Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Otisk vs. Opravdová láska 12. kapitola

27.01.2011 (21:45) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2319×

12. kapitola

Jakmile zazvonilo na přestávku, naházela jsem si učebnice do batohu a vydala se na další hodinu. Přímo u dveří se objevil Emmett. Když procházel, nenápadně do mě strčil. Z toho jsem už opravdu pěnila. Nejdřív ignorace a teď co jako? Nejhorší bylo, že jsem nevěděla, o co přesně mu šlo. Myslel na samé hlouposti a zbytečnosti, nic důležitého. Do háje! Má zřejmě dobrou praxi od Edwarda.

Při vzpomínce na Edwarda jsem zapřemýšlela, jestli mám jít po škole k němu domu, nebo to raději nemám riskovat.

U nástěnky, kde byly vyvěšeny všechny kroužky, kurzy, oznámení a celkově všechny školní akce, stála Esmé. Právě něco na nástěnku přišpendlila.

Šla jsem blíž.

„Zdravím, paní Cullenová,“ slušně jsem pozdravila. Mohla jsem ji oslovit i babi, ale na tolik jsem si nevěřila a ona byla tak mladá.

„Silver, ahoj.“ Usmála se a dál narovnávala plakátek. Zaměřila jsem se na něj a začetla se.

„Ples debutantek?“ zvolala jsem překvapeně.

„Ano, za naší doby byl takový ples snem každé dívky. Myslela jsem, že by bylo fajn děvčata aspoň trošku zkulturnit.“ Byla z toho nadšená, možná si ani neuvědomovala, že vypadá jako malá holčička, která je štěstím bez sebe, protože ji ostatní holčičky přijaly mezi sebe do party. Moje nadšení zas tak velké nebylo. Faktem bylo, že dnešní holky spíš zajímají diskotéky a muchlování s kluky, než se promenádovat před publikem v korzetových šatech. Mohla jsem se ale i mýlit.

„Co si o tom myslíš?“ vyzvídala. Doufala jsem, že se nezeptá.

„Hm. Myslím, že to bude změna.“ Snažila jsem se svou odpověď udržet na neutrální hladině. Nechtěla jsem ji zklamat, ale ani lhát.

Bude to nádhera! Těšila se v duchu.

„Přihlásíš se?“ Na místě jsem ztuhla a na sucho polkla.

„J - já? To asi není dobrý nápad. Teda…,“ nevěděla jsem, jak se z toho vymluvit. Můj souhlas si vynutila smutným výrazem, který nasadila při mém váhání.

Rychle jsem se rozloučila a podívala se na hodinky v mobilu. Po mrknutí na číslíčka jsem sprintovala do třídy na druhém konci budovy.

Zazvonilo. Byla jsem ještě na cestě. Když jsem se dostala k těm správným dveřím a sáhla po klice, srazila jsem se s bagrem. Kvůli tvrdému nárazu jsem spadla na zadek. Pocítila jsem okamžik deja vu.

„Co sakra… Aha. To jsi ty,“ zabručel a chytl se kliky. Zatarasila jsem mu cestu svým tělem. Takový tón jsem si nechtěla nechat líbit. „Co ještě chceš?“ Založil si ruce na hruď, vypadal jako bůh pomsty. Na oplátku jsem se taky zamračila. Zajímalo mě, kde se to v něm vzalo. Ano, provokatér byl excelentní, ale že by měl až takovou špatnou povahu? To přece nejde. Co se změnilo? Proč proti mně tak obrátil? Odmítala jsem si připustit, že to bylo jen kvůli hádce, kterou jsme mezi sebou měli. Vzpomněla jsem si na mamky slova, kdy ho bránila. Ví snad něco o jeho minulosti, stalo se mu něco zlého, dopustil se vůči němu někdo  nespravedlnosti?

„Ztratila jsi řeč?“ ztrácel trpělivost. Vadil mi jeho povýšený tón.

„N - ne. Sorry, že jsem tě vůbec rušila.“ Ustoupila jsem, aby mohl projít bez problémů do třídy. Popadl mě za zápěstí, i přes jeho vztek se choval jemně. Ne jako Paul, uvědomila jsem si rozdíl mezi jejich chováním.

„Co se děje?“ zeptal se se zájmem.

„Nic.“

„Tak proč mě zdržuješ? Jdu pozdě,“ vyjel, čímž ve mně znovu probudil vztek.

„Možná kdybys nebyl idiot, tak bys přišel včas!“ Sebrala jsem se k odchodu, rozhodnutá, že na žádnou hodinu nepůjdu.

Nečekaně se přede mnou objevil, nebral v potaz risk, že ho někdo uvidí.

„Utíkáš. Zase. Ale proč mě to překvapuje, utíkáš přece i před svými vlastními city.“

„Co ty můžeš vědět o mých citech? Já tě nemiluju!“ zařvala jsem.

„Lžeš.“

„Jdi se bodnout,“ zasyčela jsem potichu skrz zuby, chtěla jsem co nejrychleji vypadnout.

Pohltilo mě horko, hlava se mi točila jako na pouti. Houpala jsem se ze strany na stranu, viděla přitom, jak se Emmett zněkolikanásobil a točil okolo mě jako ručičky na hodinách.

„Silver?“ zněl vystrašeně.

„Zvracet,“ dostala jsem ze sebe a přikryla si rukou ústa.

Vyzdvihl mě do náruče a rychlým krokem nesl školní chodbou.

„Stůj! Prosím stůj.“ Neposlechl. „Děláš mi ještě hůř. Zastav se.“ Zpomalil, ale nezastavil. Otevřel nějaké dveře, a pak jsem jen cítila, jak mi prská do obličeje. Je vadnej?! Začala jsem sebou šít.

„Zklidni se, Silver. Je to jen voda.“ Uklidnila jsem se a nechala se dál smáčet vodou. Žaludek se mezi tím zklidnil. „Lepší?“ Kývla jsem na souhlas. Postavil mě na nohy a podepřel. Tím, jak se mnou hýbal, se mi znovu zhoupl žaludek. Zatraceně, co je to se mnou?! Ječela jsem na sebe, odstrčila Emma, vlítla do jedné z kabinek a vydávila svoji snídani.

Když bylo po všem, vnímala jsem jen zklidňující tlukot srdce a studené dlaždičky, na kterých jsem spočívala. Chlad se prohloubil hned, jak se do kabinky vtěsnal Emmett.

„Přinesl jsem ti ubrousky. Myslel jsem, že by ti přišly vhod. Tomu tvýmu psovi by se asi nelíbilo líbat…“

„Emmette, sklapni prosím.“ Sedl si naproti mně.

„Tohle se neděje poprvý, že ne? Edward se doma zmínil, že v La Push se ti stalo něco podobnýho.“ Musel si to přečíst v mé nebo v Paulovy mysli, napadlo mě. „Víš, nenapadlo tě, že je to nějak spojený s faktem, že jsi poloupírka?“ Než stihla zaznít odpověď, otevřely se dveře, ozval se tvrdý dopad podrážek bot o zem a někdo zalezl do vedlejší kabinky. Dotyčný si s rámusem rozepínal pásek u kalhot.

„Vzal jsi mě na pánský záchody?“ zašeptala jsem sotva slyšitelně. Pokrčil rameny. „Pako.“ Zamračil se.

„Byly nejblíž. V tu chvíli jsem takovou prkotinu holt neřešil,“ brblal.

Muž vedle zakašlal a pšoukl si.

Emmett se pousmál, a aby nevybuchl na plný grády, přitiskl si ruku k ústům. Protočila jsem panenkami a nohou do něj zlehka strčila.

Co je? artikuloval rty beze zvuku hlasu.

„Netlem se.“

Ozvalo se další pšouknutí. Tohle už můj záchodospolusedící nevydržel, zakousl se do svého trička, pevně ho svíral v zubech, aby neunikla ani hláska. Bohužel jsem na tom nebyla jinak. Z úst se mi vydralo zajíknutí.

„Haló? Je tu někdo?“ zeptal se nabručený hlas našeho ředitele. To ve mně vyvolalo další salvu smíchu, který jsem ztěží ovládala.

„Pšššt,“ pšiknul směrem ke mně Emmett. Zavrtěla jsem hlavou, jakože nemůžu.

Zvedl se ze sedu a začal mě líbat. Zadržela jsem v sobě dech a při menší pauzičce, kterou mi nabídl k nadechnutí, jsem mu úlevně vzdychla do úst. V klíně mi tepalo a do tváří se vetřela červeň. Hořela jsem.

„Ehm, ehm,“ někdo si odkašlal. Oba jsme pohlédli vzhůru k otevřeným kabinkovým dvířkám.

Kapitolka je sice krátká, ale aspoň nemusíte dlouho čekat. Snad se vám líbila. :)

Co Emmetta a Silver čeká dál? A dozví se o tomhle incidentu Paul?

Autor: Elisme7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Otisk vs. Opravdová láska 12. kapitola: