Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová romance 1 - Pocit

05.09.2010 (12:30) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3949×

1. Pocit

„Někdo zvoní,“ položila Linda ovladač, jen co se domem rozezněl zvonek. Bylo už pozdě večer, rodiče byli stále pryč a malý Jim už dávno spal.

„Neotvírej,“ vypadlo ze mě.

„Proč ne?“ nechápala.

„Mám špatný pocit,“ zamumlala jsem a pevně stiskla knížku, až mi zbělaly klouby na rukou.

„Z čeho?“

„Já nevím, ten pocit tady je… Prostě neotvírej,“ zamračila jsem se na ni. Musím mít ke všemu důvod? To silně pochybuju.

„Co když to je sousedka? Třeba se něco stalo,“ zvedla se Linda z pohovky.

„Lin, ne!“ vykřikla jsem tiše.

„Tino, chci znát jediný pořádný důvod,“ postavila se přede mě, založila si ruce na prsou a čekala.

Prostě jsem nějak najednou věděla, že je to táta… Jako kdybych ho viděla stát přede dveřmi.

„Je to táta,“ šeptla jsem.

„Cože?“ vyjekla Linda.

„Přišel až sem. Nevím, co chce. Ale rozhodně to nebude nic hezkého, Lin,“ povzdechla jsem si.

Zvonek se ozval znovu.

„Jak to víš?“ hlesla Linda.

„Mám zvláštní pocit,“ zamumlala jsem.

Linda vypnula televizi, zhasla lampičku a přešla k oknu. Začala rychle gestikulovat. Musela ho vidět.

Strašně nerada jsem se se svým biologickým otcem stýkala. Nesnášela jsem ho. Ubližoval mámě, bil ji a taky za to seděl ve vězení. Naštěstí, pak i nám odpadla povinnost ho vídat. Sem tam se objevil a něco chtěl… a nikdy jsem z něj neměla dobrý pocit. Nikdy.

Byla jsem mámě vděčná, že od něj už před tolika lety dokázala odejít. A najít nám jinou a lepší rodinu. Seznámila se tenkrát s Adamem, naším nevlastním otcem, kterému jsem „tati“ říkala mnohem raději.

Možná, že se nám chtěl otec pomstít. Rozhodně nebylo správné, abychom ho pustily do domu.

Ozval se opět zvonek, tentokrát přidal i bušení na dveře.

„Ať jde pryč,“ zašeptala Linda.

„Jdi pryč, sakra,“ pomyslela jsem si hořce. „Vypadni!“ křikla jsem na něj ve svých myšlenkách. „A už se nevracej!“

„Je v tahu,“ oddechla si Linda najednou od okna.

„Já ti říkala, že nemáš otevírat,“ pousmála jsem se trochu nervózně.

„Ale jak jsi to věděla?“ nechápala.

„Já… já nevím,“ pokrčila jsem rameny, „prostě jsem měla ten zvláštní pocit. Najednou jsem věděla, kdo to je. To je všechno.“

„Pořád to nechápu,“ zamračila se Linda.

Zvedla jsem se z křesla. „Jdu zkontrolovat Jimmyho. A můžeš být v klidu, ten už se nevrátí,“ pousmála jsem se.

„Jak to víš?“

„Cítím to,“ odpověděla jsem prostě a vyběhla schody, abych zkontrolovala, jestli bráška spí a nevyrušilo ho zvonění a bušení na dveře. I když jsem věděla, že se musel probudit. Bylo to příliš hlasité.

***

Demetri se toulal ulicemi Londýna. Byl to jeden z těch studených červencových večerů. Demetri hledal… a pořád nenalézal.

Touha někoho stopovat ho vedla až sem. Cítil k někomu zvláštní přitažlivost, ačkoliv si byl jistý, že se s tím člověkem nikdy předtím nesetkal – teď si byl jistý, že už je blízko. Blíž než kdy jindy.

Rychlým lidským krokem procházel ulicemi na předměstí. Každý dům mu připadal naprosto stejný, naprosto nezajímavý.

A najednou cítil.

Zapomněl na své lidské zvyky a rychle se rozeběhl. Zastavil se u domku na konci ulice.

Palčivá touha po dosažení cíle se zdvojnásobila.

Byl si jistý, že je u konce své cesty.

Uslyšel kroky, a proto se schoval ve křoví.

Statný muž za chvíli přispěchal ulicí a zastavil se před vchodovými dveřmi. Zazvonil.

„Někdo zvoní,“ uslyšel dívčí hlas.

„Neotvírej,“ odpověděl druhý. Demetri ztuhl. Teď věděl, že je u cíle. A že ten cíl je dívka. Pousmál se.

„Proč ne?“ zeptala se opět první z dívek.

„Mám špatný pocit,“ povzdechla si druhá.

Demetri se přestal na chvíli soustředit na dívky a všechnu svoji pozornost věnoval tomu muži.

Ten znovu zazvonil.

Byl netrpělivý, ruku měl hluboko vraženou v kapse. Pak ji na vteřinu vytáhl a Demetri překvapeně střelil pohledem k domu.

Ten muž měl v ruce nůž.

Zase ho zandal zpátky a tentokrát zabušil druhou rukou na dveře.

Demetri se připravil. Jestliže jedna z dívek otevře, bude jeho povinností je zachránit. Musel jednu z nich, nevěděl kterou, předvést před Ara. Jedna z nich byla tím posláním.

V zatáčce se objevil autobus.

Když muž vytáhl znovu jednu ruku z kapsy, že opět zabuší na dveře - zarazil se. Rychle ji svěsil dolů a z úplně neznámých příčin se rozběhl pryč. Zamával na projíždějící autobus, ten mu zastavil a muž dopadl na sedadlo. Otřel si zpocené čelo.

Demetri nechápal. Zdálo se mu, že byl vyděšený?

Zase začal poslouchat rozhovor dívek v domě. „Jdu zkontrolovat Jimmyho. A můžeš být v klidu, ten už se nevrátí,“ řekla dívka.

„Jak to víš?“ zeptala se ta druhá.

„Cítím to,“ odpověděla a Demetri slyšel, jak vybíhá schody.

Obratně skočil na střechu domu a lehce se přemístil do zahrady. Ze zídky bylo dobře vidět do všech pokojů v prvním patře.

Zadíval se do obývacího pokoje. Štíhlá tmavovlasá dívka seděla na pohovce, přepínala programy v televizi.

„Tahle to není,“ šeptnul si Demetri sám pro sebe a zvedl zrak k jednomu z pokojů.

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová romance 1 - Pocit: