Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová romance 33 - Kouzlení Osudu

01.01.2011 (20:45) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1667×

33. Kouzlení Osudu

Jacob prudce vydechoval, hruď ho trochu bolela od překvapivě silné rány, když ho upírka od sebe odhodila. Její zlostná slova vnímal jen mlhavě a doléhaly k němu z dálky.

Byl šťastný. Nepopsatelně šťastný.

Vzpomínal, jak ho z dnešní ranní letargie probral jeho otec a donutil ho jít ven. Aby prý přišel na jiné myšlenky. Bezhlavě se vydal k lesu. Nejdřív se vůbec nic nedělo, potkal Quila ve vlčí podobě a skoro hned ho poslal druhým směrem – nestál o společnost.

Ušel pár kilometrů k Forks a nevnímal téměř nic. Až ho zaštípala v nose přesladká vůně, kterou může po sobě zanechat jen upír. V hrudi se mu ozvalo vrčení, ale ještě se ovládl a nepřeměnil se. A dobře udělal, protože hned v zápětí se do jeho mysli vkradla vůně lidská. Byla mámivá, poddajná a sladká svým vlastním způsobem. Trvalo mu setinu vteřiny, než ji poznal.

Ona žije, blesklo mu hlavou.

Úleva, která ho zaplavila, byla jasná. Nemohl uvěřit, že tu někde je. Že není mrtvá.

Rozběhl se tím směrem po stopě a včas se zarazil, když si uvědomil přítomnost upíra, který ji nejspíš doprovázel. Plížil se tiše, po větru, aby nezachytil jeho stopu a nemohl jí ublížit. Jaké ale bylo jeho velké překvapení, když se přiblížil mezi stromy k mýtině a spatřil dívku krásnější než… horečnatě přemýšlel, jaké přirovnání by se hodilo. Ona byla krásnější než sama bohyně. A byla to upírka, jak poznal. Když se otočila směrem k němu, poznal ji. Něco v její tváři bylo lidské a dávalo mu odpověď na všechny jeho otázky.

V tu chvíli neřešil, že je jeho nepřítel. Dívka, kterou miloval celým svým srdcem, kterou ztratil v nenávratnu, tu stála před ním. Bezděčně se pohnul a ona ho samozřejmě slyšela.

Jeho ztracená sebedůvěra vyplula na povrch a on ji oslovil, poněkud negentlemansky, jak si později uvědomil.

Teď ležel na zemi, roztřesený z polibků, které si s ní vyměňoval, překvapivou vášní a spoluprácí z její strany. A ani rozzlobená slova, která mu věnovala, než zmizela, ho nezviklala v jeho rozhodnutí neopustit ji, když se konečně objevila.

Vymrštil se na nohy, okamžitě sroloval kalhoty do ruličky, které si přivázal k levé noze a proměnil se.

Její stopa, střídající se lidská a upíří, mu dávala neomylné vodítko.

***

Utíkala jsem po střechách zpátky k bytu, během pár minut jsem už za sebou zabouchla skleněné dveře od terasy a zhroutila se na zem.

„Ten zatracený pes,“ stěžovala jsem si prázdným stěnám. Moje tělo se třáslo, chtělo se mi křičet bezmocí, chtělo se mi plakat… a teď jsem si opravdu přála umřít.

Ten vlkodlak mě měl zabít. Ne provokovat a pak mě líbat. Tohle neměl být trest, pro který jsem si přišla. On byl nepřítel! Nepřítel a moje smrt. Ne upřímné hnědé oči, laskající rty a horké tělo.

Cítila jsem se omámená. Mají snad nějakou takovou schopnost? Pokud ano, můžu ji zlomit jedině tím, že ho zabiju.

To neuděláš, vykřiklo mé lidské já.

„Proč by ne,“ odfrkla jsem si.

Je to člověk! pokračovala moje mysl. Nasadila obviňující tón.

„A co? Jsem upírka. Já můžu zabíjet. Tolik životů mám na svědomí, jeden čokl se mezi nimi lehce ztratí,“ zašklebila jsem se, jako kdybych se snad mohla vidět.

Kdy se z tebe stalo tohle? povzdechlo si mé druhé já.

„Běž pryč,“ křikla jsem, „je ze mě blázen. Upíří blázen. Mluvím sama se sebou!“

To mluvíš, usoudilo moje lidské já, ale zřejmě k tomu bude důvod. Jsi vážně tak hloupá? Nebo se i přes tu temnotu pokusíš vzpomenout na ten poslední týden, předtím než jsi odletěla do Itálie?

„Nejde to,“ vřískla jsem nepříčetně, „od té zpropadené rány do hlavy, když mě Demetri odhodil, je to… těžké. Poslední týden si nepamatuju!“

Ale… proč si ho v tom případě pamatuju já?

„Ty? Přestaň mě už ovládat. Přestaň mi našeptávat. Buď zticha. Ztratila jsi právo na život, když se jed šířil do těla,“ mračila jsem se.

A ona opravdu zmlkla. Tedy… má mysl. Já, samozřejmě. Bylo ticho. Tíživé a svazující. Neviditelná síla mě tlačila do hrudi a nutila vzlykat. Bez slz to nebylo tak působivé… ale byla to bolest, kterou jsem měla v duši.

Přivřela jsem víčka a vtom se to vrátilo. Ty oči. Hnědé, hřejivé… „Já je znám,“ zašeptala jsem.

Nebylo to tak těžké, co?

„Ne,“ vydechla jsem překvapeně.

Tohohle kluka už jsi viděla, seděl na té lavičce v parku. Nadával, pamatuješ?

A já se usmívala místo odpovědi. Samozřejmě, že jsem si vzpomněla. Jeho oči mě pronásledovaly celou cestu zpátky do Londýna. Něčím mě přitahovaly. Byly zvláštní. Plné porozumění. A dnes plné úlevy a štěstí.

„Co mám dělat?“ zanaříkala jsem.

Jak to myslíš? nechápala jsem sama sebe.

„Nemůžu… nemůžu ho nechat naživu. Musím se vrátit zpátky do Itálie. Nebo utéct. Pryč,“ mumlala jsem.

Utéct? Ty chceš utíkat? A to si s jedním vlkodlakem neporadíš s grácií?

„A jak asi? Co když to na mě zkusí znovu? Nikdo mě nevaroval, že umí omámit lidi!“ zamračila jsem se.

No… jsem si jistá, že to zvládneš. Koneckonců nezapomněla jsi na svůj talent?

„Jistě,“ přikývla jsem a na tváři se mi objevil úsměv. „Donutím ho zapomenout. Není nic jednoduššího.“

Dej si pozor. Dětská mysl byla víc otevřená a bezstarostnější. Tohle je dospělý muž. Zvyklý na náš svět.

„Kruci,“ zamumlala jsem. Samozřejmě, že to bylo riziko. Ale… lepší než ho zabít. Na druhou stranu když nebude jiná možnost, musí zmizet z tohohle světa. Musí zemřít. Měl mě zabít a teď se nedá dělat nic jiného, než aby ho jeho přátelé pomstili.

Jistě, co na tom sejde. Budeš jen vrah, nic víc, že... Tino!?

„Dej mi pokoj. Nech si ty výčitky na jindy,“ zamručela jsem.

…

Když jsem vyšla z koupelny, v bytě bylo podivné chladno a něco štiplavého mě udeřilo do nosu. Byl to on. Jeho vůni bych poznala okamžitě.

Pátravě jsem se rozhlížela kolem a naslouchala. Ale jeho bijící srdce se nikde neozývalo.

Na kuchyňské lince ležel list papíru.

Přijď zítra do parku, kde jsme se setkali poprvé. Budu tě čekat kolem desáté večer.

PS: Odešel jsem dveřmi, nechtělo se mi lézt znovu po střechách. Zamkni za mnou. Děkuju.

Dotčeně jsem si odfrkla. On si… co si o sobě, sakra, myslí?

Nikam nepůjdu. Ať si v tom parku třeba umře. Nic jiného si stejně jako pes nezaslouží.

…

Zmrzlý sníh mi křupal pod nohama. Lampy, které vyzařovaly skomírající světlo, byly rozeseté po několika metrech. Prošla jsem tudy za celý život tolikrát, a přesto neměla takový pocit jako teď. Měla jsem strach. Neodkázala jsem odolat pokušení ho vidět znovu. Jeho tvář se mi zjevovala téměř nepřetržitě. Mé kroky někdo vedl. Ale já to nebyla.

Zastavila jsem se dva metry od něj. Stál ve stínu a čekal na mě.

„Přišla jsi,“ usmál se.

„Třeba tě zabít,“ ušklíbla jsem se.

Já nezapomínala na to, co se ze mě stalo. Možná, že něco lidského ve mně zůstalo a táhlo k němu. Ale teď jsem byla upírka. Za mým jménem bylo jiné příjmení. Volturi. To, které rozsévalo strach mezi upíry po celém světě. A já patřila k nim. Stačilo jen si na to vzpomenout a bylo to lepší. Odhodlanost v mých očích nabrala nových sil.

Nesouhlasně mlasknul. „To bys mi neudělala.“

„A to víš jak, pse?“ osočila jsem se na něj.

„Nač ta zlá slova, Tino?“ oslovil mě.

Zalapala jsem po dechu. Jak může vědět, kdo jsem? „Jak… víš…“

„Tvé jméno? Tvoje prateta byla velmi milá.“

„Cože?“ vyjekla jsem.

Přišel až ke mně. Nedbaje zavrčení, které se mi vydralo z hrdla. Pohladil mě po paži. Horký, příjemně pálící dotek mě donutil se zachvět. Bylo to zvláštní. Jeho prsty mě hladily. Vysmekla jsem se mu a stála znovu dva metry od něj.

„Myslel jsem, že jsi mrtvá. Nikdy bych nevěřil, že tě znovu spatřím,“ šeptal. Bolest v jeho hlase byla pravdivá. A já neměla důvod jí nevěřit. Přenášela se na mě.

„Nech toho,“ zaskučela jsem.

„Není nic jednoduššího. Stačí jen věřit.“

„Já ale miluju Demetriho,“ vyjela ze mě ta slova dřív, než bych si je chtěla rozmyslet. Nemohla jsem je popřít. Nebyla to lež. Jen něco dlouho potlačovaného a teprve teď vysloveného. Opravdu jsem ho milovala.

„Upír míní, vlkodlak mění.“

„Nesnáším tě!“ křikla jsem na něj.

„Proč?“ ptal se a hraně nechápal, kam tím mířím.

„Drž se ode mě dál, ty zablešenče,“ prskla jsem po něm ta slova jako tu nejhorší nadávku.

„Možná, že ho miluješ,“ připustil s hořkostí v hlase, „s tím nic neudělám. Ale my dva k sobě patříme.“

Ve chvíli, kdy to řekl, se stalo něco nepochopitelného. Jeho linie Života, v temně modré barvě, zazářila. Oči se mi začaly zvedat vzhůru k té mé, rudé a upíří. Nebyla moc pozadu a její zář sílila.

A pak obě dvě vystřelily k nebi, neuvěřitelnou rychlostí rostly a blížily se jedna k druhé. V jednom bodě do sebe narazily. Čekala jsem výbuch, cokoliv, co by se od dvou tak rozličných duší dalo očekávat. Ale ty dvě se spojily v jednu. Když se rudá s modrou do sebe začaly míchat, přecházely ve fialovou. Temně fialová, jako přicházející noc, začala zářit a pak, s oběma rameny našich životů, klesala k zemi. S třeskotem dopadla na chodník mezi nás, roztříštila se na kusy a já sebou bezděčně trhla a ustoupila o krok vzad.

Ale kouzlení Osudu neskončilo. Linie se zacelila, objevila se mezi mnou a tím vlkodlakem. Bílá, kterou už jsem moc dobře znala, zářící slabě fialovým nádechem. Spletení našich duší bylo patrné. A já nedokázala pochopit, co se vlastně děje.

Zmateně jsem pohlédla na toho vlkodlaka a cítila se jinak.

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová romance 33 - Kouzlení Osudu: