Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová romance 7 - Linie osudu

19.09.2010 (12:15) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2604×

7. Linie osudu

Její tělo se otřásalo vzlyky bez slz. Demetri ji držel v náruči a konejšivě hladil po zádech.

„K čemu to je?“ zanaříkala.

„Za nic nemůžeš,“ šeptal.

„Mohla jsem ji zachránit. Takhle to být nemělo. Neměla zemřít.“

Demetri mlčel. Nemohl jí říct pravdu. Aro by ho zavraždil. A tak poslušně držel jazyk za zuby.

„Proč jsem neodolala?!“ zvedla k němu svoje ztrápené oči.

„Jsi novorozená. Nikdo z nás by nebyl schopný odolat tekoucí krvi…“

„Ale já měla,“ procedila naštvaně mezi zuby. „Jsem vrah.“

„Nejsi,“ zakroutil hlavou.

„Jsem,“ zašeptala do ticha jeho ložnice.

***

Připadalo mi, že hořím dlouho… Příliš dlouho. A oheň neustupoval. Jen se měnil. Jako kdyby věděl, co ještě nespálil.

Podařilo se mi trochu pootevřít oči a zahlédla jsem svého zachránce. Chtěla jsem ho znovu prosit, aby mě zabil. Ale oheň mě znovu potrestal. Vyšlehl k mému srdci a to se na pár setin sekundy zastavilo. Možná hrůzou. Možná bolestí.

Pak se rozeběhlo rychleji. Mnohem rychleji.

Stalo se něco neuvěřitelného. Oheň začal ustupovat. Ale i sílit. Moje srdce vědělo, že na něj oheň útočí. Snažilo se bít.

A pokaždé, když ohnivý plamen vyšlehl jeho směrem, bolest se nedala vydržet.

Křičela jsem, prosila ho, aby mi pomohl. Bylo to nesnesitelné.

Tohle byla ta nejhorší smrt, kterou jsem si mohla kdy představit.

A pak se to stalo. Srdce škobrtlo. Vynechalo úder. Za chvíli další dva. A potom přestalo bít úplně.

Oheň se usídlil v mém krku. Ale to se dalo snést, oproti bolesti posledních… tak několika let? Ta byla nekonečná.

Ale neměl by to být konec?

Otevřela jsem oči. Bylo to jiné. Ostré. Definované. Má takhle nějak vypadat nebe? Nebo peklo?

Jen co jsem pomyslela na to, abych se posadila, už jsem seděla.

V rohu temné místnosti stál někdo další. Zachytila jsem jeho sladkou vůni a žaludek mi udělal kotrmelec.

Ale jen co se můj zachránce přiblížil blíž ke mně a dlaní se dotkl té mojí, vystřelila jsem od něj pryč. Během setiny sekundy jsem byla na druhém konci místnosti.

Věděla jsem, co mě ovládá. Byla to touha. Příliš silná, než abych ji mohla ovládat... Alespoň jsem si to myslela. Dokázala jsem kontrolovat všechno, co se kolem mě dělo. I já teď byla silnější.

„Jsem mrtvá?“ zašeptala jsem, jak nejtišeji jsem dovedla.

„Ne,“ odpověděl a mně se při zvuku jeho hlasu roztřásly ruce.

„Co se stalo…“ mumlala jsem, aniž bych mu položila přímou otázku.

„Předevčírem jsem tě proměnil,“ lehce se usmál.

Zamračila jsem se a snažila si vzpomenout. Bylo to, jako kdyby všechny moje vzpomínky pokryl černý filtr. Ale začala jsem si vzpomínat. I chvíle, kdy jsem ještě byla člověk…

„Jsem pořád v Itálii?“ podívala jsem se na svého společníka. Můj hlas zněl zvláštně. Krásně. Melodicky.

„Ano,“ přikývl. Vstal a pomalu se přiblížil. Už jsem z něj neměla strach. Nebála jsem se, že by mi mohl ublížit.

„Ale co se to se mnou stalo?“ vyjekla jsem. Ucítila jsem jeho ruku na rameni. Nebyla nepříjemná. Byla konejšivá.

„Na novorozenou jsi příliš krotká,“ pousmál se.

„Spíš zmatená,“ ušklíbla jsem se.

„Jsi upírka,“ ozřejmil mi fakt, který mi po celou dobu unikal.

„A ty…“ nakousla jsem větu.

„Já taky,“ kývl, „před dvěma dny jsem tě stvořil.“

Mojí novou jasnou myslí projela vzpomínka na oheň. Cukla jsem sebou.

„Promiň,“ šeptnul.

„Ty tady máš takovou funkci?“

„Ne,“ odtušil.

„Ale proč…?“ nechápala jsem.

„Nechtěl jsem, aby to byl někdo jiný,“ sklopil hlavu.

„Děkuju,“ zamumlala jsem.

Podíval se na mě. „Bylo to hrozné?“ zeptal se.

„Proč jsi mě nezabil, když jsem tě o to prosila?“ odpověděla jsem otázkou.

„Nemysli si, že bylo jednoduché se na tebe dívat a vidět, jak tě to bolí,“ tvář se mu stáhla neskutečnou bolestí.

„Promiň,“ šeptla jsem. Bylo zvláštní, že jsem cítila, co mám udělat. Co mám říct. A chtěla jsem odtud pryč. Podívala jsem se mu do černých očí.

„Měli bychom jít,“ nabídl mi svou ruku.

„Kam?“ přijala jsem ji a touha v mém těle se rozeběhla do mého mrtvého srdce.

„K Arovi,“ odpověděl krátce.

„Fajn,“ odsekla jsem.

Zasmál se. „Jsem Demetri,“ představil se.

Usmála jsem se na něj.

…

Přišli jsme do té velké místnosti s malými okny. Při pohledu na tři trůny v popředí se mi chtělo utéct. Co nejdále odtud.

Ale nemohla jsem. Demetri mě pořád držel za ruku.

„Valentino, vítej mezi námi,“ ozval se Arův zvučný hlas.

Mlčela jsem. Ale Aro pokračoval: „Jsem si jistý, že tě Demetri brzy naučí chápat náš svět. Nikdo na tebe nespěchá…“

Opět jsem neřekla ani slovo. Aro kývnul na jednu upírku, která stála opodál.

„Chelsea umí ovládat vazby mezi ostatními,“ šeptnul mi Demetri do ucha.

„Co se bude dít?“ zeptala jsem se.

Ale nemusel mi odpovídat. Sledovala jsem téměř neviditelnou linii od té upírky ke mně a pak k Arovi. Pochopila jsem, že mě chce spoutat oddaností. Nemusela jsem nic udělat. Bylo to, jako kdybych v hlavě měla zmizík. Možná gumu. Neviditelnou vazbu jsem vygumovala dřív, než ji mohla Chelsea použít.

„Nejde to, pane,“ zafňukala nespokojeně.

Okolo mě se začaly tvořit lehce viditelné linie. Každý z upírů v místnosti měl jinou. Některé byly tenoučké, jiné silné. Měly i jiné barvy… a uzlíky, jak jsem si pozorně všímala.

Jediný provázek, který jsem nemohla najít, byl ten můj.

Nemusela jsem se na ty linie soustředit. Jak jsem řekla, byly téměř neviditelné a pokud jsem opravdu nechtěla, neobjevovaly se mi.

Aro se nadechl. „Nevadí,“ pousmál se na upírku.

„Nebudu vám říkat pane,“ zasyčela jsem. Cítila jsem Demetriho stisk. Tohle si tu určitě nikdo nedovolil.

Ten blonďatý muž na druhém trůně popuzeně vstal.

„Caie,“ snažil se ho mírnit Aro.

Ale nepovedlo se. „Jane!“ vykřikl jméno té malé blonďaté upírky.

Neviditelná vazba mezi mnou a Jane získala na barvě. Zabarvila se do ruda. Stačila setina vteřiny a linie zmizela. Jane zavřískla vysokým hlasem. „Nemůžu!“

„Výborně, Valentino,“ zašeptal Aro, „zajímalo by mě, jak to děláš.“

„Jak dělám co?“ nechápala jsem.

„Měníš naše rozhodnutí,“ odpověděl.

„Je to jednoduché, když mě chcete ohrozit,“ zavrčela jsem nespokojeně.

„A co kdybychom ti na oplátku pomohli, drahoušku?“ zářivě se Aro usmál.

Někdo se blížil. Slyšela jsem tlukot srdce a v mém krku se rozhořel oheň. Volnou rukou jsem ho sevřela a snažila se ulevit té palčivé bolesti.

Postranními dveřmi pak vešla dovnitř ta průvodkyně, kterou jsem znala a za ní vešel statný upír s lidskou dívkou.

Cítila jsem její krev. Její srdce. Ale viděla i její linii. Pochopila jsem, že uzlíky u lidí znamenaly něco jiného. Pomohlo mi to ovládnout se. Trochu.

Nebyla jsem to já, kdo její život ukončí. To jsem věděla.

„Drž mě,“ poprosila jsem Demetriho a on mi ruku pevněji stisknul.

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová romance 7 - Linie osudu: