Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová romance 42 - Já budu čekat

27.02.2011 (16:15) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1809×

42. Já budu čekat

Poslední dva dny jsem přebývala v Renatině ložnici. Byla jsem příliš zbabělá, abych se přestěhovala zpátky k Demetrimu. Od toho lovu jsem se mu vyhýbala. Bála jsem se s ním mluvit. Jistě, pořád tu byla věc s tou lží, ale… byla tu i moje zrada. A já nedokázala čelit jeho smutným očím. Neodkázala jsem se mu omluvit, navázat tam, kde jsme my dva skončili. Tam, kde jsem se do něj zamilovala.

Protože tu pořád byl otisk. Pořád tu byla moje láska k Jacobovi. A to se nedalo jen tak vzít zpátky. Mávnout nad tím rukou, zapomenout.

Linda se na mě podívala a svým obvyklým skeptickým pohledem zhodnotila moji osobu. Seděla jsem na okenním parapetu s koleny pod bradou a zírala na podlahu Renatiny ložnice.

„Val?“ oslovila mě. A když mě oslovovala takhle, bylo jasné, že si přišla promluvit o…. té věci s lidskostí.

„Co je?“ zabručela jsem naoko nepřítomně.

„Víš, o čem chci s tebou mluvit,“ prohlásila pevným hlasem.

„Já jsem si to rozmyslela,“ řekla jsem rychle.

Linda do mě zabodla svoje oči, provrtaly se hluboko přes clonu předstíraného nezájmu. „Slíbilas to,“ obvinila mě.

„Já vím,“ zamumlala jsem, „ale… já to neumím. Nedokážu to. Tamto byla náhoda. Jak ti mám asi pomoci?“

„Podobně. S Giacomem ti to taky šlo docela snadno,“ opáčila a připomněla mi chlapce, kterému jsem zachránila život a zaplatila za to vysokou cenu. A pořád za to platím.

„Tomu jsem jen vymazala vzpomínky!“ odsekla jsem.

„On to nebude takový rozdíl. Prostě vymažeš přeměnu, ne?“ prohlásila sebejistě.

„Velmi vtipné,“ zabrblala jsem, „nedokážu to. Něco se pokazí.“

„Tino, já ti věřím. Nic se nepokazí, vůbec nic,“ chytla mě za ruce a donutila mě, abych zvedla hlavu a podívala se na ni.

„Co když ti ublížím?“ zašeptala jsem.

„Neublížíš,“ odpověděla. „A přestaň se strachovat. Opakuješ tu větu stále dokolečka jak kolovrátek. Ublížím ti, ublížím ti, ublížím ti. Jo, uděláš to, když si to vsugeruješ. Kdyby ses rozhodovala impulzivněji, nic by se nestalo.“

„Fajn, dobře,“ pronesla jsem o poznání hlasitěji. „Uděláme to ještě dnes. Přiveď Renatu a…“

Zarazila jsem se. Koho dalšího? Někoho, kdo by mě udržel, kdyby se to povedlo… pořád jsem novorozená.

„Felixe?“ navrhla Linda.

„Ne,“ zakroutila jsem hlavou. A ještě chvíli si přemítala všechny možnosti v hlavě. „Potřebujeme Demetriho.“

„Slíbíš mi něco?“

„Co?“ zeptala jsem se.

„Že si spolu pak promluvíte. Slibuješ?“ naléhala.

„Když ti to udělá radost,“ souhlasila jsem neochotně.

Vůbec jsem nechápala, co se to se mnou děje. Nebála jsem se vlastní smrti, nebála jsem se nést za své činy odpovědnost. Nikdy. Ale… postavit se muži, kterého jsem milovala, vysvětlit mu, co a jak se všechno stalo… Ne, to ne. Byla jsem zbabělec.

„Děkuju,“ usmála se na mě.

Přikývla jsem. „Teď jen… budu chtít být chvilku sama. Za hodinu se tady sejdeme, ano?“

„Jak si přeješ, sestřičko,“ zazubila se na mě.

„Budu venku, kdyby mě někdo sháněl,“ zamumlala jsem.

Musela jsem si pročistit hlavu. A možná se i trochu uklidnit. A hlavně pryč od toho všeho. Nejlépe někam hodně daleko…

…

Sešli jsme se ve smluvený čas v Renatině ložnici. Chvíli jsem na ně nepřítomně zírala, přehrávala jsem si v hlavě všechna pro a proti, proč bych měla udělat to, co po mně moje starší sestra žádá. Nespokojeně jsem musela připustit, že nemám žádnou šanci vycouvat.

„Bude to probíhat jednoduše,“ řekla jsem. „Musím se soustředit, takže až jí začne bít srdce, měl bys mě zastavit.“ Věta byla směřována Demetrimu a ten jen kývl.

Všichni čtyři jsme chápali, co je v sázce. Ale oni, na rozdíl ode mě, věřili, že dokážu zbavit upíra jeho podstaty. Mně se to zdálo nemožné. Úplně si to protiřečilo s tím, na co jsem se chystala.

„Kdyby tě to bolelo, okamžitě křič,“ zahlaholila jsem směrem k Lindě.

„To se neboj,“ zašklebila se povzbudivě.

„Radši se posaď,“ nabádala jsem ji a sledovala, jak se ona i Renata posadily na nízkou pohovku.

Demetri si všiml mého vystrašeného pohledu. Položil mi svoji dlaň na rameno. „Neboj se, Val. Všechno dobře dopadne, vím to,“ zašeptal.

Nejdřív jsem měla na jazyku nějaké pěkné odseknutí, ale spolkla jsem ho, protože si ho nezasloužil. Snažil se mě povzbudit, pomoci mi. Nechtěl se mi vysmát. Zvedla jsem svoji ruku a překryla tu jeho. „Kéž bys měl pravdu,“ odpověděla jsem stejně tiše.

„Já ji mám,“ oponoval.

„Drž mě, ano?“ poprosila jsem ho.

A on si mě místo odpovědi přitáhl za pas k sobě, jeho ruce se mi omotaly kolem boků a já ucítila jeho dech na šíji.

Přestala jsem dýchat. Polilo mě horko, a kdybych byla člověk, červeň by se mi hrnula do tváří a srdce prudce bušilo.

V tu chvíli jsem se nedokázala soustředit na nic jiného než na něj. Jeho blízkost mě omamovala, bojovala s mým vědomím a přela se o zdravý rozum. Všechno odplouvalo do dálky a nevracelo se. Zatoužila jsem takhle zůstat navždycky.

„Tino?“ ozval se hlas mé sestry a vrátil mě do přítomnosti.

Jednoduše jsem otevřela svou mysl okolním vjemům. Kolem mě se okamžitě objevil milion vláken, bezbarvých, různě zabarvených, vedoucích od jednoho k druhému, některé vedly donekonečna, některé už končily… Ale já se soustředila na krvavě rudou linii mé sestry.

Vracela jsem se rychle jejími vzpomínkami k tomu dni, kdy jsem po ní skočila a smočila rty v její krvi. Snažila jsem se myslí rozvázat velký uzlík, navrátit ji k lidství, splatit svoji chybu.

Dařilo se mi to. Pomalu, trýznivě pomalu se její linie vracela do původní, rovné podoby… zaradovala jsem se a zavřela oči, abych nic nepokazila.

A když jsem oči otevřela, čekalo mě překvapení.

Demetri mě nedržel kolem pasu, ale za ruku. Stál vedle mě. A nebyli jsme v Renatině ložnici, ale ve velkém kruhovém sále.

Moji pozornost upoutalo bijící srdce. Dívka, kterou jsem si pamatovala, stála přede mnou a vyděšeně těkala očima ze mě na Ara a zase zpět.

„Dobře, Alecu, Jane, odveďte ji,“ přikázal Aro a ti dva dívku popadli a vedli pryč ze sálu.

Vyděšeně jsem se po něm podívala. Tahle slova už jednou pronesl. Co se to děje? Já jsem v minulosti?

„Mám pro tebe překvapení,“ ušklíbl se Aro. „Heidi?“ vyzval světlovlasou upírku a já věděla, co se stane v příštích minutách.

Průvodkyně krátce přikývla: „Ano, pane.“ A zmizela.

Za pár minut se Heidi vrátila.

S mojí sestrou.

„Lin,“ šeptla jsem. Můj hlas byl o něco jistější než před těmi několika měsíci. Bylo to tím, že jsem věděla, co se stane? Možná.

Linda byla vyděšená. Nervózně těkala očima a třásla se. Stejně jako předtím.

„Podívej se pozorně, Valentino,“ ozval se Arův posměšný hlas.

Ale opět než jsem stihla odpovědět, nebo cokoliv udělat… bylo pozdě.

Kapka krve se vyhrnula z prstu mojí sestry, pomalu padala na zem, roztříštila se o dlažbu a mně v krku vybuchly plameny.

Měla jsem nutkavý pocit se po ní vrhnout, zakousnout se do jejího hrdla a pak…

… jsem cítila, jak se Demetriho ruce kolem mě napjaly, přišpendlily k sobě a nehodlaly mě za žádnou cenu propustit.

„Val, ššš,“ konejšil mě jeho hlas, „miláčku, uklidni se.“

Znovu jsem začala vnímat. A slyšela tlukot bijícího srdce. Uklidňovala jsem se a snažila se nedýchat. Moje sestra měla lehký ruměnec ve tváři, světlé oříškové oči se na mě dívaly a její ústa byla zkřivená do potěšeného úšklebku. A srdce žilo. Ona žila.

„Povedlo se ti to!“ vyhrkla a hned v zápětí mě objímala.

„Lin, asi… by ses měla chovat slušněji,“ požádal ji Demetri, který mě stále držel.

Prudce zčervenala a zasmála se. „Promiň,“ omluvila se a kousek odstoupila.

„Není ti nic?“ vypadla ze mě první slova.

„Už ne,“ zakroutila hlavou.

Zamračila jsem se. „Už ne?“ zopakovala jsem její větu.

„Bylo to hrozně zvláštní,“ rozpovídala se, „nejdřív to začalo od konečků prstů. Jako kdyby zamrzala voda.“

Hrklo ve mně. Až nápadně se to podobalo mým příznakům smrti, ale Linda tady stála – živá a zdravá.

„A najednou to začalo ustupovat a pak byl konec,“ usmála se.

„Jak to?“ nechápala jsem. „Vždyť je to tak odlišné od toho, co se dělo se mnou.“

Linda chápavě naklonila hlavu na stranu. „Vysvětluju si to jednoduše. Já už jsem člověk. S konečnou platností. Ale ty jsi musela začít umírat, protože ses měla vrátit sem. Máš spoustu nedokončených věcí…“

„Ale co kdyby tam Carlisle nedorazil, nic z toho se nemuselo stát,“ odsekla jsem netrpělivě.

„Ty znáš koneckonců osud lépe než já,“ prohlásila. A tím mi vlastně i odpověděla. Prostě se to tak stalo.

„Půjdu si promluvit s Arem,“ zamumlala jsem a Demetri mě propustil. A ačkoliv jeho ruce nespočívaly už dál na mých bocích, měla jsem pocit, jako kdyby tam stále byly. A zatoužila je tam cítit znovu.

„Vzpomeň si, co jsi mi slíbila,“ křikla za mnou ještě Linda.

Vím, co jsem slíbila. Vím to.

A vůbec se mi do toho nechce.

…

„Počkej ještě dva dny, Valentino,“ řekl Aro.

„Proč? Linda může odletět hned, slíbil jste to,“ zamračila jsem se na něj.

„Dva dny – jen pro jistotu, má milá. Aby ses ujistila, že jí nehrozí žádné nebezpečí. Nikdo z nás neví, co se může stát…“

V těch slovech něco bylo, ale já to nedokázala rozšifrovat. „Dobře,“ souhlasila jsem.

„Za dva dny ale odletíš i ty. Buď mu zvládneš vysvětlit svoji situaci, nebo zasáhneme my,“ pokračoval. Vypadal spokojeně, možná se těšil, až vytáhne paty z hradu a půjde konat spravedlnost.

„Jak si přejete,“ zatnula jsem zuby do rtů.

„Můžeš jít,“ pokynul ke dveřím.

…

Když jsem za dva dny procházela hradem, kroky mě neomylně vedly k Demetriho ložnici. Zaťukala jsem na jeho dveře a v krku se mi udělal obrovský knedlík. Byla jsem nervózní, bála jsem se… a ani jsem nevěděla, co mu budu říkat.

„Pojď dál,“ vyzval mě.

„Já… přišla jsem si promluvit,“ začala jsem.

„Věděl jsem, že k tomu dojde,“ prohlásil.

Stáli jsme asi metr od sebe. Napětí rostlo. A já věděla, že musím začít. Akorát jsem nevěděla kde.

„Určitě víš, co se stalo,“ zamumlala jsem.

„Linda byla tak hodná, že mě s tím seznámila,“ přikývl.

„Proč jsi mi lhal?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem to dokázala zadržet.

„Linda musela žít v ústraní, neměl jsem šanci ti to říct!“ bránil se.

Mávla jsem nad tím rukou. „Tohle nemyslím!“

Zatvářil se zmateně. „Tak co myslíš?“

„Mluvím o krvi. O zabíjení,“ sypala jsem ze sebe slova a tón mého hlasu se přiostřoval.

„To nebylo důležité,“ odsekl.

„Nebylo?“ opáčila jsem.

„Ne,“ odpověděl důrazně.

„Jak jsi mohl…?“ vypálila jsem na něj jednu jedinou otázku. Věděl, že nemá šanci se z toho vykroutit. Na to neexistovala odpověď.

„Pochop mě,“ žádal, „nemůžu se vzpírat rozkazům!“

„Nemůžeš?“ zasyčela jsem. Byla jsem svědkem, že to dokázal… Odmítl odejít, když mě přivedl z kobky.

„Val, pochop to,“ prosil.

„Nemůžu to chápat,“ zavrčela jsem, „žila jsem ve lži. Mohl jsi mi to milionkrát vyvrátit a tys to neudělal!“

„To je pravda,“ souhlasil neochotně.

„Dneska v noci odjíždím zpátky,“ zašeptala jsem.

„Zpátky k němu?“ zabodl do mě svůj pohled. Nikdy jsme spolu o tom nemluvili, protože jsem se toho bála. Ale teď jsem byla rozzlobená. A hádali jsme se.

„Ano i ne,“ pokrčila jsem rameny.

„Miluješ ho?“ zašeptal do tmy.

„Na to ti nemusím odpovídat,“ trhla jsem vzpurně hlavou.

„Ale mohla bys…“ požádal mě.

„Já už tady nemusím nic,“ odsekla jsem. „Někdy mám pocit, že tě neznám.“

„Taky přijímáš jeho rozkazy, nevracela by ses,“ pokrčil rameny. Samozřejmě, že mluvil o Arovi. Ale já to nechtěla přiznat.

„K němu bych se vrátila vždycky – on mi na rozdíl od tebe nelhal!“ rozkřikla jsem se.

„Nejste si souzeni,“ řekl pevným hlasem do tmy.

„O tom rozhoduju já!“ křikla jsem na něj.

Podíval se po mně. „Vážně?“

A pak, než jsem stačila odpovědět, mě držel v náruči a jeho rty se tiskly k mým. Zlostně se jich zmocňoval, silou mě držel u sebe, možná ze strachu, že bych se mu mohla vysmeknout.

Ale v tu chvíli by mě to ani nenapadlo.

Když poznal, že to nemám v úmyslu, polibky nabraly trochu něhy. „Miluju tě,“ zašeptal.

„Je mi to tak líto,“ odpověděla jsem tiše.

„Já budu čekat,“ řekl jednoduše.

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová romance 42 - Já budu čekat: