Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Otrok vášně 6. kapitola

13.12.2010 (07:15) • Lovely • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1490×

Isabella:

Znovu jsem se na ni hladově podívala, ležela tam tak odevzdaně, šněrovačka lehce povolená, doslova k nakousnutí…

Hladově jsem se k ní přiblížila a chystala se tesáky znovu zabořit do té nádherné, alabastrové kůže. Těsně před ní mě však něco přimělo zastavit, tohle přece nemůžu udělat, nemůžu ji přece jen tak zabít. Ne potom, co pro mě udělala, to nejde. Rychle jsem se otočila a vyskočila z okna.

Místo na zem jsem však dopadla do něčeho měkkého a nádherně vonícího.

„Co to, kurva…“ ozvalo se pode mnou.

Rychle jsem se zvedla a zjistila, že jsem přistála rovnou na nějakém podivně zapáchajícím muži. Fuj, podle ošacení to byla lůza. Už několikrát jsem královnu přesvědčovala, aby tomuhle individuu a jemu podobným byl zakázán přístup do lepších čtvrtí. Nebýt upír, jistě bych od něho chytla choleru nebo něco stejně odporného, brr.

Jak je možné, že to znepokojuje jen mě? Kéž bych tak měla Damonovu schopnost, to bych pak všechny lehce přesvědčila o tom,  jak je tenhle problém nebezpečný. Takhle nic nezmůžu, protože naše drahá vládkyně je zásadně proti čemukoliv, co by mohlo jen vzdáleně připomínat diskriminaci. A protože se poslední dobou ta lůza nezvykle přemnožila, má strach, aby jí náhodou nenapochodovali do paláce a nechtěli ji svrhnout, stejně jako ve Francii. Takže její jediné řešení tohohle problému bylo, že mi nabídla, abych se přestěhovala k ní do paláce. Což jsem s díky odmítla. Těžko bych té staré rachejtli vysvětlovala své „nadstandardní“ vztahy s Bertou a denně polykat to odporné svinstvo, kterému říkají jídlo, bych nezvládla ani omylem.

„Heleďte, paničko. Víte o tom, že jste fakt kus? Rád si s váma zašpásuju,“ ozval se ten obejda přede mnou, čímž si podepsal rozsudek smrti.

Přestože mě pohled na něj naplňoval odporem a znechucením, žízeň byla silnější než mé zábrany.

„Vážně? Proč ne, ale pojďme kousek stranou,“ usmála jsem se smyslně a nenápadně ho zatlačila mezi stromy. Než si stačil uvědomit, co se děje, zaryla jsem mu zuby do špinavého krku a začala plnými doušky polykat jeho krev.

Začal se divoce zmítat a snažil se osvobodit, ale proti mé síle neměl šanci. Jednou rukou jsem si ho pevně podržela a druhou mu zacpala ústa, aby nemohl křičet. Teď už mi nic nebránilo plně se věnovat ukojení mé žízně, chlemtala jsem tu životadárnou tekutinu plnými doušky, dokud mi jeho tělo neztěžklo v rukách a neslyšela jsem poslední úder jeho srdce. Rychle jsem ho zatáhla hlouběji do hájku a zaházela trochou listí, poté jsem si kapesníkem otřela rty, na kterých ulpěla poslední kapka jeho krve. Chutnal sice odporně, ale na ukojení mé žízně to stačilo, alespoň prozatím…

Teď, když byl můj žaludek plný, zatoužila jsem vidět Edwarda. Jen pohlédnout na jeho nádhernou tvář, sledovat jak spí.

Město v brzkých ranních hodinách mělo jedinou výhodu, nikdo už na ulicích nebyl a ti, kteří se na nich sem tam vyskytovali, byli tak opilí, že si mé upíří rychlosti ani nevšimli.

Zastavila jsem se před domem a pozorně se zaposlouchala. Spal v horním patře v poslední místnosti, v strýcově pokoji. Lehce jsem se odrazila a jediným skokem se dostala na parapet, lehce jsem zatlačila do okna a potichu vlezla dovnitř. Nejistě jsem se rozhlédla po pokoji a vzápětí se uklidnila, v klidu spal ve své posteli.

Pomalu jsem k němu přistoupila. Spal tak klidně, jeho andělská tvář se jen místy zachvěla a jeho božské rty lehce vtahovaly vzduch. Vše bylo dokonalé, ale něco mi na tom nesedělo. Jakoby něco bylo špatně.

Znovu jsem na něj pohlédla a pak mi to došlo. Nevinnost dodávající jeho tváři to mystické kouzlo byla pryč. Dnešní noci se můj bůh stal mužem. Jak je to ale možné? V posteli nikdo další neležel a místnost byla také cítit pouze jeho vůní. Ne, tady nikdo další nebyl. Trochu jsem se k němu naklonila a nasála to omamné aroma, teď však míšené s jiným. Přemýšlela jsem, odkud ho znám a najednou mi to došlo. Byl na třinácté ulici s tou děvkou Alicí a tam mohl jít jen s jedinou osobou. Henry…

Rychle jsem se otočila a vyskočila zpět na ulici. Tentokrát jsem měla větší štěstí a nikoho jsem nesrazila, zato jsem si natrhla šaty. Naštvaně jsem utrhla zbytek a zkrátila tak sukni o dobré dva palce, poté jsem se naštvaně rozběhla na druhou stranu města, tohle si Henry za rámeček nedá!

…

Hlasitě jsem zabušila na dveře a doufala, že Dorothy je vzhůru. Za chvíli se ozvaly těžké kroky a nesrozumitelné mumlání a pak se konečně dveře otevřely a mezi nimi se objevila Dorothina hlava.

„Dobrý večer, paní Isabello! Co tu děláte? Už jsem vás dlouho neviděla,“ začala překvapeně.

„Dobrý večer, je pán doma?“ zeptala jsem se a snažila se při tom o co nejmilejší tón.

„Ne, je mi líto, ještě se nevrátil. Ale pokud si přejete, můžete na něj počkat v jeho pokoji stejně, jako jste to dělávala dřív,“ odpověděla a pustila mě do domu.

„Díky, cestu najdu. Můžeš jít, teď už tě nebudu potřebovat,“ houkla jsem ještě přes rameno a vydala se po schodech nahoru.

Když jsem vstoupila, vybavily se mi všechny ty společné chvíle, které jsme spolu strávili, když jsem tehdy poprvé přijela do města. Fascinoval mě tehdy svými znalostmi a svým lehce perverzním chováním. To s ním jsem objevila taje kamasútry, ale pak jsem ho poznala blíž a zjistila, že za maskou rádoby floutka, který kašle na společenské konvence, se skrývá jen podlézavý srab, který vždy přesně ví, na kterou stranu má přeběhnout.

Při těch vzpomínkách jsem se zachvěla. I po dvou letech jsem stále nemohla uvěřit, že jsem své tělo dala někomu takovému.

Pomalu jsem přešla potemnělým pokojem a usadila se do křesla u okna. Podle oblohy muselo být kolem páté, třináctá ulice se už zavřela, takže by tu každou chvíli měl být.

A skutečně, během několika minut jsem uslyšela šramocení dveří a po chvíli vstoupil. Zalezla jsem hlouběji do křesla a čekala, až si mě všimne, což netrvalo dlouho.

„Čemu vděčím za tvou milou návštěvu?“ zeptal se potichu.

„Chci, aby ses okamžitě přestal stýkat s tím chlapcem.“

„A kterého máš na mysli?“ zeptal se jakoby nechápavě.

„Ty moc dobře víš koho, Edwarda Masena!“ procedila jsem skrz zuby.

„Aha, tak toho. Obávám se, že to nepůjde. Docela jsem si toho chlapce oblíbil,“ odpověděl posměšně.

„Necháš ho na pokoji nebo...“ zavrčela jsem a vyskočila z křesla.

„Nebo co? Zdá se, že ti na něm nějak moc záleží,“ usmál se slizce, „co se takhle trochu pobavit?“ dodal.

„Co myslíš?“ zeptala jsem se nedůvěřivě.

„Myslím na menší sázku. Když se ti podaří, aby Edward zůstal tím nevinným a správným chlapcem, kterým je teď, dám mu pokoj a ty si s ním můžeš udělat, co chceš. Ale pokud byť jednou jedinkrát znovu zhřeší, patří navždy mně a bude jedním z nás.“

„Platí,“ odpověděla jsem bezmyšlenkovitě a podala mu ruku na stvrzení dohody. Musela jsem to dokázat, zachránit Edwardovu duši od zatracení našeho světa.

Otočila jsem se a chystala se vyskočit z okna. Henry pronesl slova, po kterých mi přeběhl mráz po zádech.

„A hon na kolouška může začít…“

Autor: Lovely (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Otrok vášně 6. kapitola: