Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová - 6. kapitola

20.03.2011 (09:45) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3139×

EDIT: ČLÁNEK NEPROŠEL KOREKCÍ.

Edward:

Přijeli jsme domů a všichni jsme se rozešli do svých pokojů. Chtěl jsem si promluvit s Esme, ale muselo to počkat na večer, až bude Mia spát. V tom nás Alice svolala do obýváku. Všichni jsme se posadili. Alice nám vysvětlila, že zítra půjdeme do školy v tomto týdnu naposledy, protože od středy do pátku mělo svítit slunce. Rozhodli jsme se pro velký lov. Nebylo tajemstvím, že na takové výpravy jezdíme do Kanady.  Po vášnivé diskuzi jsme se shodli na Northern Rocky Mountains. Potom se ostatní rozprchli zpátky k činnostem, které dělali před naším sněmem. V obýváku jsem zůstal s Carlislem.

„Carlisle?“ Podíval se na mě. „Mohli bychom si promluvit o samotě?“ Přikývl a následoval mě do lesa. Chvíli jsem se na něj díval a nevěděl, jak začít.

„Edwarde, co se děje?“ zeptal se po chvíli, když viděl, že se nemůžu vymáčknout.

„Chtěl jsem se zeptat, jestli je možné, aby naše schopnosti nefungovali na nějaké lidi?“ Přesnější by bylo jen na jednu osobu. Ale jednodušší je to podat jako čistě řečnickou otázku.

„Nevím. Nechceš mi říct, co tě k této otázce vedlo?“ Ach jo. Vážně spolu žijeme už dlouho. Zná mě jako bych byl jeho skutečný syn.

„Dobře. Do školy nastoupila nová studentka.“ Přikývl. Věděl, že se jedná o dceru místního policejního náčelníka. „Ano, ta,“ odpověděl jsem na jeho myšlenky. „Nevím, jak je to možné, ale nemůžu jí číst myšlenky.“

„No, mám jednu teorii. Je možné, že má nějaký dar, který je velmi silný i když je člověk, ale sám víš, že tohle může posoudit jen Eleazar.“ Přikývl jsem na znamení souhlasu. „Znepokojuje tě to?“ zeptal se s obavami v hlase.

„Víc mě zneklidňuje to, že Mia se s ní chce spřátelit a já bych pak nevěděl, jestli nabyla nějaké podezření o naší existenci.“ Tušil jsem, že tohle Carlislea překvapí.

„Mia se chce spřátelit s člověkem?“

„Ano a nejhorší je, že jí to nemůžu mít za zlé.“

„Jak to myslíš?“ Nerozuměl tomu.

„Víš, jak jsem ti říkal o té holce, co neustále obtěžuje Miu?“ Přikývl. „Bella se Mii zastala…“

„Bella?“

„Isabella Swanová, nová studentka, dcera Charlieho Swana. Ona se Mii zastala před tou Lauren.“

„Stalo se něco Mie?“ zeptal se jako správný otec.

„Neboj se, nic se jí nestalo. Spíš se něco stalo Belle. Lauren ji propíchla pneumatiku, ale to není to, co mě trápí. Jde o to, že Mia se rozhodla s ní spřátelit.“

„Aha. A ode mě chceš co?“ Nepochopil.

„To je právě to. Já nevím, co po tobě chci. Prostě jen chci, abys věděl, že se tvá dcera rozhodla skamarádit s člověkem, kterému nemůžu číst myšlenky.,“ bezdůvodně jsem na něj křičel.

„Edwarde?“

„Promiň, nevím, co to do mě vjelo. Poslední dobou jsem nějakej náladovej,“ omluvil jsem se mu.

„A můžeš mi říct proč?“ zeptal se s nadějí v hlase. Nechtěl jsem ho ranit, navíc jsem věděl, že když se mu svěřím, uleví se mi.

„To kvůli Belle.“ Snažil se zachovat klid, ale jeho myšlenky ho prozradily. Stále mi nerozuměl. „Prostě jsem ji neodhadl a považoval ji za druhou Lauren, ale pak když se zastala Mii, tak mě překvapila a k tomu to, že nevím, co si myslí… Prostě mě to znervózňuje.“

„Znervózňuje, nebo máš výčitky svědomí, že sis ji hned zaškatulkoval?“ zeptal se s vědoucím úsměvem na tváři.

„Spíš to druhé,“ hlesl jsem.

„Tak se jí omluv,“ řekl jednoduše.

„Ale jak? Já prostě nevím, co mám dělat. A už vůbec nerozumím tomu, proč mi tak vadí, že jsem se jí neomluvil hned po škole. Prostě něco se děje a já nevím co a to mě děsí,“ snažil jsem se mu to vysvětlit.

„Edwarde, klid. Ona snad ví, co sis o ní myslel?“ Zakroutil jsem hlavou. „Tak co tě žere? Chovej se k ní mile a třeba tě to přejde,“ snažil se mi poradit. A měl pravdu. I když to vnitřní napětí uvnitř mě nepolevovalo. Pak jsme se zvedli a mlčky se vydali do domu.

Večer Carlisle odjel do nemocnice. Mia šla spát a moji sourozenci se rozběhli do ložnic. Esme byla v jídelně a plánovala rekonstrukci jedné zakázky. Šel jsem za ní.

„Esme?“ Vzhlédla ke mně. „Chtěl jsem tě o něco požádat.“ Přikývla, abych pokračoval. „Promluv si, prosím, s Miou.“ Zděsila se, že se něco děje. „Neboj se. Ona je v pořádku. Jen se chce spřátelit s člověkem.“

„Cože?“ řekla nevěřícně.

„Ano, slyšela jsi dobře. Já nechci na ni bonzovat, ale sama víš, jak je  to nebezpečné, kdyby se o nás ta holka dověděla.“ Věděl jsem, že na tuto námitku nic neřekne. Sama si prošla peklem, když se Volturiovi dověděli, že ještě jako člověk věděla, co je Carlisle zač.

„Jak jí v tom mám zabránit, Edwarde?“ Nerada něco své dceři odpírala, ale tohle nemohla Mie dovolit.

„Já nevím. Zkus jí to třeba rozmluvit.“ Přikývla na souhlas a v myšlenkách vymýšlela plán, jak má Miu přesvědčit. To už jsem šel do svého pokoje. Zbytek noci jsem strávil čtením knížky.

Ráno jsme přijeli do školy a Mia se hned sháněla po Belle. Přistihl jsem se, že ji taky hledám, ale hned jsem se vzpamatoval. Alice na mě vševědoucně mrkla.

„Nebojte, Bella dnes zaspí. Přijede až na hudebku,“ upozornila nás naše jasnozřivá sestra.

Seděl jsem v lavici a ignoroval otravné myšlenky Lauren a dalších holek. Pohledem jsem hypnotizoval dveře. Zazvonilo. Všichni si sedli na místo a v tom se otevřely dveře. Jaké bylo mé zklamání, když se v nich objevila učitelka. Sakra, co to se mnou je. Snažil jsem se soustředit na výklad učitelky, i když jsem hudbu 50. let 20. století slyšel na vlastní uši v její době. Najednou se ozvalo tiché zaklepání. Mé nadšení bylo hmatatelné. Uvnitř mě se rozlíval dobrý pocit. Dokonce i ta úzkost se stáhla do ústraní. Do dveří vešla Bella. Byla zadýchaná, jak spěchala. Ani nepromluvila a profesorka ji začala vyslýchat. Na otázku, zda hraje na nějaký hudební nástroj, jen přikývla. Učitelka se samozřejmě zeptala na jaký a při zjištění, že je to klavír, neodolala a požádala Bellu, aby něco zahrála. Ta se jen rozešla směrem ke školnímu pianu. Pohledem hypnotizovala křídlo a klávesy zlehka pohladila. Vypadala jako když na něco vzpomíná. Pohybovala se ladně jako víla. Pomalu se posadila a promnula si prsty. Jak zvláštní. Většina lidí, kteří hrají na klavír si prsty protáhne. Potichu se zeptala netrpělivé profesorky, co má zahrát. Té to bylo samozřejmě jedno. Chtěla ji prostě jen slyšet. Čekal jsem, že Bella zahraje nějakou klasiku, co lidé hrají, jako například Pro Elišku, nebo Osudovou. K mému překvapení se z piana začaly linout první tony Měsíčního svitu. Čím déle Bella hrála, tím více se myšlenky přítomných měnily. Někteří Bellu obdivovali, jiní jí záviděli. Já ji jen sledoval a po dlouhé době jsem cítil vnitřní klid. Pozoroval jsem její prsty, které pobíhaly po klaviatuře. Vnímal jsem její přítomnost a poslouchal melodii, kterou bych dokázal zahrát i pozpátku. Přesto jsem se neubránil pocitu, že v jejím podání ta skladba zněla líp, než jsem ji, kdy zahrál já. Bella hrála i přes zazvonění, které upozorňovalo na přestávku. Když dohrála, učitelka nás pustila.

Zbytek dopoledních hodin se neuvěřitelně táhl. S Bellou jsem tento den neměl společnou žádnou jinou hodinu. A tak jsem ji hledal v myšlenkách ostatních. Občas se její tvář zjevila v něčí hlavě, ale vždy to bylo, buď když odpovídala profesorovi na otázku, nebo když šla po chodbě a procházela kolem majitele myšlenek. Neuvěřitelně mi vadilo, že se z dívky, na kterou se těšilo celé město, stala holka, o kterou se nikdo nezajímá. Lidé jsou bláhový, když neví, jaký klenot mezi nimi chodí. Tohle byl první den v mé upíří existenci, kdy jsem se těšil na oběd. Věděl jsem, že tam ji potkám. Byl jsem rozhodnutý ji pozvat k našemu stolu, protože mi bylo jasné, že po včerejšku se k Lauren a její partě neposadí. Myšlenky Alice na mě vyloženě křičely:

„Edwarde, na to zapomeň! K našemu stolu ji neposadíš.“

„Proč?“

„Věř mi. Má to svůj důvod. Navíc je to Miina kamarádka, takže to nechej na ní,“ zašeptala pro upíří uši.

Na oběd jsem šel mezi prvními. Koupil jsem si nějaké jídlo a sedl si k našemu stolu. Chvíli po mě přišla Alice. Chtěl jsem se jí zeptat, proč by Bella neměla sedět s námi, ale okamžitě mi odpověděla.

„Měla jsem vizi. Bella se o nás doví.“ Posadila se vedle mě.

„Jak?“ to bylo to jediné, co mě zajímalo.

„To je právě to, čemu nerozumím. Podle všeho jí o nás řekne Esme, ale Bella bude o nás už před tím vědět,“ vysvětlovala mi a při tom hystericky gestikulovala rukama.

„Alice, to musí být nějaká blbost. Esme by nikdy nikoho neuvrhla do takového nebezpečí. Sama si tím prošla.“ Opravdu jsem nevěřil, že by tohle naše matka udělala.

„Edwarde…“

„Alice, vím, že tvoje vize jsou stoprocentní, ale budoucnost můžeme změnit.“ Snažil jsem se ji přesvědčit, ale spíš jsem to potřeboval slyšet sám.

„Já vím, a proto jsem ti zakázala ji pozvat k nám, ale přesto se vize nezměnila,“ vysvětlila mi šeptem, protože do jídelny se už nahrnuli naši lidští spolužáci. Po chvilce přišli i naši sourozenci. Mia se s chutí pustila do mého jídla a v myšlenkách plánovala, jak osloví Bellu.

„Mio, to tvoje kamarádství není dobrý nápad,“ snažil jsem se ji přesvědčit.

„Buď zticha, Edwarde. Ještě jsem ti neodpustila, že si do toho zatáhl mámu. Takže ti říkám na rovinu, že se s Bellou spřátelím a nikdo z vás mi to nevymluví.“ Pohledem střelila i po ostatních.

„Mio, měla jsem vizi a Bella se o nás dozví,“ přesvědčovala ji i Alice.

„Cože?“ vyhrkli sborově ostatní sourozenci. Tak jim Alice vše vysvětlila. Všichni se shodli, že to je příliš velké riziko a Rosalie začala pomýšlet na stěhování.

„Rose, to nepomůže,“ reagovala na její rozhodnutí. „Je to jako osud, jakoby se Bella o nás měla dovědět. Ať učiníme jakékoliv rozhodnutí, vize zůstává stejná. Nejhorší je, že ani nevím, kdy a jak na nás přijde.“

„Skvělé, to znamená, že se s Bellou můžu skamarádit.“ Mia vstala a rozešla se k Belle. Ani jsem si nevšiml, že přišla a seděla jen o dva stoly dál. Zaměřoval jsem se na Aliciny vize, když měnila rozhodnutí a měla pravdu, pokaždé se Bella o nás dověděla. Všichni jsme sledovali naši malou sestru.

„Smím?“ Mia se posadila. „Chtěla jsem ti poděkovat za ten včerejšek a zároveň se ti omluvit, že jsi kvůli mně ztratila kamarády.“

„Mio, nemusíš mi děkovat. Udělala jsem to, k čemu jsem byla vychovávaná a s nimi,“ hlavou pokynula k Lauren a její partě. „S nimi bych se přestala bavit sama. Můj názor na přátelství se poněkud liší od toho jejich,“ vysvětlila jí Bella. Jak jsem řekl, výchova policejního náčelníka se nezapře.

„No, to nic nemění na tom, že jsem tě chtěla poprosit, jestli bys mi nevysvětlila dějepis. Víš, mám v tom docela zmatek.“ Všichni u stolu jsme vyprskli smíchy. Větší hovadinu si vymyslet nemohla. Na tohle ji Bella neskočí.

„Promiň, ale máš pět sourozenců. Copak to z nich nikdo nechápe?“ Mia mě v myšlenkách prosila, abych nás zklidnil, než si toho Bella všimne. Její prosbu jsem vyslyšel.

„Víš, já chci znát objektivní názor, protože oni jsou každý na jiné straně. Rose a Jasper fandí jihu, naopak Emmett, aby naštval Jazze se zastává severu a Edward je spíš expert na první světovou.“ Bella se po nás podívala a my sledovali ji. Emmett s Jasperem neměli daleko k výbuchu smíchu.

„Zdá se mi to, nebo berou občanskou válku moc osobně?“ Belle zřejmě neunikly naše pohledy.

„Řekněme, že to je na dlouhé vyprávění. Tak co? Vysvětlila bys mi to?“ prosila ji Mia.

„Já nevím. Navíc, jak si můžeš být jistá, že můj názor bude objektivní?“ Dobrá otázka, to by mě taky zajímalo.

„Soudím dle tvého chování.“ Jo, Bella není obyčejná, to už jsme si všimli.

„Tak dobře. Kdy se ti to hodí?“

„Co třeba o víkendu. Zítra odjíždíme s rodinou kempovat a vrátíme se až v pátek večer. Tak bychom se mohli sejít v sobotu?“ Mia skákala v myšlenkách radostí až do stropu.

„Obávám se, že v sobotu to nepůjde. Už něco mám. Ale neděle bude dobrá.“ Mia a souhlasila a pak se vrátila k nám, protože Rosalie to už nevydržela. Kupodivu ji nechtěla seřvat, jen si z ní vystřelit ohledně doučování dějepisu.

Po vyučování jsme se rozjeli domů. Esme s Carlislem už na nás čekali. Před odjezdem jsme s Alice svolali rodinou poradu. Vysvětlili jsme jim, co se stane. Esme si v duchu přísahala, že nikdy nikomu nic o upírech neřekne. Bohužel i toto její rozhodnutí, neovlivnilo Alicinu vizi. Carlisle jako náš vůdce řekl, že to zatím máme nechat plavat. I když jeho myšlenky byly stejně nervózní jako ostatních. Nasedli jsme do aut a vyjeli směr Kanada.

V horách jsme byli už třetí den. Mezi jednotlivými lovy jsme si povídali a různě měnili svá rozhodnutí, abychom Alicině daru nabídli více variant budoucnosti. Bohužel nic se nezměnilo. Carlisle nakonec rozhodl, že bychom měli Bellu sledovat. Takže se Alice rozzářily oči, protože Bella měla podle všeho v sobotu nakupovat.

Bylo velice zvláštní, jak se má úzkost postupně vypařovala. Nahrazovala ji nervozita z našeho odhalení. Nejvíc mě děsilo to, jak Bella naši podstatu přijme a jestli udrží naše tajemství.

V sobotu dopoledne jsme se vydali do Port Angeles. Sotva jsme přijeli, tak se holky rozběhly do butiků. My s klukama jsme se vydali do elektra. Sice jsme si mohli všechno objednat přes internet, ale Jaspera strašně bavilo dobírat si prodavače a vyptávat se na odborné technické detaily různých výrobků. Samozřejmě, že na naše dotazy prodávající neznali odpovědi. Přeci jen by kvůli tomu museli mít vystudovanou univerzitu a ještě k tomu pracovat v inovačních centrech. Ale věčnost je dlouhá doba a střílet si z lidí je vážně zábava. Po chvíli mě v myšlenkách oslovila Alice, ať přijdeme za nimi, že jsou na chodbě. Carlislea jsem měl poslat za Esme k autu.

Došli jsme k nim. Navzájem jsme se představili. Mia se Belly vyptávala, co bylo ve škole. Vlastně mi přišlo jakoby jí odpovídala jen z donucení. Nechávali jsme jim prostor a bavili se mezi sebou. Bella se rozhodla jít do knihkupectví. Alice mě v myšlenkách posílala ať jdu s ní.

„Můžu jít s tebou?“ snažil jsem se znít mile. Přikývla a mlčky jsme zapadli do obchodu. Tiše jsem ji sledoval. Procházela kolem knih. Sem tam se u nějaké zastavila a prohlídla si ji. Vždy ji ale vrátila zpátky. Když šáhla po Quileutských legendách, krve by se ve mně nedořezal. Teda kdybych byl člověk. Doufal jsem, že si ji jen prohlídne a vrátí zpátky, ale místo toho, si ji koupila. Tak teď už vím, jak se o nás Bella doví. Po cestě zpátky k ostatním, se omluvila,že si musí odskočit. Řekl jsem jí, že na ni počkám.

Po chvilce jsem zaslechl vystrašené zakřiknutí, které se ozvalo z dámských toalet. Chvíli jsem váhal jestli tam mám jít, ale Alice mě tam ihned poslala. Když jsem vešel, naskytl se mi pohled, který nikdy nezapomenu. Bella seděla u mrtvého těla ženy. Držela ji v náručí a hypnotizovala její pohled. Vypadala jakoby byla v transu. Na nic jsem nečekal a vzal Bellu do náručí. Ona se ke mně natiskla a hlavu mi zabořila do hrudi. Celá se třásla a plakala. Vylovil jsem mobil z kapsy a zavolal Carlisleovi, abych mu vysvětlil, co se stalo. Do dvou minut byl u nás společně s Esme, Alice a Charliem. Carlisle přistoupil k tělu a konstatoval smrt. Charlie se zachoval jako policista a svoji bundou přikryl obličej mrtvoly. Pak si chtěl ode mě vzít Bellu, ale ta se mě držela jako klíště. Mluvili jsme na ni, ale nevnímala nás. Charlie byl vyděšený. Bál se o svoji dceru, přesto se snažil uklidnit, aby se zachoval podle předpisů. Ohlásil to na policii a mě požádal, abych Bellu odvedl pryč. Šel jsem s ní na parkoviště, kam mě posílala Alice. Poté, co přijel koroner a místo zajistili strážnici, přišel za námi Charlie s Carlislem. Bella se stále neuklidnila, tak jí můj otec píchl injekci na uklidnění. Ihned začala působit a Bella v mém náručí usnula. Charlie mi otevřel dveře od svého auta a já položil Bellu na zadní sedadlo.

„Já nevím, jak vám poděkovat,“ Charlie se snažil o omluvu, ale sám se celý třásl.

„To je v pořádku. Vaše dcera bude po té injekci spát zhruba dvanáct hodin. Může se stát, že bude dezorientovaná. Až se probudí měl byste být u ní,“ vysvětloval Carlisle. Charlie mu znovu poděkoval a oznámil nám, že v pondělí mám přijet na policii do Port Angels společně se svým zákonným zástupcem. Půjde sice jen o formalitu, ale kvůli přítomnosti policie, se musí podat svědectví. Ta žena zemřela podle předběžného ohledání těla na infarkt. S tím se shodoval i Carlisleův názor.

Domů jsem jel s Carlislem a Esme. Alice informovala ostatní o tom, co se stalo. Mia se bála, že je její přátelství s Bellou ohroženo a Alice si nadávala, že tohle dovolila. Věděla o všem, co se stane. Myslela si, že tímto šokem, který připravila Belle, změní budoucnost. Ale stal se praví opak. Bella se o nás doví do konce měsíce. Carlisle uvažoval nad tím, co Bellu tak rozrušilo. Za svoji existenci byl svědkem mnoha takových událostí, ale nikdo z lidí nereagoval jako Bella. Nikdo z nich neupadl do takového stavu. Přemýšlel nad tím, jestli třeba netrpí nějakou psychickou poruchou, ale zakázal si na toto téma myslet. Mě se jeho teorie taky nelíbily. My ji neznáme. Ale i přesto, že jsem se snažil na to moc nevzpomínat, tak to nešlo. Stále jsem cítil třes jejího těla a horké slzy, které jí stékaly po tvářích. Pořád jsem viděl její vyděšený obličej. Kdesi ve mně, mě tento pohled ubíjel. Přijeli jsme domů a všichni si šli po svých. Každý se zabýval tím, co se stalo.

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová - 6. kapitola: