Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová romance 40 - Chladná

12.02.2011 (08:00) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1845×

40. Chladná

Měla jsem dvě možnosti. Jednu zbabělou. A to nechat Jacoba spát a utéct. Běžet na letiště, koupit jakoukoliv letenku na východní pobřeží a jednoduše zmizet. Chvíli jsem si s tím nápadem opravdu hrála, ale pak jsem si uvědomila, že bych mu to nemohla udělat. A že bych to nemohla udělat ani sobě. Už teď se mi po něm šíleně stýskalo. Pouto mezi námi bylo příliš silné, než abych se mohla uchýlit k útěku.

To, že mě to napadlo, nebylo moc dobré. Zvlášť proto, že jsem takhle nikdy neuvažovala. Vždycky jsem se rozhodla pro to správnější řešení. Nerada jsem se před problémy schovávala, radši jsem je razantně řešila, ačkoliv to někdy nebylo jednoduché.

Stiskla jsem k sobě rty. Teď jsem si taky přece vybrala to lepší řešení.

Tak proč se necítím líp, jako vždycky?

Protože se budeš muset rozhodnout, odpovědělo mi moje racionálnější já.

Tak to pěkně děkuju za připomenutí, odsekla jsem. Jako kdybych to nevěděla. Bála jsem se toho, věděla jsem už teď, že se něco moc a moc pokazí. A děsilo mě to.

„Dobré ráno,“ ozvalo se za mnou.

„Ahoj,“ odpověděla jsem a otočila se od okna.

Jacob zíral na prohlubeň ve zdi. Ukázal na to prstem. „Co to je?“

„Spíš by ses měl zeptat, co to bylo.“

„Dobře. Co to bylo?“ zopakoval po mně.

„Moje ruka,“ opáčila jsem naprosto klidným hlasem. Ačkoliv uvnitř mě se všechno zhouplo. Moc dobře jsem si pamatovala, proč se to stalo…

„Proč jsi to udělala? A kdy jsi to udělala?“ chrlil ze sebe otázku za otázkou.

„Včera k večeru, když Carlisle odešel. A proč jsem to udělala? Ani už nevím,“ zalhala jsem.

„No, koneckonců tvůj byt to není,“ pousmál se, zřejmě potěšený představou, že jsem praštila do Arovy zdi.

„Musím s tebou mluvit, Jakeu,“ promluvila jsem vážně.

Jeho úsměv z tváře zmizel. Téměř okamžitě si dal dvě a dvě dohromady. „Ne,“ zašeptal.

„Já musím,“ namítla jsem. Zoufalý tón, který opustil moje hlasivky a usídlil se v těch dvou slovech, mě dopálil. Takhle jsem to totiž říct nechtěla. Měla jsem být silná, nezávislá a chladná. Tak, jak mě to Demetri učil, tak, jak to mělo být. A tak, jak se měla chovat upírka z gardy.

„Neříkej mi takovou hloupost,“ odbyl mě naštvaným hlasem. Nelíbilo se mu to. Ale s tím jsem mohla počítat.

„Linda žije. A já ji odtamtud dostanu, ať se stane cokoliv,“ odsekla jsem. Dobře, teď jsem se chovala jak vzpurné dítě, které si na rodiči snaží vydobýt svoji pravdu. Byla jsem nepoučitelná.

„Nevymlouvej se na svoji sestru!“ řekl a mračil se. Z očí mu lítaly blesky. Zlobil se, opravdu se zlobil.

„Mluvím vážně,“ prohlásila jsem o něco klidněji, „zachráním ji. A vrátím se.“

„Na jak dlouho?“ zeptal se tiše.

„Nevím,“ pokrčila jsem rameny. „Potrestá mě. Za to, co se chystám udělat. Zavře mě, bez krve, bez denního světla, bez přátel - jako to udělal Chelsee. A pak mě přinutí, abych někoho zabila. Jen tak, jak to umí on. Budu pykat za to, že jsem se do tebe zamilovala. Za to, že jsi mi zachránil život.“

„Nikam nejezdi, lásko,“ poprosil mě šeptem. „Vím, že musíš, ale nedělej to. Zůstaň tady.“

„Vrátím se,“ slibovala jsem.

„Já vím,“ posteskl si. „Zůstaň ještě pár dní.“ A já souhlasila.

…

Neměla jsem ho u sebe jen hodinu. A připadalo mi to jako věčnost. Silné láno natažené mezi námi fungovalo dokonale. Ale bylo málo magnetické, měla jsem sílu ho nechat na letišti. Stojícího mezi spěchajícími lidmi, se zdviženou dlaní k poslednímu pozdravu, s nuceným úsměvem na tváři.

Mohla jsem vzpomínat na náš poslední polibek, na šeptaná slova, která říkala to jediné. Miluju tě. Přitiskla jsem víčka k sobě, kontaktní čočky mě k zbláznění štípaly do očí – ale moje oči byly málo tmavé, nemohla jsem riskovat, že by se někdo zadíval do tmavě karmínové - a začal zírat.

Nejen, že jsem neměla náladu odpovídat na otázky, nebo, nedej bože, zabíjet.

Do New Yorku jsem měla dorazit těsně po poledni. Mohla jsem jen doufat, že nebude svítit slunce. Jinak bych byla v pěkném průšvihu. Sice jsem byla na všechno tohle připravená. S rukavicemi, čepicí s kšiltem, ve velké zimní bundě – hlavně, aby koukalo co nejméně.

Mohla bych v tom sedět celé čtyři hodiny, ale byla bych příliš nápadná. Všechno leželo halabala nastrkané do příruční tašky nade mnou. Letuška se o to skvěle postarala. Musela si stoprocentně myslet, že jsem přinejmenším divná. Krátké „Díky.“ koutkem úst bylo ale to jediné, co se ode mě dneska dozvěděla.

…

Když jsem po půlnoci vystupovala z letadla v Římě, moje nálada nebyla o nic lepší. Měla jsem sevřený žaludek. Strachem, nervozitou, očekáváním.

Co tu ksakru dělám? pokládala jsem si dokola tu otázku.

Ale věděla jsem to. Černý plášť, pečlivě složený a schovaný pod bundou, byl jasným vodítkem, co se chystám udělat.

Bylo to správné.

Letěla jsem jen s doklady a černým pláštěm. A samozřejmě spoustou zimního a hlavně zbytečného oblečení. Zima mi být opravdu nemohla.

…

Byly dvě hodiny ráno, když se mi povedlo proplížit do Volterry a bez spatření do ztemnělé haly. Giannina recepce byla prázdná, stejně jako chodby. Věděla jsem, co to znamená. Aro svolal poradu, účastnila jsem se jich před Vánocemi. Šlo o určování priorit, přidělování k dlouhodobějším úkolům a byla to něco jako oficiální akce. Dozvěděli jste se všechno, co bylo důležité. A…

A vnitřnosti se mi sevřely.

… a byli tam naprosto všichni.

Seber se! okřikla jsem se ostře. Nejsi tady kvůli němu, ale kvůli Lindě. A kvůli spravedlnosti. Lhal ti! Vyřídíš si to s ním potom! Teď běž, postav se tomu, buď taková, jakou tě učili. Svá, sebevědomá, cílevědomá a chladná. Máš na to. Tak už jdi!

Setřásla jsem ze sebe všechno zimní oblečení a přehodila si přes ramena plášť. Kápi si nechala na hlavě, aby mi vrhala stín na obličej. Narovnala jsem se.

A měla pocit, že se mi rozbuší srdce. Musela jsem se zhluboka nadechnout.

A když jsem znovu otevřela oči dokořán a zvedla hlavu, věděla jsem, že to dokážu. Že budu dost silná.

Vykročila jsem.

***

Ve velké síni se rozhostilo překvapené ticho. Všichni mlčeli a naslouchali nečekanému zvuku.

Ozýval se přibližující se klapot podpatků, napětí v sále houstlo. Rozhlíželi se jeden po druhém, doufajíc, že najdou vysvětlení.

A vtom se obě dvě křídla dveří rozletěla do stran. Na prahu stála vysoká, půvabná postava v černém plášti.

A pak si nechala spadnout kápi na ramena.

Ze všech stran se ozvalo zalapání po dechu.

„Jaké milé překvapení,“ řekl Aro zvučným hlasem, který nedával najevo žádné nepřátelství ani zášť, kterou ale cítil. „Valentina je nakonec přeci jen naživu.“

„Velmi milé překvapení,“ odpověděla upírka ve dveřích. Žádná emoce, žádný cit nepřeběhl po její krásné tváři. Ani se nepohnula.

„No není to báječné?“ prohlásil vesele Aro.

„To jistě je,“ opáčila a udělala pár kroků směrem ke stojícímu Arovi.

Demetri, který stál jen pár kroků od ní, měl pocit, že mu vyschlo v krku. Že se mu každou chvílí musí rozbušit srdce, nebo že se rozeběhne a popadne ji do náruče. A už ji nikdy nepustí. Nemohl uvěřit, že mu připadá ještě krásnější, než si ji pamatoval. Ale něco v jejím postoji ho zarazilo, pak si toho všiml.

Byl to jen krátký pohyb, který směrem k němu učinila. Jen lehce zvedla dlaň a přitom nechávala paži u těla. Nejdřív si myslel, že ho chce pozdravit, ale pak si uvědomil, že ho prosí, aby zůstal na místě. Aby neudělal nic, čeho by oba mohli litovat.

Pochopil.

Pochopil, že sem přišla vyjednávat. Pochopil, že přišla kvůli spravedlnosti. Ale i přes to všechno nemohl potlačit to nutkání, že ji chce políbit. Snažil se ovládat. Ale nevěděl, jak dlouho mu to vydrží. A i přestože věděl, že sem dnes nepřišla kvůli němu.

„Nepřišla jsem poslouchat, jak na mě medově mluvíte, Aro,“ oslovila ho, „ani jak se hraně divíte, že jsem neměla zemřít. Možná to je překvapení, ale já po vás přišla žádat jen to jediné.“

„A co to je, má milá?“ zeptal se a usmál se na ni. Úsměv to byl však velmi neupřímný, to poznala okamžitě. A nejenom ona. Někteří, co sledovali Ara, se zamračili. A pro některé z nich to byl překvapivý posun.

„Vraťte mi moji sestru.“

Aro naklonil hlavu ke straně a znovu se usmál. „Tvoji sestru, má nejdražší?“

„Správně,“ odpověděla.

„Něco za něco, Valentino,“ prohlásil. Narovnal se a už se vůbec netvářil přívětivě. Natáhl k ní svou dlaň. Čekal.

Dívka si moc dobře všimla dychtivosti v jeho očích a věděla, že pokud bude odporovat, nestihne ani díky svému talentu odvrátit jeho rozhodnutí. Bylo tady příliš upírů, kteří ji neměli rádi, kteří by ji radši viděli mrtvou. Odolala pokušení skousnout si ret a dát tak najevo svoji vnitřní nejistotu. Navenek poznat nic nebylo. A ačkoliv by se někteří sami rádi podíleli na její zkáze, dokázali obdivovat kuráž a naprosto klidně ledovou tvář, se kterou předstoupila před vládce upířího světa.

Opatrně vložila svou pravou ruku do jeho dlaní.

Probíral se jejími vzpomínkami, každá její myšlenka mu byla k dispozici a on s jistým uspokojením sledoval, že z ní vytvořil chladnokrevně uvažujícího tvora. Jemu samotnému přišla jako dokonalá členka gardy, věděl, proč ji potřebuje a zároveň proč se jí musí zbavit. A potřeboval čas, aby zvážil všechny nové poznatky. A to, co se stalo, mělo následky. Stejně jako její láska k nepříteli.

Otevřel oči a zadíval se do těch jejích. Byly odhodlané.

Demetri si vyměnil pohled s Alecem, který stál vedle své sestry, mnohem blíž té scéně, která se odvíjela před nimi.

Ani jeden z nich si nebyl jistý, co se bude dít. Každý však ve tváři toho druhého spatřil úlevu. Úlevu a odhodlání splnit slib, který dali jednomu ze tří vládců. Ochránit ji před smrtí.

Alec si s nepatrným úsměvem na rtech uvědomil, že tu dnes možná zemřou všichni.

„Valentino,“ řekl Aro, „provinila ses.“

„Já vím,“ opáčila dívka klidným hlasem.

Demetri měl co dělat, aby zadržel dotčené zalapání po dechu. On ji chce soudit? On ji? Ucítil, jak mu někdo stiskl ruku, a tak se otočil. Renata jen krátce zakroutila hlavou. Pochopil, co mu chtěla říct.

Hlavně nic nedělej, říkal ten pohyb.

***

„Jsi smířenější, než bych čekal.“

V duchu jsem se ušklíbla. Možná, že jsem byla o něco připravenější, než jsem já sama tušila. Rozhodně mi nehrozila smrt. Ne teď, ne tady. To všechno se mu zračilo ve výrazu. Měla jsem matnou představu o tom, že upíři dokáží skrývat svoje emoce. Nikdy jsem si nepřipustila, že on tak dobrý nebyl. Aro, vládce upířího světa, všemi uctívaný – a teď? Bylo tak snadné číst v jeho tváři, jako by byl malé dítě, které spontánně projevuje city a nálady.

„Víte, že jsem s tím počítala,“ odpověděla jsem.

„Ano, to je pravda,“ prohlásil.

„Je to jen na vás,“ pokrčila jsem rameny. Naoko nepozorně. Moc dobře jsem sledovala drobné bezbarvé linie kolem jeho hlavy, byla jsem plně soustředěná. Čekající na každý pokyn směrem k Jane a k ostatním.

„Jane,“ vydechl hned v zápětí.

Okamžitě jsem linii k blonďaté upírce vymazala. Jednoduše se jí zbavila.

„Jane,“ opakoval.

Celá síň zašuměla překvapením. Tentokrát jsem nechala rozkaz doběhnout. Jane se na mě zadívala rudýma očima a rty se jí zkroutily do drobného úšklebku.

Skoro jsem to nestihla. Drobný provázek rudé barvy, který se ke mně hnal oslepující rychlostí, jsem zastavila až těsně předtím, než se mě dotknul. A to jen kvůli Alecovi. Lekla jsem se, že by se snažil svoji sestru zastavit, protože mu cuklo v paži. Naštěstí si to na poslední chvíli rozmyslel, protože mu došlo, že s tím zmůžu něco sama. Stejně jako poprvé, když na mě Jane svoji schopnost použila.

„Pane,“ vyjekla vysokým hlasem a šlehla po mně nenávistným pohledem.

„Dobře,“ zvedl Aro ruku, „Felixi, přiveď Lindu.“

Můj vysoký přítel se odpojil od hloučku a vyběhl otevřenými dveřmi ven. „Ona se neúčastní vašich porad, Aro?“ zeptala jsem se.

„Nemohli jsme jí to dovolit, vždycky ses jich účastnila ty a udržet tvoji sestru v tajnosti bylo důležité.“

„Myslela jsem, proč tu není dnes. Já přeci měla být dávno mrtvá,“  pousmála jsem se, „mohla zaujmout moje místo v gardě.“

„Do toho ti nic není,“ odsekl Aro.

A opravdu nebylo. To, že mě to zajímalo, byla věc jiná, samozřejmě. A on nemusel reagovat tak podrážděně. A v tom byl ten háček. Nemohla zaujmout moje místo, protože nebyla talentovaná. A nemohl ji ani zabít, protože se mu mohla hodit – k tomu, aby získal mě, aby mě donutil udělat to, co sám chce – a celkem logicky vsázel na můj pevný vztah k sestře. Jak jinak. Už mě to nepřekvapovalo.

„Tino!“ ozval se za mnou překvapený výkřik.

A já se musela otočit. Ve dveřích stál Felix a vedle něj Linda. Bledší, půvabnější, s krvavě rudýma očima, ale nadšeným úsměvem na tváři.

Nemohla jsem uvěřit, že je to opravdu ona. Tak dlouho jsem se trápila výčitkami svědomí, že jsem ji zabila, tak dlouho jsem si dávala za vinu její smrt – a teď tu stála přede mnou. Proměněná mým jedem. Stejně nesmrtelná jako já.

„Lin,“ zašeptala jsem a vrhla se jí do objetí. Můj ledově předstíraný klid padl. Nemohla jsem ho udržet, bylo to nemožné.

„Tino, panebože, ty žiješ,“ mumlala mi tiše do vlasů.

„Zbožňuji šťastné konce,“ vpadl do toho Arův hlas.

A to mě přimělo mít se na pozoru. Pustila jsem svoji sestru a usmála se na ni. Pak jsem se otočila k němu, znovu naprosto kamenná. A vrátila se i k jeho liniím.

Ale on na mě vyzrál.

Měl to připravené dávno předtím.

Nebyl to on, kdo mě odsoudil k trestu.

Jeho blonďatý bratr v tu chvíli vyskočil z trůnu a krátce štěkl rozkaz. Afton se Santiagem u mě byli dřív, než jsem stačila cokoliv udělat.

„Odveďte ji,“ řekl Aro.

A ti dva mě táhli pryč. Věděla jsem, co mě čeká.

Kobka.

Bez krve, bez denního světla, bez Lindy a bez přátel. Na dlouho.

Poslední pohled, který jsem zachytila, mě zabolel. Dnes poprvé jsem mu viděla do očí. A chtělo se mi plakat. Z toho, že jsem mu ublížila. Že mi lhal. A… že mu nemůžu říct, jak ho miluju.

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová romance 40 - Chladná: