Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová romance - Epilog

03.04.2011 (09:45) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3014×

Epilog

„Tino,“ promluvila na mě Linda a zatřásla se mnou.

„Hm?“ opáčila jsem nevzrušeně.

„Přestaň zírat do prázdna a podívej se na mě,“ poručila mi.

Poslechla jsem ji a zadívala se jí do očí. Uběhl měsíc od mého návratu domů. Byla polovina června, v Londýně bylo překvapivě teplo a sluníčko si dávalo záležet, aby vysušilo vlhkost, která se v ulicích hlavního města usadila po květnových deštích.

Můj život se pomalu vracel do zajetých kolejí, radovala jsem se z každé chvíle, kterou jsem strávila s mámou, Adamem a Jimmym. A taky s Lin, samozřejmě.

Naivně jsem si myslela, že se mi uleví, že zapomenu a budu taková, jaká jsem byla dřív. Ale něco chybělo. Marně jsem doufala, že mi chvíle o samotě pomůže, abych si ujasnila, co v životě chci. Koho chci. Ale nic nenasvědčovalo tomu, že bych si uměla vybrat.

„Jeď za ním,“ doporučila mi, „jeď a na nás se neohlížej. Nemůžeš bez něj být. Vidíme to všichni.“

„Ale za kým?“ zahuhlala jsem.

Moje starší sestra pokrčila rameny. „To je na tobě, Tino. Podívej, já se od září vracím na školu. A jsem si naprosto jistá, že by ses mohla vrátit taky. Ale tvoje místo je jinde. A ty to moc dobře víš.“

„Vím?“ ptala jsem se hloupě.

„Někde budeš mít schovanou správnou odpověď, jen na ni musíš přijít. A s tím ti pomoct nemůžu. Neznám Jacoba, nevím, jaký je. Ale znám Demetriho. A nechci ti radit, protože tohle je jen a jen tvoje rozhodnutí.“

Povzdechla jsem si. „Asi máš pravdu.“

„Asi?“ opakovala po mně nevěřícně. „Jistěže ji mám!“

„Promiň,“ zamumlala jsem.

„Vem Jimmyho ven a pořádně o tom přemýšlej,“ doporučila mi.

„Tak jo,“ souhlasila jsem a vyskočila z křesla.

+++

„Proč jsi smutná?“ zeptal se bratříček, jen co jsme došli do parku.

„Běž si hrát, Jimmy,“ pobídla jsem ho s úsměvem. „Mně bude zase brzy líp, uvidíš.“

Jimmy našpulil rtíky a vyčítavě se na mě podíval. „Ne,“ prohlásil jasně, „nejdřív mi řekneš, co ti je, a pak si půjdu hrát s Willem.“

Zadívala jsem se na hřiště, kde si malý Willy hrál, všiml si mě a zamával mi. Roztržitě jsem mu zamávání oplatila. „To je moc složité,“ snažila jsem se ho odbýt.

Ale můj skoro čtyřletý bratříček za tu dobu, co jsem tu nebyla, zmoudřel a hlavně se nenechal jen tak odehnat. Vylezl si na lavičku vedle mě a chytil mě za ruku. „No?“

„Jimmy, víš… jak by ses rozhodnul mezi tím, co je osudem dané, a tím, s čím osud nepočítal?“

„Co?“ nechápal.

Zašklebila jsem se na něj. „Já ti říkala, že to není nejlehčí.“

„Máma říká, že se máš rozhodnout tak, jak ti říká srdíčko,“ uzavřel naši debatu, sklouzl z lavičky, popadl lopatičku a bábovky a vyrazil za svým kamarádem na malé hřiště s pískem.

„A když nevím, co mi srdce říká?“ šeptla jsem rozzlobeně.

„Možná to ví,“ ozval se za mnou melodický hlas.

Prudce jsem vyskočila na nohy a otočila se. Ve stínu mezi stromy stál Alastair a usmíval se.

„Proboha,“ vydechla jsem překvapeně.

„Zdravím vás, má paní,“ krátce se uklonil.

„Co tu děláš?“ ptala jsem se.

„Slyšel jsem, že jste se vrátila do Londýna. Jen mi chvíli trvalo, než jsem pochopil, že už nejste jednou z nás. Je příjemné být zase doma, že?“ pousmál se a posadil se na lavičku a vybídl mě, abych udělala to samé.

„Docela ano,“ souhlasila jsem. „Ráda tě zase vidím.“

„Já vás také,“ znovu trhl hlavou v drobné úklonce. „Je pravda, co se povídá? Že Aro s Caiem byli svrženi?“

„Ano, to je pravda. Ale rozhodně to neznamená, že by na pravidla neměl kdo dávat pozor.“

„Také jsem slyšel, že má Marcus svou ženu zpátky?“

Neklidně jsem se ošila. „To jsi slyšel správně.“

„Nebojte se, má paní. Jsem vám vděčný, co se stalo. Nikdo z nás nečekal, že by se to mohlo změnit. To mi připomíná, mám vás pozdravovat od Carlislea a jeho rodiny.“

„Děkuju,“ usmála jsem se na něj, „až je znovu potkáš, vyřiď jim i mé pozdravy.“

„Bude mi potěšením. Co bude teď? Vrátíte se do Itálie, nebo tu zůstanete?“ zajímal se.

Pokrčila jsem rameny. „Nevím, ještě jsem se nerozhodla. Ale dost o mně, milý Alastaire. Jak se máš ty?“

„Mám se velmi dobře,“ zazubil se na mě, „díky vám jsem pochopil, že se dá žít i jinak.“

„Doufám, že to neznamená, že bys porušil slib, který jsi mi dal,“ přísně jsem se na něj podívala.

Vehementně zakroutil hlavou. „To v žádném případě!“

„Tino, kdo je to?“ houkl na mě přibíhající Jimmy.

„To je jeden můj kamarád,“ pousmála jsem se a střelila pohledem do černých Alastairových očí. „Alastaire, dovol, abych ti představila Jimmyho, mého bratra.“

Alastair k mému bratříčkovi natáhl ruku, Jim se jí hned chytil a radostně mu s ní potřásl. „Ahoj,“ zazubil se na něj.

„Moc mě těší,“ odpověděl důstojně Alastair.

„Sympaťák,“ ušklíbl se ten malý nezbeda směrem ke mně a pak si to rázoval zase zpátky ke svým kamarádům.

„Omluv ho,“ zamumlala jsem.

„Není proč. Děti jsou přímočařejší, vidí věci jasněji. To jen my dospělí máme sklon k tomu všechno do sebe zamotávat a potom nevíme, jak to zase správně vyřešit.“

„Bohužel máš pravdu,“ pousmála jsem se.

„Netrapte se, má paní,“ utěšoval mě, „všechno vyřešíte a vím jistě, že se rozhodnete správně.“

„Chtěla bych mít tvůj optimismus,“ ušklíbla jsem se.

„Vy ho máte. Jen jste teď někde trochu jinde,“ pokrčil rameny.

Slunce postoupilo a začalo svými paprsky ozařovat konec lavičky. Alastair se zvedl. „Měl bys jít,“ řekla jsem celkem zbytečně.

„Třeba se někdy znovu potkáme,“ usmál se a znovu se uklonil. Úsměv jsem mu opětovala a než jsem se nadála, byl pryč.

Přemýšlela jsem o jeho slovech, o tom, co mi říkal o dětech a co mi řekl Jimmy. A vzpomínala jsem.

Když jsem byla malá a nemohla se rozhodnout, házela jsem si malou penny. Hlava, orel. Jedno, druhé. A vždycky jsem se tím řídila. Náhoda, osud? Kdo ví?

Zašmátrala jsem v kapse a vytáhla půl libru. Přišlo mi to na chvíli hrozně bláznivé - že o tom, co bude, rozhodne hození mincí.

V duchu jsem si přiřadila tvář jednoho ke znaku a tvář druhého k podobizně britské královny. Hlava, orel. Jeden, druhý.

Mrštila jsem s půl librou do vzduchu, chytila jsem ji a připlácla si ji na paži. Chvíli jsem zírala na hlavu a pak mě něco přinutilo vzít minci a hodit ji znovu.

A když jsem měla oči přišpendlené k letícímu objektu, pochopila jsem, co jsem právě udělala. Půl libra s cinknutím dopadla na asfalt a odkutálela se do trávy.

Hodila jsem znovu, protože jsem chtěla změnit výsledek. Protože něco uvnitř mě dokopalo k tomu, abych to udělala. A proč? Protože chtělo dát šanci tomu, bez kterého nemůžu žít.

Zaplavila mě vlna obrovské radosti a celý ten pocit se mi rozléval do těla. Začala jsem se usmívat a všechny balvany na mém srdci se zaduněním spadly, ulevilo se mi.

Někde uvnitř byl ještě malý pocit zklamání, protože jsem vyřadila jednoho z nich. Věděla jsem, že svým způsobem toho druhého budu milovat vždycky. Ale dokážu bez něj žít. Za to bez…

„Tino!“ vyrušil mě z úvah plačtivý výkřik.

„Jimmy, co se ti stalo?“ vyhrkla jsem a okamžitě se k němu rozeběhla. Seděl na zemi, vzlykal a mnul si koleno.

„Spad jsem,“ oznámil mi.

„Ukaž,“ vyhrnula jsem mu nohavici a sykla, protože čerstvá krev se valila z povrchové odřeniny. Být upír, tak nevím, nevím, pomyslela jsem si okamžitě.

„Bolí to,“ stěžoval si.

„Vezmu tě domů, jo? Ošetříme to,“ povzbudivě jsem se na něj usmála a pocuchala jsem mu vlasy.

„Jo,“ souhlasil.

Když jsem Jimmyho donesla domů, okamžitě se ke mně přihnala Linda a společně jsme mu nohu vydezinfikovaly a obvázaly. Pak jsme mu daly svačinu a na hodinku jsme ho vyhnaly, aby si odpočinul a lehl si.

Linda se na mě zvědavě podívala. Znala mě příliš dobře, aby viděla, že jsem dospěla k nějakému rozhodnutí. Ale nezeptala se přímo a to mě trošku vykolejilo. „Jak?“ vypálila na mě.

Zahanbeně jsem sklopila hlavu. „Hodila jsem si půl librou.“

„Ty sis hodila obyčejnou mincí?“ vyjekla překvapeně.

„No jo,“ pokrčila jsem rameny. „Myslíš, že mi ještě dneska odpoledne poletí letadlo?“

„Adam tě hodí na letiště. Ale počkala bych, až se máma vrátí. Asi by neměla radost, kdybys jen tak zmizela.“

„Asi jo,“ kývla jsem hlavou. „Ještě se vrátím do parku,“ zamumlala jsem a vyrazila rychle ven, než by se mě stačila zeptat proč. Chtěla jsem najít tu půl libru, která rozhodla o mém osudu.

+++

Když jsem spěchala známou cestou mezi domy, srdce mi poskočilo. Hrdlo se mi stáhlo nervozitou a najednou jsem nevěděla, co mu mám říct. Přece jen to bylo dlouho, co jsme se viděli naposledy. Alespoň pro mě. On, jako nadpřirozená bytost to musel určitě brát jinak. Co když… co když tam s ním ale bude jiná?

Strachy jsem se zastavila. Co teď?

Ne, ne, určitě ne. Všechno bude tak, jak má být.

Někdo do mě vrazil. „Scusa!“ vyhrkl mladík a omluvně se usmál.

„Non ti preoccupare,“ opětovala jsem mu úsměv.

„Davvero?“ otázal se.

„Sí, grazie,“ přikývla jsem.

„Ciao,“ houkl a pospíchal dál.

Někdo by si na mém místě možná vybral jinak. I Osud to chtěl jinak. Ale v životě se stanou věci, které nikdo nečeká. Náhoda je mocný činitel a nemůžeme ho z rovnice nikdy vyloučit. A já se rozhodla jít vlastní cestou, najít si vlastní lásku – která není o nic méně osudová. Protože bez ní nemůžu žít.

Jacoba jsem milovala, byli jsme si souzeni. Ale jemu už nikdy neublížím, nepamatuje si mě a je to tak dobře. Já jsem doma tady. A odteď si budu svůj osud a život řídit sama, nic a nikdo mě nepřinutí, abych za sebe nechala rozhodovat jiné.

Vyšla jsem na náměstí a zamířila si to ke skleněným dveřím. Do těch jsem lehce strčila a vklouzla dovnitř.

Gianna za pultíkem ke mně zvedla oči. „Signora, omlouváme se, ale prohlídky pro dnešní den končí. Ale…“ zarazila se, protože mě poznala. „Slečno!“ vyhrkla.

„Pšš,“ položila jsem si prst na rty. „Je Demetri ve městě?“

„Ano, dnes večer se tu schází celá garda,“ ztišila hlas.

„Děkuji ti,“ usmála jsem se na ni a vyrazila známou chodbou.

Přemýšlela jsem, jestli mám normálně vejít dovnitř a najít si ho mezi ostatními. Ale tentokrát to všudypřítomný osud vyřešil za mě. Velké dveře se rozletěly a z nich vyšel Demetri. Zůstala jsem stát na konci chodby a skoro nedýchala. Srdce mě ale prozradilo a rozuteklo se ohromnou rychlostí.

Překvapeně se po mně podíval a pak, než jsem se znovu nadechla, mě svíral v náručí. „Proč ses vrátila?“ šeptal, ale radost v jeho hlase byla skoro hmatatelná.

„Abych ti řekla ano,“ vydechla jsem omámeně.

„Abys mi řekla ano?“ opakoval nevěřícně.

Přikývla jsem a usmála se na něj. „Miluju tě. A nemůžu bez tebe žít,“ přiznala jsem se.

Sklonil se k mým rtům a lehoučce mě políbil. V tu chvíli jsem měla pocit, že jsem sladší polibek nikdy nezažila. Nedočkavě jsem mu začala oplácet stejnou měrou.

Ale on mě příliš brzy zastavil. „No tak, miláčku, nebuď tak nedočkavá,“ usmíval se, „mám žízeň. Bude to muset počkat.“

Zašklebila jsem se na něj. „Vymlouváš se,“ obvinila jsem ho.

Vesele pokrčil rameny. „Možná.“ Propletl si se mnou prsty a díval se na mě šťastnýma očima. „Vážně tě moc miluju, Tino,“ řekl tiše.

A já ho pohladila po tváři. Osud se mýlil. To on je moje láska. Navždycky.

Scusa. - Promiň.

Non ti preoccupare. - Nedělej si starosti.

Davvero? - Opravdu?

Sí, grazie. - Ano, děkuju.

Ciao. - Ahoj.

Tak a je tu vážně konec. Ani nevíte, jak těžko mi je, protože s povídkou, kterou jsem vymýšlela řadu měsíců, už pokračovat nebudu. Chystám spoustu dalších, samozřejmě. =)

A chci se i trochu omluvit. =) Těm, kteří čekali, že skončí s Jacobem. Doufám, že jste si to i přes to užili, že se Vám povídka líbila a že to nebude mít záporný ohlas jen proto, že prostě vlkodlačí láska naplněná nebyla. =) Pokud by se Vám ale po Jakeovi děsně stýskalo - plánuju druhou řadu Slunce a tam ho bude víc než dost (teď naopak doufám, že jsem Vás potěšila =)).

A teď ke konci celé povídky - sama jsem neměla dlouho jasno, jestli s Demetrim skončí. Přemílala jsem si to pořád dokolečka, měla jsem svá pro a proti - ale nakonec: byla to láska, o kterou ti dva bojovali, i když jim nebyla souzená. Ti dva k sobě patřili, protože se do sebe zamilovali, i když vlastně vůbec neměli. A proto jsem jim dala šanci, podle mě si ji zasloužili. A v prvé řadě mi šlo vždycky o Valentinu. Ta byla pro mě tou nejdůležitější v celé povídce a pevně doufám, že to bylo znát. =)

Já už nevím, co mám říkat, sama mám krk strašně stažený a přichází na mě sentimentalita. =D Pokud byste měli otázky, sem s nimi. =) Odpovím je ráda - jen co se vrátím z Francie = 9.4. =)

A chtěla bych Vám ohromně poděkovat!

Bez Vás by to vůbec nešlo! Chci Vám říct, že jste ti nejlepší čtenáři, jaké si můžu přát. Miluju vaše komentáře, miluju, když vidím, jak prožíváte příběh, jak hádáte, co bude dál. Děkuju, děkuju, děkuju. Opravdu si toho všeho moc vážím.

Ale musím jmenovitě vyzdvihnout ty, kteří mě podporovali, dávali mi vědět, co v povídce je zaujalo i co se jim nelíbí. =)

EdBejka, Šmoulinka, NatyCullen, Jennush, ada1987, Jula, VeuBella, TwilightMishka, Natinka... a tak dále a tak dále. Je Vás hodně a byla bych tu donekonečna. =) Holky, moc Vám děkuju, hrozně moc. =) A doufám, že alespoň EdBejce, která od začátku fandila Demetrimu, jsem udělala radost. =) Katí, přizabít mě můžeš třeba na dalším srazu, jestli jsem na něco v povídce zapomněla. =D Ale doufám, že ne. =)

A ještě chci poděkovat Šmoulince, protože tu pro mě byla a poslouchala mě. Díky, zlatí. =)

Už končím, vážně! =D Všem Vám moc děkuju, doufám, že jsem Vás nezklamala a že jste si povídku přečetli s radostí - s takovou, s jakou jsem to psala. =) Budu ráda, když tu necháte alespoň smajlíkovou zmínku, jestli jste se dohrabali až sem, zajímalo by mě, kdo všechno to přežil. =D

Děkuju a mám Vás hrozně ráda! =*

PS: Jestli máte chuť se dojmout, pusťte si písničku, taky ona mě inspirovala k dnešnímu konci.

Anastacia ft. Eros Ramazzoti - I belong to you

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová romance - Epilog: