Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová - 24. kapitola

16.06.2011 (08:15) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 2270×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Bella:

„Na co myslíš?“ zeptal se Edward a chytil mě za ruku.

„Na to, jak jsi dokázal přesvědčit tátu, aby mě pustil.“

„Nebylo to nejjednodušší. A pak mi poradil Carlisle. Celou noc jsem četl knížky o rybách,“ vysvětlil.

„Pojedeme ještě dlouho?“ Podívala jsem se z okýnka.

„Potřebuješ zastavit?“ oplatil mi otázkou.

„Ne, jen bych se potřebovala protáhnout.“

„Pojedeme ještě tak půl hodiny.“

„To přežiju,“ přesvědčila jsem ho.

Zastavili jsme před malým penzionem, který stál na malebném náměstíčku vedle kaple. Ihned jsme se přihlásili a když nám recepční vrátila naše doklady, šli jsme se rozloučit. Carlisle rozhodl, že na lov půjdou nejdřív všichni kluci a holky pojedou druhý den, protože zdejší obchody byly otevřené jen dnes a pak zítra dopoledne. S Edwardem jsme stáli naproti sobě a vzájemně si hleděli do očí.

„Vůbec se mi od tebe nechce,“ prohlásil a chytil mě za pas.

„Taky nechci být bez tebe, ale potřebuješ lovit.“ Prstem jsem mu přejela po temných kruzích pod očima.

„Pospíším si,“ šeptl, když se skláněl k mým rtům.

„Nemusíš spěchat. Alice nám prý vymyslela program,“ odpověděla jsem. Už nic neřekl, protože je rty se ujaly svého slova. Po chvilce se ode mě odtrhl a potichu zavrčel. Nikdy se přede mnou takhle nechoval. Trošku mě to vystrašilo.

„Promiň. Emmett má jen nemístné poznámky.“ Přikývla jsem.

„Miluji tě.“ Něžně se na mě podíval.

„Já tebe,“ odpověděl a vtiskl mi polibek do vlasů. Najednou se ode mě odtrhl. Vyplašeně jsem se podívala, co se děje.

„Edwarde, jdi už. Takhle byste tu stáli ještě deset minut a to by narušilo moje plány.“ Alice ho tlačila do zad směrem k východu. Povzdechl si a ještě se na mě otočil a poslal mi vzdušnou pusu. Chytila jsem ji rukou a přitiskla si ji k srdci.

„Pojď, Bello,“ Mia mě vzala za ruku a táhla k výtahu. Jakmile jsme z něj vystoupili následovala jsem je k našim pokojům. Alice ten můj otevřela kartou a hodila za dveře mou tašku. Ani jsem neměla možnost se tam porozhlédnout a už mě táhly zpátky do výtahu.

V obchodě jsme byly ani ne za pět minut. Jednalo se o menší pasáž s předraženými butiky. Alice a Mia mě vtáhly hned do prvního, který se vyskytoval poblíž vchodových dveří. Byly jak maniačky. Jakmile zavětřily obchod a oblečení, moje kamarádky zmizely a nahradily je tyto šílené ženské. Přehrabovaly se v regálech a jednotlivé kousky si k sobě přikládaly. Měly velice zajímavý způsob výběru oblečení. Mia přes celý obchod koukla na Alice, zvedla ramínko s oděvem, jasnovidka se mrkla do budoucnosti a pak buď přikývla nebo zakroutila hlavou. Já kroutila hlavou nad jejich nadšením a chováním.

„Bello, na tyhle si zkus!“ Alice ke mně přiklusala se společenskými šaty z temně modrého saténu.

„K čemu mi budou?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Na ples,“ vysvětlila mi jednoduše.

„Na ples?“

„Stužkovací ples. Bude na konci školního roku.“ Pochopila jsem.

„Nikdo mě nepozval.“ Alice nadzvedla jedno obočí.

„Vážně si myslíš, že tě Edward nepozve?“ zeptala se pochybovačně. Našpulila jsem pusu.

„Alice…“

„Nech toho a běž si je zkusit. Nebo tě do té kabinky vlastnoručně dotáhnu a navlíknu je na tebe sama.“ Strkala mě do zad. Povzdechla jsem si a rezignovaně odkráčela.

Pak jsme ještě koupily boty a bižuterii. Po dvou hodinách jsem se od nich odtrhla a šla do jiného obchůdku s pohodlným oblečením. Když jsem si zkoušela jedno tričko, uslyšela jsem dva známé hlasy. Kate a Irina.

„Ten Edward je vážně hlupák. Copak si neuvědomuje do čeho nás zatáhl? Jakmile se Volturiovi dozví, že o nás Bella ví, budeme mít problém. On a ostatní Cullenovi jsou v pohodě, ale na nás se jeho dohoda s Arem nevztahuje.“ Irina byla rozčílená.

„Irino, klid. Aro se nemá jak,  se o tom dovědět,“ Kate ji chlácholila.

„Cože? To nemyslíš vážně. Vždyť Eleazara si do Volterry zvou každou chvíli,“ Irina odporovala. Dál jsem je už neposlouchala. Neuvědomovala jsem si to, ale Irina měla pravdu. Cullenovi jsou v bezpečí, ale Denalijští ne. V očích Volturiových by porušili zákon. A trestem je smrt.

V mrákotách a šoku jsem došla k lavičce a posadila se. Nedokázala jsem vnímat nic okolo sebe. Sice jsou Volturiovi v Itálii, ale přesto to nebezpečí z jejich strany, jsem cítila jakoby se mnou sedělo na té lavce.

„Bello, jsi v pořádku?“ Tanya. Nepřítomně jsem přikývla. „Co se děje?“ zeptala se a posadila se vedle mě.

„Slyšela jsem Kate a Irinu,“ začala jsem, ale Tanya mě přerušila.

„Bello, nemusíš se o nás bát. Irina vždycky vyvádí. Aro nám nic neudělá. Eleazara považuje za přítele. A ty se taky bát nemusíš. Patříš k Edwardovi,“ snažila se mě uklidnit.

„Ale my nejsme manželé,“ objasňovala jsem jí. Mile se na mě usmála.

„Nemusíte být manželé. Edward tě miluje. Jsi jeho partnerka.“ Nechápavě jsem se na ni podívala.

„Bello, asi ti o tom nikdo neřekl. Naše city nejsou jako ty vaše lidské. Když se zamiluje upír, je to napořád. Jak bych ti to co nejlíp vysvětlila, abys mě pochopila,“ chvíli přemýšlela a pak se ke mně natočila. „Jsme jako labutě. Existuje pro nás jen jeden partner. Máme jen jednu osudovou lásku. A kdyby se jednomu z nich něco stalo, tak ten druhý pro něj umře steskem.“ Tím mě vážně nepovzbudila. „Vážně, takže buď v pohodě. Edwardovi ani tobě ani nám žádné nebezpečí nehrozí.“ Sotva dořekla poslední slovo došly k nám ostatní.

Po cestě k hotelu jsem si ještě stihla koupit hamburger. Rozjařené upírky si neuvědomovaly, že je mezi nimi hladový člověk. Esme si to stále vyčítala, když jsem ji po sté řekla, že o nic nejde, uklidnila se.

V pokoji jsem hodila nákupní tašky do skříně a ihned zamířila do koupelny. Vše jsem dělala automaticky. Do hlavy se mi neustále vkrádala jedna myšlenka. Edward. Jak to s námi bude dál? Teď jsme sice na začátku, ale co za rok, dva, tři… On nestárne a já budu vedle něho po čase vypadat jako starší sestra, pak jako matka a nakonec babička. A pak mě napadlo, že by ze mě mohl být upír. Chtěla bych být jako on? Chtěl by on, abych byla jako on? A co mí rodiče? A co krev? Jen z představy, jak piji tu červenou tekutinu, se mi dělalo zle. V hlavě mi hučelo, ale postupně jsem upadala do sladkého nevědomí.

Ráno mě probudil chladný dotyk na tváři. Uhnula jsem a více se zachumlala do peřin. Pak se ozval slabý smích. Ihned jsem otevřela oči. Pohled mi zavadil o dva prstýnky tekutého zlata, které se nade mnou skláněly.

„Dobré ráno,“ popřál mi ten nejkrásnější hlas na světě.

„Dobré,“ odpověděla jsem a hned mě na jazyku pálila otázka, na kterou jsem si včera nedokázala odpovědět.

„Vážně sis myslela, že tě nepozvu na ten ples?“ zeptal se. Pohodila jsem rameny a zavřela oči. Má být ze mě upír? Chtěla bych být upír?

„Bello,“ oslovil mě. Koukla jsem na něj. „Děje se něco?“

„Ne. Všechno je v pořádku. Jen jsem po tom včerejším maratonu s tvými sestrami a sestřenkami unavená.“ Chápavě přikývl a pak mi vtiskl polibek do vlasů. Vymotala jsem se z peřin a zamířila do koupelny.

xxx

„Pojď, podává se snídaně.“ Chytil mě za ruku a táhl ze dveří. V hotelové restauraci šel se mnou až ke švédskému stolu. Vzala jsem si opékanou slaninu s vejci. Pečivo bylo přichystáno na každém stole společně s konvičkami čaje, nebo kávy. Jídlo bylo dobré, ale nedokázala jsem si ho patřičně vychutnat. Pořád jsem uvažovala nad budoucností.

„Trápí tě něco?“ Edward se opravdu strachoval.

„Ano… Něco mě trápí, ale nechci o tom zatím mluvit.“ Přikývl, i když jsem na něm viděla, že by rád znal podrobnosti. Po snídani jsme místo do našeho pokoje zamířili do apartmá, ve kterém byli ubytovaní Denalijští. Sotva jsme vstoupili dovnitř, ujala se mě Mia.

„Bello, pojď sem,“ táhla mě ke gauči, na kterém seděly i Alice a Rose.

„Ahoj, Bello,“ pozdravily mě a dál listovaly nějakými časopisy. Mia mi něco říkala, ale nedokázala jsem ji vnímat. Kromě mých otravných myšlenek, mě zaměstnával i Eleazar. Opět se na mě díval tím svým zvláštním pohledem.

„To ti nedovolím, Eleazare,“ vykřikl Edward. Všichni ztichli a sledovali je.

„Edwarde, nic se jí nestane. Jsem si tím stoprocentně jistý. Byl by to jen pokus,“ Eleazar se bránil.

„O co jde?“ Carlisle se do toho vložil.

„Eleazar chce zkusit, jestli by Kateina schopnost působila na Bellu.“ Všechny pohledy mířily na mě. Nevěděla jsem o čem mluví.

„O co jde?“ zeptala jsem se jako Carlisle.

„Bello, nic by se ti nestalo. Jen mě zajímá, jak tvůj štít funguje,“ začal Eleazar.

„Ne, nedovolím to,“ Edward ho přerušil.

„Edwarde, klid. Taky mě to zajímá,“ řekla jsem, i když to nebyla docela pravda.

„Kate umí pomocí doteku způsobit bolest…“

„Ne bolest. Spíš je to něco jako rána elektrickým proudem,“ vysvětlila Kate. Přikývla jsem, že rozumím.

„A po mě chcete co?“ zeptala jsem se Eleazara.

„Kate to umí ztlumit na minimum. Bylo by to pár voltů. Jako u statické elektřiny. Chtěl bych vědět, kde ten štít cítíš. Když se tě dotkne, měla bys někde něco cítit. Třeba tě štít obklopuje úplně celou…“

„Dobře,“ vydechla jsem.

„Opravdu?“ Přikývla jsem. Eleazar se radostně usmál.

„Co mám dělat?“

„Soustřeď se na svoje tělo. Měla bys někde něco cítit. Nedokážu ti to popsat. Nikdy jsem nezkoušel takovou schopnost cvičit s člověkem.“

„Bello, nemusíš to dělat.“ Edward ke mně přišel a díval se mi do očí. Zřejmě v nich hledal něco, co by ho podpořilo, ale je fakt, že mě taky pomalu začínalo zajímat, jak ten můj ‚dar‘, nebo co to je, funguje.

„Já vím, Edwarde, ale taky bych se chtěla o sobě dozvědět něco víc.“ Kate ke mně přišla a chytila mě za ruku. Podívala jsem se na ni.

„Edwarde, ustup,“ nařídila mu a na mě se usmála.

„Neboj, opravdu to bude malá rána. Carlisle říkal, že ti pár voltů nic neudělá,“ ujišťovala mě. Nemusela to dělat. Toto jsem věděla z hodin biologie. Přikývla jsem a čekala. Všichni mlčeli.

„Tak co? Cítila si něco?“ zeptal se Eleazar.

„Ne. Ani jsem nevěděla, že jste začali,“ řekla jsem pravdu a sklopila hlavu. Všichni se rozesmáli.

„Dobře tak ještě jednou. Teď,“ pověděla Kate s cukajícími koutky. Po chvilce nadzvedla obočí.

„Pořád nic,“ plácla jsem a snažila se soustředit sama na sebe, ale všechno bylo jako vždycky. Žádnou změnu jsem nepocítila.

„Možná kdyby to bylo silnější,“ Eleazar teoretizoval nahlas.

„Ne,“ zastavil ho můj upír.

„Edwarde.“  Podíval se na mě. „Já to chci vědět,“ řekla jsem vážně a otočila se na Kate.

„Dej mi větší ránu.“ Přikývla.

„Pořád nic?“ optala se po chvilce. Zakroutila jsem hlavou.

„Zkus ještě větší, jestli to umíš,“ vyzvala jsem ji. Pokojem se opět rozezněl smích a Edwardovo vrčení.

„Mám ti dát ten největší šok, jaký umím?“ zeptala se vážně. Chvíli jsme nad tím přemýšlela a pak váhavě přikývla. Kate se soustředila na svoji schopnost a já zavřela oči. Chtěla jsem, co nejlépe kontrolovat své tělo a umět rozeznat případnou změnu. A po chvilce jsem to cítila. Takový malý tlak uvnitř hlavy. Nebolelo to, ani mi to nebylo nepříjemné. Jen tam prostě byl.

„V hlavě,“ řekla jsem. Kate mě pustila a já se po všech podívala.

„Co v hlavě?“ Eleazar neskrýval svoji zvědavost.

„Před chvílí jsem cítila v hlavě mírný tlak. Docela malý. Nebolelo mě to. Jen tam prostě byl.“ Čekala jsem na jeho reakci.

„Úžasné,“ vydechl a stále mě sledoval. Pokrčila jsem rameny. Nevěděla jsem, co mám říct.

„Bello,“ Edward mě objal. „Kate ti dala ránu, která by člověka na místě zabila.“

„Cože?“

„Ano. Dá se říct, že do tebe před chvílí udeřil blesk. Ale ty jsi v pohodě,“ Kate nevěřícně kroutila hlavou.

„No… já jsem samé překvapení.“ Nic jiného mě nenapadlo. Edward se nádherně usmál a v jeho obličeji se objevila neskutečná úleva. Začal se ke mně sklánět, při čemž pohledem hypnotizoval moje rty. Vyšla jsem mu vstříc a spojila nás v nádherném polibku. V tu chvíli se všechny moje zmatené myšlenky vytratily.

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová - 24. kapitola: