Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová romance 44 - Didyme

13.03.2011 (14:30) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1972×

44. Didyme

„Val?“ ozval se jeho hlas za mými zády.

Už několik hodin jsem seděla v královských zahradách, schovaná před zraky lidí, netečně zírající do prázdna. Nemohla jsem se pohnout, promluvit, otočit se… cokoliv.

„Miláčku, vrať se zpátky,“ prosil mě šeptem.

Stiskla jsem rty k sobě, nezasloužila jsem si, aby mi tak říkal. A dost možná, že jsem to právě teď chtěla slyšet z jiných úst.

„Nemůžeš tu prosedět zase celý den,“ přemlouval mě.

Pokrčila jsem rameny. Od našeho návratu do Volterry jsem tu sedávala opravdu každý den. V noci jsem hledala útěchu u Renaty a ona mi vyhověla. Poslouchala dokola moje vzlyky, moje trápení – nikdy nedala ani mrknutím najevo, že ji to obtěžuje.

Demetrimu jsem se vyhýbala. Nedokázala jsem s ním mluvit, nedokázala jsem se ho dotknout. Podívat se mu do očí a hodit všechno za hlavu.

Bylo rozhodnuto. Tak proč se tomu bránit?

Ale uvnitř mě se to trhalo na kusy. Ta bolest, která mi téměř zabraňovala dýchat, dusila… a nezáleželo na tom, že jsem byla nesmrtelná. Vůbec na tom nezáleželo.

„Rozumím tomu,“ odpověděl si Demetri sám. „Když mě budeš potřebovat, vždycky tady budu, Val.“

Konečně jsem se přiměla otočit. Tvářil se odhodlaně a svá slova myslel vážně. Pocítila jsem k němu příval vděku. „Děkuju,“ pípla jsem.

Krátce se usmál a kývl. A pak zmizel.

+++

„Přál jste si se mnou mluvit, pane?“ zeptala jsem se Marca, ačkoliv pro mě poslal a bylo to tím pádem jasné.

„Ano, má milá,“ mile se usmál a pokynul mi, abych se posadila.

„Pane?“

„Napadlo mě, že bych ti mohl zařídit vlastní ložnici,“ začal.

„Možná by to nebylo na škodu,“ odtušila jsem smutně.

Položil mi ruku na rameno. „Je mi to moc líto.“

„To nevadí,“ pousmála jsem se.

„Víš…“

„Ne, počkejte, mohu něco říct, než začnete?“ přerušila jsem ho.

„Ano?“ optal se zdvořile.

„Chtěla bych se vám omluvit, můj pane,“ zašeptala jsem.

„Za co?“ nechápal a začal se mračit, jak usilovně přemýšlel.

„Bojím se, že nedokážu vaši paní vrátit zpátky k životu. Potřebovali bychom její tělo. A to shořelo,“ zamumlala jsem.

Marcova tvář se ale po vyslechnutí té špatné zprávy rozsvítila úsměvem. „To nebude problém,“ prohlásil radostně a pokynul mi, abych vstala a následovala ho.

Procházeli jsme chodbami hradu, scházeli a vycházeli mnoho schodišť, míjeli spoustu pokojů, až jsme došli ke dveřím do podzemí.

Okamžitě se mě zmocnila hrůza. Tam někde dole byla kobka, temná, vlhká… Hrdlo se mi sevřelo a nohy se automaticky zastavily a odmítaly jít dál. Vzpomínky na ten měsíc, co jsem tam strávila, byly příliš čerstvé, příliš bolestivé.

Marcus mě povzbudivě vzal za ruku a krátce ji stiskl. „Neboj se, Valentino,“ chlácholil mě.

„Jak si přejete, pane,“ prodralo se mi přes zaťaté zuby.

Nikým nepozorováni jsme začali scházet dolů. Stisk jeho dlaně mi dodával důvěru; věděla jsem, že by mě nikdy nevystavil nebezpečí. Cítila jsem k němu úctu a náhlou vlnu silné sympatie. Tušila jsem, že jsem pro něj něco jako dcera, kterou nikdy nemohl mít – a já k němu vzhlížela. Proto mě mrzelo a popudilo, že jsem mu nedokázala pomoci vrátit to jediné, co miloval.

Úzkou, tmavou uličkou jsme došli na konec chodby. Byla slepá, nikam nevedla. Chtěla jsem něco namítnout, ale on se usmál a dotkl se kamene, který připomínal cihlu. Ta se se zarachocením posunula dozadu a nějakým mechanismem, který jsem nemohla nikdy pochopit, se celá stěna dala do pohybu.

Před námi se otevřela místnost. Veprostřed byl kamenný kvádr, ve výšce našeho pasu, a odkudsi z výšin na něj dopadaly paprsky jarního slunce.

A na tom studeném kusu kamene ležela dívka.

Světlo se od ní odráželo, házelo diamantové odlesky všude kolem. Zalapala jsem po dechu, protože byla krásná… a protože jsem mrtvého upíra v životě neviděla.

„To je vaše…“ začala jsem šeptem a nemohla dokončit větu.

„Ano, to je Didyme,“ souhlasil Marcus, pustil moji ruku. Nevnímala jsem, co dělá, ale kamenné dveře – které odtud vypadaly jako opravdické dveře – se za námi zavřely.

Přistoupila jsem blíž k dívce, která pro Marca znamenala víc než život. Zamračila jsem se a vůbec se mi to nelíbilo.

Hlava byla oddělená od těla, bezděčně jsem při tom pohledu ucukla dozadu. Marcova dlaň mi konejšivě sevřela rameno.

„Myslela jsem, že upíří se dokáží dát znovu dohromady,“ vyslovila jsem své myšlenky nahlas.

Marcus smutně potřásl hlavou. „Ne vždycky. Jak by vlkodlaci dokázali zabít upíry? Oheň sebou mít vždycky nemusí a přeci jsou to naši nepřátelé.“

„Regenerace je tedy omezená,“ povzdechla jsem si, „základy biologie.“

Usmál se na mě. „Ano, to mi došlo taky.“

„Jak jste ji dokázal zachránit?“ zeptala jsem se.

„Chtěli jsme spolu utéct a ona nepřišla ve smluvenou hodinu. Věděl jsem, že se něco děje. S jejím tělem se pálili další upíři. Santiago nedával pozor a Felix ho raději zabavil a donutil sám sebe, aby na mě ani nepomyslel – zachránil mi tím život. A myslel si, že zachrání život i mé ženě.“

„Což se nestalo,“ řekla jsem nešťastně.

„Bohužel,“ odtušil, „všechny části jejího těla se mi podařilo dát dohromady díky jedu. Až na jednu.“

Při jeho posledních slovech jsem se podívala na tvář ležící dívky. Byla klidná, smířená s tím, co se zřejmě kdysi dávno stalo. Tmavé havraní vlasy, tolik podobné těm, které měl její starší bratr, jí lemovaly nádherný obličej.

Měla na sobě krásné šaty, podle mého hrubého odhadu to bylo už několik staletí, co se Aro rozhodl ji sprovodit ze světa. Byla upravená a z dálky vypadala, jako kdyby spala. Marcus se o ni zřejmě nadále staral a trávil s ní svůj volný čas.

„Býváte tu často?“

„Ano i ne,“ odpověděl, „někdy tu strávím hodiny, někdy se sem ani nepodívám. Prozradil bych se a to nechci.“

„Co uděláte, jestli se mi to povede? Nemůžeme ji tady nechat,“ namítla jsem.

„Vyvedu ji odsud. Její bratr se bude muset smířit s tím, že je naživu. A pochybuji, že se ji pokusí znovu zabít.“

„Myslíte?“ zauvažovala jsem. „On není z těch, kteří by měli v sobě zrovna soucit.“

„Ale koneckonců je to jeho sestra,“ pousmál se.

„Asi máte pravdu,“ souhlasila jsem.

„Valentino, rád bych ti něco řekl,“ přinutil mě, abych se na něj otočila.

„Ano, pane?“ zeptala jsem se.

„Za prvé, přestaň mi říkat pane,“ pobídl mě s úsměvem. „Vím, že tu budeš muset zůstat… a myslel jsem si, že bys mohla dostat trochu výhodnější postavení.“

Zamračila jsem se, protože jsem nechápala, kam tím míří. „Postavení, můj pane?“

Káravě se na mě podíval. „Valentino.“

„Omlouvám se,“ usmála jsem se, „síla zvyku.“

„Víš, že jsi pro mě něco jako dcera. A byl bych velmi poctěn, kdybys přijala moji nabídku. Stala by ses členkou královské rodiny, Didyme bude jistě souhlasit. A jako naše dcera bys měla jistou úctu. A moji bratři by tě museli přijmout, nemohli by na tebe… je to pro tvoje dobro, má milá. Věř mi, prosím.“

„Pane, velmi si cením vaší nabídky,“ pečlivě jsem volila slova a záměrně použila i oslovení, „ale nemyslím si, že by to byl dobrý nápad. Velmi si vás vážím, obdivuji vás… ale…“

„Ale?“ změnil námitku v otázku.

Pravdou bylo, že nebyl jediný racionální důvod odmítnout. Jako jeho dcera bych měla jistou moc, Aro s Caiem by na mě ztratili svůj vliv, nepodléhala bych přísným zákonům a pravidlům gardy. Měla bych svou svobodu. A milující rodinu, jak jsem si uvědomila záhy. Pouta mezi námi dávno překročila obvyklé sympatie, byl pro mě někým, na koho jsem se mohla spolehnout – připomínal mi Adama, mého otčíma. Pouto mezi mnou a vládcem Volterry se stalo opravdu něčím, co připomínalo vztah dcery a otce.

A přece… tím, že bych ho při všech příležitostech mohla oslovovat „otče“, tím, že by mi mrtvá žena před námi mohla být matkou – vystavila bych je nebezpečí.

Volteře mohli vládnout jen dva vládci. I jeden, kdyby na to přišlo. A pokud by se Arovi nezamlouvala rodina, která se právě teď tvořila, bylo by snadné dát příkazy svým pochopům. Afton by jistě milerád viděl, jak hořím na hranici. Společně s Marcem a Didyme.

„… ale vystavila bych vás nebezpečí, můj pane. Není tu bezpečno. Ne v tuhle dobu, v tenhle čas. Možná za pár staletí, možná za tisíciletí až se poměry v upířím světě změní. Teď ale ne. Dovolte mi, abych vás mohla nadále oslovovat a uctívat jako svého pána a až se rozhodnu přijmout vaši nabídku, velmi ráda si o tom s vámi pohovořím a budu vás nazývat otcem.“

Marcus se na mě usmál, nezamrzelo ho, že jsem jeho nabídku odmítla. A pokud ano, nedal to nijak zvlášť najevo. Věděl stejně dobře jako já, že ten den může jednou přijít.

„Nevadí, Valentino,“ pronesl vesele.

„Klidně mi říkejte Tino, můj pane,“ nabídla jsem mu. A až potom si uvědomila, co jsem řekla. Odkdy jsem chtěla, aby mi takhle někdo říkal? Tady v Itálii?

„Velmi rád, Tino,“ oslovil mě a bylo mu vidět na výrazu tváře, že se mu to líbí. A já překvapeně zjistila, že ani mně to už nevadí. Možná to byl první krok k tomu, abych dokázala po tom všem najít sebe samu.

„Chtěla jsem se vás na něco zeptat. Když jste se pokoušel hlavu vaší paní připevnit k tělu, vydržela tam chvíli, nebo se ji vůbec nepodařilo…“ hledala jsem vhodná slova. „… přilepit,“ vypadlo ze mě nakonec.

Marcus se krátce zasmál a mně taky zacukaly koutky. Opravdu jsem nemohla přijít na nic jiného? Ne, nemohla, odpověděla jsem si ihned.

„Vůbec,“ zakroutil hlavou.

„Zkusím to sama,“ nabídla jsem se mu. Odstoupil dost daleko ode mě, abych měla místo, a téměř nedýchal, aby mě snad nevyrušil.

Učila jsem se, kdysi dávno v těch šťastných dobách výcviku, připevňovat odtržené kusy těla zpátky – bezděčně jsem pomyslela na Felixovu paži, která byla to první, co jsem zachránila, a na jeho široký úsměv, když viděl mě, jak se tvářím. Byla jsem ráda, že moje tělo vždycky drželo pohromadě a nikdy jsem to nemusela zkoušet na sobě.

V puse se mi začal tvoři jed. Opatrně jsem vzala ženinu hlavu do dlaní a po krajích se začal postupně tvořit lehounký a téměř průsvitný povlak mého jedu. Pak jsem velmi jemně přitiskla odtrženou část těla ke zbytku. Rána se zacelila a okamžitě se mi nabídla její linie Života. Stával se z toho instinkt. Nemusela jsem se soustředit, přivolávat ji, nic… linie si ke mně začaly nacházet cestu samy. Měla jsem radost, že se můj talent vyvíjel a zlepšoval.

Přestala jsem se zabývat ostatními vjemy a dívala se na linii. Byla popelavě šedá. Mrtvá. A končila uzlem, nepokračovala dál, nic z toho se nedělo…

Trochu jsem zpanikařila, nevěděla jsem co dělat. Ale můj talent to věděl za mě. Spatřila jsem svoji linii, počtvrté ve svém životě. Otisk, lidskost, zrušení otisku a teď tohle.

Drobné, tenoučké rudé linie se začaly vlnit směrem k popelavě šedé, přidávaly jí barvu. Nejdřív růžověla, pak červenala, až nabrala sytou krvavou rudou, jakou mají upíři. Poslední uzel se začal zmenšovat. Nezmizel úplně, ale linie od něj pokračovala… Stoupala výš a výš, ztrácela se do neznáma.

A já cítila, jak mně samotné docházejí síly. Ženina linie se naposledy zavlnila, viděla jsem, jak se zatřepetaly její řasy - a v tu chvíli mě obstoupila temnota a já tušila, že ztrácím vědomí.

Tak, ještě než se pustím do svých osobních výlevů, mám pro Vás něco z biologie. Strávila jsem nad tím spousty hodin, pořád si přehrávala víc verzí - až jsem se rozhodla.

Vím, že Stephenie psala, že je upír prostě "nerozbitný", Riley taky novorozeným slepoval snad všechno. =D Ale mně to prostě přišlo příliš nadnesené a biologicky naprosto nemožné. Takže jsem se dala do studia. =) Lidská regenerace se tady použít nedá, to je příliš jasné - regeneruje se nám kůže, když se zraníme atp. Ale noha nám už nedoroste. Za to u obojživelníků, například, ztracená končetina znovu naroste, stejně tak třeba u ještěrek - kterým může dorůstat ocásek. =) Nebo jsem si vzpomněla na totálně primitivního živočicha, nezmara hnědého - tomu můžete, nadneseně, urvat půlku těla a on znovu doroste. Ale kdyby nějakým způsobem přišel o větší část těla, nebo o hlavu (jestli se to u něj dá použít =D), prostě má smůlu a nic mu nedoroste, už se nezregeneruje. Tak jsem si vzala něco z biologie a něco od Steph, uznejte, že to dává trochu větší smysl. Všechny části těla je možné dát znovu dohromady, koneckonců upíří jed je mocná zbraň i lepidlo, až na hlavu. Centrum myšlení se prostě neobnoví, a pokud by se některým upírům, jako naší Val, povedlo dát hlavu zpátky k tělu - bez jejího talentu by se upír už znovu nadechnout nemohl.

Fů, doufám, že jste pochopili moji verzi, že to není příliš zmatené. Kdyby ještě byly nějaké otázky, na shrnutí, icq nebo mailu jsem Vám plně k dispozici. =)

A na samotný konec jsem Vám chtěla poděkovat za komentáře, moc mě potěšily. =) Vím, že díl přibývá jen jednou týdně, ale ve škole je toho teď prostě moc a já se tomu musím věnovat. Ale za to doufám, že alespoň oceníte jeden kvalitní díl než deset dalších o ničem. =) Ještě jednou děkuji.

F.

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová romance 44 - Didyme: