Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová romance 47 - Třetí plameny

24.03.2011 (09:15) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1738×

47. Třetí plameny

Když jsem začala procitat ze spánku, cítila jsem, jak mě bolí celé tělo. Ale dalo se na to zvyknout.

Po vlasech mě hladila Demetriho ruka. Zaslechla jsem otevírání dveří. „Je vzhůru?“ ptal se čísi hlas.

„Ještě ne,“ odpověděl Demetri.

„To je dobře,“ zamumlal příchozí. Nedokázala jsem ho zařadit, možná jsem byla ještě daleko ve světě snů. Dveře se zase zavřely.

„Demetri?“ zašeptala jsem.

Leknul se a trhl sebou. „Ty už nespíš?“

„Právě jsem se probudila,“ odtušila jsem a přetočila se na druhý bok, abych na něj viděla. „Proč se tváříš, jako by… ti uletěly včely?“ poznamenala jsem.

„Moc vtipné,“ zabrblal. „Nejradši ze všeho bych ho šel zabít. Ale přesvědčili mě, že ty mě potřebuješ víc.“

„To je pravda,“ souhlasila jsem a pousmála se.

„Budeš něco snídat?“ zeptal se.

„Proč ne,“ potřásla jsem hlavou, „žaludek mám v pořádku.“ Pomalu jsem se na posteli posadila a zvědavě se zadívala na svoje ruce. Byly pokryté modrofialovými modřinami. „Modrá mi nesluší,“ prohlásila jsem.

Na Demetriho tváři se objevil úsměv. „To nechápu,“ zašklebil se, „Aro tě málem zabil a ty řešíš, jestli ti modrá sluší?!“

„Jak jsem řekla, nesluší,“ opravila jsem ho.

„Asi tě nikdy nepochopím,“ uzavřel naši debatu.

„A možná právě to na mně miluješ,“ opáčila jsem s radostí a odhrnula přikrývku.

„A nejen to,“ nadhodil vesele a vstal. „Dojdu ti udělat snídani.“

„Děkuju,“ usmála jsem se na něj. Sklonil se ke mně a krátce mě políbil na rty, než odešel.

Taky jsem vstala, abych si došla do koupelny a převlékla se do čistých věcí. Stála jsem u okna a dívala se do sluncem zalité krajiny. Mokré vlasy mi kapaly na tričko, ale mně to vůbec nevadilo.

Když se vrátil, otočila jsem se a usmála se na něj. Na podnosu mi nesl slíbenou snídani. Hrnek s kávou a sladké pečivo. S díky jsem si šálek vzala do dlaní a usrkla voňavého nápoje.

„Až budeš chtít, někdo by s tebou chtěl mluvit,“ začal.

Zapátrala jsem v paměti. Ten hlas z rána mi byl povědomý. „Jane?“ došlo mi skoro okamžitě.

„Ráda by ti řekla promiň.“

„Proč se mi chce omlouvat?“ nechápala jsem.

„Alec jí vysvětlil spoustu věcí,“ mlžil, „teď je na naší straně.“

„Jako spoustu dalších, že?“

Pokrčil rameny. „Věděla jsi, že se to stane, když ti Aro ublíží.“

Souhlasně jsem kývla. „To je pravda.“

„Proč?“ vydechl nechápavě. „Proč jsi to udělala?“

„Protože je budeme potřebovat,“ řekla jsem nakonec.

Rozhodil rukama. „My? K čemu?“

„Když jsi včera v poledne odešel, měla jsem spoustu času na přemýšlení. A přehrávala jsem si pořád dokola to, co jsi mi říkal o proroctví. A došlo mi to.“

Zamračil se na mě. „A co ti došlo?“ prohodil trochu jízlivě.

Trpělivě jsem se na něj podívala. „Demetri, ten člověk, co třikrát prošel plameny, neexistuje.“

„Ale vždyť -“ začal namítat.

„Jsem to já,“ skočila jsem mu do řeči.

Okamžitě ztichl. „Ty?“ vypravil ze sebe po chvilce.

Usmála jsem se na něj. „Ano, já. Člověk, který prošel třikrát plameny – jak jednoduché. Tři přeměny. A kdo jiný by to dokázal? Kromě mě?“

„Kromě tebe,“ zopakoval bezbarvým hlasem.

„Musíš mě proměnit,“ pokračovala jsem.

„Ne,“ odpověděl rázně.

Samozřejmě jsem věděla, co za tím stojí. Nechtěl mi způsobovat bolest a viděl to jako tu nejposlednější možnost. Nechtěla jsem mu ubližovat, ale věděla jsem, že musím. „Chceš čekat, až začnu umírat?“ zeptala jsem se. „A víš, že to přijde. Musím si třikrát projít ohněm. Znovu přijde ten čas, kdy nebudeš mít na vybranou. Chceš to takhle?“

Chvíli bojoval sám se sebou. „Nechci,“ zašeptal nakonec.

Položila jsem hrnek na parapet okna a přišla k němu. Pohladila jsem ho po tváři a když jsem chtěla ruku stáhnout, přikryl ji svojí vlastní dlaní a nepustil mě. „Bude to tak lepší,“ přesvědčovala jsem ho.

„Asi máš pravdu,“ souhlasil neochotně.

„Jasně, že ji mám,“ vesele jsem opáčila.

„Miluju tě,“ šeptl a sklonil se, aby mě políbil.

Když se jeho rty dotkly mých, něco uvnitř mě samé se zlomilo. Chytila jsem se ho kolem krku a poprvé mu vyšla vstříc. V hlavě mi hučelo, nevnímala jsem nic jiného než jeho… a rozhodně jsem se k němu tiskla tak, že by to mohlo být nebezpečné. Měl žízeň. Ale prostě to nešlo.

Až rozesmátý hlas, který se ozval ode dveří, dokázal prostoupit tu clonu, která se kolem mě vytvořila. „Já se omlouvám,“ prohlásil Alec.

Pomalu jsme se od sebe odtrhli a já po Alecovi zlobně loupla očima, jen tak tak zadržel svůj výbuch smíchu.

„Ty si vážně umíš vybrat chvíli, Alecu,“ zavrčel na něj Demetri.

„Já za to nemůžu!“ bránil se můj přítel, ale nevypadal, že by ho to nějak zvlášť mrzelo. „To děláte vy, ne já!“

„Běž pryč,“ odháněla jsem ho.

„Ne, ne, ne,“ zubil se dál.

„Stejně přineseš zase nějakou špatnou zprávu, tak by bylo lepší, kdyby sis sebral svých pět švestek a nezapomeň zavřít dveře, až budeš odcházet,“ doporučil mu Demetri.

Alec se zamyslel. „Asi se mi zrovna nechce.“

„Tak co se stalo?“ vybídla jsem ho.

„Vlastně nic, chtěl jsem se jen zeptat, jestli by si Demetri nešel zalovit,“ pokrčil rameny.

Rty se mi stáhly do úzké čárky. „A kvůli tomu si nás musel rušit?“

„Znáš mě,“ podotkl s úsměvem.

„Už jsem ti někdy řekla, jak tě nemám ráda?“ zamračila jsem se na něj.

„Nikam nepůjdu,“ navázal Demetri. „Chci být s Val.“

„Ale no tak, jestli ji budeš chtít proměnit, je lepší, když nebudeš mít žízeň,“ přemlouval ho.

„A ještě poslouchá za dveřmi,“ odfrkla jsem si naoko pohoršeně.

Zakřenil se. „Mě už nezměníš.“

„Všimla jsem si,“ zamumlala jsem. A pak jsem hlasitěji dodala: „Dáš nám ještě chvíli?“

„Jak si přejete, Vaše Veličenstvo,“ zašklebil se a konečně zmizel.

„Nikam nejdu,“ protestoval Demetri.

„Alec měl pravdu, bude to bezpečnější.“

Ale Demetri už kroutil hlavou. „Když jsem tě kousl poprvé, nebyl jsem na lovu skoro dva týdny.“

Musela jsem uznat, že má pravdu. „Promiň, brala jsem to podle sebe.“

„Neomlouvej se, blázínku,“ něžně se usmál.

„Někdy zapomínám, že pro tebe to je o tolik snazší,“ řekla jsem tiše, „nezažila jsem ani minutu bez toho, abych netoužila po lidské krvi.“

„Stačí, když budeš trpělivá,“ radil mi, „a nepřeměníš se na člověka, kdy se ti zachce.“

„Jako kdybych o tom sama rozhodovala,“ odtušila jsem podrážděně.

„Víš, že jsem to tak nemyslel.“

„Promiň,“ zopakovala jsem.

„Asi na ten lov přece jenom půjdu. Je lepší mít jistotu,“ zadíval se mi do očí.

+++

Sedla jsem si naproti Jane. Na její tváři byl úsměv, tak nezvyklý výraz, že jsem prostě musela být ostražitá.

Ale ona jen smutně potřásla hlavou, protože pochopila. „Nezlob se na mě, Val. Prosím.“

„Já se na tebe nezlobím,“ řekla jsem popravdě.

„Tak proč…?“

„Neměla jsi mě ráda,“ podotkla jsem.

Jane kývla. „A byla jsem hloupá.“

„Pořád nechápu, co tě přimělo k tomu, abys změnila svoje rozhodnutí,“ pousmála jsem se, aby si to nevyložila zle.

„Viděla ses?“ odpověděla otázkou.

Zašklebila jsem se. „Měla jsem tu čest. Ale Demetriho pohled ten problém ještě nafukuje.“

„Moc tě miluje, víš?“ zašeptala najednou. „Nikdy nikoho tak nemiloval. Tohle je vážně láska až do konce existence, Val.“

Něco mě zastavilo, abych ji nechala mluvit. Ale tušila jsem, kam její slova budou směřovat. A překvapivě zjistila, že už teď neskutečně žárlím. A ani za mák se mi to nelíbilo.

„Ty a Demetri?“ vyklouzlo mi najednou.

„Možná proto jsem tě neměla ráda, promiň,“ omlouvala se. „Najednou jsi přišla a měla jsi Arovu pozornost, byl okouzlený tvým talentem. A měla jsi Demetriho. Sice jsme se posledních pár desetiletí nenáviděli, ale… dřív tomu tak nebylo.“

„Dřív?“ vydechla jsem a snažila se, aby můj hlas nezněl tak přiškrceně.

„Nikdy mě nemohl milovat tak, jak miluje tebe. Ani mi to nikdy neřekl. My dva nikdy nebyli přátelé…“ nechala to vyznít do prázdna.

Dusila jsem v sobě tu obrovskou vlnu žárlivosti. Mohla jsem to přece tušit, byl na světě staletí, možná tisíciletí, dávno předtím… než jsem se narodila. A přece jsem se s tím nemohla vyrovnat. Musela jsem úplně zrudnout.

„Val, je mi to líto,“ mluvila naprosto nesmyslně.

„Nemá ti být co líto, bylo to strašně dávno, neomlouvej se, proboha,“ mumlala jsem zmateně.

„Všechno mě mrzí. Neměla jsem na tebe být tak zlá. Já ti jen záviděla. Myslela jsem, že mi chceš všechno vzít. Vážně jsem byla hloupá,“ obviňovala se. „Mluvila jsem o tom s Alecem. Všechno mi vysvětlil. Tedy on se snažil i předtím, ale já ho neposlouchala. A když jsem tě viděla v Demetriho náručí, co ti Aro udělal… už nebylo pochyb, na jakou stranu se mám přidat.“

Že domluvila, to jsem zaregistrovala až po nějaké chvilce. Ještě pořád jsem se totiž nechala sžírat tou protivnou žárlivostí. Jane. A co třeba někdo další? Heidi? Ta o něj vždycky stála… třeba, třeba mezi nimi bylo taky kdysi něco víc… A vůbec! Bože, vzpamatuj se, přikázala jsem si. Nadechla jsem se. „Takže budeš s námi? I kdyby… já nevím, i kdybychom museli Ara zabít?“

Neuhnula pod mým pohledem a v jejích očích jsem viděla pevné odhodlání, tolik typické pro její výraz. Ale tentokrát bylo přátelské. „Jak jsem řekla. Budu na vaší straně.“

„Díky, Jane, to vážně moc pomůže,“ usmála jsem se na ni.

„Odpustíš mi to někdy?“ zeptala se.

„Není co odpouštět,“ řekla jsem.

+++

„Děje se něco?“

„Ne, nic, proč?“ zalhala jsem pohotově.

„Něco tě zlobí,“ prohlásil jistě.

„S tím si nedělej starosti,“ odpověděla jsem.

Seděla jsem opřená o pelest postele a zírala do rudých očí, které jsem se naučila tak dobře znát. V jeho přítomnosti bylo o moc snazší nemyslet na všechny ty věci, co mi odpoledne říkala Jane. Žárlila jsem jak malá holka. Jenže jsem na ně nemohla ani zapomenout. Tak moc jsem si přála, aby byl jenom můj, že mě to vyděsilo.

Zase jsem si totiž vzpomněla na Jacoba. To já tady byla ta, která mu ublížila. Ne on. Rázně jsem zatřepala hlavou. „Tak už mě kousni, chci to mít za sebou,“ vyhrkla jsem.

„Velmi poetické,“ zašklebil se. A pak zvážněl. Přiblížil se ke mně a políbil mě. V tu chvíli jsem měla v hlavě vzduchoprázdno a zapomněla jsem i to, jak se jmenuju.

„Demetri,“ vydechla jsem.

Jeho rty přejely přes můj krk a já musela pevně stisknout víčka. Nikam nespěchal. A já to po něm už vůbec nechtěla. Třásla jsem se po celém těle a pak omámeně otevřela oči.

Klečel přede mnou a usmíval se. „Moc tě miluju, Val. Pamatuj si to, až budeš hořet,“ prosil mě.

„Taky tě miluju,“ zašeptala jsem odpověď.

Demetri se naposledy dotkl mých rtů a pak jsem ucítila palčivou bolest v krku. Věděla jsem, co se děje. Tohle bylo potřetí, co mé tělo začaly stravovat plameny. Plné upířího jedu, který si razil cestu do mého těla.

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová romance 47 - Třetí plameny: