Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Otisk - štěstí nebo prokletí? 1. kapitola

27.07.2010 (10:45) • KattieCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 980×

„Jdeme nakupovat!" zvolala nadšeně teta a vyskočila z křesla, ve kterém odpočívala a hleděla do budoucnosti. Jo, super, řekla jsem si v duchu, ale protože tetu Alici mám strašně ráda, nahlas bych to nikdy neřekla.

„Fajn," řekla jsem rádoby nadšeným hlasem a smutně se usmála. Abych pravdu řekla - líp to nedokážu.

„Nessie," teta se na mě zkoumavě a ustaraně podívala. „Copak tě trápí?"

Takhle se mě Alice ptá třikrát denně. K jejím ustaraným pohledům se přidali ještě babička s dědou. Pokrčila jsem rameny. Babičku Esme to očividně uspokojilo a usmála se na mě, pak odešla do kuchyně poklidit (zbytečně). Carlisle se na mě pořád díval tím zkoumavým pohledem a mírně svraštěným obočím a teta ke mně přistoupila a políbila mě na čelo.

„Děvče, vidím v tobě velkou budoucnost. Škoda jen... Musíš být silná a zvládneš to. To, co ti přinese osud," řekla mi a podívala se mi šibalsky do očí.

„Nebo se snad jen netěšíš na nákupy?" dodala podezřívavě.

„Teto, víš, že nákupy miluju," chlácholila jsem ji oddaně. Teta se zasmála.

„Ty jsi moje neteř. Obleč si na sebe něco krásného a vyrazíme," usmála se na mě a vstala - zrovna když jsem jí chtěla začít vyprávět o mém trápení.

Skutečném trápení, které nijak nesouvisí s nákupy. Povzdechla jsem si, když jsem si uvědomila, že mě ještě pozoruje děda. Usmál se na mě a šel do pracovny. Takže jsem odešla do pokojíčku a přemýšlela, co si vezmu na sebe. Ale to nebyla hlavní věc, která mi vrtala hlavou.

Takže to zase nevyšlo. Málem jsem se odhodlala se tetě svěřit s mojí tíhou na srdci, ale jako obvykle jsem to ze sebe nevymáčkla dost rychle. Občas mi přijde, že v tomhle domě není nikdo rozvážně trpělivý, naslouchavý. Vlastně, naslouchat dokáže každý, ale jak dlouho? Přemýšlela jsem o tom, co teta vyprávěla. Vidí ve mně velkou budoucnost. Ale jakou? Copak mi to nemůže říct? Musím být silná... Takže něco tuší? Byla jsem hrozně zmatená tetinými slovy a žuchla do křesla.

Já mám mít velkou budoucnost? Bůhví, jestli se vůbec dožiju něčeho, co ve mně probudí nějaký silný pocit. Nedokážu být veselá. Nedokážu být pořádně vystrašená. Nedokážu se vůbec rozzuřit. Jediné na co se zmůžu je smutný úsměv, ve strachu mi ani pořádně netluče srdce, v rozzlobení dokážu jen odpovídat zlým tónem. Pocit, který ve mně převládá je smutek. Ne, že bych nějak moc chtěla potápět se v nekonečných depresích. Co mi vlastně chybí?

Dlouho mi tato otázka vrtá hlavou. Mám úžasnou, milující rodinu, dokonalé rodiče, vynikající známky, nejsem ošklivá a žiju věčně. Žádný z těchto faktů mi ale nepřináší nijaký dlouhodobý pocit štěstí. Protože jsem sama. Ano, je to směšné - celý den je plný dům mojí rodiny. Ale je to tak - připadám si nevýslovně sama. A taky velmi slabá. Chybí mi obrovská část duše, kus mojí existence a s tím i moje radost. Chybějící díl mojí duše se zdá být stejně nedosažitelný, jako vytoužená tvář mladíka se snědou pletí, veselýma a šibalskýma očima a s vlasy jako černé uhlí, která pluje denodenně v mých snech.

Nejsem si jistá, odkud ten obličej znám. Ale vím, že bez toho muže nemohu žít.

Vstala jsem a otevřela šatník (velmi narvaný všemožným oblečením - vděčím tetě Alici). Je čas nákupů.