Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová romance 24 - Pryč

18.11.2010 (13:45) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2268×

24. Pryč

„Věděl jsem, že na to přijdeš,“ pousmál se.

„Jak… se můžeš usmívat? Vždyť jsem ti právě řekla, že…“

„Že mě miluješ,“ skočil dívce do řeči.

„Ale…“ snažila se namítat.

„Je mi jedno, že miluješ i jeho. Ale miluješ i mě,“ odpověděl.

„Asi nechápu, proč jsi spokojený,“ povzdechla si.

„Protože mám šanci,“ znovu se usmál, „a porazím ho.“

***

„Promiň, jdu pozdě,“ omlouvala jsem se, když jsem vcházela.

„To nic,“ mávla nad tím rukou Renata a zadívala se na mě. „Vypadáš ustaraně.“

„Jsem zmatená,“ postěžovala jsem si.

„Chceš o tom mluvit?“

„Já ti nevím,“ zamračila jsem se, „víš, mám pocit, že jsem rozdělená na dvě poloviny.“

„Jak přesně to myslíš?“ nechápala.

„Ty se tak nikdy necítíš?“ reagovala jsem zaskočeně.

Zakroutila hlavou: „Ne, nikdy.“

„Cítím se, jako kdybych měla dvě osobnosti,“ sdělovala jsem jí šeptem.

„Dvě osobnosti?“ ptala se dál.

„Tu lidskou a tu současnou,“ přikývla jsem.

„To je zvláštní. Ty dvě se mají spojit v jedno. Ne se rozdělit a fungovat jinak.“

„Já vím. Trochu mě to děsí,“ přiznala jsem se.

„Myslíš, že to má nějaký význam?“

„Určitě. Naštvat mě,“ zasmála jsem se a ona se ke mně přidala.

„Jdeme trénovat?“ zeptala se.

Kývla jsem.

S Renatou jsme pracovaly trochu jinak, než by se čekalo. Felix i Demetri si mysleli, že mě Renatin štít udrží v dostatečné vzdálenosti, ale zjistily jsme, že ho dokážu ovlivnit. Že dokážu přinutit Renatu, aby ho nepoužila.

Že umím změnit běh času. A změnit i rozhodnutí v blízké minulosti. Vracet slova právě vyřčená. A donutit myslet si toho druhého, že je už v životě ze svých úst nevypustí.

Renata přešla na druhý konec místnosti a já už věděla, na co se mám soustředit. Bezbarvá linie, tenoučká jako vlas, která právě zachytila poslední moment Renatina jednání, se pod tíhou mých myšlenek zavlnila a Renata byla v tu chvíli zpátky.

Znovu se vydala přes místnost, jako kdyby se nic nestalo.

Spokojeně jsem se usmála.

Když se otočila, všimla si mého spokojeného úsměvu. „Co se stalo?“

„Nic nevíš?“ utahovala jsem si z ní.

„A co bych měla vědět?“ zamračila se a pátrala v paměti jako člověk, který si musí všechno zopakovat, aby si vzpomněl do detailu.

„Funguje to!“ oznámila jsem jí důležitě.

„Vážně? Mám radost!“ odpověděla, v tu ránu byla u mě a drkla do mého ramene.

„Příště už to bude zas o kousek lepší,“ zašklebila jsem se, „a Demetri pochopí, co to je, když si budu hrát ještě víc.“

Znovu jsme se obě rozesmály.

V tu chvíli se otevřely dveře a náš smích přerušil vážný hlas. „Promiňte, že ruším, dámy.“

„Pane,“ uklonila se krátce Renata.

„Renato, potřebuji s Valentinou mluvit.“

„Samozřejmě,“ kývla Renata a vzala si svůj plášť. „Budeme pokračovat zítra,“ řekla směrem ke mně a vypařila se.

„Valentino, moji bratři tě chtějí poslat na výpravu,“ vyhrkl bez otálení Marcus a v jeho očích se zračil strach.

„Vždyť je hrozně brzy!“ namítla jsem vyděšeně.

„To je právě to, má milá,“ povzdechl si, „bojím se, že je to další tah.“

Skousla jsem si ret. Najednou jsem nevěděla, co všechno chci říct. Jestli se mi chce víc křičet nad tou nespravedlností nebo nad tím, jak se jejich intriky proti mně stále víc stahují jako smyčka provazu.

„Pojď se mnou,“ vybídl mě.

Vešli jsme do jeho pracovny a on mě vyzval, abych se posadila. „Vím, o čem chcete mluvit,“ zašeptala jsem.

„Slyšel jsem, že děláš pokroky,“ usmál se.

„Já…“ hledala jsem vhodná slova, „…neumím to.“

„Zatím,“ znovu mi věnoval úsměv.

Naděje v jeho očích, šťastná gesta, kterými svá slova doprovázel, to všechno mi svíralo hrdlo a měla jsem pocit, jako kdyby se moje oči snažily uronit slzy.

„Mrzí mě to, pane,“ zašeptala jsem zlomeným hlasem, téměř sama nevědomá toho, co z mých rtů splývá.

„Nemusí tě to mrzet,“ usmál se na mě, „a proč mi říkáš pane? Myslel jsem, že k tomu máš odpor.“

„Cítím se vám zavázána,“ přiznala jsem se popravdě, „a opravdu je mi líto, že nevím, jak to udělat.“

„Třeba na to jednoho dne přijdeš,“ povzbudil mě.

„Doufám, zasloužíte si být šťastný, pane,“ věnovala jsem mu nepatrný úsměv, který se mi podařilo vydolovat přes ten pocit viny, který mě obklopoval. Zasloužil si vědět, jestli dokážu přivést jeho mrtvou ženu zpátky. Ale já mu nedokázala odpovědět.

„Je to jen mezi námi, Valentino,“ položil mi ruku na rameno.

„On se to dozví,“ povzdechla jsem si. A cukla jsem sebou při představě Arova zlobného pohledu. Moji lidskou část to děsilo.

„Stejně to zůstane mezi námi,“ usmál se. Vstal ze svého křesla a za chvíli byl pryč.

Cítila jsem se podivně roztřesená, když jsem opouštěla jeho pracovnu a šla po temných chodbách hradu. Nejistota mě opanovávala a já nevěděla, jak se správně rozhodnout. Jako pokaždé, když se to přímo týkalo mě samé. Moje kroky Osudu nešly ovlivnit. Neuměla jsem to. A zrovna teď se mi to nehodilo. Teď jsem chtěla vědět, co bude dál. Chtěla jsem znát svoji cestu životem a umět ji ovládnout. Bylo to tak nespravedlivé. Proč ostatní byli pod mým rozhodnutím bezbranní a já sama si nemohla naplánovat byť jen jedinou vteřinu dopředu?

Tiše jsem vešla do Demetriho ložnice. Ležel na posteli, pořád listoval v mé knížce, ale byl oblečený. A to se od mého odchodu změnilo.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se.

„Ne, proč?“ nechápal. „Spíš je mi divné, že jsi přišla tak brzy.“

„Věděl jsi to?“ pominula jsem jeho poslední větu.

„Co?“

„Tu výpravu,“ odpověděla jsem krátce.

„Dozvěděl jsem se to dnes v poledne,“ přikývl.

„A to jsi mi nemohl nic říct?“ reagovala jsem podrážděně.

„Promiň,“ omluvil se.

Chtěla jsem mu ještě něco říct, ale jeho omluva mě úplně přimrazila na místě. Tak nějak jsem čekala, že se bude snažit ospravedlnit. Vysvětlit mi to. On to ale neudělal.

„Zvládneme to,“ řekl tiše a v tu chvíli byl u mě.

„Já nevím,“ namítla jsem slabým hlasem.

„Nenechám tě udělat žádnou hloupost, Val,“ sliboval hebkým hlasem.

„Slibuješ?“ ujišťovala jsem se.

„Přísahám,“ zamumlal s pohledem upřených do mých očí.

„Kdy musíme vyrazit?“

„Za necelou hodinu,“ odpověděl a pohladil mě po tváři, „bude to rychlé a správné. Nic víc neuděláme.“

„Ale co… Jane?“ vyslovila jsem své obavy nahlas.

„Ta to přežije,“ zašklebil se, „ostatně ti asi taky nevěří. Jako… vždyť víš.“

„Jako… vždyť vím,“ procedila jsem skrz zuby. Znovu se ve mně probudila potlačovaná agrese. Už abych měla tyhle novorozenecké stavy za sebou…

„Vezmi si plášť, miláčku, musíme jít,“ vyzval mě.

„Bude to vůbec poprvé, co budu pryč z hradu na víc jak pár hodin,“ povzdechla jsem si a oblékla si tmavě šedý plášť. „Nemusím se vrátit.“

„Nikdy bych to nedovolil,“ řekl a přitáhl si mě do náruče. „Cožpak nic nechápeš?“ šeptal a tiskl své rty k mému čelu.

„Já to chápu,“ bránila jsem se, „nechci, abys kvůli mně riskoval.“

„Ne, pořád tomu nerozumíš,“ trval si na svém, „já kvůli tobě jsem ochoten riskovat.“

Odtáhla jsem se od něj na krátkou vzdálenost. „Nechci ti ublížit.“

„Neublížíš mi,“ přemlouval mě.

„Já to prostě cítím, Demetri. Nechci to dělat ještě horší… a zvlášť pokud…“ kousla jsem se do rtu. Dnes už nejméně popáté.

Nepatrně jsem se zaradovala, tenhle lidský zlozvyk mi zůstal. A mohla jsem jen děkovat, že jsem si nebyla schopna svůj ret prokousnout a že mi nemohla téct krev, jako tomu bylo kdysi.

Co kdysi? Bez pár dnů to byl teprve měsíc.

„Pokud?“ usmál se.

„Však víš,“ odbyla jsem ho a opravdu se mi to nechtělo říkat nahlas, ačkoliv moje upíří já mě do toho nutilo. Lidské protestovalo hlasitěji než kdy jindy.

„Jednou vyhraju,“ zasmál se.

„O tom nepochybuju,“ ušklíbla jsem se.

Vzal mě za ruku. „Musíme jít.“

„Ach jo,“ povzdechla jsem si.

„Neboj se,“ utěšoval mě.

„Já se neb… fajn, bojím se,“ přiznala jsem se.

„Říkal jsem ti, že všechno dobře dopadne,“ připomínal mi.

„Vím,“ zabručela jsem.

„Jen se uklidni, miláčku,“ usmál se.

„To se ti lehce řekne,“ zabrblala jsem si pro sebe.

„Já tě slyšel,“ kontroval vesele.

„Možná, že jsi měl,“ zazubila jsem se.

Děkuji Vám, že jste tak dlouho vydrželi a že máte se mnou trpělivost.

Ale... ve škole se teď na mě všechno zhroutilo a já se tomu musím postavit čelem a psaní, bohužel, musí jít do volných chvil.

Doufám, že na mě i přesto nezanevřete a budete čekat na další kapitolu. =)

Děkuju.

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová romance 24 - Pryč: