Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová romance 27 - Zpátky doma

04.12.2010 (09:00) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1774×

27. Zpátky doma

„Chtěla jsi s námi mluvit,“ věnoval mi Aro svůj nepatrný úsměv, „tak do toho, Valentino.“

Připravovala jsem si spoustu verzí, kterými ho požádám o dočasné propuštění z jeho služeb. Ale po té ranní bolesti hlavy mi všechno vypadlo. Nemohla jsem přemýšlet, uvnitř mé mysli mě pořád něco zraňovalo, mučilo a trýznilo. Potřebovala jsem si znovu uvědomit, že potřebuji vidět Jimmyho a rodiče.

„Aro, nebudu se zbytečně zamotávat do proseb a vět, které ve finále nedávají smysl. Chci navštívit svou rodinu,“ zvedla jsem oči a pevně se na něj podívala.

Čistě teoreticky bych mu nemusela dávat na vybranou… stačilo by, aby udělal rozhodnutí a já ho mohla obrátit ve svůj prospěch. Vyslov alespoň obyčejné ne…

Ale on si toho byl vědom. Oči mi střelily stranou, Caiův pohled mě přesvědčil o jeho osobním absolutním nesouhlasu.

„Pojďme si zvážit všechna pro a proti, má nejdražší,“ řekl a sestoupil až ke mně.

„Je to jen jedna jediná žádost, Aro,“ namítla jsem ostřeji, než jsem původně zamýšlela.

„Nebuď netrpělivá,“ ujistil mě, nevyvedený z míry.

Cítila jsem se nepříjemně. Jako kdyby mě měl v hrsti a hrál si se mnou jako kočka s myší. Byl to záměr? Nebo jen daň za to, že jsem jedna z nich? Že za mým jménem je jejich příjmení? Že zprostředkovávám jejich moc?

Najednou jsem chápala, proč mají všichni z Ara respekt. Ačkoliv jsem se mohla vědomě bránit, on zřejmě vždycky dokázal najít to, co jsem nemohla odmítnout. Důvod, proč ho musím poslechnout. Byla jsem svázaná. Samozřejmě – ne tak silně, jako ostatní. Pořád tu byl zlomek mé vlastní vůle, mohla jsem kdykoliv říct ne – i za ceny trestu. Ale jak jednou Demetri správně podotkl:  Jsi jedna z nás. Musíš dodržovat pravidla.

„Nemůže se vidět s lidmi,“ vyštěkl Caius, zřejmě ještě víc netrpělivý než já sama.

„Ona se s nimi nechci vídat, nemám pravdu, Valentino?“ zastal se mě Marcus.

„Máte, pane,“ souhlasila jsem s ním.

„O co ti tedy jde?!“ mračil se dál druhý z bratrů.

„Stačil by zlomek vteřiny, Caie,“ odpověděla jsem pevným hlasem, „chci je jen vidět.“

„Co za to?“ pokračoval v rozhovoru on.

Ošila jsem se. Tuhle diskuzi se mnou měl vést Aro  - ne jeho vznětlivý bratr.

„To už přeháníš, příteli!“ vstal Marcus ze svého trůnu a propaloval očima svého spoluvládce.

„A ty bys ji nemusel bránit! Uvědom si, kde je tvoje místo!“ vykřikl Caius.

„Mlčte!“ rozkázal Arův hlas. „Chápu, že je pro tebe jako dcera, kterou jsi nikdy nemohl mít.“ Marcus kývl. Ale Aro pokračoval: „A jsme domluvení, že ty, Caie, budeš respektovat city svého bratra – a přestaneš se plést do mých rozhodnutí.“

„Jak si přeješ, bratře,“ zamumlal Caius. Probodl mě pohledem a poté otočil hlavu na druhou stranu, aby se od téhle chvíle choval jako tichý společník.

„Nemám vcelku nic proti, má milá,“ usmál se Aro.

„Opravdu?“ vyhrkla jsem překvapeně.

„Ne,“ zakroutil hlavou, „kdy chceš vyrazit?“

„Já… nevím, hned?“ navrhla jsem to první, co mě napadlo.

„Za tmy to bude mnohem lepší,“ poradil mi přátelským tónem. „Doporučil bych ti, aby s tebou jel Demetri, ale budeme ho potřebovat tady… musíš to zvládnout sama, Valentino.“

„To snad nebude problém,“ zamumlala jsem – tak trochu napůl uraženě. Cožpak jsem vážně tak neschopná, že potřebuju dozor čtyřiadvacet hodin denně? Možná, že jsem pořád novorozená, ale umím se o sebe postarat sama.

…

„Ještě tohle,“ řekl tiše Demetri a podal mi rukavice. Rty měl stažené do úzké čárky a vyzařoval z něj patrný nesouhlas.

„Díky,“ pousmála jsem se a skoro hned do nich schovala své dlaně. Překvapilo mě, jak to bylo příjemné. Lidské zvyky mi začínaly být blíž a já zjišťovala, že mě opravdu baví je dodržovat.

Na hlavu se mi snášely vločky sněhu, pouliční lampy osvětlovaly hlavní ulici, která vedla jen kousek od nás.

„Dej na sebe pozor,“ žádal mě.

„Nemusíš se bát,“ ujišťovala jsem ho.

Pak mě bez jediného slova popadl do náruče a prudce přitiskl své rty k těm mým. „Řekni, že ti budu chybět,“ vynucoval si a mně to připomnělo situaci před pár měsíci. Kdy on odjížděl ode mě. Chtěl to samé…

„Přestaň,“ odtáhla jsem se od něj.

„Proč?“ namítl rozčileně.

„Protože znáš moc dobře odpověď a já tě žádala, abych ji nemusela vyslovovat nahlas,“ odsekla jsem.

„Já se dočkám…“ sděloval mi šeptem a rty mi znovu přejížděl po tváři.

„Nech mě jít,“ zaprosila jsem tiše.

„Mi ami tu,“ pokračoval líbezným hlasem.

„Já… nevím,“ protestovala jsem. Ale velmi slabě… Polovina mě křičela, že lže – nemůžu ho nikdy milovat tak, jak by si on sám přál. A ani jak by si přálo moje upírské já. V tuhle chvíli jsem nechtěla být rozdělená na dvě poloviny. Chtěla jsem splynout v jedno. Ať už na jednu stranu nebo na druhou – ale umět se rozhodnout to bylo pro tento okamžik něco nedostižného.

„Ale víš,“ usmíval se.

„Non credo che…“

Skočil mi do řeči: „Non sono d´accordo con te.“

„Jak víš, co jsem chtěla říct?“ vyjela jsem na něj.

„Znám tě,“ ušklíbl se.

„Mica sono…“

„Jsi předvídatelná,“ popíchl mě znovu, když za mě dokončil větu.

„Non mi dire!“ vyjela jsem na něj.

„Právě jsem to udělal,“ zasmál se.

„Všimla jsem si,“ zabručela jsem nespokojeně. Viděl do mě. Četl si ve mně jako v otevřené knize a bavil se u toho. Dokázal si mě získat, dokázal mě ovlivnit… a já se na něj nemohla zlobit. Neuměla jsem to.

Pohladil mě po tváři. „Voglio farti capire che…“

Tentokrát jsem to byla já, kdo dořekl jeho slova: „…že tě miluju.“

„Vidíš, miláčku?“ pousmál se.

„Mi scusa, Demetri,“ povzdechla jsem si.

„Nezlobím se na tebe, Val,“ ujistil mě.

„Nechci…“

„Nechceš mi ublížit, já vím, lásko,“ dopověděl a pevněji mě objal.

„Správně,“ šeptla jsem a měla pocit, jako kdyby se mi do očí nahrnuly slzy. Ale ani jedna nespadla na moji tvář… neexistovaly.

„Jen se mi vrať,“ prosil mě.

„Nemohla bych…“

Znovu mě přerušil: „Nikdy neříkej nikdy. Jen mi slib, že tentokrát se ještě vrátíš.“

„Slibuju,“ zašeptala jsem mu do rtů a pak ho políbila.

Pak mě propustil ze svého objetí a tiše mě vyzval, abych už šla. Otočila jsem se od něj a pomalu odcházela. Trhala jsem se na kusy. Půlka mého mrtvého srdce tu chtěla zůstat, ta druhá se chtěla vrátit domů. Pevně doufám, že je to naposledy, co něco takového cítím…

…

Nikdy mi Londýn nepřipadal krásnější než právě dnes v noci. Trvalo mi přes celý den dostat se zpátky. Ale teď na břehu řeky Temže, která se ani za ten půl rok nezměnila a voda v ní byla pořád stejně kalná, jsem nevěděla, co mám dřív udělat.

Rozběhnout se domů?  Nebo se pomstít svému otci, k němuž mě nenávist spalovala silněji než kdy předtím? Jak se mám chovat teď?

Zaklela jsem. Proč se mi nemůže nabídnout jedna jediná cesta? Chci vědět, jaký osud na mě čeká… stačily by ty dva obrazy budoucnosti, podle kterých bych se rozhodla. Stejně jako na všech výpravách, včetně té mé první…

Malou nápovědu, prosím, Osude, prosila jsem jej v duchu. Neozýval se. Byl to snad záměr? Že já jako jediná nemohla znát své vlastní kroky dopředu? Nebo jsem jen neschopná a neumím svůj talent využít v plné míře? Druhá možnost se mi zdála pravděpodobnější. Musím prostě jen víc trénovat.

A rozhodnout se sama. Kam teď, Tino? oslovila jsem svoji druhou půlku a přinutila se konečně ji nechat vystoupit na světlo. Teď jsme byly obě doma. Hloupost. To já jsem byla zpátky. Tina se vrátila domů a nemá cenu se přetvařovat. Teprve dnes v noci jsem si uvědomila, že se vlastně vůbec nic nezměnilo…

Mi ami tu. - Miluješ mě.

Non credo che… - Nemyslím si, že...

Non sono d´accordo con te. - Nesouhlasím s tebou.

Mica sono… - Vůbec nejsem...

Non mi dire! - To mi neříkej!

Voglio farti capire che… - Chci ti jen srozumitelně vysvětlit, že...

Mi scusa, Demetri. - Promiň, Demetri.

Italštinu berte s rezervou, nikdy jsem se ji neučila a asi nikdy nebudu. =D

Když už tu tak spamuju se slovníčkem - chtěla jsem Vám všem hrozně moc poděkovat za komentáře a podporu, dodává mi to naprosto neskutečnou sílu a radost. Velmi si jí vážím. A děkuji všem těm, kteří mi drží palce v mém boji se školou - Vám všem bych tuhle kapitolu chtěla věnovat. Je to asi to jediné gesto, které mohu přes virtuální svět učinit. Děkuji Vám a pevně doufám, že se díl líbil! =)

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová romance 27 - Zpátky doma: