Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Our Academy - 11. kapitola

01.12.2011 (15:45) • Kajushqa1 • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1501×

Bella

Edward se mi už několik dnů vyhýbal. Myslím, že tím prokazoval službu nám oběma. Stále jsem ho sice potkávala ve třídě, ale hned po zazvonění jsem co nejrychleji zmizela. Mrzelo mě to. Všechno mě tak hrozně mrzelo. Ještě teď jsem ještě měla v živé paměti to, co se událo před týdnem.

Šla jsem k němu do kabinetu se skvělou náladou a kafem v ruce. Cítila jsem se šťastná a zamilovaná. Ano, konečně jsem si to přiznala. Byla jsem zamilovaná a bylo to krásné. Všechno se hned zdálo veselejší a barevnější. Každého jsem vesele zdravila.

Zaklepala jsem na dveře a vešla dovnitř. Seděl u stolu a něco zapisoval. Vzhlédl a podíval se na mě. V tu chvíli mi došlo, že žádný veselý konec se pro nás nekoná. Vyčetla jsem to z jeho smutného výrazu, který říkal jediné - nejde to.

Chtěla jsem to od něj slyšet. Chtěla jsem slyšet, jak to vychází z jeho úst. Pomalu jsem došla ke stolu a položila jsem na něj kelímek s kávou. Čekala jsem, že něco řekne. Koukali jsme tam na sebe asi pět minut. Ani jeden z nás se neodhodlal to vyslovit.

„Tak už to prostě řekni,“ řekla jsem do ticha místnosti a podívala se mu zpříma do očí.

Oplácel mi zničený pohled. Vždycky se nadechl a připravoval se, že něco řekne, ale pak zase jen vydechl a neřekl nic. Možná, že to přece jen jde. Rozsvítil se malý plamínek naděje. Každý má snad právo na štěstí. Usmála jsem se.

„Edwarde,“ řekla jsem mu a chtěla ho pohladit po tváři.

Ucukl. To odmítnutí mnou projelo jako ostrý šíp, který se mi zabodl do mého už teď krvácejícího srdce. Bolelo to. Tak moc mě to bolelo a já s tím nemohla nic dělat. Byla jsem na sebe hrozně naštvaná. Jak jsem se mohla zamilovat? Já, Bella Swanová, která má srdce z kamene. Po tváři mi stekla slza. Rychle jsem ji utřela a sklopila jsem pohled.

„Nejde to. Jsem tvůj profesor. Byla to chyba, nikdy jsem se takhle neměl přestat ovládat. Bylo to nezodpovědné,“ řekl. Do očí se mi nepodíval. Samozřejmě, že ne. Byl stejně slabý jako já. Věděl, že ve chvíli, kdy by se mi podíval do očí a poznal, co k němu cítím, neovládl by se. Byli jsme jako dva magnety.

Byl čas, abych odešla. Už jsem v té místnosti, kde jsme spolu strávili tolik času, nebyla schopná strávit ani minutu. Hrdě jsem zvedla hlavu a na chvíli potlačila všechny své emoce. Jenom, abych mu mohla hrdě pohlédnout do tváře.

„Děkuji za vaše zhodnocení, pane profesore. Uvidíme se na příští hodině,“ řekla jsem mu formálně, bez známky citu. I mě samotnou vyděsilo, jak ledově to znělo.

Nepokusil se mě zastavit. Nechal mě jít. Hrdě, se vztyčenou hlavou, jsem vyšla z jeho pracovny a šla do svého pokoje. Až když jsem byla ve sprše a věděla jsem, že mě nikdo neuslyší, jsem se rozbrečela jako malá holka. Zranitelná, zlomená, slabá. Takhle to dopadne, když jednou v životě někomu otevřete své srdce. Zlomí ho a rozšlape.

Zatřepala jsem hlavou nad příliš čerstvými vzpomínkami a vešla jsem do jeho třídy. Všichni už tam byli. Nechtěla jsem riskovat, že se s ním náhodou ve třídě ocitnu sama. Tiše jsem zaplula do lavice vedle Rachel, která si mě podezřívavě měřila pohledem. O mé malé aférce s Edwardem jsem jí nepověděla. Pravděpodobně by mě za to dost vypeskovala. Myslím, že ale něco tušila. Nevím, jak to vysvětlit, ale jí dojde prostě všechno.

Dovolila jsem si nepatrný pohled k jeho stolu. Něco zapisoval, ale na chvíli přestal, jako kdyby mu došlo, že ho pozoruju. Vzhlédl a podíval se přímo na mě. Připadalo mi, jak kdyby viděl do úplného nitra mé duše. Rychle jsem odvrátila pohled a podívala se na Rachel, která nasadila nevěřícný pohled. Stačilo jí pár vteřin mého očního kontaktu s Edwardem a hned věděla, která bije. K mému překvapení mě ale jenom pohladila po rameni a povzbudivě se usmála. Tentokrát mi nevadilo, že mě někdo lituje.

Jedna věc, která mi chyběla ze všeho nejvíc, byly naše společně strávené chvíle v jeho kabinetu, kde jsme si neustále povídali, a mně se poprvé v životě zdálo, že mi někdo opravdu rozumí. Ztratila jsem to. Ztratila jsem prakticky všechno.

Takhle asi končí první láska. Každý je z ní zničený a smutný. Nedělala jsem si žádné iluze, bylo mi jasné, že já určitě jeho první láska nejsem. Na to žil až příliš mnoho let. I tak se ale zdálo, že ho to zasáhlo.

Celou hodinu jsem upínala oči k lavici, jako jsem to dělala celý týden. Jen abych se náhodou nepodívala na něj. To mě děsilo ze všeho nejvíc. Jeden pohled mi za dnešek bohatě stačil. Ruce jsem držela v pěst a snažila jsem se soustředit na cokoliv jiného, než na jeho hlas. Tohle bylo mučení. Každá další minuta čím dál víc rozdírala moje rány, které se ještě ani neměly možnost začít hojit.

Zvonek pro mě byl vysvobozením. Ve chvíli, kdy jsem uslyšela ten mnohdy otravný řinčivý zvuk, připadalo mi to jako rajská hudba. Rychle jsem se zvedla a začala sbírat věci. Při svém úprku ke dveřím jsem ale omylem vrazila do jedné holky.

„Dávej pozor,“ řekla naštvaně a šla dál.

Po zemi se válel obsah mé kabelky. Ne, ne, ne. Tohle se mi nesmí stát. Rychle jsem všechno začala sbírat. Bylo ale už pozdě. Všichni už opustili třídu a zbyla jsem tam jenom já, společně s Edwardem. Šla jsem ke dveřím a chtěla vyjít ven. Bohužel jsem nezabránila tomu, abych řekla, co mám na srdci.

„Chybíš mi,“ řekla jsem mu a hned toho zalitovala. Už jsem to v sobě ale dál nemohla držet. Všechny ty pocity si razily cestu na povrch. Ani jsem takový nával emocí nemohla zvládnout bez žádných důsledků.

V jednu chvíli seděl Edward u stolu a ve druhé stál za mnou. Upíří rychlost, no samozřejmě. Nelekla jsem se. Cítila jsem, jak mi jeho studený dech ovinul krk. Zatřásla jsem se, ale zimou to nebylo. Pohladil mě po rameni. Moje srdce začalo maratón. Nemohla jsem zabránit tomu, aby se mi to nelíbilo. Pak se ale Edward zastavil.

„Tohle nemůžeme, prostě to nejde,“ řekl a odtáhl se.

Všechno jde, když se chce. I tohle by nějak šlo. Pokud ke mně cítí to, co já k němu, nějak bychom to zvládli. Možná je to tím, že já tolik nejsem svázána pravidly. Věřím v to, že jsou od toho, aby se porušovala. Jenomže já jsem nebyla vychována na začátku dvacátého století.

Slyšela jsem jeho pomalý krok, to, jak se vracel ke stolu a čekal na další žáky. Neohlédla jsem se a vyšla jsem na chodbu. Měla jsem zpoždění na další hodinu a cítila jsem se pod psa.

Rosalie

Ani jsem pořádně nevěděla, co dělám. A hlavně, proč to dělám. Proč jdu k Emmettovi? Za poslední dva týdny se úplně změnil. Neustále střídal holky a na ničem mu nezáleželo. Zdálo se, že vůbec nic necítí. Mohla jsem za to já. Samozřejmě, že jsem za to mohla já. To já jsem z něj udělala bezcitného idiota. Co mě mrzelo ještě víc, byl fakt, že jsem pro něj asi byla jenom další holka, kterou dostal. Alespoň se tak choval. Nechtěla jsem tomu věřit, ale vše naznačovalo, že tomu tak je.

Bez zaklepání jsem vešla do jeho pokoje. Doufala jsem, že tam nepotkám nějakou z jeho náhodných známostí. Bohužel, já prostě štěstí nemám. Nějaká holka se tam zrovna oblékala. Černovláska, celkem hubená, ale jinak nic moc. Emmett posunul laťku celkem dolů, když pomyslím na to, jaké holky se u něj střídaly první týden. Povzdechla jsem si a odkašlala si. Oba si mě všimli. Ta holka na mě hodila vyděšený pohled. Samozřejmě, že se mě bála. Jsem přece Rosalie Haleová, se mnou by si to neměla rozházet. Jenomže ona tam jenom stála a koukala.

„Na co ještě čekáš? Vypadni,“ řekla jsem jí jedovatě a symbolicky otevřela dveře dokořán.

Vzala si svoje boty a pádila pryč. Emmett se na mě naštvaně podíval, alespoň, že cítí něco.

„Co máš za problém?“ zeptal se mě nepříjemně.

Co má za problém? Vážně se mě na to ptá?

„Jsi na mě naštvaný, fajn, cítíš alespoň něco,“ řekla jsem mu a on se na mě překvapeně podíval.

„O čem to mluvíš?“ zeptal se mě.

Ignorovala jsem jeho otázku a pokračovala dál.

„Jak se mám cítit, Emmette?“ zeptala jsem se ho vyčítavě.

„Jak se máš ty cítit? Jak se mám já cítit? Ty ses rozešla se mnou.“

„Ano, protože jsi mě podvedl,“ zakřičela jsem.

„Nikdy jsem tě nepodvedl, jenom jsem s ní mluvil,“ řekl zase nazpátek on a tím mě dokonale pobavil. Jasně, jenom mluvil. Kdyby mi alespoň nelhal.

Proč jsem k němu vlastně chodila? Co jsem si chtěla dokázat? Že nejsem tak hrozná? Já ho nezničila, on se zničil sám. A zničil i mě. Už to, jak se teď choval, jasně říkalo, že jsem pro něj byla jenom další holka v řadě. To bolelo. Hodně. Vždycky jsem si myslela, že to, co jsme měli, bylo výjimečné. On to ale všechno poslední dva týdny zadupával do země. Už jsem v jeho pokoji nechtěla být ani chvíli, dělalo se mi zle. Zle z toho všeho, co se tady odehrálo. Bláhově jsem věřila, že to bylo výjimečné.

„Ani nevím, proč jsem sem chodila. Ani nevím, proč tě řeším, protože pokud zvážím všechny skutečnosti, je jasné, že jsem pro tebe byla jenom jedna holka z mnohých, které jsi dostal,“ řekla jsem mu a zabouchla za sebou zvenku dveře.

Emmett

Jak ji někdy mohlo napadnout, že by byla jedna z mnoha? Jak na to mohla vůbec pomyslet? Po tom všem, čím jsme si spolu prošli, si opravdu myslí, že pro mě nic neznamenala? Uznávám, poslední dobou se nechovám zrovna nejlépe. Všechno to ale dělám, abych zapomněl. Pokaždé, když ji vidím, je to jako mučení. Vědět, že byla moje, a že zpět už ji nedostanu.

Ona byla to nejlepší, co se mi kdy stalo. Proč potřebujeme prvně něco ztratit, abychom si uvědomili, jak moc to potřebujeme? Podělal jsem to, všechno. Jediné, co mi mohlo zlepšit náladu, bylo, že pořád žárlila. Ten pohled, který věnovala té holce, když odcházela, to dával jasně najevo.

Asi mě pořád miluje. Ne tolik a vroucně jako předtím, ale pořád to cítí. Pořád je tam něco, co ji nutí na mě myslet. A nemyslím si, že je to nenávist. Tedy alespoň doufám.

Nechtěl jsem ji nechat ve vědomí, že byla jednou z mnoha. Jak by mohla? Od první chvíle, co jsem ji spatřil, jsem věděl, že je to ta pravá. Jenomže pokaždé, když mě potká něco dobré, tak to podělám. To se stalo i teď.

Zaklepal jsem na dveře a vešel. Seděla na posteli, otočená zády ke mně. Otočila se a překvapeně se na mě zadívala.

„Co tady děláš?“ zeptala se mě.

„Nikdy jsi nebyla jedna z mnoha. To bys měla vědět lépe než kdokoliv jiný, Rose,“ řekla jsem a všiml si, jak se maličko usmála. Samozřejmě, že to hned zamaskovala neutrálním výrazem. Nic neřekla, tak jsem pokračoval dál.

„Vím, že poslední dobou je všechno úplně jinak, já jsem jiný, ale s tebou to tak nebylo. Jak bys vůbec mohla být jednou z mnoha? Ty jsi jenom jedna, jediná. Výjimečná, krásná, milá, inteligentní a ochranářská. Byl bych blázen, kdybych se do tebe nezamiloval. Ty jsi byla láska mého života, Rose. A vím, že to z ní divně od někoho, komu je teprve osmnáct, ale je to tak,“ řekl jsem.

„Díky,“ řekla a nic nedodala. To bylo ale asi všechno, co jsem si zasloužil. To já to všechno pokazil.

„Nemáš mi za co děkovat, jenom říkám, jak to je.“

Usmála se a hned mi připomenula, proč jsem se do ní tak moc zamiloval. Vypadala nádherně, jako vždy. Ten úsměv jenom zvýrazňoval to, co bylo uvnitř. Tu laskavou a neuvěřitelnou Rosalie. Byla perfektní.

Otevřel jsem dveře a vyšel z nich.

„Emmette?“ zavolala za mnou těsně předtím, než jsem dveře zavřel.

„Ano?“

„Opravdu jsem byla láskou tvého života?“ zeptala se mě.

Vážně o tom potřebuje ještě ujištění?

„Věděl jsem, že jsi ta pravá, ve chvíli, kdy jsem tě poprvé spatřil. Jediná věc, které lituju, je, že nám to nevyšlo,“ řekl jsem a zavřel za sebou dveře. A tím i tak trochu uzavřel to, co mezi námi bylo. Jsem si celkem jistý, že už nikdy nepotkám nikoho, jako je ona. Musel jsem ji ale nechat jít. Je jasné, že ji nikdy nepřestanu milovat, protože si už nedokážu představit, jaké to je ji nemilovat. Ona se ale posune dál. Potká někoho jiného, vdá se a bude mít děti. Při té představě mi bylo hrozně.

Bella

Prostě tam půjdu a vyvalím to na něj, ať se děje, co se děje, ale takhle už žít nemůžu. Vím, že ke mně něco cítí a jediný důvod, proč se drží zpátky je ten, že věří, že je to špatně, protože je můj profesor.

Samotnou mě to děsilo. Jak rychle se na někom člověk může se stát závislý, když se zamiluje. Chce být pořád s ním, chce mu říkat, jak moc pro něj znamená. Nikdy jsem nebyla zamilovaná. Pokud tedy nepočítám, toho kluka ve školce, který mě ale neměl rád. Ten pocit se mi ale líbil. Pocit, že je tady někdo, komu na mně záleží. Někdo, kdo mě má rád, nebo mě dokonce miluje.

Zaklepala jsem a počkala, až mi přijde otevřít. Uslyšela jsem kroky, a pak otočení kliky. Byl tam přede mnou, dokonalý jako vždy.

„Já vím, že pro tebe je to možná hrozně lehké. Prostě se posunout dál a zapomenout na to, že jsme se my dva někdy stali, ale pro mě ne. Protože to bolí. A já prostě nemůžu předstírat, že k tobě nic necítím, protože cítím. A ničí mě to, Edwarde. Ničí mě to pomyšlení, že nemůžu být s tebou, protože já jsem do tebe zamilovaná.“

Chvíli se na mě díval. Viděla jsem na něm, jak moc se snaží ovládat. Tentokrát už to ale nezvládl. Přitáhl si mě k sobě a políbil mě. Všechno se v tu chvíli zase zdálo takové, jak má být. Ta prázdnota, kterou jsem celý týden bez něj cítila, přestala existovat. Svou přítomností ji opět zaplnil.

Věděla jsem, že tentokrát už mi neřekne, že to byla chyba. Tentokrát už spolu zůstaneme, ať se děje, co se děje. Opravdu jsem v to věřila. Prostě to tak musí být. Cítila jsem, že patříme k sobě. Byli jsme jako dokonalá skládačka.

Celý svůj dosavadní život jsem věřila, že mám všechno, co chci. Peníze, popularitu, přátele. Až teprve Edward mi ukázal, co mi celou tu dobu scházelo. Byla to láska. Láska, se kterou jsem ve svém životě moc nepočítala, alespoň ne, když jsem teprve teenager.

Edward se na mě usmál a pohladil mě po tváři. Nebylo potřeba slov. Dokonale jsme si rozuměli. Pevně jsem ho objala a doufala, že nás už nic nerozdělí.

Snad se vám dnešní kapitola líbila. Chtěla bych poděkovat za komentáře u minulé kapitoly. Udělaly mi obrovskou radost.

Snad se nezlobíte, že jsem to Belle a Edwardovi udělala trochu těžší. Zdálo se mi to správné. Přece jenom, žádný vztah není procházka růžovou zahradou. Co se týče Rosalie a Emmetta, doufám, že na mě nezanevřete, ale myslím si, že ti dva by měli být na nějaký čas bez sebe. Poznali nové poloupíry. Však uvidíte. :)

Vím, že jsem dlouho nenapsala kapitolu z pohledu páru Jasper/Alice, příště se takové dočkáte.

Děkuji všem, kdo povídku čtou a komentují. Kajushqa1

Autor: Kajushqa1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Our Academy - 11. kapitola: