usmívala.

„Ne, my jen…“ začala Mia. Ale ihned jsem ji přerušila.

„Nebojím se vás, jasný? Jen bych si ráda poslechla váš příběh… tedy ten pravdivý a ne upravenou verzi pro lidi.“ Všichni přikývli a já se rozešla k autu.

Když jsme dojeli k nim domů, zůstala jsem stát v hale.

„Esme je v jídelně,“ zašeptal mi Edward do ucha. Cítila jsem jeho ruce, které mě držely za ramena. Zachvěla jsem se a opatrně na něj podívala. Povzbudivě se usmál. Přikývla jsem a rozešla se tam, kam mě poslal. Esme seděla u stolu a něco rýsovala na papír.

„Ahoj Bello,“ pozdravila mě, aniž by ke mně vzhlédla.

„Dobrý den, paní Cullenová,“ pozdravila jsem a rozešla se k ní. Otočila se na mě.

„Nevykej mi. Jsem Esme.“

„Dobře, Esme. Já… něco jsem ti přišla vrátit.“ Z batohu jsem vytáhla deník a položila ho na stůl před ní. Překvapeně se na něj podívala a pak svůj pohled přesunula na mě.

„Odkud ho máš?“ zeptala se nevěřícně.

„No, moje máma ho zdědila po babičce,“ vysvětlila jsem.

„Cože? Jak zdědila?“

„Když jsem říkala, že se podobáš sestřence jedné mé známé, tak jsem lhala. Ta známá byla Mirabell, moje praprababička,“ řekla jsem opatrně. Překvapeně se na mě podívala.

„Takže my jsme… příbuzné?“ Přikývla jsem a najednou jsem se objevila v jejím objetí. Opatrně jsem jí její gesto opětovala.

„To znamená, že mi dvě jsme taky rodina.“ Ve dveřích stála Mia. Esme mě pustila.

„No, vlastně asi jo,“ řekla jsem a stále tomu nemohla uvěřit. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela, i když to byl naprostý fakt.

„Tak to je super.“ Mia mi skočila okolo krku. Podívala jsem se na Esme, která držela deník v rukách.

„Já, omlouvám se. Četla jsem ho,“ studem jsem sklopila hlavu.

„To nevadí,“ odpověděla Esme a já se odvážila na ni pohlédnout. „Jinak bys nezjistila, co jsme zač, a my bychom se nikdy nedozvěděli, že máme živého příbuzného,“ mile se usmála. A pak si povzdychla.

„Co je?“ nedalo se nezeptat.

„Bello, ty si ani neuvědomuješ, jaký dárek jsi mi dala.“ Nechápavě jsem se na ni podívala. „Když projdeš proměnou, všechny lidské vzpomínky se ti zamlží a teď, díky tobě, si je mohu oživit.“ Byla jsem ráda, že jsem jí udělala radost. Alespoň něco jsem udělala dobře. Esme stále hypnotizovala deník a Mia s ní. Najednou jsem si tam připadala navíc.

„Tak já půjdu. Chtěla jsem ho jen vrátit. Ahoj a mějte se.“ Rozešla jsem se ke dveřím, když mě zastavila něčí ruka. Pomalu jsem se za tím dotyčným podívala. Byl to Edward. Díval se mi do očí a já se dívala do těch jeho. Najednou mnou opět projel pocit, že jsem nevěděla, jak se mám chovat. Byla jsem zmatená z jeho chování. Jako by mé rozpoložení vycítil a propletl své prsty s těmi mými. Opatrně se ke mně přiblížil a pak si mě k sobě přitáhl. Nechala jsem se a obličej schovala do jeho košile. Objal mě a já mu ruce omotala kolem pasu. Přitiskl si mě ještě blíž a já vdechovala jeho omamnou vůni. Cítila jsem, jak mi zabořil obličej do vlasů. Nevím, jak dlouho jsme tam takhle stáli.

„Chceš stále slyšet náš příběh?“ zašeptal mi do ucha. Podívala jsem se na něj a přikývla. Opět propletl své prsty s těmi mými a rozešel se ven. Následovala jsem ho. Dovedl mě ke svému autu a otevřel dveře, abych si nastoupila. Sedla jsem si a pak jsme se rozjeli. Nevěděla jsem, kam mě veze. Jen jsem sledovala ubíhající krajinu. Asi po dvaceti minutách jsme zastavili u lesa. Edward vystoupil a přešel mi otevřít dveře. Také jsem vystoupila a porozhlédla se okolo sebe a potom jsem se na něj podívala.

„Chci tě vzít na jedno místo,“ odpověděl na můj tázající se výraz a rozešel se k lesu. Mlčky jsem ho následovala. Procházeli jsme kolem mohutných stromů, jejichž kůra byla pokryta zeleným mechem. Všude rostlo  kapradí a nízká tráva. Šli jsme do kopce, takže mi bylo docela teplo. Za celou hodinu, co naše procházka trvala, jsme nepromluvili. Edward šel přede mnou jako průvodce a já si dávala pozor, abych nezakopla.

Najednou se před námi objevila nádherná scenérie. Malá mýtina byla plná rozkvetlých lučních květin, které hrály různými barvami. Omámeně jsem došla až k samému středu a bála se, abych ani jeden květ nepošlapala. Připadala jsem si jako v pohádce. Vítr skučel v korunách stromů a tak způsoboval ševelení listů. Jinak tu panovalo ticho a mír. Jakoby to nebyla skutečnost, protože takováhle krása nemohla být opravdová. Otáčela jsem se dokola, když jsem uviděla Edwarda, který stál na kraji louky a sledoval mě. Naše pohledy se střetly a on se rozešel ke mně.

„Líbí?“ zeptal se. Jen jsem přikývla. Nespouštěli jsme ze sebe pohled.

„Proč jsi mě sem vzal?“ zeptala jsem se po chvíli. Přece mi to mohli říct v obýváku.

„Nechtěl jsem, aby nás někdo rušil… Posadíme se?“ Roztáhl deku, kterou držel v rukou. Němě jsem se posadila a čekala, až udělá to samé. Seděli jsme naproti sobě. Edward opět propletl své prsty s těmi mými a zadíval se do lesa.

„Všechno to začalo Carlislem. Žil v Londýně a jeho otec byl kazatel, který vyhledával upíry a zabíjel je. Nicméně za celý svůj život na nikoho jako jsme my nenarazil. Carlisle po něm převzal tohle poslání. Na jedné výpravě opravdu potkal upíra, který ho kousnul. Přeměna u něj začala a on věděl, že když se o něm ostatní lidé dozví, zabijí ho. A tak se ukryl v nějakém sklepě. Přeměnu tam prodělal mlčky. Víš, proměna je velice bolestivá. Máš pocit, že ti hoří celé tělo. Nepomáhá ležet v klidu, ani ti nepomůže, když se hýbeš. Bolest je pořád stejná a i když křičíš, nic se nezmění. Ke konci, když už žádáš, aby tě někdo zabil se veškerý oheň přesune do srdce a tvé tělo s jedem bojuje, ale přesto to je předem prohraný boj. Když se Carlisle probral, věděl, že se z něj stal upír. Okamžitě utekl do lesa, daleko od lidí. Nechtěl nikomu ublížit a snažil se zabít. Jenže to nešlo. Jsme nesmrtelní a zabít nás jde jen jedním způsobem. Ve chvíli, kdy už jeho žízeň byla nesnesitelná, ulovil srnu. A tak přišel na nový způsob, jak přežít. Pár let se potuloval v lesích a postupně se snažil přibližovat lidem. Jeho sebeovládání se zlepšilo, a tak přeplaval moře a dostal se do Francie, kde začal studovat medicínu. Po studiu odešel do Itálie, do Volterry. Tam žijí strážci našeho tajemství. Jsou to nejvyšší upíři, kteří dohlíží na dodržování zákonů. Carlisle se je snažil přesvědčit, aby taky začali lovit zvířata, ale neposlechli ho. Cítil se sám, i když žil v hradě s ostatními upíry. Pak se rozhodl odjet. Odešel do Ameriky a tady žil s lidmi a živil se jako lékař. V roce 1918 narazil na mě. Umíral jsem na španělskou chřipku společně s mojí rodinou. Má matka Carlislea požádala, aby mě zachránil. Jakkoliv. Tušila, že není člověk. A tak mě Carlisle proměnil. Měl to těžké, protože se nikdy nenapil lidské krve.“ Edward se na mě podíval.

„Cožpak nestačilo tě jenom kousnout?“ Malinko se pousmál a svůj zrak zaměřil na naše propletené ruce.

„Když ochutnáme lidskou krev, octneme se v jakémsi transu, ze kterého je velmi těžké se dostat. Ale Carlisle našel vůli a přestal. Když jsem se po přeměně probudil, Carlisle mi vše vysvětlil. Dal mi na výběr, jestli chci zůstat s ním. Nikoho jsem neměl, tak jsme souhlasil. Naučil mě lovit zvířata a když se mé sebeovládání zlepšilo, přestěhovali jsme se do Ashlandu…“

„A tam jste narazili na Esme,“  přerušila jsem ho. Přikývl a pokračoval.

„Carlisle ji ihned poznal. Esme si zlomila nohu v šestnácti letech a on ji ošetřoval. V Ashlandu ji chvíli pozoroval. Miloval ji, ale bál se její reakce, kdyby zjistila, co je zač. Navíc byla těhotná. Později se dozvěděl, jak to bylo s jejím manželstvím. Když porodila a její syn zemřel, Esme se chtěla zabít, ale Carlisle ji našel a rozmluvil jí to. Začala s námi žít a všimla si určitých věcí. Jako například, že nejíme a že jsme studení. Řekli jsme jí pravdu a ona ji vzala vcelku dobře. Zamilovala se do Carlislea a po pár týdnech se vzali. Esme otěhotněla a my jsme nevěděli, co se stane. Nikdy jsme neslyšeli, že by upír mohl zplodit dítě. Její těhotenství trvalo tři měsíce. Ale někdy na začátku si pro Carlislea přišla garda Volturiových. Jim se nesmí odporovat, a tak šel Carlisle s nimi. Aro, jeden ze tří strážců má podobný dar jako já. Čte myšlenky, když se tě dotkne. Ale neslyší jen to, na co právě myslíš, on si dokáže vyčíst z tvé mysli vše, na co jsi jen pomyslela. A tak se dozvěděl o mém daru a Esme. Aro byl zvědavý na to dítě, a tak Carlislea pustil domů pod podmínkou, že já nastoupím k němu do gardy a budu mu sloužit deset let. Na to, aby mě Carlisle přesvědčil dostal patnáct let. Vrátil se těsně před porodem. Celou tu dobu jsem se o Esme staral. Kupoval jí lidské jídlo a zároveň lovil, protože dítě vyžadovalo krev. Po porodu Carlisle Esme proměnil.“

„Proč? Nebyla pro Miu nebezpečná? Vždyť byla napůl člověk.“

„Tento porod neprobíhá jako ten lidský. Mia si prorazila cestu skrz Esmeino tělo. Proměna byla jediná šance na její záchranu. Carlisle vzal Esme do lesů, aby se naučila sebekontrole a já se staral o Miu. Po roce se vrátili a společně jsme se stěhovali, protože Mia rostla neuvěřitelně rychle a lidé by si toho mohli všimnout. V roce 1933 jsme se dostali do New Yorku a tam Carlisle našel Rosalii. Její snoubenec ji se svými kumpány znásilnili a zbili. Umírala a Carlisle doufal, že bychom s Rose mohli být pár. Jenže my dva jsme se nemilovali. V Rose zůstala nenávist, a tak jsme jí dovolili, aby ty, kdo jí to udělali, mohla zabít. Rose jako jediná z nás si neprošla bouřlivým obdobím novorozených. Její sebeovládání bylo neuvěřitelné. Začala se společně s Esme starat o Miu. Bere ji jako svoji dceru a Esme jí to nemá za zlé, protože ví, že Rose nebude moct mít už nikdy děti. V té době se mi Carlisle svěřil s podmínkou, kterou mu dali Volturiovi. Nerozuměl jsem tomu, jak si tak dlouho dokázal přede mnou chránit myšlenky. Ale jakmile mi to řekl, neváhal jsem. Volturiovi by nás zabili a tak jsem se přidal ke gardě. Těch deset let jsem se musel živit lidskou krví. Z gardy musí mít každý respekt a já jim svým způsobem stravování, ničil pověst. Zabil jsem 242 lidí. Do teď si pamatuji každého z nich. A věř mi, že to si nikdy neodpustím…“ Smutně se díval do lesa. Pevněji jsem mu stiskla ruku. Podíval se na mě.

„Ještě se nebojíš?“ Zakroutila jsem hlavou. Chránil svou rodinu a vlastně i tu moji.

„A dál?“ Chtěla jsem, aby pokračoval.

„Když jsem odešel z gardy, uzavřel jsem s Arem dohodu. Kdokoliv, kdo ponese příjmení Cullen, je pro Volterru nedotknutelný a to samé platí i pro jejich partnery. Výměnou za to jsem slíbil věrnost Volteře. Což znamená, že kdyby nastaly v našem světě nějaké nepokoje, Volturiovi mě můžou povolat. Samozřejmě s tím, že o to, jakou krev piji, rozhoduji sám. Pak jsem se vrátil. S Rose už byl Emmett. Našla ho při lovu, kdy ho málem zabil medvěd. Odnesla ho ke Carlisleovi, aby ho přeměnil. Emmett nazval Rose andělem a Carlislea Bohem. Vůbec mu nevadilo, že je z něj upír. Vždy na všem vidí to pozitivní. S Rose se do sebe zamilovali a vzali se. V roce 1950 se k nám přidali Alice s Jasperem. Alice si nepamatuje vůbec nic ze svého lidského života. Ani neví, kdo ji proměnil, ale díky svému daru věděla, že se může živit zvířecí krví. Ve svých vizích viděla, že se k nám přidá i s Jasperem, o kterém hned věděla, že bude láska její existence. V roce 1948 ho potkala v nějakém baru, kdy si Jasper vyhlížel svou oběť. Alice ho přesvědčila, a po dvou letech se přidali k nám. Jasper byl proměněn někdy v době občanské války jistou Mariou. Využívala ho, aby pro ni cvičil novorozené. S jeho schopností nebyl problém, aby je všechny uklidnil.“

„K čemu je cvičil?“ Tomu jsem opravdu nerozuměla.

„Upíři od pradávna bojují o města, kde je nejvyšší počet obyvatel. Jde o to, že tam, kde je hodně lidí, je i více ‚jídla‘ pro upíry. Novorození tvořili armádu. Ale po roce je vždy zabili. A Jasper byl jejich katem. Vnímal jejich pocity před smrtí a jednoho dne utekl. Pochopil, že ho Maria nemiluje, ale jen využívá. No, a pak narazil na Alice.“

„A od té doby vystupujete jako rodina.“ Přikývl. „A proč se ostatní upíři nekrmí taky zvířaty?“ Edward se na mě zadíval. Zřejmě přemýšlel, jak by mi to vysvětlil.

„Jde o chuť.“

„O chuť?“ Přikývl.

„Nevím, jak bych ti to vysvětlil… jaké je tvé nejoblíbenější jídlo?“ zeptal se.

„Mám jich víc.“

„Dobře. Jmenuj jednu polévku.“

„Hm… Gazpacho.“

„A teď nějaká hlavní jídla, která ti opravdu chutnají.“

„Lasagně, houbové ravioly, Stroganov, enchilladas…“

„Dobře, a teď desert.“

„Jednoznačně tiramisu a horké maliny.“

„No, tak takhle nějak nám chutnají lidé. Jako jídlo. Mají různou vůni a podle toho i chutnají,“ vysvětloval mi pomalu. Zřejmě se bál mé reakce.

„Aha,“ nevěděla jsem co na to říct. „A zvířecí krev?“

„Teď mi řekni jídla, která ti nechutnají.“

„Polévka rozhodně kvasnicová a hlavní jídlo… špenát a rybí prsty.“

„A desert?“

„Vážně si myslíš, že existuje na světě nějaký desert, který by nebyl dobrý?“ Povytáhl jedno obočí.

„Dobře, no…“ přemýšlela jsem, co mi ze sladkostí nechutná a pak jsem na to přišla. „Není to přímo desert, ale nesnáším takovou tu čokoládu s peprmintovou příchutí.“ Na potvrzení svých slov jsem se otřásla. Edward se zasmál.

„Tak, takhle nějak chutná zvířecí krev. Nechutná ti, ale piješ ji, protože tě drží při životě.“

„Je to těžké?“

„Co myslíš?“

„No, chodíte do školy. To znamená, že se neustále pohybuje v budově s ‚dobrým jídlem‘. Tak to odolávání.“

„Někdy to je těžké, ale dá se to zvládnout.“

„Takže teď momentálně nemáš chuť na mě skočit?“ ujišťovala jsem se. Edward se začal hlasitě smát.

„Voníš hezky, ale vážně hlad nemám,“ řekl po chvíli.

„No, tak to je asi dobře.“ Nevěděla jsem, co na to říct. Pak už jsme jen mlčeli.

Zavřela jsem oči a zaklonila hlavu. Užívala jsem si naše propletené prsty a jeho přítomnost. Zmatené pocity jsem opět s úspěchem ignorovala, i když jsem si byla přesně jistá tím, co cítím. A i přesto, že bych to mohla v tu chvíli Edwardovi říct, jsem nenašla dost odvahy a mlčela. Po chvíli mi na obličej dopadly dešťové kapky. Otevřela jsem oči a zamračila se na černé mraky nad námi.

„Měli bychom jít. Z toho bude pěknej slejvák.“ Edward a vstal a pomohl mi na nohy. Poté mě zamotal do deky a přehodil si mě na záda. Ani jsem se ho nestihla zeptat, co to dělá, když mě upozornil.

„Zavři oči.“ Udělala jsem to, co řekl, a cítila, že se rozběhl. Do obličeje mi foukal studený vítr a vlasy vlály za mnou. Odvážila jsem se podívat a oněměla jsem. Vše kolem nás strašně rychle ubíhalo. Hlavu jsem přitiskla na Edwardovo rameno a v duchu se modlila, abych to ve zdraví přežila. Po pár minutách, které mně připadly jako hodiny, jsme zastavili u auta. Edward uvolnil své sevření a já se sesunula k zemi.

„Bello! Co se děje? Jsi v pořádku?“ ptal se s obavami v hlase. Ale já udělala jediné. Hlavu jsem sklopila mezi kolena a zhluboka dýchala. Edward mě hladil jednou rukou po zádech a druhou odhrnoval vlasy z čela. „Ty ses dívala, že?“ Došlo mu to. Jen jsem přikývla a soustředila se na svůj dech. „Říkal jsem ti, že…“ Zvedla jsem k němu hlavu, protože ta nevolnost se dala na ústup.

„Už je to dobrý, ale příště to zkoušet nebudeme,“ řekla jsem potichu. Jen přikývl, ale stále se na mě díval s obavami. „Edwarde, jsem v pohodě. Jen to bylo horší než centrifůga,“ objasnila jsem mu situaci a postavila se na nohy, když v tom se mi podlomila kolena. Edward mě naštěstí zachytil. Držel mě pěvně kolem pasu a vyděšeně mě sledoval. Do mých nohou se začala navracet síla a když už jsem pevně vládla nad svým tělem, Edward mě pustil.

„Děkuju,“ zašeptala jsem a šla k autu. Edward mi otevřel dveře a pak jsme se rozjeli do Forks. Po cestě jsme opět mlčeli, a tak jsem sledovala ubíhající krajinu. Rychlost auta se nedokázala vyrovnat té Edwardově. Radši jsem ty myšlenky zahnala, protože mi opět začalo šumět v uších. Najednou jsme stáli na naší příjezdové cestě, kde stál i můj náklaďák.

„Jak se sem dostal?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Alice s Miou ti ho dovezli,“ vysvětlil mi a já jen přikývla. Přemýšlela jsem, kde vzali klíče, a tak jsem si šáhla do kapsy od bundy. Edward viděl mé počínání a nevinně se usmál. „Mia ti klíče vytáhla, když jste byly v kuchyni. A teď by měly být pod blatníkem u řidiče." Jen jsem přikývla a vystoupila z auta, abych si to ověřila. A opravdu byly tam. Edward vystoupil a sledoval mě, jak jdu k němu.

„Tak… ahoj.“ Byla jsem v rozpacích a ani jsem nevěděla z čeho.

„Ahoj.“ Edward se zasmál svým pokřiveným úsměvem a opět nasedl do auta. Rozjel se a během chvíle už tam nebyl. Otočila jsem se a šla domů. Ihned jsem zamířila k ledničce a vytáhla steaky v marinádě, které jsem okamžitě hodila na pánev. Pak jsem dala vařit brambory a maso dala do vyhřáté trouby. Pak jsem se šla převléct do domácího. Když jsem scházela ze schodů, přišel Charlie.

„Ahoj tati,“ pozdravila jsem ho a šla servírovat.

„Ahoj Bells,“ sedl si na židli a začal jíst. Jedli jsme mlčky. Nikdo z nás neměl potřebu mluvit. Pak jsem opláchla nádobí a letěla do koupelny. Po sprše jsem napsala úkoly a pak zalehla do postele.

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová - 18. kapitola: