Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Otče, zhřešila jsem! - 4. Kapitola

05.01.2010 (16:00) • Janulik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3121×

4. Kapitola - A je to venku!

Kdykoli nás nenávist strhne příliš, pak vždycky pod úroveň toho, koho nenávidíme.

Nenechala jsem se pobízet a s přátelským úsměvem jsem zamířila k němu a k jeho přátelům. Všichni byly už od pohledu snědší než já. Spíše se rovnali Jakovi. Jistě byli indiáni. Došla jsem až k nim a házela jsem úsměvy na všechny strany. Jake mi postupně představoval všechny jeho přátelé. Byli to jenom kluci. Ale to mi nevadilo. Vypadali jako jedna velká veselá kupa huberťáků a to mi vyhovovalo.

Usadila jsem se do jednoho z pohodlných křesel a zaposlouchala jsem se do jejich vášnivé debaty. Občas jsem se taky přidala do jedné z mnoha přátelských hádek. Většinou jsem stála proti Jakovi.  Tehdy jsme se hádali nejvíc. A udobřovali jsme se sladkým polibkem… Už po páté…

Zrovna jsem seděla Jakovi na klíně. Unaveně jsem se na něj tiskla a choulila jsem se v jeho náručí. Z posledních sil jsme se jemně hašteřili a mezi každým slovem jsme si věnovali polibek. Slov sice ubývalo, ale polibků nepřímo úměrně přibývalo…

Zrovna jsme se dlouze líbali, když jsem uviděla Edwarda jak vchází do místnosti po boku s velkým klukem kterého si moc dobře pamatoval můj nos a v těsném závěsu za nimi vcházel ten blonďák i s Alice která ho držela za ruku.

„Tak to bych se vsadil!" zasmál se Emmett a já zase začala vnímat. Vzpomněla jsem si na sázku, o níž mi Claire vyprávěla.

„Když už jsme u té sázky...“ řekla jsem jen tak jakoby mimochodem a všichni kolem stolu na mě stočili pohled.

„Slyšela jsem cosi o sázce, kterou někdo uzavřel před dvěma lety," s tím jsem přelétla pohledem po Edwardovi a jeho povedených bratříčcích. Emmett i Jasper se přiblble usmívali a zpozorovala jsem, jak Edward nasucho polkl.

„Emmette, neřekl bys nám tady všem, o jakou sázku šlo?" usmála jsem se a můj pohled upoutal Edward, který náhle promluvil

„Nemyslím-" začal, ale já ho utla, než stačil říct cokoli jiného.

„Ano, Edwarde, my všichni víme, že nemyslíš," řekla jsem a pohládla na Emmetta „Ale teď by jsme si rádi poslechli, o jakou sázku šlo, že?" usmála jsem se na Emmetta a ten se zazubil zpátky na mě.

„No, takže, když máma tenhle hotel otevřela, hádali jsme se o tohle apartmá... No a jelikož ho chtěli všichni, nakonec Alice přišla s nápadem - necháme tady Edwarda, ale pod jednou podmínkou. A to byla sázka…" podíval se na usmívajícího se Jaspera a ten pokračoval.

„No a v sázce bylo, že Edward přefikne každou pokojskou, která bude pečovat o jeho pokoj," podíval se zase zpátky na Emmetta a vystřídali se ve vyprávění.

„No a Edward měl taky podmínky. Pokojská musí bejt pod třicet a musí bejt krásná... Ale proč to vyprávím, vždyť to stejně všichni znají!" zarazil se po chvíli a pohlédnul na mě. Já se pohodlně usadila Jakovi na klínu, a druhou ruku, ve které jsem neměla skleničku s pitím, jsem si propletla prsty s jeho.

„Protože tyhle prázdniny se o pokoj starám já," řekla jsem klidně a všichni ztichli.

Podívala jsem se jim všem do obličeje a téměř ve všech jsem viděla totéž – strach, ale i pobavení a jakousi nedočkavost?

„Klid, žádný strachy, lidičky, s tímhle perverzním egoistou bych se nevyspala ani za diamantový spodní prádlo prošívaný zlatem!” zasmála jsem se a Rose se vedle Emmetta stáhla o pár čísel dolů.

„No, vlastně… Rose má takovou podprsenku,” řekl z　ničeho nic Emmett a strhl se smích. Pak se lidé okolo nás začali zase bavit a já mu rty naznačila jediné slovo: ,Děkuju!‘

Vyrazila jsme k tomu hromotlukovi a napřáhla jsem k němu ruku.

„Jsem Bella a mockrát ti děkuju.“ Řekla jsem a usmála jsem se na něj tím nejlepším úsměvem, jaký jsem v tu chvíli svedla. Emmett se nenechal dvakrát pobízet a po mé ruce div neskočil.

„Cullen. Emmett Cullen ma chér.“ Řekl koketně s přízvukem jako James Bond a políbil mě na hřbet ruky. Díky tomu schytl jednu za ucho jako kluk který snědl moc cukroví.

„Omlouvám se ti za něj. Vůbec si ho nevšímej. Já jsem jeho přítelkyně Rosalie Cullenová a říkám ti už podruhé. Nevšímej si ho. Já to tak taky dělám.“ Řekla mi a žertovně na mě mrkla. Já vybuchla v záchvat smíchu a Rose můj výlev doplnila smíchem, který zněl jako vánoční zvonečky. Emmett si nás nevraživě měřil a děla jako že je velice uražený, ale koutky plných rtů mu cukali v potlačovaném smíchu.

Společně jsme se na sebe s Rose podívali, kývly jsme a zavěsily jsme se do Emmetových mohutných paží. Odváděli jsme ho k jediné volné pohovce v místnosti. Svalili jsme se každá k jedné z opěrek a Emmett mezi nás. Přehodil si svoje paže okolo našich ramen a přitlačil si naše hlavy k té svojí.

„Holky já vás mám tak rád!“ zakřičel nám do ucha, až jsem nadskočila. Obě jsme se hned po tom rozřezaly.

„My tebe taky Emmette, neboj se…“ řekla jsem, ale něco mě zarazilo vprostřed věty.

„Takže ti nevadí, že ti přetáhnu tvojí holku, jo?!” zeptal se se smíchem Edward a jakmile si mě všiml, mrkl na mě. Já se jen sebejistě usmála a čekala, až mu za tu otázku Jake jednu uvalí, ale asi jsem se trochu zpletla v odhadu…

„Pro mě za mě… Se s ní vyspi klidně teď,” zasmál se Jake a poplácal Edwarda po ramenou.

„Dojdu si pro pití,” snažila jsem se nějak dostat z　pohovky, aniž by mě Emmett zase nestáhl dolů k　sobě a Rose. Po dvacátém třetím pokusu se mi to povedlo, konečně! Prošla jsem kolem naší sedačky a pomalu jsem se protáhla mezi dalším křeslem a lidmi postávajícími kolem, jenže kolem zápěstí se mi obtočila něčí ruka a stáhla mě zpět mezi Edwarda a Jacoba.

„No, tak to bychom měli, že…” řekl posměvačně Edward a upil ze svojí skleničky.

„Oh, jistě, ale tuhle hru může hrát víc, než jen jeden," usmála jsem se na něj sladce a vytrhla mu z　ruky nově nalitou skleničku. S　přeslazeným úsměvem jsem odešla zpět k Emmettovi a Rose.

„Dva, řekla bych… Já neotálím! A Mimochodem… na zdraví!” zasmála jsem se a pokynula Edwardovi skleničkou, ten po mně jen hodil nenávistným pohledem a já se zase zasmála. Možná tenhle večer nebude přeci jen tak hrozný, jak jsem si myslela…

Celý zbytek večera jsem se nehorázně bavila a lila jsem do sebe jednoho panáka za druhým. Rose a Emmett mě pozorovali, jako kdybych měla snad hlavu navíc a občas se mě pokoušeli i zastavit. Marně. Nakonec se mi nechtělo chodit pořád k baru tak jsem si vzala celou láhev nějakého pití. Po její polovině mi to bylo už stejně putna.

Probudilo mě až mírné chrápání. Snažila jsem se otevřít ztěžklá víčka a zděšeně jsem si uvědomila, že to já jsem chrápala jako nějakej senilní děda. Z koutku úst mi tekla slyna a v puse jsem měla nepříjemně a vyschlo a pachuť jak v polepšovně. K mému nepříjemnému zjištění mi hlava pulsovala, jako by se měla v příštím okamžiku rozskočit. V uších mi nepříjemně pištělo a tisíce malých permoníků se dobývalo ven z mé nevelké mozkovny, ze které vzešel ten geniální nápad se opít, jak zákon káže.

„Bože za co mě trestáš?!“ zadrmolila jsem a okamžitě jsem se chytla za spánky. Můj tichý ochraptělý hlas mi zněl jako ozvěna tisíce zvonů katedrál. Ale jak jsem se tak rychle zvedla do sedu, můj žaludek zaprotestoval a jeho obsah, se chtěl co nejdřív dostat ven.

Vstala jsme ještě rychleji a skoro jako maratonec jsem vběhla do koupelny a to přímá linka záchodová mísa. Vyvrátila jsem i to co jsem nechtěla už nikdy vidět. Snad po pěti minutách už to přestalo a já se znavené svezla na zem. Hlavu jsem si opřela o zeď obloženou kachličkami a zhluboka jsem dýchala. Po nekonečné době uklidňování mé trávící soustavy a přemlouvání žaludku aby v sobě udržel alespoň to, co tam zbylo, jsem se zvedla a vypláchla jsem si pusu. Pak jsem si ještě pořádně vyčistila kartáčkem zuby a použila jsem ústní vodu.

Horko těžko jsem se dopotácela k pootevřené skříni a vytáhla jsem jednu ze tří uniforem, které jsem vyfasovala. Navlékla jsem se do té hrůzy a po čtyřech jsem začala hledat boty. Nakonec byli položené vedle vchodových dveří do mého pokoje. Nečekaně. Ztěžka jsem si je obula a vešla jsem do koupelny. Učesala jsem si vlasy a korektorem jsem zamaskovala kruhy pod očima. V celku ucházejícím stavu jsem se vypotácela z pokoje. Neustále jsem se přidržovala madel na stěnách a modlila jsem se, aby se mi nepřetočil žaludek, když jsem prošla kolem hotelové kuchyně.

Přesně o půl deváté, společně se šéfovou jsem dorazila do velkého sálu. Svezla jsem se na pohovku hned u dveří a opřela jsem si hlavu o studenou sádrokartonovou stěnu. Tak na půl ucha jsem poslouchala, kdo přijede a kdo odjede. Kdo dostane práci navíc a kdo zase bude mí pro dnešek volno. Já nebyla ani mezi jednou z těch skupinek. Výjimečně jsem byla šťastná za to jak je Esme k nováčkům shovívavá.

Nějak jsem se i odpotácela do skladu a tam jsem si vzala jeden z vozíků. O něj jsem se i zbytek cesty opírala až k výtahu, ve kterém, díky bodu byly sedátka. Ztěžka jsem dosedla na jedno z nich a natáhla jsem po jednom z mnoha tlačítek od pater hotelu. Zmáčkla jsem knoflík od úplně posledního patra. Rozhodla jsem se, že to dneska vemu od konce. Když se mám poblejt tak ať mám důvod… a Edwardův pokoj je dost velkej důvod k nevolnosti.

Výtah se s cinknutím otevřel, ale já jsem se nemohla přimět k pohybu. Můj žaludek byla jako na vodě… a měla jsem ten stejný pocit, jako když jsem poprvé nasedla do letadla… Jako když sedíte dvě hodiny v kuse na kolotoči. Vůbec se mi tam nechtělo… Už jsem viděla ty hromady po včerejším večírku! Bůh ví, co se tam ještě po mém odchodu dělo! Zněchuceně jsem se při té představě otřásla a sažila se myslet na něco jiného, jenže všechny mé myšlenky se pořád dokola stáčely k party, až jsem si vzpomněla na tu zlomovou chvilku…

„Takže ti nevadí, že ti přetáhnu tvojí holku, jo?!” zeptal se se smíchem Edward a jakmile si mě všiml, mrkl na mě. Já se jen sebejistě usmála a čekala, až mu za tu otázku Jake jednu uvalí, ale asi jsem se trochu zpletla v odhadu…

„Pro mě za mě… Se s ní vyspi klidně teď,” zasmál se Jake a poplácal Edwarda po ramenou.

Vztekle jsem udeřila do stěny výtahu a ten se rozezvučel.

„Au!“ pípla jsem a chytila se za hlavu. Ta bolest byla příšerná!

Když se dveře zavřely a otevřely už nejmíň potřetí, posbírala jsem všechno svoji sílu a odvahu a zvedla jsem se na nejisté nohy.

Pomalu jsem dotlačila vozík až ke dveřím a ty jsem pomaloučku pootevřela.  Bylo tam ticho, možná až moc velké? Otevřela jsem je dokořán a nemohla věřit svým očím – bylo uklizeno!

Moje radost ale vzápětí vyprchala, vzpomněla jsem si na ten jeho trik s koupelnou a začala jsem pomalu procházet celé apartmá. Nikde nic a mně zbývaly poslední dveře do ložnice. Tam to musí být! Pomyslela jsem si. A ť už je to cokoli… Zhluboka jsem se nadechla, abych nemusela dýchat případný smrad a otevřela jsem dveře…

Ale nebylo to nutné... Všude bylo poklizeno jako na vánoce a ve vzduchu se vznášela příjemná vůně šeříku. Zaraženě jsem se rozhlížela kolem a nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Dokonce jsem se vrátila ke dveřím a zkontrolovala jsem číslo napsané na bílých dveřích. Ale bylo správné. Vešla jsem zpátky do pokoje a hledala jsem sebemenší náznak nějakého skrytého odpadu. Dokonce jsem si vzala mou povinnou výbavu: rukavice. Odkrývala jsem všechny možné i nemožné skrýše pomalu, jako kdyby tam měla být bomba. Ale nic. Ani jediný použitý kondom... připadala jsem si jak ve skryté kameře.

Pak jsem otevřela dveře do ložnice a tam se mi naskytl pohled... to se nedá skoro popsat..

Jacob tam ležel na Edvardově posteli na boku, polonahý, s hlavou ve vážně divné poloze. Z úst mu stékala slina na Edwardovu ruku. Tan ležel za ním, taktéž bez trička. Hlavu měl položenou vedle Jakovy a jeho druhá ruka spočívala kolem jeho pasu.

Jake se zavrtěl a tím skopl i poslední zbytek peřiny, jež jim zakrývala poslední zbytky těla a mně se tím poskytl pohled na zbytek jejich těl. Edwardova pravá noha byla kolem Jakových nohou a Jakova pravá noha byla v divné poloze pod Edwardem. No fuj!

Když jsem to spatřila, rychle jsem se chytila za pusu, aby nebyl slyšet ten smích, a v záchvatu smíchu jsem se celá klepala! No, bude potřeba chlapečky pěkně probudit! Pomyslela jsem si a zamířila jsem si to na chodbu k vozíku. Vytáhla jsem štětku do záchoda a posmutněla jsem.

„Škoda, že jsem ji nepoužila…“ proběhlo mi hlavou, ale to už jsem sahala po své druhé zbrani – sprej na plísně a nečistoty a jako poslední, zbraň největšího kalibru jednadvacátého století – mobil.

S vítězným úsměvem jsem se potichoučku vrátila do pokoje a začala je fotit z všech různých úhlů a pohledů. Stoupla jsem si dokonce na čelo postele, abych tuhle “líbeznou “ scenérii zachytila. Zrovna jsem ti chtěla vzít z Edwardovy strany, když se jeho víčka zachvěla a on otevřel oči. Bleskově jsem mobil schovala a zařvala, jemu a Jakovi přímo u ucha.

„Budíčék!“ slova jsem vyslovila nepříjemně vysokým tónem a ještě jsem je protahovala. Oba dva se leknutím – i když… z toho, jak do sebe byli zamotaní, nevím, jak – posadili a koukali zběsile kolem sebe, až zaregistrovali mě.

Přesladce jsem se na ně usmála a začala se svým, při cestě vymyšleným, při focení trénovaným monologem.

„Otevřela jsem dveře s tím, že tu uklidím, ale kde nic tu nic… Tak jsem se tak procházela bytem a hledala a hledala… No a pak jsem otevřela dveře! A představte si, zase – kde nic, tu nic! Jenže pak jsem uviděla postel! Byla na ní špína a kousíček od ní to už byla plíseň!“ zasmála jsem se, sklonila hlavu a pomalu jsem zpoza zad vytáhla sprej.

„Tak jsem si řekla, že když už tu mám uklízet, budu ji z tý postele muset nějak dostat…“ s ďábelským úsměvem na tváři jsem na ně vzhlédla a než stačili jakkoli zareagovat, začala jsem na ně stříkat sprejem, jak jen to šlo. Bylo mi úplně jedno, že zrovna porušuji kázeňskou morálku a pravidla určená pracovníkům, prostě jsem na ně ten sprej stříkala a za běhu ho po nich roztírala právě tou štětkou, dokud nedošel.

Odešla jsem zase na místo, kde jsem předtím stala a udělala smutný obličej.

„Ooops…“ vzdychla jsem a zatřásla s obalem spreje. „Asi už došel…“

Stála jsme tam pořád a doufala jsem že můj naoko provinilý výraz nějak nevymizela a nenahradil ho onen pocit zadostiučinění, který mi naplňoval duši... Jackob si mě měřil opravdu uraženým pohledem a já měla sto chutí mu za to jednu vrazit. On mi tady má co vyčítat? To tak!

Nafrněně se zvedl a zalezl do koupelny, odkud se za malý moment začal ozývat zvuk sprchy... Edward pořád ještě seděl v posteli a sledoval mě uhrančivým pohledem plným touhy...

„Bell-" začal na mě mluvit, ale já jsme ho ihned utla gestem ruky.

„Nech toho, Edwarde, máš smůlu! Jestli chceš vyhrožovat a běžet si za matinkou... budiž, mně je to jedno!" sykla jsem a on se zatvářil bolestně, uraženě. To jsem nečekala. Čekala jsem spíše nadávky a křik z jeho strany, ale nic podobného se nedělo.

„Chtěl jsem se jen omluvit," řekl a nesměle se na mě usmál. Snad nečekal, že mu to uvěřím?!

„Myslíš si, že teď, když budeš mít sladký řečičky, tak ti do tý postele nějakým zázrakem sama vlezu?! Smiř se s tím, Cullene, tenhle rok sázku prohraješ!" chvilku jsme tam na sebe jen tak koukali, propalovali se nenávistnými pohledy, ale pak se jeho ústa pootevřela a on chtěl něco říct, jenže do místnosti vplul Jake s ručníkem kolem pasu.

„S tebou si to ještě vyřídím, myslím, že nemáš dost!" poté jsem si to, s hlavou tak vysoko, jak jen to šlo, namířila ven z pokoje a jen co dveře klaply, se mi na tváři roztáhl vítězoslavný úsměv - já to dokázala! Zasmála jsem se v duchu a s vozíkem jsem opět vjela do výtahu, čekala mě ještě nějaká ta prácička...

3. Kapitola ≤≥ 5. Kapitola

Janulik NatynQa

Autor: Janulik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Otče, zhřešila jsem! - 4. Kapitola: