Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová - 7. kapitola

20.03.2011 (12:15) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3724×

Bella:

Pomalu jsem se probudila. Sotva jsem otevřela oči, už se nade mnou skláněl Charlie.

„Jak ti je?“ zeptal se potichu.

„Jsem unavená,“ odpověděla jsem mu po pravdě. Posadila jsem se a sledovala jeho starostlivou tvář. Věděla jsem naprosto přesně, co se stalo. Jen mi to teď přišlo hodně vzdálené. Táta mě stále pozoroval a zřejmě se mi snažil číst z výrazu tváře. „Tati, já…“ Ani jsem nevěděla, co chci říct. Jen jsem potřebovala prolomit to ticho.

„Pšš, holčičko.“ Přešel ke mně a objal mě. „Volal jsem René a ona mi něco naznačila.“ Celá jsem ztuhla. Takže on ví, proč jsem odešla z Phoenixu. Jak mu to jen mohla mamka říct. Řekla jsem jí, že mu to vysvětlím sama. Charlie jakoby vycítil můj neklid. „Máma mi nic neřekla, jen chtěla, abych si s tebou promluvil. I když vlastně nevím, o čem.“ Odtáhl se od mě, aby mi viděl do obličeje.

„Tati. Já už jsem v pořádku a slibuju, že jednoho dne ti vše řeknu, ale teď to prostě nejde,“ snažila jsem se ho přesvědčit. Naštěstí jen přikývl na souhlas a se slovy, že jde objednat pizzu, zmizel z mého pokoje. Vstala jsem a rovnou zamířila do koupelny. Dala jsem si sprchu a snažila se nemyslet. Bylo mi jasné, že se mi vrátí ty noční můry. V tu chvíli jsem ale chtěla mít ještě pokoj. Vnitřně jsem cítila, že jsem se vrátila zase na začátek. Vyčistila jsem si zuby a oblékla čisté pyžamo. Z komody jsem vytáhla pletené ponožky a šla dolů za Charliem. Sedla jsem si k televizi a soustředila se na reklamy. Když začaly zprávy, táta přepnul kanál. Dávali baseball. Po chvilce nám dovezli pizzu. Snědla jsem tři kousky a zapila je ledovým čajem. Zbytek večera jsem zůstala s tátou v obýváku. Nechtěla jsem být sama. Nahlas bych to nepřiznala, ale bála jsem se usnout.

Potají jsem se vykradla z domu. Jules na mě čekala u autobusové zastávky. Venku bylo krásně teplo. Obě jsme na sobě měly letní šaty, které jsme si koupily před třemi týdny v Thunderbird Plazza Shopping Center. S jásotem jsme se přivítaly a čekaly na Ryana, který se měl pro nás zastavit. Obě jsme byly nadšené a taky trošku nervózní. Tohle měla být naše první party. Pozval nás Alex, Ryanův bratr. Po chvilce se v ulici zableskly světlomety auta a pak na nás Ryan zatroubil. Obě jsme vyjekly hrůzou, aby nikoho nevzbudil. Rychle jsme nasedly a rozjeli se k němu domů, kde se party pořádala. Dům byl plný Alexových kamarádů z univerzity. Ryan si pozval jen pár přátel z naší školy. Všichni jsme tam byli tajně. Ryanovi se Jules vždycky líbila, a když ji pozval, tak se málem rozplynula blahem.

Pak si ale vzpomněla na mě a Ryan naštěstí nic nenamítal. Bavily jsme se jen se známými ze školy. Popily jsme trochu málo alkoholu a vydaly se tančit. Tohle nebylo nic pro mě. A i když jsem věděla, že kdyby se máma dozvěděla, kde jsem, tak by mě roztrhla jako hada, vůbec mi to vlivem vodky, kterou jsem měla v džusu, nevadilo. Radši jsem šla na vzduch. Přece jen tanec nebyl můj obor a z toho vydýchaného vzduchu a alkoholu v krvi se mi nedělalo dobře. Posadila jsem se na lavičku a koukala na hvězdy. Vzduch byl vlahý, ale přesto mi moc nepomohl. Potřebovala jsem si opláchnout obličej. Šla jsem tedy zpátky do domu a rozeznávala známé tváře mých podnapilých kamarádů.

Hudba křičela dost na hlas a některé páry se po sobě plazily. Vešla jsem do koupelny, když jsem uviděla, že někdo leží na zemi. Myslela jsem, že tam jen někdo usnul, ale ten dotyčný vydával divné zvuky. Pohled mi padl na oblečení a mě v tu ránu vyprchal z krve veškerý alkohol. Přiběhla jsem k Jules a otočila ji k sobě. Strašně sípala a byla bledá. Oči jí kmitaly sem tam. Když mě zpozorovala, začala brečet. Nevěděla jsem, co mám dělat. Tak jsem začala křičet, aby mi někdo pomohl. Ale přes tu muziku mě nikdo neslyšel. Mé nohy se rozběhly ven z koupelny a mířila jsem k telefonu. Zavolala jsem záchranku. Když jsem se vrátila zpátky, Jules tam stále ležela. Přiběhla jsem k ní. Hladila jsem ji po vlasech.

„Neboj, July, všechno bude dobré. Za chvilku je tady pomoc. Slyšíš? Už jsem zavolala sanitku, za chvilku bude dobře.“ Poslední dvě slova jsem opakovala stále dokola. Najednou jsem vše viděla z pohledu třetí osoby. Mé ruce byly prázdné. Lékař k nám přiběhl s brašnou. Křičel na mě, ať ji pustím. Jiný záchranář mě odtáhl o kousek dál. Doktor začal s oživováním. Věděla jsem, co za chvíli řekne. Nechtěla jsem to slyšet. Vzdáleně někdo křičel nééé!!!

Táta mě objímal a mě tekly slzy. Byla jsem celá zpocená a těžko se mi dýchalo. Před očima jsem měla jen tmu. Náhle někdo rozsvítil. Slyšela jsem tátův hlas, ale slova mi splývala v jeden zvuk. Charlie se mnou třásl, ale mé tělo na jeho pokusy nereagovalo. Chtěla jsem mu říct, že jsem v pořádku, ale mé hlasivky nespolupracovaly.

Ráno jsem se probudila do bílého dne. Věděla jsem, že jsem prospala celý den a noc. Rozhlédla jsem se po pokoji a můj pohled zavadil o Charlieho, který spal zkroucený v křesle. Rychle jsem vstala a došla k němu.

„Tati,“ zašeptala jsem. Nereagoval. „Tati,“ řekla jsem hlasitěji a opatrně s ním zatřásla. Probudil se.

„Bell? Jak ti je?“ ptal se a při tom se protahoval.

„Je mi dobře. Běž si lehnout. Musíš se vyspat.“ Přikývl a odešel z pokoje. Já vběhla do koupelny a po dvaceti minutách z ní vylezla. Šla jsem do kuchyně a rozhodla se udělat vydatnou snídani. Na pánvi jsem opekla vejce se slaninou. Toasty jsem vložila do topinkovače. Nakrájela jsem zeleninu a postavila vodu na čaj. Na svůj sen – skutečnost jsem radši nemyslela. Věděla jsem, že to vše bylo jen důsledkem včerejšího dne. Nicméně jsem doufala, že další noci budou bezesné. Po snídani jsem šla zkontrolovat Charlieho. Spal, a tak jsem se vydala do svého pokoje. Ustlala jsem postel a otevřela okno. Dnes jsem měla jít k Mie. Bohužel nemám na ni ani číslo, abych jí zavolala. Najednou se rozdrnčel telefon. Běžela jsem do kuchyně.

„Swanovi.“

„Bello?“ ve sluchátku se ozvala Mia.

„Ano. To jsem já.“

„Ahoj. Tady je Mia. Já…“

„Ahoj, zrovna jsem ti chtěla volat,“ skočila jsem jí do řeči.

„Já, chtěla jsem se zeptat, jak ti je.“

„Jo, je mi dobře. Mohli bychom se dneska mrknout na ten dějepis?“

„To bych byla ráda, ale fakt se na to cítíš?“

„Ano. Jen nevím, kde bydlíte.“

„To neřeš. Za chvilku se pro tebe stavím a pak tě odvezu domů,“ zněla radostně.

„Dobře. Budu tě čekat.“

„Do půl hodiny jsem u tebe.“ Zavěsila.

Rychle jsem se utíkala převléct. Pak jsem napsala Charliemu vzkaz, aby věděl, kam jsem jela a že jídlo má schované v mikrovlnce. Vyběhla jsem z domu a na schodech čekala na mou kamarádku. Za chvíli se vyřítilo ze zatáčky stříbrné Volvo. Mia mi zamávala z místa řidiče a já okamžitě nastoupila. Pozdravily jsme se a dál nemluvily. Bylo to takové to trapné ticho. Protnula jsem ho svými otázkami, ohledně toho, čemu nerozumí na občanské válce. Čím víc mi dávala odpovědí, tím víc mě utvrdila v mém přesvědčení, že si to nepochopení látky vymyslela.

Zastavili jsme před krásným domem. Byl obrovský. Zdi barvy vanilkového krému doplňovala obrovská okna. Zadní stěna byla celá prosklená. Byl honosný, luxusní a přes to, do této krajiny zapadal jako dílek puzzle. Vešli jsme dovnitř. Hala byla prostorná a spojená s obývacím pokojem, který byl jednoduše, ale moderně zařízený. Bílá sedačka a křesla tvořili kontrast s černým konferenčním stolkem, plazmovou televizí a piánem na vyvýšeném stupínku. Když jsem se na ten nástroj zaměřila více, musela jsem zalapat po dechu. Byl to Forster z roku 1925. Takový se už nevyrábí. Určitě musel mít slonovinové klávesy a dřevo jsem typovala na černý dub. Byla jsem ohromená. Mia si z mého výrazu nic nedělala a dovedla mě do kuchyně. Ta byla funkčně zařízená. Moje kamarádka vytáhla z lednice ledový čaj. Nalila ho do dvou sklenic a vedla mě do jídelny s obrovským stolem. Posadily jsme se.

„Kde jsou ostatní?“ musela jsem se zeptat.

„Ve svých pokojích,“ řekla jen tak. Pak vstala s tím, že skočí pro učebnici a nechala mě tam samotnou. Stoupla jsem si také a přešla k oknu. Výhled, který se mi naskytl, mi vzal dech. Menší rybník s rákosím úžasně doplňoval typický lesní porost. Obrovské stromy porostlé mechem vzbuzovaly pocit monumentálnosti. I přes tu tajemnost to ve mně nevyvolávalo pocit strachu.

„Krásný výhled, že?“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a tam stála žena, kterou jsem potkala v obchodě. Ta žena, která byla tak strašně podobná dívce, jejíž fotografie leží na půdě ve Phoenixu. Trošku jsem zčervenala při vzpomínce na naše první setkání. Ona se mile usmála a představila. „Já jsem Esmé. Miina máma.“ Napřáhla ke mně ruku. Při jejím jméně jsem na chvíli strnula, ale pak jsem ji gesto opětovala. Bello, vzpamatuj se! To nemůže být ona. To by jí muselo být 115 let.

„Já jsem Bella. Bella Swanová.“ Pokusila jsem se o úsměv. V tom se ve dveřích objevila Mia s Alicí. Ta mě pozdravila a sedla si k nám. Začala jsem vyprávět o důvodech, proč vypukla občanská válka. Když v tom se ve dveřích objevil Jasper. Na moment tam postál, ale pak se taky posadil. Chvíli na to přišel Emmett a sedl si naproti němu. Ani jsem se nenadála a byli tam i Edward s Rosalií. Zrovna jsem vyjmenovávala státy konfederace, když mi Jasper vzal slovo a začal přednášet sám. Pak se do toho vložil Emmett. Nakonec začali diskutovat všichni a já si tam připadala navíc. I když jsem musela uznat, že jsem Mie trošku záviděla. Mít tolik sourozenců, kteří se hádají o válce, která se stala skoro před dvěma sty lety, je vážně k nezaplacení. Přestala jsem jejich argumenty vnímat a opět jsem se zahleděla z okna. Z mého světa mě vytrhl hlas.

„Bello? Jaký je tvůj názor?“ Edward. Trhla jsem sebou a podívala se na něj.

„Názor na co?“ Přiznávám, byla jsem trošku zmatená.

„Na válku,“ vysvětlil mi. Přikývla jsem hlavou a přemýšlela, jak jim to podat. Jsem pacifista.

„Na válce není nic pěkného. Mladí vystrašení kluci se zabíjí navzájem, aby bohatí zůstali bohatými a mocní mocnými.“ Všichni na mě vykulili oči. Řekla jsem snad něco špatně?

„Vidíš, říkala jsem to. Jsi objektivní,“ řekla Mia a drcla do mě loktem.

„Ano, je to tak, jak jsi řekla. Válka funguje jako příroda. Silnější vyhraje,“ Jasper se na mě podíval. Jeho výraz mi naznačil, že válku bere jako fakt, který je přirozený. Tak jsem to ale nevnímala.

„Ne Jazzi, tak jsem to nemyslela. Válka není boj o to, kdo je silnějším druhem. Ani nejde o přirozený výběr. Je to jen krveprolití kvůli penězům a moci. Nic jiného v tom není. Na to, aby příroda korigovala jednotlivé druhy, nepotřebuje armádu,“ snažila jsem se mu vysvětlit svůj postoj.

„A co tedy? Na světě žije přes 6 miliard lidí. Země je přelidněná a příroda to nezvládá. Takže válka potvrzuje Darwinovu teorii,“ oponoval mi.

„Mýlíš se. Člověk je na vrcholu potravinového řetězce, ale i tak existují jistí ‚predátoři', pro které, je člověk kořistí.“ Dobře použila jsem trochu jinotaje, abych přidala na dramatičnosti. Zřejmě to pomohlo, protože všichni ztuhli a překvapeně na mě zírali.

„Jak… jak to myslíš?“ Edward vykoktal otázku.

„No, když pominu, že se sem tam ztratí turista v horách, nebo že se nějaký žralok nakrmí v přímořském letovisku, tak tu jsou i jiní živočichové.“

„Jací?“ zeptala se Rosalie.

„No přece… viry, bakterie, infekce. Čím dál tím víc lidí umírá na nové a nové choroby – AIDS, rakovina, nemoci kardiovaskulárního systému a tak dále. Copak nechodíte na biologii?“ To mi vážně nešlo na rozum, vždyť tohle jsme probírali minulý týden. Zdálo se mi to, nebo si všichni oddychli?

Emmett se začal smát. Vyjeveně jsem se na něj dívala. Co je směšného na tom, že lidé umírají?

\„Tak mám takový pocit, že jsi právě porazila Jaspera,“ řekl po chvíli. Podívala jsem se na Jazze.

„Jo, no. Takhle jsem se na to nikdy nedíval,“ přiznal trochu zahanbeně.

„Nic si z toho nedělej. Nemusíš být hned vševědoucí,“ usmála jsem se na něj s pocitem vítězství.

Ostatní se začali bavit mezi sebou. Můj pohled opět padl na výjev v okně. Tentokrát to ale nebylo na dlouho, protože mě Mia požádala, abych zahrála na klavír. Přešli jsme do obýváku. Když jsem viděla to nablýskané křídlo, chtěla jsem protestovat. Takovou krásu přece nemůžu pohanit mým amatérským hraním. Mia si to ale nenechala vymluvit a najednou jsem seděla před klaviaturou. Ostatní si sedli na gauč, jakoby čekali na koncertní představení.

„Co mám zahrát?“ zeptala jsem se ani nevím koho.

„Co třeba to, co si hrála ve škole,“ navrhl Edward. Na to jsem se ušklíbla. „Co?“ zeptal se zřejmě na můj výraz.

„Debussy není můj šálek čaje,“ řekla jsem pravdu.

„Proč ne? A proč jsi ho teda hrála ve škole?“ zeptal se udiveně.

„Beru ho jako nutné zlo, kterým si musí projít každý, kdo hraje na klavír. Ve škole jsem ho hrála, protože jsem si vzpomněla na mámu a ta ho prostě miluje,“ vysvětlila jsem.

„Tak co třeba Osudovou?“

„Ne!“ vykřikla jsem, až jsem na nás strhla veškerou pozornost. „Promiň. Já jen… tuhle skladbu už nehraju.“ Podíval se na mě s vyděšeným výrazem ve tváři. Postupně se začal usmívat. Úlevně jsem mu úsměv oplatila. A pak mě napadlo, co zahrát. Položila jsem prsty na klávesy a obývákem se začaly linout tóny Balady pro Adélku. Když jsem dohrála, mrkla jsem na ostatní. Zírali na mě jako bych spadla z Marsu.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se jich.

„To bylo nádherné,“ řekla Rose. Poděkoval jsem jí a vstala od piána, když promluvil Emmett.

„Co takhle sázka?“ Teď jsem na něj koukala já, jako by spadl z višně.

„Tady Edward, taky hraje na piano. Co kdybyste si dali match?“ Vykulila jsem na něj oči.

„Střídali byste se v hraní a navzájem hádali, co ten druhý hraje. Kdo nebude vědět, prohraje.“ Podívala jsem se na Edwarda. Ten jen pokrčil rameny, že mu to je jedno. Moc se mi do toho nechtělo, ale třeba bude legrace a já potřebuju smích jako sůl. Přikývla jsem na znamení souhlasu a sedla si zpátky k piánu. Emmett vsadil na Edwarda. Jazz a Mia na mě. Alice s Rose to vzdaly, že budou jen poslouchat. Edward se posadil vedle mě. Vzájemně jsme si hleděli do očí.

Naskytl se mi pohled do jeho zlatých duhovek a mně se zatajil dech. Nevěděla jsem, co se děje. Najednou střelil pohledem k ostatním. Zatřepala jsem hlavou a zeptala se, kdo začne. Dámy prý mají přednost, tak jsem v hlavě vylovila noty a začala hrát. Probíhalo to asi takhle – já, Edward, já, Edward – Moon River, Autumn Leaves, A walk in the Black Forest, A fine Romance, As Time Goes By. Poslední píseň jsem zahrála celou. Bylo mi divné, že by Edward neznal takovou hitovku. Dohrála jsem poslední tón a vzhlédla k němu. Pozoroval mě. Naše pohledy se střetly a mnou projel zvláštní pocit. V celém pokoji bylo ticho. Rozhlédla jsem se a nikdo tam nebyl.

„Kde jsou všichni?“ Otočila jsem se na něj. Stále mě pozoroval.

„Nevím,“ téměř zašeptal. Jeden druhému jsme se vpíjeli do očí. Tohle byla ta příležitost, kterou jsem potřebovala.

„Chtěla jsem se ti omluvit a poděkovat,“ řekla jsem po chvíli.

„Za co?“ Uhnula jsem pohledem a hypnotizovala zeď přede mnou.

„Za ten včerejšek.“ Byla jsem všem vděčná, že mi ten zážitek nepřipomínali, ale stejně bychom o tom museli mluvit. Vždyť v pondělí jdeme vypovídat na policii. Navíc jsem tak nějak podvědomě tušila, že ta pro mě neznámá náruč, patřila Edwardovi.

„To nemusíš. Já byl taky v šoku,“ odporoval mi.

„Ale ty jsi byl alespoň schopný reagovat, na rozdíl ode mě,“ oplatila jsem mu. Nic na to neřekl. Tak jsem pokračovala. Cítila jsem potřebu mu to vysvětlit. „Asi chceš vědět, co se stalo, že?“ Pomalu jsem se na něj podívala.

„Ano, chci. Ale nebudu tě nutit…“

„Ve Phoenixu mi umřela kamarádka. Zemřela mi v náručí… v koupelně.“ Zhluboka jsem se nadechla a opět sledovala zeď přede mnou. „S Jules to byla naše první párty. Říkaly jsme tomu náš první příznak puberty. Šly jsme tam tajně. Na večírku jsme se rozdělily. Ona šla tančit a já ven, protože mi nebylo dobře. Pak jsem si potřebovala opláchnout obličej. Našla jsem ji v koupelně. Ležela tam a nemohla se pohnout ani mluvit. Zavolala jsem záchranku. Než přijeli, zemřela. Vyšetřovala to policie. V její krvi našli extázi. A podle pitvy trpěla skrytou srdeční vadou.“ Odmlčela jsem se a semkla víčka, abych udržela slzy v očích.

„To je mi líto.“ Podívala jsem se na něj a jemně usmála.

„To není vše.“ Opět jsem odvrátila pohled. „Na její pohřeb přišel skoro celý ročník. Učitelé, spolužáci a jejich rodiče, ředitel. Její matka nad otevřeným hrobem odmítla přijmout mou kondolenci. Přede všemi mě obvinila z její smrti a požádala, ať odejdu. S brekem jsem utekla. Doma jsem se zahrabala do postele a všechno si nesmyslně vyčítala. Máma mě odvezla do nemocnice. Osm týdnů jsem chodila na terapii. Poté psycholog prohlásil, že jsem v pořádku, jako bych to nevěděla sama.“ Rozhlédla jsem se po pokoji. „Do školy jsem se už nevrátila. Přestěhovala jsem se do Forks. Místo toho, abych všem dokázala, že to není moje vina, tak jsem zbaběle utekla.“ Podívala jsem se na Edwarda.

„Nebyla to tvoje vina.“ Byl přesvědčivý.

„Já vím. Jen… někdy mám pocit, že jsem mohla udělat víc. Kdybych se místo hraní na klavír přihlásila třeba do zdravotního kurzu, mohla jsem jí poskytnout první pomoc. S tím, že už tu není, jsem se smířila, ale to neznamená, že to nebolí. A ten včerejšek… prostě vyvolal špatné vzpomínky.“ Díval se na mě s lítostivým pohledem. To je přesně to, co jsem nechtěla. Lítost.

„Edwarde?“

„Ano?“

„Můžeš pro mě, prosím, něco udělat?“ Přikývl. „Smaž si ten lítostivý pohled z obličeje.“ Svraštil obočí. „A místo toho mi věnuj jeden z těch tvých pokřivených úsměvů, z kterého jdou všechny holky do kolen.“ Potřebovala jsem odlehčit tu dusnou atmosféru.

„Cože?“ Vyvalil ty svá zlatý kukadla. To mě rozesmálo.

„No tak, Edwarde. To nevíš, že když se usměješ, tak všechny holky v okruhu 15 kilometrů z toho omdlívají?“ Taky se zasmál.

„Takže ty chceš omdlít?“ zeptal se pobaveně.

„Neboj se, já to ustojím,“ přesvědčila jsem ho. A pak se na jeho tváři objevil ten dech beroucí úsměv. V očích mu zajiskřilo. Udělal to, co jsem chtěla. Jenže jsem nečekala svou reakci. Pod jeho pohledem jsem zčervenala. Sklonila jsem hlavu a nutila krev, aby se vrátila tam, odkud přišla. Najednou jsem na tvářích cítila jeho dlaně. Chlad, který z nich prostupoval, mi byl příjemný. Zvedl mi hlavu tak, abych se na něj podívala. Byl blízko. Jeden druhému jsme se vpíjeli do očí. Vnímala jsem jen jeho. Pomalu se ke mně přibližoval. Věděla jsem, co v tuto chvíli obyčejně přichází, ale hlásek v mé hlavě byl nepřeslechnutelný: „Jiná liga, jiná liga!“

„Asi bych měla jít,“ zašeptala jsem. Pustil mou tvář, odtáhl se a uhnul pohledem. Najednou bylo v obýváku zase plno. Edward vstal a odešel někam do patra. Požádala jsem Miu, aby mě odvezla. Se všemi jsem se rozloučila a odjela domů.

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová - 7. kapitola: