Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová romance 43 - Sbohem

06.03.2011 (08:00) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1859×

43. Sbohem

„Už musíš jít, Lin,“ nabádala jsem ji. Letadlo mělo odlétat každou chvíli a ona naprosto nepochopitelně zdržovala.

Krátce mě objala. „Já vím, proboha,“ zakoulela pobaveně očima. A pak zvážněla. „Budeš mi hrozně chybět. Slib mi, že se stavíš,“ domáhala se.

„Slibuju,“ kývla jsem.

Usmála se na mě a pak se rozloučila s Demetrim, který nás doprovázel. Odcházela skoro pozadu, jak nám pořád mávala, a já se musela pousmát.

Dívala jsem se za ní ještě dlouho potom, co mi zmizela z očí. Byla jsem za ni šťastná, splnila jsem její přání a ona se vracela domů. Jako člověk.

Z přemýšlení mě vytrhl dotyk Demetriho ruky. Zvedla jsem k němu oči. „Budeš muset taky jít,“ oznámil mi a kývl směrem k odletové tabuli.

„Já vím,“ povzdechla jsem si. Od polibků před dvěma dny mezi námi bylo podivné napětí, mrazilo mě z jeho doteků, jeho pohledy způsobovaly třes uvnitř mého těla. Ale bylo mnohem snazší odolat sítím, když jsem měla ocelové lano, které mě drželo na tisíce mil daleko.

„Za týden se uvidíme,“ snažil se mluvit vesele, ale v jeho hlase jsem jasně rozpoznala nevoli. Pak si mě přitáhl do náruče a zabořil tvář do mých vlasů. „Tak hrozně žárlím, miláčku,“ mumlal zoufale, „chci se s tím srovnat, ale nejde to. Zpropadeně moc se snažím.“

„Promiň,“ šeptla jsem nešťastně. Jeho bolest, moje bolest. Ale já se nedokázala rozhodnout… Proč?

„Slíbil jsem, že ti budu přítelem. Jen jsem netušil, že to bude těžší, než se původně zdálo. Kde jsme udělali chybu?“ ptal se spíš sám sebe.

„Nevím.“

„Nemiloval jsem tě, mohli jsme být přáteli, mohli jsme být milenci. To všechno a ničím víc. Ale někde se to změnilo. A já nevím kde.“

„Možná na to jednou přijdeme,“ řekla jsem tiše.

„Možná,“ souhlasil.

„Měla bych jít,“ prohlásila jsem razantněji a trochu se od něj odtáhla.

Zadíval se mi do očí. „Řekni mi to,“ žadonil.

„Já…“ nadechla jsem se.

„Cestující pravidelné linky 1746 z Říma do Philadelphie…“ začalo se ozývat hlášení.

„Musím jít,“ vyhrkla jsem a vytrhla se mu.

Nenechal se odbýt. Popadl moji ruku a donutil mě, abych se ještě naposledy otočila. A pak, tak rychle, jak to dokáže jen upír, mě políbil. „Vzpomeň si na to,“ zašeptal a v tu ránu byl pryč.

…

Šla jsem normálním lidským krokem po silnici k La Push, vlci na hlídce mě už dávno zkontrolovali, dokonce jsem měla pocit, že mě rádi vidí. Ale… určitě to byl jen pocit.

Bylo pozdě večer, měsíc se ani neukázal a bylo zamračeno. Stejně jako byla zamračená moje tvář. Tiskla jsem rty do úzké čárky a nutila se do pomalého, metodického přemýšlení.

Až teď jsem pochopila, proč mi Aro nechal týden na rozmyšlenou a čas na to, abych se s Jacobem rozešla. Protože věděl, že to nedokážu. A on bude moci zabít mě i vlkodlaky. A o to mu šlo celou dobu. Musela jsem vymyslet něco, co by ho vyvedlo z míry. Najít jakýkoliv trumf. Smutně jsem potřásla hlavou. A to byl právě ten problém – nemohla jsem přijít na nic.

„Tino!“ ozval se výkřik.

Zvedla jsem oči a ústa se mi roztáhla do širokého úsměvu. Rozeběhla jsem se k němu a za chvíli mě Jacob držel ve své horké náruči a točil se mnou dokola. „Jakeu,“ zamumlala jsem nezřetelně.

V jeho přítomnosti se zdálo všechno naprosto nepodstatné. Důležitý byl jen on - a já cítila, jak mi příjemné teplo prostupuje tělem, doprovázené pocitem štěstí a lásky, že by se mi podlomila kolena, kdyby mě nedržel.

„Vrátila ses, pane Bože, jsi zpátky,“ sypal ze sebe radostná slova. „Tak dlouho! Přes měsíc jsem o tobě nevěděl vůbec nic, lásko. Hrozně jsem se o tebe bál.“

„Říkala jsem ti, že mě potrestají,“ odpověděla jsem tlumeně.

„Co ti provedli?“ zeptal se podrážděně.

„Zavřeli mě do kobky, vyprávěla jsem ti o Chealsee, pamatuješ? Já tam byla měsíc.“

„To je mi líto,“ zašeptal.

+++

Sledovala jsem Jacobovu spící tvář. Usmíval se. Celý týden jsem měla možnost se na něj dívat, když spal. A neznala jsem krásnější pohled. Vydržela jsem sedět hodiny bez pohnutí, téměř bez nádechu vedle něj – a dospěla k jednoduchému rozhodnutí. Zůstanu s ním. Ať se stane cokoliv. Milovala jsem ho a pouto mezi námi bylo příliš silné, než abych ho mohla jen tak přetrhnout.

Měla bych se radovat, že jsem konečně věděla, co chci. Ale nešlo to. Pořád tu byl Demetri. Ten mi ze všeho nejvíc dělal ty největší starosti. Byla jsem do něj zamilovaná a nenašla jsem odvahu, abych mu to řekla. Nevěděla jsem, jak bez něj dokážu žít. Nedovedla jsem si to představit.

Postavila jsem se na nohy a opatrně, abych nezpůsobila žádný hluk, jsem se vykradla z pokoje a z domu. Běžela jsem do Seattlu. Aro tam někde čekal s celou svojí gardou. Dnes měla padnout poslední slova. Jasná a rozhodná, že se vrátím do Itálie. Ale já už věděla, že odmítnu.

…

„Val?“

„Felixi,“ kývla jsem na pozdrav a neusmála se. Neměla jsem proč.

„Nezlob se na mě,“ požádal mě.

„Dobře,“ souhlasila jsem, „promiň."

„Tak pojď,“ pobídl mě a já ho beze slova následovala. Vedl mě ještě několika temnými uličkami ke starému patrovému domu. Když jsme stáli na prahu, zamračila jsem se. Moje vybroušené smysly mi napovídaly, že jsou v domě dvě bijící srdce. Jedno bylo rychlejší než to druhé. Ne o moc. Chtěla jsem se na to Felixe zeptat, ale on jen zvedl ruku a zarazil příval mých otázek.

„Potom,“ oznámil mi stručně a pak mě vybídl, abych vstoupila jako první. Pokynul mi, abych vešla do mírně osvětleného obývacího pokoje.

Aro, Caius a Jane seděli ve velkých křeslech. Demetri, Renata a Alec s ostatními různě postávali. Dvě srdce se ozývala za zavřenými dveřmi do vedlejšího pokoje. Neměla jsem ani čas pořádně zaregistrovat vůni jejich krve, když Aro promluvil.

Šlehla jsem po něm pohledem.

„Valentino,“ oslovil mě a usmál se, „vracíš se dnes večer s námi?“

„Ne,“ zazněl můj nesouhlas jasně do tichého pokoje.

Ucítila jsem na sobě všechny pohledy. Jeden z nich však zabolel. Opanovala jsem se a nijak jsem nezareagovala.

Arův obličej potemněl zlostí. „Měli jsme dohodu.“

„Já vím. A já od ní ustupuji,“ odpověděla jsem.

Ale Aro už kroutil hlavou. „Mám obavu, že to nemůžeš, má nejdražší,“ prohlásil.

Jane sebou při tom oslovení cukla a loupla po mně očima, přátelsky to rozhodně nevypadalo.

„Jsem si jistá, že mám na výběr,“ odsekla jsem.

„A já ti říkám znovu, nemáš.“ Pak luskl prsty a dveře se otevřely. Afton vešel do pokoje a za paži držel…

„To ne!“ vydralo se mi panicky ze rtů.

„Říkal jsem ti, že nemáš na výběr,“ zasmál se Aro.

Znovu jsem střelila pohledem k Aftonovi. Linda se na mě smutně usmívala, byla nešťastná. To bylo to první srdce, které jsem slyšela. To druhé, rychleji bijící, měl v hrudi Jimmy. Hlavičku měl schovanou v sestřiných vlasech, držel se jí pevně kolem krku a byl vyděšený.

„Jimmy, Lin,“ vyhrkla jsem zničeně.

Bráška překvapeně vykouknul ze své skrýše a krátce se na mě podíval. „Tino!“ vykřikl, když mě poznal a okamžitě ke mně velitelsky ukázal ručičkou. Jeho strach nahradila čirá radost z toho, že mě vidí.

Ale Linda stála a jen zakroutila hlavou. „Proč ne?“ zeptal se Jimmy.

„Jednoduše, můj malý příteli,“ odpověděl místo Lin Aro a Jimmy se zase přikrčil. Bál se ho. A já se mu ani nedivila.

„Chápu to dobře,“ odtušila jsem nespokojeně. „Jsem v pasti, rozhodnutí jste udělali dávno předtím, než bych to mohla zvrátit,“ posteskla jsem si, když jsem se snažila najít nějakou cestu ven s pomocí linií Osudu.

„Správně,“ řekl Caius a věnoval mi úsměv. Byl vlezlý, ironický a já zatoužila utrhnout mu hlavu.

„Souhlasím,“ zamumlala jsem, „pustíte je oba, když se vrátím. S jedinou podmínkou. Jimmymu vymažu paměť.“

„Jak si přeješ,“ pronesl vesele Aro. „Zítra se uvidíme. A víš, že nemáš na vybranou.“

Přikývla jsem a přešla k Lindě a ona mi podala brášku. „Jimmy,“ zašeptala jsem, „mám tě ráda.“

„Já tebe taky,“ zamumlal mi do krku.

Vůbec mi nevadilo, že mám žízeň a jeho krev tak voní. Nepřipadal mi jako jídlo, musela jsem se usmát nad tou myšlenkou.

Stáli jsme tam dlouho, držela jsem ho v náruči a bylo mi líto, že se musel do tohohle všeho zaplést. Nenáviděla jsem za to Ara, toužila jsem se pomstít. A věděla, že jednou se mi to určitě podaří.

Políbila jsem Jimmyho do vlásků a podala ho zpátky Lindě. „Uvidíme se zítra,“ rozloučila jsem se.

Linda mi věnovala ustaraný pohled. Rozuměla mi. A pak téměř neznatelně kývla.

Bylo načase se vrátit zpátky do La Push.

+++

Bylo skoro poledne, seděli jsme s Jakem na zápraží, měl položenou hlavu v mém klíně a já ho hladila po vlasech, když se z lesa ozvalo vytí. A z kopce dolů běžel Seth Clearwater a křičel. „Jsou tady!“

Jacob se překvapeně posadil. „Cože?“

„Pijav-“ zasekl se uprostřed slova a s rozpaky se na mě podíval, „promiň, Val.“

„To nic,“ mávla jsem rukou, „povídej, co se děje?“

„Upíři. Spoustu upírů. Na hranicích,“ chrlil ze sebe.

Jacob se okamžitě postavil na nohy a natáhl ke mně ruku. „Jdeme pěšky, běž, Sethe,“ vyzval ho.

Všichni tři jsme se rozeběhli do lesa, kde se Seth po pár krocích přeměnil a rozeběhl se napřed.

Měl pravdu.

Volturiovi s gardou stáli na hranicích vlčího území, seskupení do bojové formace. Čekali.

„Co tu chcete?“ zeptal se Jacob.

Okolo nás se začali stavět vlci. Sam si stoupl hned vedle, aby na všechno dohlédl.

„Přišli jsme si pro to, co je naše,“ odpověděl Aro bezbarvým hlasem.

„Co je vaše?“ opáčil Jacob pobaveně.

„Valentino, okamžitě se vrať,“ rozkázal Aro.

Pustila jsem Jacobovu ruku. Překvapeně se na mě podíval. „Tino?“ vydechl přiškrceně.

Bez jediného slova jsem popošla kousek od něj. Ale měla jsem pocit, jako kdyby mi něco bránilo jít dál. Opustit ho. Musela jsem váhat dlouho.

Aro už byl netrpělivý. „Je to jen na tobě,“ řekl, dávajíc mi tak šanci. Jistě, šanci.

Naoko.

Abych se rozhodla, protože věděl, jak to dopadne. Že ať mě tady drží cokoliv, pojedu zpátky do Itálie. Že zachráním Jimmymu s Lindou život.

Jacob se za mými zády prudce nadechl, aby něco řekl.

„Nedáváš mi na vybranou,“ zamručela jsem naštvaně k Arovi.

„Ale ano, dávám,“ ušklíbl se.

Moc dobře věděl, jak silné to pouto mezi mnou a Jacobem je. „Slib mi to,“ šeptla jsem, „a pokud lžeš…“

Věděl, oč jsem ho žádala. „Slibuji,“ pronesl do ticha.

Mluvil pravdu, to se nedalo popřít. Krátce jsem se nadechla, ovládla jsem svůj výraz, dala jsem si záležet, aby se v mých očí objevilo jen tvrdé světlo – žádná emoce. Otočila jsem se.

„Sbohem, Jakeu,“ zadívala jsem se na něj. V jeho pohledu se mihla zloba, pak bolest. „Nehodíme se k sobě, moje místo je jinde,“ mluvila jsem dál.

Nevěřil mi. Bylo to na něm poznat. Věděl, že lžu. Všichni to věděli.

„On to ví, Aro,“ procedila jsem mezi zuby.

„Já nebudu čekat věčně,“ odpověděl mi.

„To vím,“ odsekla jsem mu. „Jak jsem řekla, Jacobe, odcházím.“

„Neodcházíš,“ prohlásil překvapivě pevným hlasem, „my dva jsme si souzeni. Nikdo to nemůže změnit. Víš, že tu musíš zůstat.“

„Nu, někdo to změnit může,“ pohrdlivě jsem se pousmála, ačkoliv mě takové jednání bolelo. Díky jeho předposlední větě jsem si uvědomila jednu věc. Já jsem ta, co drží osudy v rukou. Ta, která rozhoduje za životy ostatních. A moje rychle uvažující mysl našla řešení. Alespoň to mě utěšilo, Jacob se trápit nebude.

S úsměvem zakroutil hlavou. „Tohle nedokážeš. Potřebuješ mě, stejně jako já potřebuju tebe. Otisk, zapomínáš?“

Naklonila jsem hlavu ke straně. „Nezapomínáš na něco ty?“

Renata za mnou pochopila a trhaně se nadechla. Jacob byl jen o vteřinu pomalejší. „A co tvoje svědomí, Tino?“

„Jednoduché. Vracím se,“ pokrčila jsem rameny.

Jeho rty se semkly do úzké čárky. „Máš na vybranou, chápeš?“

„Někdy o svém osudu nerozhodujeme, Jacobe. Nemůžeme zůstat spolu,“ chladně jsem odříkávala každé slovo.

Ucítila jsem na svém rameni Demetriho dlaň. „Odcházíme,“ řekl tiše.

Jacobovy oči se přimhouřily. Nemusela jsem se otáčet, abych viděla, že Demetri sleduje vlkodlaka stejným způsobem.

„Miluješ ho?“ zeptal se Jake.

„Řekla jsem ti to, když jsme se potkali.“

Pokýval hlavou. „To je pravda. A přece jenom…“ nechal vyznít větu do prázdna.

„A přece jenom?“ zopakovala jsem a moje pravé obočí vykouzlilo pochybovačný oblouček.

„Se mnou můžeš být člověk, ne zrůda,“ opáčil. Věděl, že mi vadí upíří podstata, ale bez krve jsem nedokázala žít. Stálo mě to velké sebeovládání na něj nezačít křičet. Ale než jsem stihla promluvit, někdo mě předběhl.

„Jde o to, jak se na věc podíváš, pse,“ vložil se do hovoru Demetri. Mluvil naprosto klidně, vyrovnaně.

„Krvežíznivec mi bude kázat?“ ušklíbl se Jacob.

„Kdepak,“ pousmál se Demetri.

„Jak se to říká?“ pronesl řečnicky Jacob a zabodl svůj pohled do Demetriho, „kážeš vodu, piješ víno?“

„Trochu přenesená metafora, zablešenče,“ zavrčel.

„Vezmeme to jednodušeji, Tino, poslouchej, prosím,“ vybídl mě, „on sám mi říká, abych se tě vzdal. A sám si tě chce nechat. Jak šlechetné. Zdá se mi to, nebo jsou upíři vždycky tak majetničtí?“

„Má na to právo,“ zavrčela jsem.

Jacob se po mně rychle podíval. Nečekal, že promluvím. „A já ho nemám?“ zeptal se tiše.

„Právě jsi ho ztratil,“ odsekla jsem.

Zakroutil hlavou. „Nemůžeš jen tak vymazat otisk, Tino.“

Místo abych odpověděla, jsem se začala soustředit. Mezi námi se objevila bílá linie se slabým fialovým nádechem. Upřela jsem na ni svoje oči a ona se v tu chvíli zřítila k zemi, pak od ní vyšlehly dvě linie – rudá a modrá. Moje a jeho. Byly oddělené. V tu chvíli jsem přistoupila k Jacobovi a udeřila ho pěstí do spánku, skácel se v bezvědomí k zemi. A pak jsem nataženou rukou zastavila Setha, který se ke mně neuvěřitelnou rychlostí přiblížil. „Věř mi, Sethe, bude v pořádku. Je to kvůli paměti.“

Zaváhal. Stejně jako ostatní vlci. Nebyli si jistí, co se tady právě stalo, kdyby mě zabili, mohli tím Jacobovi způsobit bolest. Jen já věděla, že už nic takového nepřijde.

Otisk byl zrušený.

Bohužel by to mělo krátké trvání - kdyby mě znovu spatřil, všechno by se vrátilo do zajetých kolejí.

„Odcházíme,“ řekla jsem tiše.

Pláště se pohnuly. Demetri mi stiskl rameno a donutil mě udělat první krok... Za pár desítek minut jsme byli zpátky v Seattlu. Afton, trochu nabručený, že mu ušlo celé představení, po mně střelil pohledem. Linda seděla na zemi, vyčerpaně se opírala o zeď. Jimmy spal.

Vymazat jeho dětskou paměť netrvalo ani dvacet vteřin. Začínala jsem v tom mít praxi. Za Renatina a Caiova doprovodu jsem Lindu dovedla na kraj ulice. Objala jsem ji a ona mi věnovala smutný úsměv. „Sbohem, Tino,“ zašeptala.

„Sbohem, Lin,“ kousla jsem se do rtu, „mám tě ráda.“

„Já tebe taky,“ zamumlala a po tvářích jí začaly stékat slzy.

„Běž,“ vybídla jsem ji. A ona přikývla a vklopýtala do sluncem zalité hlavní ulice.

„Sbohem,“ zopakovala jsem rozloučení, které zaniklo v hluku, který dělala projíždějící auta.

„Vracíme se,“ řekla tiše Renata.

Caius byl alespoň natolik taktní, že se tvářil nezúčastněně. Překvapilo mě to a trochu vyděsilo. Nevěděla jsem, co mám čekat. Nebo si možná uvědomil, že jednou by se mohl chovat slušně…

„Ano, vracíme,“ kývla jsem.

Připadala jsem si, jako kdybych umřela. Jacob si možná nebude nic pamatovat, nic z toho, co by pro něj otiskl znamenal. Budu tam jen já, obyčejná láska, která přichází a odchází. Neuvědomila jsem si, že moje pocity budou pořád ty samé. Že já se před nimi nikam neschovám.

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová romance 43 - Sbohem: