Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová romance 32 - Někde mezi smrtí a láskou

28.12.2010 (20:45) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1635×

32. Někde mezi smrtí a láskou

Bylo pozdě odpoledne, když jsem přistála na atlantském letišti. Do přestupu na letadlo do Seattlu jsem měla ještě poměrně dost času. Na můj upíří vkus, samozřejmě. Svítící slunce mi dělalo starosti. Sice do letištní haly pronikalo jen na málo místech, ale kdybych si nedala pozor na osvícené obdélníky, mohlo by to se mnou špatně dopadnout. Nebo s lidmi okolo, uvědomila jsem si a blýskla zuby v zářivém úsměvu, až stevard, který kolem mne procházel, aby se všichni spořádaně dostali z letadla, nepatrně zavrávoral a já poznala, že můj upíří půvab na něj působí jako na všechny muže okolo.

Ale i přesto, že jsem se snažila bavit tím, jak neodolatelná všem připadám, byla jsem hrozně roztěkaná. Možná to bylo cestou, možná všemi lidmi okolo a možná číhající smrtí, až se dostanu na Olympijský poloostrov.

Lidské já mě uklidňovalo. Nemůže to být horší než oheň. Nic horšího mě přece vážně nemohlo potkat. Byla to jen smrt.

Trpce jsem se usmála a popadla svůj kufr, který si to právě připlazil po pásu zavazadel.

Byla jsem sama zabraná do sebe, že jsem si ani nevšimla, kam jdu. To se mi mohlo stát osudným, kdyby mě nezadržela chladná paže a nezastavila mě dva kroky od světla.

„Znovu se setkáváme,“ pousmála jsem se na známou tvář, když mi došlo, kdo mi pomohl.

„Ano, slečno,“ uklonil se vysoký upír.

„Mám z tebe radost, Alastaire,“ pokynula jsem mu rukou, „ale pořád máš u mě vroubek.“

„Snažím se,“ odpověděl netrpělivě Alastair. Byl podivně neklidný, zareagoval by jinak. Byl to můj přítel, věděl, že jsem to nemyslela zle. Ačkoliv jsem mu vyvraždění té rodiny neodpustila.

V tu chvíli se mi zobrazila jeho minulost. Nějakým způsobem se dozvěděl, proč jsem tady já – proč mě Aro poslal. Asi kvůli tomu byl podivně rozpačitý.

„Řekni mi, co víš, budeme to mít rychleji za sebou,“ vyzvala jsem ho.

„Rád,“ pousmál se. „Vlkodlaci jsou méně obezřetní. Nečekají. Myslí si, že jsou v bezpečí. Ale stejně si na ně musíte dát pozor, slečno, nemusela byste se vrátit. Oni umí bojovat.“

„Nebojím se jich, příteli,“ blýskly mi zuby v zářivém úsměvu.

„Ale já se bojím o vás,“ vyslovil své pochyby Alastair.

„Proč?“ nechápala jsem.

„Jste jediná, kdo se umí správně rozhodnout,“ hluboce se uklonil, „nejen já vám vděčím za život. Nenechejte svět rozpadnout se v prach jen kvůli nim a jejich rozkazům, slečno. Závisí na vás víc životů, než tušíte.“

„Já vím, Alastaire,“  kývla jsem hlavou, „ale pokud smrt přijde dřív, nikdo s tím nic nenadělá.“

„Vy tam ale nejedete zemřít,“ připomněl mi.

Kousla jsem se do rtu. On si mých rozpaků nevšiml. Popadl mě za předloktí a odvedl do většího stínu. „Alastaire,“ oslovila jsem ho.

On však urputně zavrtěl hlavou. „Jedete na misi, slečno Valentino, ne na smrt.“

„Ale ti vlkodlaci!“ namítla jsem.

„Jsem si jistý, že se o sebe dokážete postarat. Váš talent je mocný. A určitě bude platit i na ty všiváky,“ zakoulel očima v přátelském duchu a donutil mě zasmát se.

„Co tady vůbec děláš? Kromě toho, že jsi mi podal hlášení… o které jsem se tě ale před pár dny vůbec neprosila.“

„Dlužím spoustu, slečno,“ zopakoval.

„Co tady děláš, Alastaire?“ zeptala jsem se znovu, přátelský tón z mého hlasu vymizel.

„Byl jsem na Aljašce, u mého přítele Carlislea. Byly Vánoce, slečno,“ připomněl mi.

Usmála jsem se a veškerá předstíraná upjatost byla ta tam. Líbilo se mi, že jel navštívit přítele a jeho rodinu. „Přestaň mi říkat slečno,“ požádala jsem ho tiše.

Ovšem, nejlepší dárek těsně po Vánocích byl přichystaný pro mě. Naprosté ponížení, poddanost a smrt.

„To asi nepůjde,“ zašklebil se, „zvykl jsem si.“

„Mám tě o to prosit?“ povzdechla jsem si.

„Tak dobře, Valentino,“ usmál se na mě.

„Díky, Alastaire,“ věnovala jsem mu svůj úsměv.

„Nemáte zač, sl- Valentino,“ opravil se rychle.

„Možná, že se někdy ještě uvidíme,“ podotkla jsem

„Někdy možná,“ odpověděl. Pak pokrčil rameny, vzal do svých rukou moji dlaň a políbil ji na její vnější stranu.

„Vracíš se domů?“

„Ano,“ souhlasil, „letí mi to za hodinu. Ale vy byste si měla pospíšit.“

Přimhouřila jsem oči a vyhledala odletovou tabuli. Měl pravdu. Už teď jsem měla zpoždění. „Sbohem, příteli,“ rozloučila jsem se.

„Sbohem, slečno.“ Usmál se, když jsem chtěla protestovat a krátce zakroutil hlavou. On se nezmění.

…

Hodila jsem svazek klíčů na podlahu v bytě a překvapeně se rozhlédla kolem. Aro určitě nešetřil. Zvykla jsem si žít v luxusním prostředí volterrského hradu, ale tohle se s tím nedalo srovnat. Přece jen naše ložnice byly střídmější.

Připadalo mi to všechno tak paradoxní.

Byla jsem celá pomačkaná a podivně unavená. Rozhodla jsem se, že umřu až během zítřka. Teď v noci bych asi narazila jen na vlčí hlídku… nebyla by to taková zábava. Odpráskla by mě hned. A já si radši budu chvíli hrát jen s jedním vlkem, který mě nakonec stejně porazí.

Pousmála jsem se. Zdálo se mi, že o svém konci přemýšlím mnohem vyrovnaněji, než bych sama od sebe čekala. Toužila jsem zvědavě nakouknout do své vlastní budoucnosti a jako už tolikrát se zlobila na Osud, že mi sice propůjčuje své síly, ale svůj vlastní řídit neumím.

Nebylo důležité, co jsem si myslela, ani po čem jsem toužila. Moje kroky byly pevně svázány s něčím, co jsem nemohla ovlivnit. Jednoho dne, respektive během zítřka, se to možná naučím, ale teď to ještě nešlo.

Nechala jsem své věci tam, kde jsem je zahodila. Jen jsem se sehnula pro klíče, abych mohla zamknout.

Když jsem objevila vanu a napustila ji horkou vodou, abych trochu prohřála svoje ledové tělo, příjemně mě překvapila. Její teplota mi totiž vůbec nevadila. Možná, že jsem si jen zvykala na to, jaké to bude, až budu hořet. Že to nebude trest. Ale vysvobození.

Kdyby existovalo nebe a kdyby tam upíři mohli jít, setkala bych se s Lindou. Mohla bych ji poprosit o odpuštění. Ale já na lidský svět ztratila nárok v den, kdy moje srdce přestalo bít. Tou dobou se z mé duše stávalo zatracení.

Někdy předtím, kdy můj osud ještě neměl tak zcela jasný směr, jsem i já měla naději. Naději, že jednoho dne zemřu přirozenou smrtí, bez bolesti, ve spánku. Že nebudu litovat žádné prožité vteřiny, žádného dalšího rozhodnutí.

Ale teď, když má vlastní smrt – a ne zrovna obyčejná – byla blízko, jsem hledala kousek lítosti ve svém mrtvém srdci. Kousek té zbabělosti, abych se mohla otočit a zamířit někam daleko. Do pustých stepí, málo osídlených oblastí a skrývat se. Skrývat se před Arovým rozhodnutím, s vědomím, že mě nikdy nenalezne, protože Demetri by mě nikdy nevydal.

Ale co by to bylo za život? Stačilo by žít bez něj, bez lásky a přízně, kterou mě zahrnoval. Bez toho, aby mi v každém doteku sděloval, jak mě miluje?

Ne, nemohla jsem mu splnit jeho přání a utéct.

Čas od času bychom mohli být spolu. Mohla bych se k němu chovat jako dřív. Držet ho za ruku, líbat jeho rty a milovat se s ním. Ale… jak často? Jednou za pár let, když zrovna Arova pozornost poleví?

Smutný úsměv mi přelétl přes tvář. Přesně tak by to bylo. Když budu mít štěstí, někdo z vlkodlaků to nepřežije… ale nakonec mě jeden z nich porazí, zasadí smrtelnou ránu… plamenů se ani nedočkám.

Zdálo se mi to jako vyrovnanější a rozhodně promyšlenější řešení. Nikdy jsem nebyla zbabělec, ale v podobných chvílích bych brala nohy na ramena. Teď se mi v mysli rozléval jen klid a smíření s tím, co zítra přijde.

...

Slunce se začalo zvedat nad obzor a osvětlilo skleněné, vysoké domy Seattlu. V některých kancelářích se již svítilo, lidé se trousili do práce v ulicích.

Ještě jsem se nemusela schovávat, nehrozilo mi prozatím žádné nebezpečí. Na nevelké terase bylo příjemně. Sníh sem nestačil napadat a zima mě netrápila. Zatoužila jsem se zatřást chladem, dýchat si na zkřehlé ruce a vracet se do tepla domova a pít něco horkého.

Patří sentimentalita k příznakům bláznovství? Jde o to, jestli se upír dokáže zbláznit. Tak jako člověk. Po chvíli jsem došla k názoru, že je to zcela možné. Naše smysly byly vytříbenější, pocity víc prožívané – bláznovství tedy mohlo přijít. A v o to větší míře.

Otočila jsem se a vešla zpátky do bytu. Popadla jsem do rukou plášť, černý – stejný jako měla Jane s Alecem nebo Aro. Dostala jsem ho od Marca před odjezdem. Bylo to jen pouho pouhé gesto. Gesto, které si mě ale získalo, protože jsem věděla, že to, co cítí, je pravé. Zamrzelo mě, že jsem nebyla schopná přijít na to, jak jeho ženu přivést zpátky k životu.

V tu chvíli mi plášť vypadl z ruky.

Uvědomila jsem si, že tu ještě nepatrná naděje byla. V případě, že by její tělo neshořelo. Dokázala jsem si představit odtrženou hlavu od těla a zachvěla jsem se. Tohle bylo smrtelné zranění a ani náš jed nedokázal vrátit tuhle část těla k celému zbytku. Ale moje schopnost by to možná dokázala… dokázala by navázat linii Osudu tam, kde se rozloučila s linií Života. Její červená barva mohla znovu zaplát, oživit se a Didyme mohla procitnout.

Ale naděje, že se Aro nezbavil důkazů, byla stejně tak velká jako naděje na moje přežití. Rovnala se nule.

O něco pomaleji jsem se sehnula pro plášť, hodila si ho přes ramena. Klíče od bytu jsem nechala ve dveřích a zabouchla za sebou. Bylo zbytečné si je brát sebou.

A kdyby se mi povedlo vrátit, střechy okolních domů a pootevřené dveře na terasu by mi dokázaly pomoci.

…

Do lesů kolem La Push a Forks mi to netrvalo příliš dlouho. Stačilo jen najít tu správnou zmínku života a vrhnout se vstříc poslednímu zápasu. Sama sebe jsem nechápala. Klid v mé hříchy prošpikované duši byl téměř až směšný.

A pak jsem narazila na čerstvou stopu a modlila se, aby se v tuhle chvíli obrátil vítr a já tak přišla o moment překvapení.

Vydala jsem se po ní, až jsem dorazila na malou mýtinu. Vítr se v tu chvíli opravdu otočil a odvál vlčí stopu někam do neznáma. Přemýšlela jsem co dál.

Pak jsem se zarazila, protože se mihlo něco mezi stromy. Teď by se hodilo přirovnání, že mám srdce až v krku. Možná, že mě strach dostihl – ale rozhodně nebylo správné ho dávat najevo. Pořád jsem byla upírka. Italská upírka.

„Vylez," zasyčela jsem a moje oči bloudily z místa na místo.

Zpoza stromů vyšel statný mladík s rukama nad hlavou.

Skryla jsem zalapání po dechu a v tu chvíli mě udeřila do nosu tak silná vůně, že jsem nakrčila nos a trochu pootočila hlavou.

„Copak, upíří slečno?" zakřenil se na mě mladík. Díval se na mě skoro posměšně a ve mně to bublalo vzteky. Co si to vůbec dovoluje?

„Co jsi zač?" zavrčela jsem.

„Kdo bys řekla?" pobaveně rozhodil rukama.

„Nevím," pokrčila jsem rameny. Ani jsem si nevšimla, že kolem sebe kroužíme. Byla jsem nakrčená, rozhodně bych se mu ubránila… ale nemohla jsem tušit, jak rychle se dokáže on proměnit zpátky.

„Nechceš mě vysát?" nabízel mi svoji krev s úšklebkem.

„Ani ne," zakroutila jsem hlavou, „nevoníš moc vábně. Máš v sobě zvířecí podtón." Když jsem to řekla, naplno jsem si to uvědomila. Ne, že by mi byl přímo nepříjemný. Mátlo mě to.

„Možná proto, že jsem vlk," zašklebil se.

„Usnadňuješ mi práci, vlče," zasmála jsem se a doufala, že nepoznal, jak neupřímné to bylo.

„Zkus si mě zabít," vyzývavě se na mě podíval.

Nemohla jsem za to, ale divokost vlastní novorozeným mi nedovolila jednat jinak. Skočila jsem po něm a překvapující silou mě chytil za paže a strhnul pod sebe. Uvěznil mě pod svým horkým tělem.

Když se naše oči setkaly, lapala jsem po dechu jako člověk. Jeho pohled mě odzbrojil, přestala jsem se bránit, mrskat sebou a zatínat nehty do jeho kůže. Jen co jsem povolila sevření, ukápla malá kapka krve na zem a vpila se do ní.

Hrdlo bylo v jednom ohni. Nezáleželo na tom, čí krev to byla.

Ale on měl jiné plány. Sledoval můj pohled a pak se usmál. „Nech to být,“ zašeptal.

Když se mi neposmíval, měl hlas příjemně hebký. Hřál a probouzelo to moji duši. Chlad ustupoval, cítila jsem prudkou radost v místech, kde mělo místo mé srdce.

A pak se to stalo, když se naše oči do sebe zaklesly podruhé. Měl v nich radost, úlevu a já naprosto nechápala proč. Jeho rty se setkaly s mými.

Pálil mě jako do běla rozžhavené železo, ale tělo mě neposlouchalo. Podvolovalo se těm vášnivým, hořícím polibkům a čekalo.

Když se potřeboval nadechnout, umožnil mi tak, aby se můj mozek vrátil do chodu. Prudce jsem vložila své ruce mezi naše dvě těla a strčila do něj. Odletěl pár metrů ode mě mezi stromy.

Vyšvihla jsem se na nohy a v očích mi zaplál hněv. „Už nikdy, nikdy se nepokoušej udělat něco takového, ty jeden pse!“ vřískla jsem na něj jako smyslů zbavená. „Na mou duši přísahám, že jestli se pokusíš ke mně přiblížit, zemřeš!“ doplnila jsem vysokým hlasem další varování, pak se otočila na patě a utíkala, co mi síly stačily. A doufala, že se do Seattlu dostanu dřív, než si uvědomím, co se vlastně stalo.

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová romance 32 - Někde mezi smrtí a láskou: