Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová - 9. kapitola

26.03.2011 (07:45) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 3472×

Bella:

Sešla jsem do kuchyně a s omluvným výrazem se posadila ke stolu. Chudák táta se kvůli mně nevyspal. Opět se mi zdálo o Jules. V noci vběhl ke mně do pokoje a utěšoval mě. Nalila jsem si trochu kávy a zbytek hrnku dolila mlékem. Charlie si četl noviny.

„Tati?“ Vzhlédl ke mně. „Promiň za tu noc.“ Překvapeně se na mě podíval.

„Bello, neomlouvej se. Jsem policajt a mrtvol jsem viděl víc než dost, takže už jsem zvyklý. Ze začátku jsem byl na tom stejně jako ty. Neboj se. Ono to časem přejde,“ snažil se mě povzbudit.

„Díky,“ pokusila jsem se usmát. Chtěla jsem mu vše vysvětlit. Povědět mu o Jules, ale nemohla jsem. Bála jsem se, že ho zklamu.  A že se bude zlobit na mámu, že mě neuhlídala, když jsem utekla na tu párty. Nechtěla jsem, aby si myslel, že jsem srab, když jsem se zbaběle přestěhovala k němu místo toho, abych se všem postavila čelem. Nejhorší bylo vědomí, že se to stejně doví. Dnes máme jet na policii. Pochybuji, že by se to ztratilo z mých záznamů. Navíc - Charlie je policajt, takže bude mít přístup ke spisu o Julesině smrti.

Po snídani jsme sedli do auta a vyjeli. Po cestě jsem se pořád přemlouvala, abych mu to vše vyklopila, ale vždy z toho sešlo. Pozorovala jsem ubíhající cestu a přemýšlela, jak bych měla začít. Pokaždé to dopadlo stejně. Mlčela jsem.

Zastavili jsme před policejní stanicí. Donutila jsem se vystoupit. Vědomí, že se Charlie všechno doví od někoho cizího, mě děsilo. Na druhou stranu bych mu pak nemusela nic vysvětlovat, a tím pádem bych neviděla to zklamání v jeho očích. Vešli jsme dovnitř. Porozhlédla jsem se a pohled se mi zastavil na Edwardovi, který vycházel se svým otcem z nějaké kanceláře. Sklopila jsem hlavu. K tomu všemu ještě tohle. Jak se mu mám podívat do očí po tom, co se mezi námi událo. Slyšela jsem je, jak jdou k nám. Carlisle nás pozdravil. Já  jen něco zamumlala. Táta ho požádal o rozhovor, tak jsme tam zůstali s Edwardem stát. Nevěděla jsem co dělat. Strach z nadcházejícího výslechu byl tentam. Edward mě pozdravil, tak jsem se donutila mu odpovědět. Styděla jsem se. Hypnotizovala jsem podlahu a přemýšlela, co říct. Přála jsem si, aby se táta už vrátil. Ale ta chvíle a ticho byly nekonečné. Nakonec jsem se přeci jen dočkala. Carlisle se rozloučil a s Edwardem odešli. Porozhlídla jsem se kolem sebe. Táta nikde nebyl. Rozhodla jsem se na něj počkat, tak jsem se posadila do jednoho z křesel, které stálo pod oknem. Po chvíli mi žena za recepcí řekla, že mám jít s ní. Dovedla mě ke dveřím, ze kterých před tím vyšli Cullenovi. Zaklepala a my jsme vešly. Ihned jsem se podívala na tátu. Pozoroval mě s lítostivým pohledem. V rukou držel nějaký papír. Bylo mi jasné, že už o všem ví. Detektiv se mě zeptal, jestli jsem schopna vypovídat. Přikývla jsem. Nabídnul mi vodu a posadil mě na židli. Dívala jsem se do stolu, přesto jsem na sobě cítila Charlieho pohled. Byla jsem požádána, abych začala. Tak jsem mu vše řekla. On to mezi tím zapisoval do počítače. Pak se mě ještě zeptal na pár drobností, na které jsem mu neuměla odpovědět. Řekl, že to nevadí. Nakonec jsem podepsala svoji výpověď. Ihned jsem vyšla z kanceláře a utíkala k autu. Potřebovala jsem být chvíli sama. Musela jsem vymyslet, co řeknu tátovi, ale mé obavy mě předstihly. Nervózně jsem klepala prstem o střechu auta. Charlie odemknul vůz a já si rychle sedla. Vyjeli jsme zpátky domů. Celou cestu jsem se dívala z okýnka. Vždy přesně jsem věděla, kdy ke mně střelil pohledem. Zhluboka se nadechl.

„Bello…“ Moje jméno zafungovalo jako rozbuška, která mi rozpletla jazyk.

„Víš to,“ neptala jsem se, jen konstatovala.

„Nevím. Četl jsem jen policejní zprávu,“ řekl smutně. To mě donutilo se na něj podívat. Ve tváři měl vepsanou lítost. Kde je ta zloba a hněv, které jsem očekávala?

„Zlobíš se?“ Podíval se na mě a pak svůj pohled přesunul zpět k silnici.

„Ano.“ Cukla jsem sebou. „Zlobím se sám na sebe.“

„Cože?“ vypadlo ze mě. Táta nic neřekl. Zastavil u krajnice a podíval se na mě.

„Ano, zlobím se sám na sebe, protože jsem nic nepoznal. Jsem naštvaný, protože jsem jako otec totálně selhal. Ty, jako moje dcera, bys mi měla důvěřovat a svěřovat mi svá trápení. Místo toho jsi to držela v sobě, protože si mě právem nepovažovala za někoho, komu bys mohla věřit.“ V očích se mu zaleskly slzy. Tvář si schoval do dlaní.

„Ne to ne. Já… Ty jsi můj táta a já ti věřím. Jen jsem se bála, že se budeš zlobit a že mě zavrhneš, že tě zklamu,“ rozbrečela jsem se. Nevěřícně se na mě podíval. Pak mě objal a já se schovala v jeho náručí. Seděli jsme v autě a utěšovali se navzájem. Po chvíli se ode mě odtáhl a zadíval se mi do očí. Pochopila jsem, že chce vědět, jak to bylo, ale zároveň se bál zeptat. Nadechla jsem se a začala vyprávět. Řekla jsem mu vše od mého útěku. Jak jsem schovala polštář pod peřinu, aby si máma myslela, že ležím v posteli, kdyby mě přišla zkontrolovat až po to, co se událo na pohřbu. Povyprávěla jsem mu o svých sezeních u psychologa i o tom, jak jsem se rozhodla odstěhovat. Nepřerušoval mě a za to jsem mu byla vděčná. Edwardovi jsem se svěřila proto, aby si nemyslel, že jsem blázen. S tátou to bylo jiné. Chtěl vědět, jak jsem to vnímala. Chtěl znát mé pocity a to, jak jsem to všechno zvládala.

„Je mi to líto, Bells,“ řekl potichu a já věděla, že tím nemyslí jen Julesinu smrt. Přikývla jsem.

„Pojedeme? Asi bych měla jít do školy.“

„Ne. Ze školy tě omluvím. Pojedeme se někam najíst, jo?“ Souhlasila jsem. Táta nastartoval a pak nás otočil. Jeli jsme zpátky do Port Angeles. Zbytek dne proběhl klidně. Naobědvali jsme se v jednom bistru a pak jsme se šli projít po nábřeží. Povídali jsme si o Jules, mámě a Philovi, o škole a o tom, jak táta jezdí rybařit se svým kamarádem Harrym do La Push. Večer jsme se vrátili domů. Osprchovala jsem se a zalezla do postele s knížkou o Quileutských legendách. Tu noc se mi už o Jules nezdálo.

Ráno jsem se probudila do deštivého dne. Umyla jsem se a převlékla. Sešla jsem do kuchyně a uvařila si čaj. Na stole ležel vzkaz. Charlie jel brzy ráno do práce. Musel dohnat práci, kterou zanedbal svou včerejší nepřítomností v zaměstnání. Nasnídala jsem se a vydala do školy. V náklaďáčku byla zima, tak jsem zapnula topení. Začalo hřát, až když jsem přijela na školní parkoviště. Celá zmrzlá jsem se vydala na hodinu. Ta proběhla celkem v klidu. Další hodinu jsem měla s Jessicou. Chovala se tak, jak jsem očekávala. Přehlížela mě. Profesorka mě požádala, abych zašla do kabinetu pro mapu. Když jsem se vrátila, všimla jsem si, že moje taška leží pod stolem. Byla bych přísahala, že jsem ji položila vedle lavice do uličky. Ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Tašku jsem spravila a dál se věnovala výkladu. Po hodině jsem se sebrala a šla do budovy číslo čtyři na další vyučování. Učitel byl nemocný, tak jsme měli suplování. Mohli jsme si dělat, co chceme, tak jsem si vytáhla knížku, kterou jsem začala číst včera večer. Další hodinu jsme měli matiku. Učitel nás zase zasypal domácími úkoly, ze kterých se celé odpoledne nevyhrabu. Konečně zazvonilo a všichni jsme se vydali na oběd. Koupila jsem si sendvič a šla si sednout ke svému stolku. Po chvíli přišla Mia.

„Ahoj, nechceš si dnes sednout s námi?“ zeptala se a ukázala na své sourozence. Alice a Jasper tam nebyli. Můj pohled však padl na Edwarda. Pozoroval mě. Sklopila jsem hlavu. Stále jsem se styděla.

„Hm, ne, děkuju. Stejně už nemám hlad,“ vymyslela jsem si chabou výmluvu.

„Vždyť jsi ještě nedojedla,“ poukázala na můj oběd, kterého jsem snědla sotva půlku.

„Já už nebudu.“ Na důkaz svých slov jsem vstala a sendvič vyhodila. Odešla jsem ven. Posadila jsem se na lavičku a začala opět číst Quileutské legendy. Musím říct, že mě zaujaly. Vždy jsem milovala tajuplné a strašidelné příběhy. Z mého světa mě vytrhlo zvonění. Schovala jsem knížku a rozběhla se na další hodinu. Ve dveřích od třídy jsem si uvědomila, že ji mám s Edwardem. Sklopila jsem hlavu a šouravým krokem došla k lavici. Vytáhla jsem si sešit a propisku. Potom jsem odložila tašku na zem.

„Ahoj,“ pozdravil mě. Rozhodla jsem se na něj podívat. Nemůžu se mu vyhýbat do nekonečna. Tvářil se přátelsky. Jakoby se mezi námi nic nestalo.

„Ahoj,“ odpověděla jsem mu a posadila se. Do třídy vešel profesor. Přešel ke skříni a poslal nám zmenšeniny lidského těla s vytahovacími orgány. Do každé lavice přišla jedna pomůcka. Poté nám zadal práci. Měli jsme pracovat ve dvojicích. Orgány jsme měli vyndat a pak je znovu poskládat do těla. To vše bez učebnice. Edward vysypal útroby. Nic jsme neříkali. Učitel zkontroloval, že tak učinili všichni a dal nám pokyn, abychom začali. Ostatní už pracovali, jen my s Edwardem ne. Rozhodla jsem se začít. Chtěla jsem šáhnout po srdci, ale Edward se odhodlal ve stejnou chvíli jako já. Naše prsty se setkaly. Jeho chladný dotyk mě nepřekvapil, ale oba jsme ruku automaticky stáhli. Napětí mezi námi bylo hmatatelné. Nevěděla jsem, jestli to mám zkusit znovu. Po chvilce jsem se opět natáhla. A co se nestalo. Edward měl stejný plán jako já. Opět jsme se dotkli. Tentokrát jsme neucukli ani jeden. Dlouhou chvíli jsme nechali naše ruce se o sebe opírat. Sledovala jsem je. Nakonec mi Edward přejel palcem po hřbetu ruky. Pohladil mě a já pod návalem emocí, které ve mně vybouchly, zavřela oči. Potom propletl své prsty s těmi mými. Sevřela jsem jeho dlaň a odhodlala se na něj podívat. Jemně se usmál. Úsměv jsem mu oplatila. Vzájemně jsme si hleděli do očí. Topila jsem se v jeho karamelovém pohledu.

„Asi bychom měli dodělat ten úkol,“ zašeptal. Přikývla jsem a vyprostila svou ruku. Společně jsme orgány naskládali na jejich místo. Tentokrát jsem si však dávala pozor, abychom se nevrhli na stejný kousek.

Po zvonění jsem si uklidila věci. Edward na mě čekal. Mlčky jsme se vydali na parkoviště. Zastavili jsme se v půli cesty mezi našimi auty.

„Už půjdu,“ řekla jsem váhavě. Přikývl. Otočila jsem se ke svému autu, když mě prudce chytl za ruku.

„Dej mi tašku,“ rozkázal mi.

„Cože?“ nechápala jsem, co s ní chce dělat. Neodpověděl a strhl mi ji z ramene. Rychle rozepnul přední kapsu, do které si nic nedávám. Vytáhl z ní oranžovou krabičku, do které se dávají léky na předpis. Překvapeně jsem se na ni dívala. Najednou mě Edward k sobě přitiskl. Objal mě. Hlavu si opřel o můj spánek.

„Jessica ti podstrčila Hypnogen a Lauren tě nahlásila řediteli,“ zašeptal mi do ucha. Nevěřila jsem vlastním uším. Proto ta taška ležela jinak. Ona mi do ní dala prášky na spaní.

„Slečno Swanová,“ oslovil mě něčí hlas. Pomalu jsem se otočila. Stál tam ředitel a vedle něj Lauren. Cítila jsem, jak se Edward přitiskl na moje záda.

„Ano?“ zeptala jsem se.

„Mohla byste jít prosím se mnou?“ Jen jsem přikývla.

„Bello?“ ozval se Edward. Pootočila jsem se na něj. Tašku mi nasadil na rameno a povzbudivě se usmál. V jeho dlani jsem viděla tu krabičku. Najednou si ji rychle strčil do kapsy. „Měla bys jít,“ upozornil mě a nenávistným pohledem střelil k Lauren. Tichým ahoj jsem se rozloučila a následovala ředitele.

Vešli jsme do jeho kanceláře. Pokynul nám, abychom se posadily.

„Tady slečna Maloryová, mě upozornila, že vás viděla, jak si berete léky. Mohla byste mi je prosím ukázat?“ propaloval mě pohledem.

„Nevím, o čem mluvíte,“ řekla jsem pevným hlasem.

„Takže odmítáte, že byste u sebe měla nějaké medikamenty.“ Přikývla jsem. „V tom případě vám nebude vadit, když nahlédnu do vaší tašky,“ neptal se, jen konstatoval.

„Ne,“ odpověděla jsem klidně. Podívala jsem se na Lauren a ta se zákeřně usmála. Podala jsem batoh řediteli. Prohrabal mi všechny kapsy, a pak mi ji s omluvou vrátil. Zřejmě si chtěl promluvit s Lauren. U toho jsem vážně nemusela být. Omluvila jsem se a odešla. Na parkovišti jsem se rozhlédla, jestli neuvidím Edwardovo auto, ale nebylo tam. Sedla jsem si do náklaďáčku a jela domů. Cestou jsem přemýšlela nad tím, jak to mohl Edward vědět. Copak je snad viděl? Ale jak? Hodinu se mnou a Jessicou neměl. Musel je slyšet. Ale kdy? Upozornit mě mohl po biologii a nemusel s tím čekat, až dojdeme na parkoviště. Tam to bylo přece jen nebezpečné. Každý nás mohl vidět. Vystoupila jsem z náklaďáčku. Pohled mi zavadil o dveře. Bylo na nich nalepené oznámení o zásilce. Deník. Strhla jsem lístek a opět sedla do auta. Jela jsem na poštu. Vyzvedla jsem si balíček. V autě jsem z něj strhla papír a ihned začala listovat stránkami. Fotka byla uprostřed. To, co jsem uviděla, mi vyrazilo dech. Esmé, sestřenka mé praprababičky, vypadala stejně jako Miina máma, jen na té fotce vypadala mnohem mladší. Ale byla jsem si jistá, že je to ona. Měla ten stejný milý úsměv, kterým mě obdařila, když jsem do ní vrazila v obchodě. A ten její výraz byl taky stejně mírumilovný. Dlouhou chvíli jsem zvažovala, jak je tohle možné. Hlavou mi kolovaly různé teorie. Od náhody, přes to, že by obě Esmé mohly být příbuzné až po ty nejméně pravděpodobné. Jako například, že objevila stroj času a přemístila se do současnosti, nebo to, že se její růst zastavil ve věku šestadvaceti let a už nestárne.

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová - 9. kapitola: