Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová - 25. kapitola

18.07.2011 (07:45) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 3097×

Bella:

Po tom úspěšném pokusu s mým štítem odjely do hor všechny ženy. S Edwardem jsme se nezdržovali v hotelu a vydali jsme se prozkoumat město. Procházeli jsme se po tom malém náměstíčku a drželi se za ruce. Bylo mi krásně.

„Prý sis koupila krásné šaty,“ řekl po chvilce.

„Jo. A taky boty a bižuterii. Jen je na mně asi neuvidíš,“ nadhodila jsem. Edward se zastavil a přitáhl si mě k sobě.

„Proč bych je na tobě neměl vidět?“ Svraštil obočí.

„Nikdo mě na ten ples nepozval,“ vysvětlila jsem mu ten důvod.

„Já jsem tě pozval.“

„Ne. Nepozval. Zeptal ses mě, jestli si vážně myslím, že mě nepozveš a já ti dala najevo, že nevím.“ Vychutnávala jsem si jeho rozpaky. Doteď mě do nich totiž dostával jen on. Krásně se usmál a chytil mě za pas.

„Tak tedy, prokážeš mi tu čest a doprovodíš mě na ten ples?“ Nahodila jsem přemýšlivý výraz. Edward ztuhl, a tím mě rozesmál.

„Půjdu s tebou ráda.“ Nedokázala jsem ho déle trápit. Přitáhl si mě k sobě a něžně mě políbil.

Chvilku jsme takhle stáli v objetí, a když zafoukal vítr, otřásla jsem se pod jeho studeným náporem. Edward se ode mě odtáhl.

„Zapomínám, že jsem pro tebe moc studený,“ řekl provinile.

„To nebylo tebou, ale tím větrem.“ Přimáčkla jsem se zpátky k němu. Zdráhavě mě opět objal a políbil mě do vlasů.

„Tak se pojď zahřát.“ Chytil mě za ruku a táhl mě k muzeu. Na dveřích visel plakát, který oznamoval, že tam zrovna probíhá výstava obrazů. Vešli jsme dovnitř a Edward nám koupil lístky. Prohlíželi jsme si každý obraz a dost se u toho nasmáli. Jednalo se o moderní umění, kterému jsme ani jeden moc neholdovali. Ale aspoň bylo v obrazárně teplo, což byl vlastně jediný důvod, proč jsme tam šli. Procházeli jsme kolem černobílého plátna s názvem Život a Smrt. V tu chvíli se moje myšlenky opět vrátily a začaly mě atakovat. Edward si zřejmě všiml mého zamračeného obličeje.

„Co se děje?“ zeptal se už dneska podruhé. Otočila jsem se k němu a zhluboka se nadechla. Ve skutečnosti jsem sbírala odvahu se ho na to zeptat. Blbost. Sbírala jsem odvahu, protože jsem se bála jeho odpovědi.

„Nic. Všechno je v pořádku,“ lhala jsem. On to na mně samozřejmě poznal, ale nic mi neřekl. Ví, že až budu připravená o tom mluvit, tak mu to řeknu. Tak, jako jsem mu řekla o Jules. Já prostě nejdřív musím vědět, co chci já sama.

Po prohlídce muzea jsme šli na oběd. Edward samozřejmě nic nejedl, ale aby to nebylo podezřelé objednal si nějaký předkrm, který jsem mu stejně snědla. Odpoledne jsme se šli zase projít a najednou tu byl večer. Po sprše jsem si zalezla do postele, kde už na mě s otevřenou náručí čekal Edward.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ začala jsem.

„Samozřejmě.“

„Jaké to je?“ Edward čekal. Věděl, že budu pokračovat, ale já nevěděla, jak přesně formulovat tu otázku. „Jaké to je žít… věčně?“ Cítila jsem, jak ztuhl. Ihned jsem se na něj podívala. Mračil se.

„Proč se na to ptáš?“ Pohladil mě prstem po tváři.

„Jen to chci vědět,“ odpověděla jsem.

„Jen tak, nebo je za tím něco víc?“ Sklopila jsem hlavu, ale Edward mě hbitě donutil se na něj zadívat.

„Je za tím něco víc, ale teď chci vědět jen to,“ řekla jsem vyhýbavě. Přikývl, přesto zvědavost byla na něm na první pohled patrná.

„Je to o zvyku. První roky pro přeměně se ti čas neuvěřitelně táhne. Je to ale tím, že šílíš žízní.“ Tohle nebyla odpověď na mou otázku, ale i tak to byla věc, která mě zajímala, ale bála jsem se na ni zeptat. „Pak, když ta prvotní touha po krvi opadne, se to zlepší. Začneš pořádně vnímat věci kolem sebe. A pak se postupně dokážeš pohybovat mezi lidmi, aniž by ses na ně chtěla vrhnout. Nakonec ti to už ani nepřijde, ale nenech se tím ukolébat. Pořád jsme v prvé řadě žízniví a někdy to je pro nás těžší a někdy zase lehčí.“ Odmlčel se. Zřejmě čekal na mou reakci.

„O kolika letech se asi bavíme?“ Nevšimla jsem si, že jsem u jeho vyprávění přestala dýchat.

„Sto deset,“ řekl jen tak. „Nejhorší je však první rok a přeměna,“ dodal. Přikývla jsem a zavřela oči. Neměla jsem se na to ptát. K mému rozhodování a úvahám to nijak nepomohlo. Nechtěla jsem nad tím přemýšlet, ale mělo to stejný efekt, jako když vám někdo řekne, abyste na něco zapomněli a vy si pamatujete právě to, co jste měli vymazat z hlavy. Edward mi neodpověděl na mou vyřčenou otázku, ale zodpověděl ty, které mě trápily a já o nich neměla rozhodnuto, jestli bych na ně chtěla znát odpověď.

Ráno po snídani jsme se rozloučili s Denalijskými, kteří odjeli zpátky na Aljašku. Pak jsme i my nasedli do aut a vyrazili domů.

Edward:

Ten víkend proběhl neuvěřitelně rychle. Svůj lov, ač se naše nabídka jídelníčku dost rozšířila, jsem docela zazdil a spokojil se s tím, co mě do nosu udeřilo jako první. Takže žádná puma, ani medvěd. Jen tři srny a jeden jelen. Nevadilo mi to. To se ovšem nedalo říct o tom Eleazarově pokusu. Z jeho myšlenek jsem věděl, že si byl jistý, že se mojí Belle nic nestane, ale i tak…

Nejhorší však byla ta nevědomost. S Bellou bylo něco v nepořádku. Poznal jsem to, a tím, jak se mě ptala na věčný život, mi mé doměnky jen potvrdila. Snažil jsem se vypadat zmateně a moc nevyzvídat, protože jsem jí nechtěl dát nějak najevo, že vím, o čem přemýšlí. Nutno dodat, že tohle bylo poprvé od té doby, co se známe, ale tohle jsem prostě věděl. To, co mi bylo utajeno, byly její úvahy.

Jakoby to bylo včera, kdy mi stejnou otázku položila Esmé. Živě si pamatuji ten náš rozhovor.

Ležela na posteli. Její břicho už bylo dosti velké a my se báli, kdy dojde k porodu. K tomu Carlisle se stále nevracel. Esmé mi položila stejnou otázku jako Bella, ale v jejich myšlenkách jsem si vyčetl, že to nebyla přesně ta otázka, na kterou chtěla znát odpověď. A tak jsem se snažil odpovědět i Belle. Bohužel u ní nevím, jak se rozhodla, či nerozhodla. A vyzvídat jsem nechtěl. O tomle si musí rozhodnout sama.

xxx

„Bello, lásko, vzbuď se. Už jsme tady,“ budil jsem ji šeptem. Po cestě totiž usnula. Opatrně zamžourala a usmála se. Charlie nás už sledoval z okna v obýváku. Snažil se být nenápadný, ale moc mu to nešlo. Bella si ho také všimla.

„Přijdeš večer?“ zeptala se. Přikývl jsem a objal ji. Po chvilce jsem jí vtiskl polibek do vlasů.

„Miluji tě,“ zašeptala a vyhledala moje rty.

„Já tebe,“ zamumlal jsem a dál se věnoval naší předchozí činnosti.

xxx

Domů jsem přijel v docela dobré náladě, ale jakmile jsem zaparkoval, všechno se zkazilo.

„Je mi to líto, Edwarde.“ Alice seděla na schodech a smutně se na mě dívala. Při tom mi přehrála svou vizi.

„Kdy?“ To bylo to jediné, co jsem potřeboval vědět.

„Nevím. O tom se ještě nerozhodlo.“ Přikývl jsem.

„Vědí o tom?“ pokynul jsem hlavou k domu. Alice zakroutila hlavou. „Nic jim, prosím, neříkej,“ požádal jsem ji. Přikývla a společně jsme se vydali do domu.

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová - 25. kapitola: