Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová romance 16 - Výhružka

15.10.2010 (16:45) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2503×

16. Výhružka

„Nechci, abys odjížděl,“ zašeptala jsem tiše. Dívala jsem se z okna jeho ložnice.

Už dávno byla tma, blížila se půlnoc. Čas, kdy mě Demetri bude muset opustit, aby splnil Arovy rozkazy. Čas, kdy budu vydána všanc ostatním.

„Nic se ti nestane.“ Zezadu mě objal a položil si hlavu na mé rameno.

„O to mi nejde,“ zamračila jsem se, „vadí mi, že tu nebudeš.“

„Copak?“ ušklíbl se.

Otočila jsem se, abych mu viděla do tváře a položila své dlaně na jeho ramena. „Až se vrátíš, už mě tu taky nemusíš najít.“

„Aro mi slíbil…“ začal.

Skočila jsem mu do řeči: „Jsou tu i tací, kteří na jeho rozkazy dbát nebudou.“

„Caius nic nepodnikne,“ zakroutil hlavou.

„Nejsem si tím moc jistá,“ povzdechla jsem si.

„Nic se nestane,“ zopakoval, „nemusíš se bát.“

„Dobře,“ krátce jsem přikývla.

„Stačí, když…“

Přerušila jsem ho: „… budu dodržovat pravidla. Já vím.“

„Rychle se učíš,“ pochválil mě.

„Nezasloužím si za to něco?“ přimhouřila jsem oči.

„Myslím, že zasloužíš,“ zářivě se usmál a pak se tak rychle zmocnil mých rtů, že jsem měla pocit, jako by moje srdce začalo znovu bít a rovnou tím nejsplašenějším tempem.

„Demetri,“ šeptla jsem.

„Řekni, že ti budu chybět,“ zavrčel.

„Už teď se mi stýská,“ vypadlo ze mě omámeně.

„Pamatuj si, že se k tobě vrátím,“ zamumlal těsně předtím, než mě znovu políbil.

„Dobře,“ odpověděla jsem tiše.

„A pamatuj si, co ke mně cítíš.“

„Budu,“ slíbila jsem.

„Jestli ta přitažlivost skončí,“ vyhrožoval, „získám ji zpátky, rozumíš mi?“

„Ano, rozumím,“ nepatrně jsem přikývla.

„Opovaž se zapomenout,“ zářivě se usmál.

Vymanila jsem se z jeho objetí, ale on si mě přitáhl zpátky.

„Možná, že tě miluju," zamumlal do mých rtů.

„A možná se pleteš, Demetri," pousmála jsem se a znovu se od něho odtáhla.

„Snad vím, co cítím," namítl ostře.

„Nezapomeň na naši dohodu - slíbil jsi, že se nezamiluješ," pokrčila jsem naoko lhostejně rameny.

Ani já sama jsem si v tu chvíli nebyla jistá – moje lidské já protestovalo. Příliš hlasitě, abych mohla přemýšlet. Ale upíří ne. To už nejspíš dávno rozhodlo za mě. Touha, která mnou prostupovala pokaždé, když se mě dotkl, byla pravá. Nefalšovaná. A chtěná.

„Nejsem si jistý, co z toho všeho je a bylo moje rozhodnutí," oponoval a natáhl ke mně ruku.

„Tohle je jen čistě tvoje rozhodnutí, do ničeho jsem se ti nepletla," ujistila jsem ho. Ale přijala jsem jeho dlaň a přitiskla se k němu.

„Nemůžu za to, ovlivňuješ mě víc, než jsem si myslel," povzdechl si.

„Promiň, za to já nezodpovídám. To ta zatracená věc," pousmála jsem se a lehce ho políbila na rty. „Pokud vím, Aro tě čeká. Neměl bys zůstávat se mnou."

„Jednou mě zničíš, Val," propustil mě z objetí. Naposledy se podíval do mých očí a pousmál se.

„Jednou budeme přáteli," pokrčila jsem rameny a dívala se, jak odchází.

„Den je blízko,“ zastavil se ve dveřích a připomněl mi naši dohodu.

„Nebudeš tu,“ odpověděla jsem.

„Budu s tebou, kdykoliv si to budeš přát,“ řekl tiše.

„Aro nebude čekat věčně,“ zamumlala jsem.

„Já vím, Val,“ usmál se, „za pár dní.“

„Běž už,“ mou tvář rozzářil také úsměv.

Neřekl nic, minutu ještě váhal ve dveřích, ale i tohle ticho přerušilo první odbití hodin na věži. V tu chvíli byl Demetri pryč.

Najednou jsem se cítila podivně prázdná. A ohrožená.  Demetri měl pravdu. Možná, že jsem byla na novorozenou příliš krotká – ale jen pokud on byl v mé blízkosti. Teď jsem měla pocit, jako bych cítila nebezpečí všude kolem sebe.

Potřebovala jsem se nějak uklidnit. Ventilovat svoje emoce něčím jiným.

Moje upíří já mi dalo ihned impuls. Možná, že bych se krví opravdu uklidnila. Oheň v mém krku téměř slastně zpíval – a to jsem na ni jen pomyslela. Ale tady daleko od lidí, bylo snazší odolat vábení pulzujícího srdce.

Rychlým krokem jsem vyšla z Demetriho ložnice a šla známou cestou na druhý konec hradu. Doufala jsem, že se k Renatě dostanu nepovšimnutá a v tuhle chvíli jsem si přála být neviditelná.

Ale také jsem zapomněla na to, že svá rozhodnutí řídit sama neumím. Ani to nebyla rozhodnutí – spíš zbožná přání.

„Ale, ale,“ ozval se za mnou potměšilý hlas.

Téměř okamžitě jsem se otočila na patě, abych k dalšímu upírovi nebyla zády.

Zamračila jsem se, jeho obličej mi nebyl ani povědomý.

„Nemusíš se mračit, Valentino,“ odpověděl.

„Kdo jsi?“ zeptala jsem se tiše.

„Afton,“ lehce se uklonil.

„Těší mě,“ krátce jsem kývla.

Chvíli jsme mlčeli. Byla to tak minuta, možná minuta a půl – ale na upíří poměry to byla velice dlouhá odmlka.

„Víš, ne každý je z tvé přítomnosti nadšený,“ pokračoval, „ne jako Aro, ani ne jako Renata a už vůbec ne jako Demetri.“

„Já si toho ale jsem vědoma,“ opáčila jsem.

„Spíš bych řekl, že Demetri je tebou posedlý,“ zajiskřilo mu nebezpečně v očích.

„To je jen Demetriho věc,“ neklidně jsem se ošila.

„Možná se to týká nás všech, Valentino,“ řekl tichým hlasem.

„Nechápu…“

Přerušil mě: „Demetri je jedním z nejlepších. Měl by se naplno soustředit na svoje poslání. A ty by sis měla uvědomit, že city k tobě ho od poslání mohou odradit.“

Bezbarvá linie mezi námi se napnula, moje lidské já zuřilo – nechtělo si připustit, že by se ke mně někdo choval takhle.

„Přejdi k věci, Aftone,“ zavrčela jsem. „nepřišel jsi sem orodovat za Demetriho. Vlastně je ti úplně jedno, co mezi námi dvěma je. Přišel jsi kvůli někomu jinému, nemám pravdu?“

Pokřivený úsměv, který mi věnoval, mi byl jasnou odpovědí, že jsem se trefila. „Neměla bys měnit Arova rozhodnutí, má to dopad na všechny.“

„Chci příklad,“ přimhouřila jsem zlostně oči.

„Chelsea,“ vyslovil její jméno.

Trvalo mi setinu vteřiny, než mi jeho červená linie prozradila, že je dávno spjata s jinou. Nejspíš s tou její.

„Nemínila jsem jí nijak ublížit,“ zavrčela jsem nesouhlasně.

„To ale neznamená, že jsi to neudělala,“ oplatil mi zavrčení, „Caius nebyl milosrdný.“

„Co se stalo?“ zeptala jsem se tiše.

„Je zavřená. Do té doby, dokud bude žízeň snesitelná – a pak to začne,“ blýsklo se mu zlobně v očích, „trýznivé mučení žízně. Touhy po krvi. A nebudeš myslet na nic jiného. To většinou čeká ty, kteří nesplní úkol a Aro je potřebuje. Věř, že neexistuje nic horšího.“

Kousla jsem se do rtu – měla jsem tisíc chutí se s ním hádat. Jsem si jistá, že existuje něco horšího.

Třeba jako to, že jsem zavraždila Lindu.

„Nechtěla jsem,“ zamumlala jsem.

„Příště se chovej trochu lépe,“ zamračil se, „Caius nebude Ara poslouchat věčně. A věř, že jsou tu tací, kteří by mu v tom rádi pomohli.“

„Poukazuješ na sebe?“ zabodla jsem do něj svůj pohled.

„Nejsem v tom sám,“ odsekl.

„Věř, že o tom vím.“

„Budeme tě sledovat, Valentino,“ zašeptal zlověstně.

„Dám si pozor,“ ujistila jsem ho.

„To si dej,“ doporučil mi a zmizel stejně rychle, jako se objevil.

Tenhle krátký rozhovor mě vyvedl z míry. Nemohla jsem to popřít. Na jednu stranu jsem nepředstavitelně zuřila. Nedokázala jsem ovládat své pocity, a tak ráda bych to bývala v tu chvíli svedla na svou novorozenost, ne na mou opravdovou povahu, která vyplouvala čím dál víc na povrch.

Na druhou stranu jsem měla příliš silný pud sebezáchovy. Přepadl mě strach. Tohle nebyly řeči do větru – cítila jsem to z jeho chování. Byl naprosto vážný. Stejně jako Caius. Nejen ti dva by byli schopni mě zničit. Z minuty na minutu. Možná i z vteřiny na vteřinu. Nestihla bych si pomyslet ani na jedno jméno. Na to jméno, které mě chránilo. Na to, které mi chybělo.

Cítila jsem, jak se mi po něm stýská. Po jeho rtech, po jeho laskajících dlaních, milých slovech, po naší jediné společné noci – to všechno a mnohem víc se ve mně míchalo. Jakoby zdálky ke mně doléhaly jeho narážky přes den, jeho vtípky na mou osobu, jak si nedělal nic z mé vzpurné povahy. Za tu krátkou dobu jsme byli opravdu přátelé.

Ve dne.

V noci ne. V noci jsme spolu byli, protože jsme spolu chtěli být. Nebyla v tom láska. Ale touha. Téměř vášnivá přitažlivost. A všechno tohle bylo chtěné. Naprosto chtěné z obou stran. A taky naprosto správné.

Chránil mě. Z nějakého naprosto nepochopitelného důvodu se cítil povinný mě ochraňovat. Ale moc dobře jsem věděla, že mě nedokáže ochránit přede vším. Jsou věci, se kterými se budu muset vypořádat sama. Dřív nebo později.

Jen jsem nevěděla, které to budou. Ale cítila jsem je. Někde nade mnou.

Možná, že to byla moje linie Osudu. Kdo ví? Bylo to, jako kdybych ochutnala vzduch kolem sebe. Mísila se tam sladkost s hořkostí, radost s bolestí, láska s nenávistí…

Všechny protiklady světa jako kdyby mě dostihly. Byla jsem jimi spojená uvnitř sebe samé. Asi tak jako se moje osobnost doteď dělila na dvě já – jako bych měla někdy zažít dva pocity současně.

Uslyšela jsem kroky.

Demetri, vrať se, prosím, pomyslela jsem si zoufale.

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová romance 16 - Výhružka: