Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová romance 19 - Vítěz

31.10.2010 (11:45) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2104×

19. Vítěz

„Svobodné vůle?“ zašklebil se.

„Proč si myslíš, že to není možné?“ obořila se na něj.

„Nikdo s nimi není ze svobodné vůle,“ zakroutil mladík hlavou, „posloucháš jejich rozkazy.“

„Vím, proč mě sem poslal,“ zavrčela.

„Proč?“

„Abyste mě zabili,“ zašeptala tiše, „nepočítal s tím, že budu žít.“

„Měla bys mi být vděčná,“ zářivě se usmál, „zachránil jsem ti život.“

„Přestaň být tak samolibý!“

Mladík na nic nečekal a prudce si ji přitáhnul k sobě. Horkou dlaní jí dal vlasy z obličeje a zadíval se do jejích očí. „Na tom se nic nemění,“ šeptnul.

Stoupla si na špičky a políbila ho. „Já vím."

***

„Jak jste pořídili?“ zeptal se konverzačně Aro, když čtveřice upírů vešla do kruhové místnosti.

„Byli jsme úspěšní, můj pane,“ krátce se Jane uklonila.

„Výborně,“ usmál se Aro, „teď už si můžete jít po svých dalších povinnostech.“

Demetri pochopil, že ta věta je směřována spíše jemu než ostatním. Čekal, až se jeho společníci vzdálí. „Pane,“ zašeptal.

„Co se děje, Demetri?“

„Nejsem si jistý, jestli mohu uposlechnout vaše rozkazy,“ odpověděl statečně.

Caius se zamračil. Marcus se krátce usmál.

„Mám tě upozornit, co by se stalo, kdyby si je neposlechl?“ zavrčel Aro.

„Nebojím se smrti, pane,“ zakroutil Demetri hlavou.

„Nikdo nemluví o tvojí smrti, můj příteli,“ usmál se Aro.

Demetri vytřeštil oči. „Myslel jsem, že ta její bude stejně nevyhnutelná…“ zašeptal zlomeně.

„Právě proto bys měl být poslušný,“ pokračoval Aro, „jinak přijde dřív, než si myslíš.“

„Není to spravedlivé,“ procedil naštvaně mezi zuby Demetri.

„Kdo říká, že život je spravedlivý?“ promluvil tiše Marcus.

„Víš stejně dobře jako my, co by se stalo, kdyby pochopila…,“ řekl mírně Aro.

„Nikdo z nás nechce zemřít,“ doplnil řeč svých bratrů Caius.

„Pane, ale co kdyby to neznamenalo konec?“

„Nedovedu si představit, co jiného by to představovalo, Demetri,“ zakroutil Aro hlavou.

„Promiňte, pane.“

„To nic, příteli, jsem si jistý, že uděláš jen to, co považuješ za správné,“ pousmál se Aro.

Demetri kývl: „Zajisté, pane.“

„Teď už běž,“ mávnul rukou ke dveřím, „určitě na tebe čeká.“

Demetri se otočil a rychlým krokem vyšel z místnosti. Čím víc se blížil ke své ložnici, tím víc rozeznával její vůni. Ve vzduchu se vznášela ta sladká upíří, která se mísila s tím lidským podtónem. Toužebně a mámivě ho lákal k ní, uvědomil si, že to zřejmě bude ta síla, kterou v sobě měla. I když byla jednou z nich, měla tu sílu okamžiku na své straně. Bylo to jako potěšení z lidské krve, které každý upír zbožňoval.

***

Nestihla jsem se ani odvrátit od okna, kde jsem sledovala dění na nočních ulicích, a už mě držel v náruči. Otočil mě čelem k sobě a okamžitě přitiskl svoje rty na mé. Dlouze mě líbal, svíral ve svých pažích, měla jsem pocit, že tohle nemůže moje mrtvé srdce vydržet, že každou chvíli musí udeřit. Probudit se k životu a zrychleně bít. Teď by mi měl docházet dech, měla bych se třást, reagovat na každý jeho dotek.

Teď jsem litovala, že nejsem člověk.

Všechno tohle jsem cítila, ale nemohla to dát najevo.

„Chyběl jsi mi,“ zašeptala jsem.

„Nemohl jsem se tě dočkat,“ odpověděl. „Stalo se něco? Zatímco jsem byl pryč?“

„Spoustu věcí,“ povzdechla jsem si, „Aro zakázal Renatě vést můj výcvik.“

„Proč?“ zamračil se.

„Nevím,“ pokrčila jsem rameny. I když jsem to tušila.

„Jsem zpátky, dnes ráno začínáme,“ oznámil mi.

„Demetri?“

„Ano, Val?“

„Co se ode mě vlastně čeká?“

Povzdechl si, ale věnoval mi úsměv: „Členka gardy je velice důležitá. Pokud se ti povede absolvovat výcvik, budeš posílána na výpravy, budeš dohlížet na to, aby byla všude dodržována pravidla. Aro očekává, že se ale staneš jednou z nás. Jsem si jistý, že jsou tu úkoly, které potřebují tvůj talent.“

Zamračila jsem se. „Můj talent?“

„Jane není zrovna přístupná k vyjednávání,“ zašklebil se.

„Nemůžu ji nahradit,“ zalapala jsem po dechu.

„Proč bys nemohla?“ nechápal.

„Jane je příliš důležitá a vůbec…“ rozhodila jsem bezradně rukama.

„Neříkám, že Jane budeš muset nahradit v plnění jejích povinností – ale…“

„Ale co?“

„Někdy je třeba nechat někoho naživu,“ podotkl, „a Jane není zrovna soucitná, jestli mi rozumíš.“

„A proč by to nemohl dělat někdo jiný?“ namítla jsem rozhořčeně.

„Nemůže to být někdo jiný. Potřebujeme někoho, kdo se umí rozhodovat. A zároveň rozhodovat se správně.“

„Jsem tu třetí noc a už tomu nerozumím,“ šeptla jsem odevzdaně.

„Rozumíš všemu skvěle, Val,“ znovu mě objal.

„Nic nechápu,“ zakroutila jsem hlavou.

„Tak pochopíš,“ ujistil mě.

„Nikdo neví, jak se rozhodnu příště,“ zavrčela jsem.

„To je pravda,“ přikývl.

***

„Nemůžeš ji jít jen tak hledat,“ Quilova paže zastavila Jacoba ve dveřích.

„Proč ne?“ pokrčil rameny a snažil se protáhnout okolo svého nejlepšího přítele.

„Sám říkáš, že bys jí nemohl ublížit,“ připomněl mu jejich rozhovor, „má syna. A určitě je šťastná. Nemůžeš přijít a obrátit jí život na ruby.“

„Má na výběr,“ odsekl, „na rozdíl ode mě.“

„Nemá na výběr,“ zakroutil Quil hlavou, „dřív nebo později byste si k sobě našli cestu. Zničil bys její rodinu?“

Jacob se zamračil. „Ne. A není to fér, Quile.“

„Nikdo neřekl, že je,“ ušklíbl se.

„Tohle nemůžu přežít,“ povzdechl si Jacob.

„Uvidíš, že se všechno v dobré obrátí,“ povzbudil ho Quil.

„Tím si nejsem zas tak jistý,“ usmál se unaveně Jacob.

„Quile!“ ozval se dívčí hlas.

„Claire je tady,“ řekl Jacob.

„Řeknu jí, že…“

„Jen běž,“ pobídl ho, „zítra má dlouho školu, tak chápu, že si tě chce užít.“

„Díky, Jaku,“ usmál se Quil a vyšel vstříc dívce, asi tak patnáctileté, která spěchala po silnici směrem k domu Blackových.

Jacob se otočil, aby nemusel vidět jejich láskyplné vítání. Připadalo mu to teprve jako včera, co se Quil otiskl, teď uběhlo jedenáct let a všechno se zdálo být perfektní.

A on, který našel svoji druhou polovinu až v sedmadvaceti… ani s ní nemohl být. Nemohl nic. Tak dlouho čekal. Tak dlouho vídal šťastné páry, a když konečně mohl mít ji, tak ji ztratí a už nikdy nemá nalézt?

To si nechtěl připustit.

Místo aby se vrátil do domu, přešel silnici a vydal se do kopce. Plánoval projít okolo domů Clearwaterových a ztratit se svým přátelům.

Chtěl ji najít.

I kdyby to mělo ubližovat.

On už nedokázal jen čekat.

***

„Ještě jednou,“ vyzval mě Demetri, „a zkus se víc soustředit.“

„Nepůjde mi to,“ naštvaně jsem si sedla na zem.

„Nemusí ti jít všechno na poprvé,“ usmíval se.

„Ale já chci, aby šlo,“ zamračila jsem se. Nerada jsem prohrávala. Vždycky to tak bylo. Ne, že bych vyhledávala věci, kde se dalo vyhrávat – ale když už jsem do něčeho takového spadla, chtěla jsem být první.

A bojovat mi nešlo. Demetri hravě předvídal každý můj pohyb a já byla bezbranná. Byla jsem ráda, že jsme v té velké místnosti sami. Nechtěla jsem, aby někdo viděl, jak se snažím.

„Už se zlepšuješ,“ ujišťoval mě.

„Nepřipadá mi to,“ zavrčela jsem.

„Zkus to ještě jednou,“ vybídl mě.

Postavila jsem se na nohy a přenesla váhu na špičky. „Jednou tě porazím,“ usmála jsem se.

„Já vím,“ věnoval mi svůj zářivý úsměv.

Udělala jsem krátký výpad na pravou stranu, okamžitě se přemístil na druhou stranu. Odrazila jsem se a skočila.

Znovu byl rychlejší, při dopadu mě chytil za ruku, přitiskl zády k sobě a druhou ruku mi dal pod bradu. Perfektní pozice, aby mi mohl zlomit vaz.

„Zase vítěz,“ slyšela jsem jeho pobavený hlas.

„Ještě jednou,“ vytrhla jsem se mu a postavila se naproti němu.

„Určitě zase vyhraju,“ utahoval si ze mě.

Najednou mě to napadlo. Když nemůžu vyhrát normálně, musím si pomoci nějak jinak. Jen co jsem na to pomyslela, linie mezi námi nabrala svoji obvyklou okrovou barvu.

Znovu jsem se přikrčila a tentokrát skočila rovnou k němu, viděla jsem, jak se znovu snaží dostat za mě, ale krátce jsem trhla hlavou a přitáhla ho k sobě.

Otočil se, aby na mě mohl zaútočit ze strany, ale já opět změnila směr jeho jednání a za chvíli jsem mu, po dalším odražení, přistála na zádech.

Dala jsem mu pusu na tvář. „Vítěz,“ oznámila jsem mu.

„Znáš něco jako fair play?“ zašklebil se.

„Ne,“ odpověděla jsem prostě a seskočila na zem.

„Jsem opravdu rád, že jsi našla způsob, jak mě porazit. Neměl jsem šanci,“ připustil, „ale já tě potřebuju naučit bojovat bez tvého talentu.“

„A proč?“ zamračila jsem se. „Když už konečně vím, jak ho použít, tak mi ho zakážeš?“

„Jsou tu tací, kteří určitě budou proti tvému talentu imunní,“ ozřejmil mi.

„To jde?“ podivila jsem se upřímně.

„Je spoustu talentů, Val,“ usmál se, „a jsou tu i štíty. Štíty, které dokáží zastavit náš pokus o to, abychom mohli využít svůj vlastní talent v náš prospěch.“

„To jsem netušila.“

„Ale není štít jako štít,“ pokračoval, „Renata má zase druhý způsob obrany. Nedovolí ti, aby ses k ní vůbec přiblížila.“

„Renata?“ vyjekla jsem překvapeně.

„Samozřejmě,“ přikývl s úsměvem, „a nediv se tolik. Na povídání budeme mít spoustu času. Musíme pokračovat.“

„Dobře,“ povzdechla jsem si.

Spousta otázek mě pálila na jazyku, ale spolkla jsem je.

„Opovaž se použít to svoje kouzlo,“ zašklebil se.

Přimhouřila jsem oči. „Počkej na večer,“ zašeptala jsem.

„Vyhraju všude,“ opáčil se smíchem.

A já skočila.

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová romance 19 - Vítěz: