Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová chyba - 7.kapitola

03.07.2009 (21:00) • sara • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 3816×

Tohle si pusťte na navození nálady, nic lepšího jsem nevymyslela:

http://www.youtube.com/watch?v=_lHxgWtxkMA

7.kapitola
Tentokrát to bylo jiné, tentokrát jsem cítila jen prádnotu

„Neeeee!“ křičela jsem panicky. Je konec, dostihl mě. Zaznělo mi v hlavě.
„Pšššt Bello, uklidni se!“ křičel na mě hlas
„Neee! Já nechci!“ křičela jsem.
„No tak Bello, vše je v pořádku“ opakoval hlas.
„Ne! Ne! Pusť mě!“ stále jsem křičela. Neznámý poslechl a pustil mě. Mé nohy neunesly nápor emocí a já padla na kolena.
„Bello no tak, otevři oči!“ zašeptal hlas. Měla jsem pevně semknutá víčka, nechtěla jsem ho vidět, už ne…
„Belli, no tak, jsem tady, otevři oči!“
Zhluboka jsem se nadechla a otevřela je. Záhy jsem zalapala po dechu.
„Rose!“ rozvzlykala jsem se. Rose udělala krok ke mně.
„Nedotýkej se mě,“ zašeptala jsem. Rose uposlechla a dala ruce do omluvného gesta.
Ovinula jsem si ruce kolem hrudníku a začala se kolébat dopředu a dozadu, to mi vždycky pomáhalo, abych se uklidnila. Snažila jsem se pochopit, co se to vlastně stalo. Byl tady? Nezdálo se mi to? Proč to dělá? Jak to dělá? Jak to, že ho nemohu vidět? Honilo se mi tisíce otázek hlavou.
„Bello,“ zašeptala Rose bolestivě.
„Kde je Edward?“ zeptala jsem se tiše. Musela jsem to vědět, ale nepřestala jsem se kolébat. Byla jsem ráda, že mě zachránila, ale kde byl ten, jehož jsem potřebovala nejvíce.
„Odjel s Alice a Tanyou vyřídit poslední papírování ohledne prodeje domu,“ odpověděla tiše.
S Tanyou. Znělo mi v hlavě. Ztratila jsem ho. Toto zjištění bolelo ještě více, než samotné peklo díky němu. Cítila jsem, jakoby mě spalovalo tisíce ohňů, ze kterých nebylo úniku. Ztratila jsem ho. Přes nával slz, jsem přestávala vidět, já ani nechtěla…
„Odvez mě domů,“ zašeptala jsem. Z posledních sil jsem se zvedla na nohy a nepřítomně se vydala k Rosaliinému autu.
„Bello, ty nem-“
„Prosím,“ přerušila jsem ji. Cítila jsem prázdnotu, nic než prázdnotu. Teď by mi bylo jedno, zda by mě dostihnul.
„Chápu,“ zašeptala skoro neslyšně. Teď mi bylo vážně jedno, jak to myslela.
Beze slova mě odvezla k našemu domu.
„Děkuju,“ zašeptala jsem zlomeně a vylezla z auta. Pomalými kroky jsem vešla do domu. Ticho. Nic než ticho, jako by to byla předzvěst něčeho špatného, ale to už přeci přišlo…
Těžkými kroky jsem se doloudala do koupelny. Svlékla jsem si oblečení a vlezla do sprchy. Teplá vody mi příjemně uvolnilo každou částečku mého těla. Poté jsem se obmotala ručníkem a vylezla z vany. Podívala jsem se do zrcadla. Moje oči…Byly jako bez života…Jako bez Edwarda. Ještě mám Charlieho. Problesklo mi hlavou.
Zamyšleně jsem se zahleděla na škrábanec na rameni? Kde se tam mohl vzít? Musela jsem se někde uhodit. Natočila jsem záda víc k zrcadlu a zalapala jsem po dechu.
Po zádech se mi táhlo několik modřin, byly čerstvé. Vždyť já se nikde takhle neuhodila…A pak mi to došlo. „Jsi moje,“ zaznělo mi v hlavě a já nasucho polkla. Nenechá mě být, nenechá mě odejít…Slzy opět začínaly nacházet cestičku, cítila jsem, jak mi stékají po tvářích. Ale tentokrát to bylo jiné, necítila jsem bolest, ani strach. Jen prázdnotu. Proč se mám o sebe strachovat, když jsem přišla o Edwarda...

Zaslechla jsem kroky na verandě a poté zaklepání na dveře. „Už zase zapomněl klíče“ zamumlala jsem si a vydala se ke dveřím. Ještě že mám jeho.
„Už běžím tati,“ zakřičela jsem ze schodů  a hrnula se ke vstupním dveřím.
„Už si za-“ Zalapala jsem po dechu. Za dveřmi stál Mark, zástupce Charlieho.
„Dobrý večer Isabello“ pozdravil.
„Dobrý Marku, proč jste tady? Kde je Charlie?“optala jsem se. Jeho tvář byla strhaná a ustaraná. Cítila jsem podivný tlak v žaludku, jako by mělo přijít něco zlého.
„Isabello,já-já mě to hrozně mrzí. Byl ve špatné chvíli na špatném místě. Kdybych mohl, tak bych tomu zabránil, ale nedokázal jsem to. Odpusť mi to,“ zašeptal zlomeně. Moje mysl se zdála porouchaná, nemohla jsem pochopit jeho slova. Co se mi to tady snaží říct? Něco důležitého se mi tady pokoušel říct, zdálo se, že v jeho slovech byl určitý smysl. Ale nedokázala jsem to dát dohromady.
„Nerozumím tomu. Co se mi tady snažíte říct?“ optala jsem se.
„Byli jsme nahánět vlky v lesích. Na chvíli jsem ho ztratil z dohledu. Poté jsem se ho vydal hledat a našel…našel jsem ho mrtvého. Byl zabit nějakým zvířetem. Je-je mi to líto“ zašeptal.
„Děkuji Marku, že jste mi to přišel říct,“ a zaklapla jsem dveře.
Opřela jsem se zády o dveře, a cítila, jak ztrácím kontrolu nad nohami. Sesouvala jsem se k zemi, přičemž jsem cítila, jak se mi slzy hrnou do očí. Rukama jsem si obejmula hrudník a začala se kolébat dopředu a dozadu. Snažila jsem se vstřebat, že se mi během posledních pěti minut zhroutil celý svět. Charlie, Charlie je mrtvý. Opakovala jsem si neustále v hlavě. Bylo to, jako by se svět přestal otáčet kolem své osy, jako by se čas zastavil. Vše, pro co jsem žila a bojovala, ztratilo smysl. Ztratila jsem sílu. Cítila jsem, jak díra ve mne dostala svou šanci a začala se roztahovat po mém celém těle. Doslova jsem cítila prázdnotu. Čekala jsem, kdy se začnu rozpadat na kousíčky, čekala jsem, že zmizím, ale nic z toho nepřicházelo. Byla jsem uvězněná v mém osobním pekle…

Autor: sara, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová chyba - 7.kapitola: