Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová romance 20 - Felix

02.11.2010 (11:00) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2399×

20. Felix

„Jsi tak předvídatelná,“ ušklíbl se Demetri.

„To není pravda,“ zalapala jsem dotčeně po dechu.

Už jsme trénovali přes měsíc. Už měsíc jsem byla ve Volteře a věci se pořád neměnily. Trénovala jsem každý den a on mi nedal jedinou možnost, abych vyhrála. Dřeli jsme pořád samé výpady, otočky, skoky. Když mi dovolil, abych mohla zkusit dotáhnout akci do konce, nevedla jsem si tak špatně. Alespoň v mých očích.

Demetri mě nechválil. A když z jeho úst zazněla slova uznání, cítila jsem se hrozně potěšená. Věděla jsem, že jsem udělala něco správně.

„Znovu,“ vyzval mě.

Jeden rychlý krok doleva, skok a otočka. Jeho ruka zabránila mému úderu.

„Pěkné,“ ozval se hluboký hlas.

„Nebylo to špatné,“ přikývl Demetri.

„Nebuď na ni tak přísný,“ usmál se příchozí. „Ahoj, Val.“

„Ahoj, Felixi,“ opětovala jsem mu úsměv.

„Máš už pěkně černé oči, kdy půjdete zase na lov?“ zeptal se konverzačně.

„Doufám, že dneska v noci,“ zazubila jsem se.

„Uvidíme, jak se naučí pravotočivou otočku, zatím jí to nejde,“ zašklebil se Demetri.

„Není to tak špatné,“ zabručela jsem.

„Nedotáčíš ji,“ utnul mě, „to může být osudné.“

„Dobře,“ povzdechla jsem si.

„Co kdybychom si zkusili zabojovat my dva?“ navrhnul Felix.

„Já nevím,“ rozpačitě jsem pokrčila rameny.

„Proč ne?“ ožil Demetri.

„Nebo se bojíš, Val?“ utahoval si ze mě Felix.

„Nikdy,“ přimhouřila jsem oči, „připrav se na prohru.“

„Jak myslíš,“ ušklíbl se, „ale… co bych mohl dostat, až vyhraju?“

„Chceš se vsadit?“ zašklebila jsem se.

„Dobrý nápad,“ kývl souhlasně, „chceš se přidat, Demetri?“

„Rozmyslím si to,“ ušklíbl se.

„Tak co dostanu, když vyhraju?“ zeptala jsem se.

„Co budeš chtít,“ zasmál se, „a co dostanu já?“

„Co by se ti líbilo?“

„Půjdu s tebou na lov místo Demetriho,“ navrhl.

„A když vyhraju já, tak…“ přemýšlela jsem.

„… tak ji budeš trénovat místo mě. Měla by si zvykat na někoho horšího,“ doplnil mě Demetri a na Felixe se znovu pobaveně zašklebil.

„Beru,“ natáhl ke mně Felix ruku.

„Tak jo,“ přijala jsem ji.

„Na koho vsázíš ty, Demetri?“ zeptal se Felix.

„Na Valentinu,“ odpověděl samozřejmě a nebyla jsem překvapená jen já.

„Prohrajete oba,“ opáčil Felix po chvilkové odmlce.

„Jen ho nech, ať si to myslí,“ zastavil mě Demetri, když viděl, jak už jsem otevírala pusu, abych nesouhlasila a odpověděla nějakou břitkou větou, kterou jsem jinak častovala Felixe víc, než bylo obvyklé.

Mezi námi byl velice přátelský vztah. Utahovali jsme si ze sebe skoro pokaždé, když jsme se viděli. Bavilo mě to.

„Připrav se, Val,“ zašeptal Felix a odešel pár kroků ode mě.

„Neboj se,“ ušklíbla jsem se.

Téměř naráz jsme si oba stoupli na špičky a pokrčili nohy v kolenou. Udělal krok doprava a já udělala zrcadlový pohyb. Vrátil se na své místo a já se také vrátila.

Rychlostí vypálil proti mně a já skočila pryč z jeho dosahu.

„Jsi rychlá,“ pochválil mě.

Věnovala jsem mu jen krátký úsměv, protože to byl jen další pokus jak odvést mou plnou pozornost a on se odrazil ke skoku.

Minul.

„Tohle mě nebaví,“ zamračil se, „tohle není boj. Jen utíkáš.“

„Chci si hrát,“ zářivě jsem se usmála.

„Už ti Demetri říkal, že jsi pěkná potvora?“ zašklebil se.

„Myslím, že už jsem to slyšela,“ odpověděla jsem vesele.

„Tak dost,“ zavrčel a udělal výpad na můj pravý bok.

Otočila jsem se tak rychle, že jeho ruce na prázdno sevřely vzduch.

„Krásná otočka,“ uslyšela jsem Demetriho.

„Děkuju,“ zašeptala jsem.

„Můžeme jít lovit,“ podotkl.

„Fajn,“ kývla jsem.

„Už jste skončili?“ zeptal se Felix.

„Kdepak,“ odpověděl Demetri.

„To neskončí nikdy, víš?“ ušklíbla jsem se.

„Jo tak,“ chápavě se zašklebil, „vy trénujete souboje i v ložnici.“

„Neměl by ses navážet do našeho života,“ varovala jsem ho tichým hlasem.

„Co mi uděláš, Val?“ provokoval mě.

„Já?“ zeptala jsem se naoko nevěřícně.

„Klidně jí v tom pomůžu, Felixi,“ přidal se ke mně Demetri.

Spokojeně jsem se usmála.

„Měním sázku, když vyhraju, tak můžu řešit váš vztah,“ nabídl mi.

Linie mezi mnou a Felixem se zaleskla do oranžova, už jsem ani po tom měsíci nemusela hýbat hlavou, stačilo jí jen přikázat myšlenkami, aby dělala to, co jsem chtěla.

Jen co se Felix rozeběhl, skočila jsem za něj, strhla ho jednou rukou k sobě a druhou dala po bradu.

„Smůla, viď?“ zašklebila jsem se.

„No teda! Jak jsi to udělala?“

„Jednoduše,“ pokrčila jsem rameny a pustila ho.

„Dobře, kdy začneme s tréninkem?“ zeptal se.

„Zítra ráno,“ odpověděl Demetri za mě, „musím k Arovi.“

Žaludek se mi stáhl nervozitou. „Nebudeš muset pryč, že ne?“ zašeptala jsem.

Vzpomínka na jeho, ač krátkou nepřítomnost, byla ještě příliš živá. Představa dalších donucených slibů Arovi, Aftonovy projevy na chodbách, Caiovy zlobné pohledy. Ne, znovu už ne, prosím.

„Určitě ne,“ usmál se povzbudivě a pohladil mě po tváři, „a jsem na tebe pyšný. I když to nebylo zrovna fér, zlato.“

Nesouhlasně jsem našpulila rty: „Neměl provokovat.“

„Co jsem zase udělal?“ nechápal Felix. „Ještě mi řekni, že mě přinutila prohrát a já se půjdu snad dobrovolně přihlásit do pacifistického hnutí!“

„Přesně to se stalo,“ ušklíbl se.

„Jak?“

„Řekni mi, na co jsi myslel těsně předtím, než vyhrála?“

„Že se mám rozeběhnout a pak se rychle otočit – ale tu otočku už jsem nestihl… Vlastně jsem vůbec předtím nechtěl běžet!“ mumlal si pro sebe.

„Takhle nějak to funguje,“ usmála jsem se.

„Počkej zítra,“ vyhrožoval veselým hlasem.

„Mám ten nejlepší výcvik,“ opáčila jsem.

„Správně,“ přikývl Demetri s úsměvem a natáhl ke mně ruku, „půjdeme, co říkáš?“

„Fajn,“ souhlasila jsem.

„Uvidíme se zítra, Val,“ pousmál se Felix.

„Jasně.“

„Lov ji začíná bavit, co?“ zeptal se Felix Demetriho.

„V Římě ubylo dost násilníku a drogových dealerů za poslední měsíc,“ zašklebil se Demetri, „jestli to takhle půjde dál, kriminalita značně klesne.“

„Valentino, možná bys měla rozšířit rádius,“ podotkl Felix.

„Tak dneska si vezmu šéfa mafie, co ty na to?“ odpověděla jsem nevzrušeně.

„Vsadil bych se… ale tohle je už moc tenký led,“ řekl rychle.

Zase ta pravidla. Ale už jsem pochopila, proč jsou tak zdrženliví. I na mě se začal podepisovat ten tíživý dopad odpovědnosti a podřízenosti jako na ostatních. Já bych nemusela poslouchat, ale… jinak to nešlo. Věci byly příliš složité. A já se neuměla vymanit z vlivu okolí.

A co hůř, oslovení pane se mi přestávalo příčit. Sice jen v souvislosti s jedním z vládců upířího světa, ale i tak to byl zásah pro moji jinak vzdornou povahu. Ale i naopak. Přijímala jsem to, protože pomoc, které se mi dostávalo, byla přílišná a já si ji nezasloužila. Marcus mě podporoval. Měl rád, když jsem mu sdělovala, co všechno jsem se svým talentem dokázala, jak se mi daří jej lépe a lépe ovládat, jak pokračuje můj výcvik. A nejenom to, probírali jsme spolu knihy, které mi s radostí půjčoval a které jsem četla, když jsem měla chvíli času a Demetri nebyl poblíž.

Zastával se mě před svými bratry, dával mi šance, které oni dva už chtěli dávno odpískat. Třeba jako moje soukromé lovecké výpravy. Ale já nemohla zabíjet jako oni. Úplně nevinné lidi. To nešlo…

Taky tu byla Renata. Když jsem zrovna netrénovala, nebyla s Demetrim, nebo netrávila čas s Marcem, byla tady pro mě. Jen jí jsem mohla říct všechno. Dřív jsem nepotřebovala přátele, protože jsem měla Lindu. Byla to moje starší sestra a nejlepší kamarádka. Ale Renata mi dokázala, že přátelé jsou důležití. A ona se opravdu stala tou nejlepší přítelkyní, kterou jsem tu mohla mít. Vždycky stála na mé straně. A jsem si jistá, že vždycky bude. Vážím si jí a nedovedu si představit, že bych o ni měla někdy přijít.

Ale i stejně tak o Demetriho. Do našeho vztahu se vkradla ještě třetí osoba. Přítel, milenec a učitel. A přistihla jsem se, že vlastně už jen čekám na noc a všechny formality z nás spadnou. Pořád jsem s ním chtěla být. Pořád mezi námi bylo to zvláštní pouto. Ta přitažlivost, která sílila od prvního okamžiku, kdy jsem se stala upírkou. Představa, že by mě od něj někdo poslal pryč - byť jen na jediný den - mě děsila. Byl můj ochránce před vnějším světem.

„Já už se nevsázím o nic,“ zakroutila jsem hlavou.

„Půjdeme, ano?“ kývl Demetri hlavou k východu.

„Uvidíme se ráno, Felixi,“ pousmála jsem se.

„Jo, užijte si to,“ mávl rukou na rozloučenou.

„To se neboj,“ odpověděl Demetri a nedokázal skrýt úsměv.

Drkla jsem do jeho ramene a on protočil oči v sloup a pak se znovu usmál.

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová romance 20 - Felix: