Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Označená 28. kapitola

19.09.2011 (19:00) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1902×

Pohled Renesmé

Nemohlo mě potkat nic lepšího. Můj život se obrátil o sto osmdesát stupňů. Jake je opět se mnou. A to jsem si kolikrát říkala, že se to už nikdy nestane. A k tomu se nám narodila naše malá Vivien. Každý je z ní vedle, pořád ji všichni obskakují, dělají pro ni, co jí na očích uvidí. Snesli by jí modré z nebe. Všechny si je obmotala kolem prstíku, a jak říká Emmett, je celá po mně. Teda alespoň chováním. Všichni říkají, že je mi podobná víc než Jakovi, ale já říkám něco jiného. Podle mě je podobná spíš Jakobovi, takže nevím, kde je pravda, každopádně je krásná. O tom není pochyb.

Z přemýšlení mě vytrhla ruka, která se mi obmotala kolem pasu. Opřela jsem se mu o hruď a oči jsem nechala zavřené. Stáli jsme tam oba. Stáli jsme u okna a vzájemně se mazlili. Byl to krásný pocit, cítila jsem tu lásku. Jakobův stisk zesílil a začal mě líbat na krk. Bylo to příjemné. Otevřela jsem oči a koukala se na nyní zasněženou krajinu Forks. Ano, zasněženou. Je krátce před Vánoci. Nejkrásnější období roku. Všude sníh, v atmosféře panuje láska s velkým L a všichni se usmívají. Města jsou vyzdobena vánočními ozdobami, domy se blýskají od žároviček a všude je radost. Zvenčí slyšíte dětský smích, když po sobě házejí koule sněhu, nebo stavějí sněhuláky.

Emmett se pokoušel ven vylákat i mě, ale já odmítla. Rozhodně se nebudu prohánět po kopcích v půlmetrové závěji sněhu, když doma na mě čeká moje dcerka. Dcerka, která potřebuje matku na krmení, kolikrát si připadám jako ve mlíkárně.

Jacob mě mezitím začal líbat na ústa. Čím dál tím náruživěji. Nebýt pláče naší dcerky, nevím, nevím, jak by to dopadlo…

Když jsem se vymanila z Jakobova sevření, vyběhla jsem schody nahoru, po cestě zachytila Jakobův nafuněný obličej a vběhla do naší ložnice, kde jsem se okamžitě sehnula nad postýlkou naší dcerky. Vzala jsem ji do náruče a začala pohupovat. Měla hlad, a tak jsem si sedla na postel a začala ji krmit. Po chvíli přišel i Jacob. Sedl si k nám, objal nás a společně jsme sledovali naše štěstíčko.

…

Malá holčička se světlými vlásky se houpala na houpačce a pak se proháněla na hřbetě velkého rudohnědého vlka. Obrazy se měnily jak na kolotoči. Po chvíli jsem si uvědomila, že ta holčička jsem já. Najednou jsem už neseděla na vlkovi. Já jsem toho vlka pozorovala a na jeho hřbetě seděla jiná holčička, ovšem, velmi podobná té předchozí. Proháněli se společně lesem a já běžela za nimi. Dívenka se smála a smála. A vlk také. Spíš štěkal, nežli se smál. Byl to pohled k nezaplacení. Za takovýto obrázek by i Picasso vraždil…

Z mého snění o dokonalém životě mě vyrušil hlas a motorová pila.

„Ahoj, Vivien, ty nespinkáš? Pojď, půjdeme a necháme maminku s tatínkem vyspat,“ šeptal nějaký hlas. Já jsem jen zakmitala víčky a viděla, jak moje máma drží Vivien a odnáší ji.

„Pozdě…“ zašeptala jsem. „Už jsem vzhůru, ale děkuju,“ dodala jsem.

„Chtěla jsem tě s Jakem nechat spát, ale jak tak koukám, vzbudila jsem tě. A zřejmě jsem nebyla sama,“ řekla mi mamka.

„Jo, tak už vím, co byla ta motorová pila,“ řekla jsem. Chvilku jsme na sebe s mamkou koukaly a pak se začaly nahlas smát. To probudilo i Jacoba.

„Co? Co! Co?“ opakoval, než mu došla realita. „Ehm, čemu se tak smějete? Objevili jste snad, že Emmett má mozek?“ zeptal se.

„Ne, to už je beznadějné, ale smějeme se tomu tvému řezání, jestli chceš na dříví, v lese je ho dost,“ odpověděla Alice, která se zjevila ve dveřích, a hned na to zmizela. Mířila ke schodům, a jelikož v ruce držela peněženku – mimochodem pěkně nafouklou -, bylo mi jasné, kam míří.

„Už zase?“ zeptala jsem se mamky. Ta jen přikývla. A já si povzdychla. Okamžitě jsem se natáhla pro Vivien, ale máma mi ji nechtěla dát.

„Nech mi ji chvilku, vždyť jsem babča!“ řekla se smíchem. Já se opět usmála.

„Jo? A prababči si nikdo nevšímá? Mám se urazit? Připadám si tu navíc!“ říkala ode dveří Esmé a jen se usmívala.

„Kolikátého je dneska?“ zeptala jsem se najednou.

„Desátého, zlato,“ odpověděla mi Bella. Já jen vykulila oči a málem jsem přestala dýchat. Desátého? Nic nemám nakoupeného, nic jsem si pro nikoho nepřichystala! Zdá se mi, že ten čas letí strašně rychle. Je to jen pár měsíců, co jsem se vzpamatovávala z jednoho šoku, a to narození Vivien, a teď tohle. Že se ten svět nestydí!

„Alice, počkej na mě!“ křikla jsem, než Alice nastoupila do auta, které nás odvezlo do nákupního centra.

…

„A mám jí vzít toho tmavého, nebo toho světlého méďu? A ty růžové šatičky, nebo ty fialové? A co pro Edwarda? Zase si to všechno přečte a pak nebude nic překvapení! A taky…“ mrmlala Alice pořád dokolečka, až jsem nevěděla, jestli se mi to nezdá. Neustále to samé. Vždyť je jedno, jestli vezme Vivi světlého, nebo tmavého medvěda, ne? Stejně z toho nemá rozum.

„Vezmi jí toho tmavého, je hezčí, ta rudá mašle mu sluší víc. A šatičky vezmi béžové. Edward ať si trhne nohou, kup mu další košile, alespoň bude pokoj. Hm?“ řekla jsem jí otráveně.

„Ty jsi génius!“ křikla a hned se rozběhla mezi regály s hračkami pro medvěda. Konečně chvilka bez Alice.

„Fajn, teď já…“ řekla jsem si pro sebe a vydala se mezi kosmetiku, oblečení, hračky a takové ty ptákoviny, co každého rozesmějí. Nezapomněla jsem navštívit bižuterii, za to by mě Rosalie profackovala.

…

S funěním jsem táhla poslední tašku do auta a rozhlížela se, kde je Alice. Šla hned za mnou s úsměvem od ucha k uchu. Ověšená taškami jako vánoční stromeček si to mířila ke kufru. Když zjistila, že je ze tří čtvrtin plný, hodila na mě naštvaný výraz a naházela to na zadní sedačky svého „poršáčka“. Nasedly jsme a vyjely. Alice celou cestu mlela o nových šatech, které viděla ve svatebním studiu, a že by se ke mně úžasně hodily. Že bych v nich vypadala jako princezna a tak dále a já jen předstírala, že mě to zajímá. Na všechno jsem jí přikyvovala a odpovídala jen „hm“. Cesta ubíhala hodně rychle. Byla doprovázena Aliciným hlasem, který šel jedním uchem tam a druhým ven. Nevnímala jsem ji, já se topila ve svých vlastních myšlenkách.

K přemýšlení toho je spoustu. Jsou svátky a to je čas klidu a míru, ale já mám neustále před očima onen ošklivý sen, který se mi kdysi zdával, pak se mi vymazal se „snové zóny“ a teď se vrací. Je to ten sen, kdy mi… ne, to je těžké říct, by na to pomyslet, ale je to tak. Kdy mi Jacob zabije rodinu. Tento příběh se mi vrací častěji a častěji.

„… Vnímáš mě? Zase ne, viď? Bože, to si tu povídám pro sebe?“ozvala se naštvaná Alice.

„Promiň, zamyslela jsem se. Mám i své problémy, Alice,“ řekla jsem jí a vystoupila, jelikož už jsme byly doma. Začaly jsme nosit tašky a kluci nám s tím šli pomoci. My je ovšem vyhnaly a tašky odnesly do pokoje pro hosty, kam je vstup přísně zakázán, protože jsou tam dárky. Ovšem, pokoj se musí hlídat, protože jak vysvětlíte Emmettově inteligenci, že tam prostě nesmí? Jak malé dítě. Vánoce, rovná se nepřekonatelná zvědavost.

Ani se to nezdálo, ale s Alice jsme ve městě strávily více času, než jsme myslely. Pomalu se stmívalo a bylo na čase dát malou spát. Je to jako každý den, ten samý rituál. Najíst, vykoupat, spát.

Ihned jsem se dala do práce. S ní je koupání na celý den. Tak malá, ale ve vodě jako doma.

…

Zrovna jsem malou pokládala do vody, když přišel Jacob. Jakmile ho Vivien uviděla, usmála se a začala dělat ksichty. Jacob byl ve svém živlu. Rozdivočil malou tak, že začala cákat vodu všude kolem a Jakob jí v tom převelice rád pomáhal. Za chvilku jsem byla celá mokrá a mé bílé tričko prosvítalo. To se ovšem Jacobovi líbilo. Já se na něj podívala s kyselým úsměvem na tváři a celá mokrá jsem vylezla z koupelny. Modlila jsem se, aby mě nikdo neviděl, ale mé prosby nebyly vyslyšeny.

„Byla sis zaplavat?“ ptal se mě Emmett na schodech.

„No jasně, s tučňáky!“ odpověděla jsem mu. Domem se roznesl Carlisleův hlas.

„Na blbou otázku, blbá odpověď…“ řekl jen tak do vzduchu a dál se věnoval svým knihám. Já jsem vyšla schody, vzala si čisté oblečení a zapadla do dveří druhé koupelny a vnímala, jak na mou kůži dopadají kapičky vody. Moje svaly se tak uvolnily a voda odplavila všechen můj stres nahromaděný v kostech. Po sprše jsem se oblékla do košilky a unavená jsem se svalila do postele. Zachumlaná až po krk jsem odpočívala. Po chvilce se otevřely dveře a někdo vešel. Dle kroků to byl Jacob. Otočila jsem se na něho a viděla, jak ukládá Vivien do postýlky a dává jí dobrou noc. Takto bych se na ně mohla koukat do nekonečna. Nikdy před tím jsem si nedokázala představit Jakoba jako otce, ale teď vidím, že je to docela reálná představa.

Jacob ještě chvilku stál nad postýlkou a pak se otočil na mě. Sledovala jsem ho celou dobu. Když si vlezl ke mně do postele, okamžitě mě objal.

„Víš, že jsi naprosto úžasný otec?“ neodpustila jsem si.

„Myslíš?“ zeptal se.

„Ano. Nikdy bych si tě nedokázala tak představit. Vždycky jsem tě viděla jen jako toho malého chlapce, ale když tě takhle vidím, dochází mi, že už to dávno není pravda. Chováš se naprosto fantasticky,“ dokončila jsem svůj monolog.

„V to taky doufám. Že budu ten nejlepší táta na světě,“ řekl.

„Jo,“ řekla jsem. „Je na to ještě brzo, ale už teď se bojím toho, až si někoho najde. Bojím se toho, kdo nám ji jednou odvede,“ svěřila jsem se mu. Pro matku je to vždy těžké období.

„Kluky budu odhánět s koštětem v ruce. Nestihnou ani vystoupit z auta, a už pojedou zpátky,“ řekl se smíchem Jakob, pevněji mě objal a společně jsme usnuli.

Květiny, tráva, voda a mech. Já a velký hnědý vlk, který se mi před očima změnil v nádherného snědého chlapce. Ruku v ruce jsme se spolu procházeli a bylo nám krásně. Ve vzduchu byla cítit ta láska. Když tu najednou někdo zavolal.

„Mami, tati, počkejte!“

Oba jsme se otočili a pohlédli na mladou dívku, které mohlo být tak sedmnáct let. Měla tmavě hnědé vlasy s odstíny černé, které se jí vlnily na zádech. Doběhla až k nám, my jsme ji chytili za její malou ručku a pokračovali jsme dál do lesa…

„Bé! Áá! Bé!“ probudil mě pláč naší dcerky. Otevřela jsem ospalé oči a posadila se na posteli. Chvilinku jsem bloumala po místnosti, než si oči přivykly. Pak jsem vstala a šla k postýlce. Nejdřív jsem se jí snažila uklidnit dudlíkem, ale nešlo to a tak jsem si ji vzala do náruče. Po chvilce chůze přestala plakat a opět usnula. Ještě chvilinku jsem ji pohupovala a pak jsme ji vrátila zpět do postýlky. Stála jsem tam a koukala se na ni. Pak jsem to vzdala a šla si opět lehnout. Ještě jsem se stihla podívat na hodiny. Půl druhé ráno. Taky si umí vybrat čas…

…

Nesmíš usnout, nesmíš usnout, nesmíš usnout… opakovala jsem si pořád do kola. Oči jsem jen stěží držela otevřené. Seděla jsem nad miskou cereálií, se lžičkou v ruce, ale nebyla jsem schopná se najíst. Byla jsem tak unavená, že to nikdo nikdy neviděl. Ani jsem si nevšimla, že do místnosti přišla Esmé.

„Ty máš teda ránu,“ řekla místo pozdravu.

„Jo, taky ti přeju dobré ráno. Sama jsi nejspíš slyšela, jak malá neustále brečela. Pořád se budila. Zkoušela jsme jí dát jíst, dvakrát jsme ji přebalovala, chodila jsem s ní sem a tam. Pak jsme si ji dala k nám do postele, ale nic! A teď mám pocit, že mi pukne hlava. Nejradši bych sebou mrskla do postele. A nejlepší na tom je, že Jake si spinkal celou noc.“ Esmé jen koukala jak vyoraná myš. Já pokračovala v nic nedělání a čučení na misku cereálií, ze kterých se pomalu stávala vymáchaná kaše.

„To je mi líto. Víš co? Jdi si lehnout, vzbudím tě na oběd a o malou se postarám,“ navrhla mi.

„Ne, to po tobě nemůžu chtít. Ale díky, já to zvládnu,“ odpověděla jsem jí.

„Ne, vážně, padej, nebo tě tam dokopu sama!“ křikla. Raději jsme poslechla a už jsem se válela v posteli. Hodiny ukazovaly osm ráno a Jake s malou ještě spali. Teď bude Vivien spát? Kde je spravedlnost?

Dál už jsem se soustředila jen na to, abych co nejrychleji usnula.

„Né…!“

Tmou se nesl můj srdceryvný výkřik. Kdo to je?! Proč to dělá?! Chtěla jsem se zeptat; ‚Kdo jsi?‘, ale nešlo to. Promluvil on.

„Teď jsi na řadě ty!“ vykřikl ten hlas. Sledovala jsem, jak se pomalu přibližuje. Byl ode mě na dosah ruky. Najednou zvedl ruce a sundal si kápi. Nastal šok. On! Zrovna on! To on mi zabil rodinu a teď jde ještě i po mně?! To snad ne! Jacobe! Proč?!

Chtěla jsem mu něco říct, ale na to nebyl čas. Začala jsem utíkat. Utíkala jsem, seč mi síly stačily. Vždy jsem si myslela, že mě miluje, ale on… Je to jen stvůra. Všimla jsem si, že na mýtině nejsou všichni – taky nebyli. Z lesa vyběhl Jasper. Jacob neváhal a hned se rozběhl za ním. Jasper začal utíkat, ale bylo pozdě. Jacob ho dohonil a…

Rychle jsem vystřelila do sedu. Celá ulepená od potu jsem ta seděla. To jsem nekřičela? To jsem sebou neházela? Kde jsou všichni?

Teprve pak jsem se rozhlédla. Jacob se zrovna probouzel.

„Co se děje?“ zeptal se hned.

„Ale nic, jen zlý sen,“ odpověděla jsem mu.

„Hm, kolik je, prosím tě?“

„Půl deváté,“ odpověděla jsem mu, vzala si čisté oblečení a šla se znovu osprchovat. Tohle bude ještě dlouhý den.

Zároveň se chci omluvit za délku čekání, ale kdo je chytrý, přečetl si vše na mém shrnutí.

Co říkáte, že se stane dál?

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Označená 28. kapitola: