13.10.2013 (10:30) • Cullen01 • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1480×
Bolelo to. Bolelo to, jako bych měla v hlavě tisíce malých ostrých rozžhavených skleněných střípků, které bodaly jako rojící se včely. Pokusila jsem se otevřít oči. Nešlo to. Bylo to, jako by mi někdo slepil víčka k sobě a ještě je pro jistotu zatížil tunovým závažím. Zkusila jsem alespoň poslouchat. Napřed bylo ticho, ale pak se začaly vynořovat zvuky. Vzdálené pípání, můj dech… a ještě něco. Snad vzdálené hlasy? Soustředila jsem se na ty zvuky a po chvíli se začala vynořovat slova:
„Doktore Cull… je?"
„… pořádku, možná… mozku."
„… se pro…?"
„Ne… mož… slyší, možná to… týdnů."
„… přežije?… de zdravá?"
„Měl… Charlie… ztrátu pam…"
Charlie… to jméno ve mně vyvolalo vlnu emocí. Měla bych ho znát. Ale když jsem ho hledala v paměti, nenašla jsem nic. Vůbec nic, jen prázdnotu. Nevěděla jsem ani jak se jmenuju, kolik mi je… ani kdo jsem. To poznání mě zastihlo naprosto nepřipravenou. Náhle jsem se cítila naprosto nicotná, obklopená jen prázdnotou. Ty monotónní zvuky náhle rozřízl křik, hlasitý a intenzivní. Až když mi začal docházet dech, došlo mi, že je můj. Překvapeně jsem sebou cukla a přerušovaně se nadechla. Oči se mi samy otevřely, jako by se ta závaží vypařila. Oslnilo mě světlo.
„Bello," oslovil mě starostlivě nějáký blonďatý muž v bílém plášti. Doktor, došlo mi. Je to snad Charlie? Ne, to určitě ne. Ale jak to vím, že to není on? A jsem já opravdu Bella? Mluvil na mě? A jsem Anabella nebo Isabella? Tolik otázek…
„Je v pořádku? Bello, slyšíš mě?" Pátrala jsem očima po zdroji toho druhého hlasu. Chtěla jsem se zvednout, ale něco mě přidrželo na posteli. Neměla jsem sílu s tím bojovat. Podařilo se mi otočit hlavu a prohlédnout si ho. Měl hnědé kudrnaté vlasy a vrásky kolem očí. Je snad on Charlie? Tentokrát jsem opravdu netušila. Mohl to být on. Nikdo jiný tu nebyl. Když jeden z nich určitě nebyl Charlie a o druhém jsem to nevěděla, jestli by to mohl být on, tak to pravděpodobně byl on.
„Jak se cítíš?" zeptal se mě ten doktor.
„Já nevím… Kde to jsem? A kdo jste vy? A co tu dělám? A-" Položil mi prst na rty.
„Ty si to nepamatuješ?"
„Ne. Jenom strašnou bolest… a pak už nic."
„Ztráta paměti," řekl doktor tomu druhému (Charliemu?).
„Dá se s tím něco dělat?“ Jeho hlas zněl tak úzkostlivě, až se mi zatočila hlava.
„Uvidíme. Pravděpodobně si časem vzpomene sama." Otočil se na mě: „Teď odpočívej. Zítra ti o tobě všechno povíme, řekneme lidem, které jsi měla ráda, aby tě navštívili, možná si pak vzpomeneš. Dobře?" Přikývla jsem. Když odcházeli, ještě jsem si na něco vzpomněla.
„Počkejte! Řekněte mi alespoň, jak se jmenuju?"
„Isabella Maria Swanová, ale za nedlouho budeš Cullenová," řekl ten, který byl nejspíš Charlie. Když mi zmizeli z dohledu přemýšlela jsem, proč vyslovil Cullenová tak divně. Skoro opovržlivě. Jako by nechtěl, abych si toho Cullena vzala. Kdo je Cullen? Soustředila jsem se na své emoce, ale nic použitelného jsem nenašla. Možná je Cullenů víc…
Milovala jsem ho? Asi je zbytečné to zjišťovat, když se to brzo dozvím. Ale i tak. Měla bych vědět, na čem jsem. Jinak budu zítra jen hloupě zírat a přemýšlet, co říct. Milovala jsem vůbec někoho? Asi… nejspíš ano. Dejme tomu. Jak se jmenoval? Snad... začínalo to na J... nebo na E? J, J, J… Jared… Joe… Jacob… JACOB!!!
Jacob Cullen… to není ono. Jacob je správně, ale nejmenuje se Cullen. Možná, že Cullen začíná na E… Eric? Ne, to ne. Elvis… Earnest… Everet… Emmett… Emmetta jsem znala… myslím. Ale on to nebyl. No tak… co Edward. Edward… to by mohlo být ono. To je ono. Takže Jacob a Edward. Edward… Cullen? Cullen, to bude ono. Mám si brát Edwarda Cullena. Myslím, že ho miluju. Ano, určitě ho miluju. Alespoň, jestli se tomu pocitu říká láska.
A co ten Jacob… myslím, že Jacoba jsem taky milovala. Určitě jsem ho milovala. Ale kterého z nich miluju víc? Dřív jsem se pravděpodobně přikláněla k Edwardovi. Jinak bych si ho přece nevzala. Charlie to nechce. Charlie na mě působí trochu autoritativně… mohl by to být můj otec? Je to možné… Otec nebo něco podobného. Nechám Edwarda s Jacobem nedořešené, koho miluju víc zjistím, až je uvidím. Měla bych se věnovat tomu, kdo jsem já. Kolik mi je? Musí mi být minimálně osmnáct, když se budu vdávat. Něco mezi osmnácti a dvaadvaceti, víc ne. Celý život před sebou… Zajímavé je, že mi připadá nad slunce jasnější, že jsem žena. Vůbec by mě nenapadlo, že bych mohla být on. Až teď když všichni, o kterých jsem měla alespoň hrubé povědomí, byli muži, došlo mi, že to není automatické. Doktor říkal, že bych měla odpočívat… měla bych zkusit spát.
Ale když vám hlavou krouží otázky, je těžké usnout. Proč jsem předtím vlastně začala křičet? Vyděsila jsem se opravdu kvůli té prázdnotě? Nebylo to naopak kvůli jediné vzpomínce, kterou jsem měla… Teď jsem se k ní vracela. Omílala jsem ji znovu a znovu a pokaždé jsem viděla o malý kousek víc. Za půl hodiny se vzpomínka rozšířila asi o tři vteřiny. Viděla jsem jak se blíží nějaká šedá průhledná stěna… snad sklo auta? A pak už jenom ta bolest. Tak mě to vyčerpalo, že jsem z toho usnula.
« Předchozí díl Následující díl »
Autor: Cullen01 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Osvícení - 2. kapitola:
Představte si, že se probudíte a jediné místo, které znáte, je nemocniční pokoj. Že nevíte koho milujete, a že vás čeká nový začátek...
Sdílet
Podívej se prosím na text a zaměř se na dvojité mezery. Používej jen tři tečky, ne více. Až si to opravíš, zaškrtni "Článek je hotov."
Ahoj, 
Ahoj,
