Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Označená 32. kapitola

23.12.2011 (09:30) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1852×

Hrobové ticho panovalo v tu chvíli po celém domě. Bylo slyšet, jak venku padají sněhové vločky. Jak ptáci, kteří tu zůstávají na zimu, prozpěvují své písně. A jak si vítr hraje s větvemi v korunách stromů. Nikdo nic neříkal, každý si myslel své. Každý nad něčím přemýšlel, otázka je, nad čím.

Co když Carlisle má pravdu? Co když je to vážně tak. Co když to byl vážně upír s darem? Ale je vůbec možné mít takový dar? Možná vím, kdo by něco takového mohl vědět. Volterra, možná.

„Hm, to není špatný nápad,“ pověděl táta. To řekl mně?

„To bylo na mě?“ zeptala jsem se ho a svůj zrak upřela na něj s otazníky v očích.

„Ano, jen nevím, jestli se mi zase chce je do toho tahat,“ dodal. Vůbec se mu nedivím, po těch jeho zkušenostech s nimi. Se mnou.

„Jo, já bych je radši nechala být, byl to jen chvilkový úlet. I když, co když něco ví?“ zeptala jsem se ho znovu. On se jen pousmál.

„Další dilema,“ řekl, povzdechl si a odkráčel k oknu, kde se opřel o sklo, a díval se ven na krajinu.

„A o čem jste se vy dva teď bavili?“ promluvil Carlisle a sledoval nás dva. Čekal, kdo odpoví první.

„O Volteře. Co když Aro, nebo někdo něco ví o tom upírovi s tím darem?“ zeptala jsem se ho.

„Ty si vážně myslíš, že je to dar?“ promluvil Jake. Najednou se zvenčí ozvalo zavití. Vlci se svolávají.

„Musím jít,“ řekl Jake, políbil mě a šel. Já si sedla na místo na sedačce, kde před tím seděl táta. Podívala jsem se na něj, jak stojí u okna. Něčemu se smál, nebo spíše se šklebil. Podíval se na mě tím křivým úsměvem a já cítila, jak mi cukají koutky. Nepotřebovali jsme slova, abychom věděli, o co jde. Smál se mi. Byla jsem rudá jako rak. Proto nemám ráda, když mě Jake líbá před ostatníma.

„Ehm, ehm,“odkašlal si Carlisle, „no, vážně je dobrý nápad do toho tahat Volturiovi? Bylo by to jedno z řešení, ovšem jen jestli Aro něco ví. Ale ani tak se mi to nelíbí,“ promluvil.

„Popravdě, zase bych je chtěla vidět. Nejsou tak špatní, konec konců mě vychovali. A Jane… byla moje kamarádka. Stejně jako ostatní. Chce se mi tam jet. Vlastně… se mi stýská,“ řekla jsem jim. Zírali na mě jako vyoraná myš.

„Ostatní s tím nebudou souhlasit,“ řekl mi na to Carlisle.

„Nepotřebuju souhlas,“ řekla jsem trošku útočně. Možná až moc. „Jde jen o pár dní. To přejde rychle,“ dodala jsem.

„Já tě nepustím, Nessie! Zbláznila ses? To Volturiovi tě tenkrát odnesli, nechci o tebe přijít znovu. A co když to byli právě Volturiovi, kdo odnesl Vivien, a právě čekají na to, až tam někdo z nás přijede?! Hm?“ rozčiloval se táta. V tu chvíli stál nade mnou a díval se mi do očí.

„Tomu nevěřím! Nikdy by mi neublížili. Uvědom si, že to jsou jen otázky ,Co když…‘. Nic to neznamená. A já to klidně risknu. Pro svou dceru to udělám, jen řekni, tys neměl tenkrát nutkání běžet za nimi, jen abys mě měl u sebe?“

„He… běž si sbalit,“ řekl mi poraženě. Já jsem vyskočila na nohy a objala ho. Po dlouhé době opět tvář naděje. A přemluvit ho taky netrvalo dlouho. Moc dobře ví, jaké to je přijít o dceru.

„Děkuju,“ dodala jsem a běžela nahoru. V tu chvíli ze mě štěstí jen zářilo.

Přiběhla jsem tam a sbalila si jen věci, co patří do letního období. V Itálii bude teplo, na rozdíl od města Carlisle. Měla jsem to za chvilku, protože jsem tam všechno jen naházela. Nebudu se s tím rovnat! Mezitím táta volal na letiště a sháněl volný let. Nejbližší letěl za čtyři hodiny. Když zvážím, že půl hodiny je cesta na letiště, tak mám volné jen tři. Zajdu si na lov, nechci si z lidí v letadle udělat časný oběd. Tady je devět, takže v Itálii je o hodinu víc. Jo, čas na oběd.

Seběhla jsem dolů i s kufry s věcmi a postavila je přede dveře. Zrovna se vrátila mamka s Rose, Alice a Esmé. Jen očima sledovaly mé kufry a já rychle zpracovávala myšlenky a snažila se vymyslet lež, která by jim neublížila a která bude důvěryhodná. Ale je tu problém. Taková neexistuje. Není.

„Ehm, ahoj, mami, jak ses měla?“ prolomila jsem ticho. Nepomohlo to.

„Ty někam jedeš? Co má tohle znamenat?“ ptala se a u toho rozhazovala rukama. Já jsem nedokázala odpovědět. Místo toho jsem otvírala pusu jako kapr. Až po dlouhé době se mi povedlo odpovědět.

„Teď jdu na lov a pak… letím do Volterry. A nezabráníš mi v tom, je to možná jediná šance jak něco zjistit o tom upírovi. Myslíme si, že má dar. Takový aby ho nikdo neslyšel, necítil, jako by neexistoval,“ vysvětlila jsem jí to zkráceně.

„Opravdu nemá cenu ti odporovat?“ zeptala se Esmé. Já se na ni podívala, naklonila hlavu na stranu a odpověděla: „Ne, nemá, promiň. A navíc se mi po Volteře stýská. A když je to jediná záchrana mé dcery… udělám to.“

„Pojedu s tebou!“ vřískla Alice. Já se na ni otočila s hrůzou v očích.

„Zbláznila ses? Ne, potřebují tě tady, potřebují tvé vize. Jasný?“ Alice nahodila poražený výraz a souhlasila. „Fajn, teď jdu na lov, mám na to hodinu. Alice, připravíš mi věci na sebe?“ zeptala jsem se ještě, ale nečekala na odpověď. Ihned jsem běžela do lesa. Po pár kilometrech jsem narazila na stádo jelenů. Ulovila jsem tři, než jsem se nasytila. Byla jsem hotová docela rychle, těla jsem stihla i zahrabat do země. Příroda se o to postará.

Když jsem byla hotová, zahleděla jsem se na nebe. Bylo výjimečně bez mráčků. Za pár hodin budu v Itálii s Jane po boku a bude to jako dřív. Tam se dozvím od Ara, co potřebuji, oznámím to rodině a poletím zpět se slibem, že se co nejdřív ukážu i s Vivien a Jakem. Ach, Jake. Nebýt té chmurné události už jsem se mohla jmenovat Blacková. Nebyla bych Renesmé Carlie Volturiová, rozena Cullenová, ale byla bych Blacková. Kéž by to tak bylo.

Zaposlouchala jsem se do zvuků a slyšela v dálce zpívat ptáky a běhat zvířata. Je čas jít, Alice určitě čeká s nějakými letními šaty. A je pěkně netrpělivá. A taky že byla. Když jsem přišla, oznámila mi, že jsem tam byla déle, než jsem měla. Ihned na mě navlékla šaty s velkým výstřihem v rudé barvě a přímo mě vykopala z domu. Než jsem se nadála, byly jsme společně na letišti a já nastupovala do letadla. Těsně, než jsem zmizela Alice z dohledu, ještě jsem ji zamávala a poslala jí úsměv. Byli jsme domluveni, že nikdo to neřekne Jakovi dříve, než budu ve vzduchu. Alespoň nebude mít čas na námitky a přemlouvání. Nesnáším, když mu musím lhát, ale teď je to nejlepší. Pro naši dceru.

Let nebude trvat dlouho, utěšovala jsem se. Seděla jsem u okýnka a místo vedle mě bylo obsazené nějakým chlápkem v kvádru, který si mě neustále prohlížel. Neustále mě okukoval od hlavy až k patě. Začínalo mi to být nepříjemné, ale když viděl, že jsem mu nevěnovala ani jeden pohled, vzdal to a po chvilce jsem slyšela jen oddechování. Usnul. Konečně. Já už chci být v Itálii!

…

Po zhruba pětihodinovém, možná ani ne, dlouhém letu jsem konečně mohla vystoupit z letadla. Posbírala jsem si své tašky a začala hledat mobil. Buď to auto ukradnu, nebo zavolám někomu z hradu, aby pro mě přijel. Jane? Ne, musí to být překvapení. Alec? Demetri? Felix? Ti možná, ale nejsou hlavní, koho chci vidět jako první. Dobře, vzdávám to, zavolám Alecovi. Když mě tenkrát na letiště odvezl, proč mě nepřiveze zpět?

Chvilinku jsem hledala Alecovo číslo – zvláštní, že i upíři z Volterry žijí moderní dobou, že? Když jsem ho našla, ihned jsem slyšela jeho hlas.

„Renesmé?! Co ty? Proč voláš, tak dlouho jsem tě neviděl a neslyšel!“ ozvalo se z druhé strany telefonu.

„Ahoj, Alecu, řeknu ti jedno slovo: Letiště!“ oznámila jsem mu. Bylo slyšet překvapení a nadšení.

„Hned jsem tam!“pochopil to a zavěsil. V tuto dobu už bude startovat. Měla bych jít čekat před halu.

Ani ne za pět minut vedle mě zastavilo nové, mě neznámé auto, ale bylo poznat, kdo tam bude sedět. Dala jsem tašky do kufru a nasedla na místo spolujezdce. Téměř okamžitě mě objímaly dvě silné paže, div mě nerozdrtily.

„Tak rád tě vidím! Co ty tady?“ vyptával se hned, jakmile mě pustil a začal se věnovat řízení.

„Hm, no, něco potřebuji probrat s Arem, takže…“ oznámila jsme mu. Nemusí vědět víc.

„Aha, a jak ses v Carlisle měla, co? Nějaký kluk?“ ptal se dál a mrkl na mě okem. Já se začala ihned usmívat při vzpomínce na mého… snoubence. Musela jsem být rudá i na zadku.

„No… jo!“ dostala jsem ze sebe.

„Nepovídej? Vyprávěj mi všechno!“ dostala jsem rozkazem. A tak jsem mu vyprávěla o své znovu nalezené rodině a o mém snoubenci Jakovi. Nebyl nadšený, že je to vlkodlak, ale teď už s tím nic neudělá. Nejvíce otázek však bylo kolem Vivien. Nakonec jsem mu musela říct vše o tom únosu. Alec neznal žádného upíra s takovým darem. Ale já jsem nepřestávala doufat, že Aro by mohl. On by mohl a bude. Tím jsem si jistá. A když ne, nevzdám se a budu svou dceru hledat tak dlouho, dokud ji nenajdu.

Netrvalo dlouho a my jsme dorazili do hradu. Zajeli jsme do garáží a tam stepovala Jane. Neviděla mě v autě. Divné, ale je to jedno.

„Kde jsi byl?!“ vyjela na Aleca zostra. Ten jí však neodpověděl a podíval se ke dveřím spolujezdce, odkud jsem právě vystupovala já. Okamžitě se jí rozzářila očička jako malému dítěti, které najde dárky pod stromečkem. Dýchala rychle, i když kyslík nepotřebuje.

„Renesmé!“ vykřikla tak nahlas, že to slyšel celý hrad. O patro nad námi se ozval dupot nohou, které běží, a v tu ránu tu byl celý hrad a předávali si mě z objetí do objetí. Nevěděla jsem, kde mi hlava stojí. Každý se na něco ptal, otázky se opakovaly a mě to začalo unavovat. Ale co se dá dělat, když jsme se neviděli asi tři roky? To je to už tak dlouho? Ano, je. A je to neuvěřitelné, kolik se toho změnilo. Několik nových členů gardy, někteří to vzdali a odešli. A byli to upíři, které jsem neznala, takže mě to nebolelo. Ještě, že tak.

V obležení mých milých upírů jsem byla nucena okamžitě jít za Arem, Markem a Caiem. Určitě už věděli, že jsem tady, protože když jsem vešla do sálu, tak sotva jsem udělala krok, už mě drtily troje kamenné ruce.

„Renesmé!“ křičeli jeden přes druhého a já si opět připadala jako hadrová panenka.

„Ahoj, strýčkové! Jak jste se tu měli? Stýskalo se mi po vás!“

„Nám po tobě taky, zlatíčko,“ řekl Aro trošku moc přeslazeným hlasem. Ale co už, tak na mě mluvil vždy. „Copak tě sem přivádí a neříkej, že jen zdvořilostní návštěva. A jak ses vlastně měla ty? Pokud jde o nás, tak je to prostě stereotyp, vždyť to znáš,“ pokračoval. Stereotyp? To jako sezení na trůnu, pak sezení na trůnu a pak sezení na trůnu? Jo, to bude ono. Samozřejmě mezí tím nějaký ten oběd.

„No, mám trošku problém, potřebuju se vás na něco zeptat a nemám času nazbyt, takže se dlouho nezdržím, jen se potřebuju zeptat na jednoho upíra,“ začala jsem a sledovala jejich obličeje, které začínali být zvědavé.

„Sem s tím!“ vykřikl Aro. Já neváhala a ihned mu odpověděla na otázky v očích.

„Neznáte náhodou upíra, který by měl dar, že ho nemůžete slyšet a ani cítit? Jako kdyby tam nebyl, víš? Prostě jako když neexistuje!“ Ihned jsem to na ně všechno vyklopila, protože opravdu nemám času nazbyt. Jde o moji holčičku, nemůžu se flákat.

„Proč se ptáš?“ Aro ihned zpozorněl. Takže ho zná. Takový upír existuje. Stoprocentně existuje.

„Protože ten upír mi unesl mou dceru a já jsem odhodlaná ji získat zpět. Tak tě prosím, řekni mi to!“ vysvětlila jsem mu.

„D-d-d-dceru?! Ty, ty jsi matka? Chci říct, kdo je ten šťastný?“ koktal Marcus.

„Ano, mám skoro dvouletou dceru,“ ujistila jsem ho. „A potřebuju vědět co nejvíce o tom upírovi,“ dodala jsem a začala naslouchat vyprávění o jistém upírovi, kterého přeměnil sám Aro.

„Jmenuje se Victor. Přeměnil jsem ho já. Tys ještě ani nebyla na světě. Možná, že tvé mámě bylo sotva deset let. Je to hodný upír, nikdy by nikomu bezdůvodně neublížil, ale kdo ví, co mu přelétlo přes nos. Pochází s druhého konce Evropy, je z Anglie. Londýn,“ začal, Aro s vypravováním.

„V té době jsem tam byl napravit pár škod, které způsobilo několik našich. Ale z něj byl cítit dar, tak jsem ho přeměnil. Má velice výhodný dar. Přesně tak jak říkáš. Dokáže bez tvého vědomí tě udělat vůči němu samotnému hluchou. A také nic necítíš, přesně jak říkáš, jako by tam nebyl. V tu chvíli pro tebe prostě neexistuje. Vypařil se, ani nevíš, že tam byl, či že tam je,“ vyprávěl mi něco málo z příběhu toho Victora. Mě ovšem trápila ještě jedna otázka.

„A jak se dostal z Volterry?“ položila jsem další otázku.

„Prostě přišel s tím, že chce odejít, jako ty tenkrát… Heh, pořád nemůžu uvěřit, že z naší holčičky je teď starostlivá matka. Jak se to malé jmenuje? A kdo je otcem?“ Tentokrát to byl Marcus, kdo promluvil.

„Jmenuje se Vivien, ale říkáme jí Viv. A otec… no, řekněme, že lépe jsem si vybrat nemohla. Měli jsme se brát, ale pak nám unesli malou a ze svatby sešlo. Nejlepší na tom všem je, že se to stalo na Štědrý den. Přesně na Vánoce,“ odpověděla jsem a dodala i něco navíc.

„No, vážně tu nezůstaneš ani přes noc?“ promluvil po dlouhé době Caius. Zvažovala jsem pro a proti. Jedna noc nic neznamená, stačí, když jim zavolám, co vím, oni se beze mě jednu noc obejdou. I když… ne, oni si zaslouží tvou přítomnost a navíc letět na noc a ještě ke všemu o hodinu vzad není nejlepší.

„Dobře, můj pokoj je pořád tak, jak jsem ho opustila?“ zeptala jsem se poslední otázkou.

„Jo!“ uslyšela jsem ode dveří, kde stála Jane.

„Pojď, musíme toho hodně rozebrat!“ vřískala. Já jen hodila otrávený pohled na Aleca, který se mi posmíval, když zavíral dveře sálu.

Jane mě táhla celou dobu za ruku až do mého pokoje. Když jsem vešla, bylo to, jako bych odsud vůbec neodešla. Vše bylo na svém místě, jen tu bylo více usazeného prachu. Miluju vůni… domova? Co je teď vlastně Volterra pro mě? Domov? Domov mám teď v Carlisle, ne? Tam, kde mám rodinu! Ale Volturiovi jsou moje rodina také!

Tak mám prostě domovi dva. A dvě rodiny. Jako když máte rozvedené rodiče. Je to… skoro stejné.

„Tak povídej, sestřičko, chci vědět co nejvíce o tom malinkém! Máš fotku? V mobilu určitě, že jo?“ pokračovala Jane a svalila mě na postel.

„Jo, tady, podívej,“ ukázala jsem jí mobil s fotkou mé dcerky. Všemocná technika.

„Ta je sladká! Chvi vědět víc, jak jsi poznala Culleny?“ Jejich jméno řekla se značnou nechutí v hlase, ale já dělala, jako bych to neslyšela.

„No, tak já začnu od začátku…“ Začala jsem vyprávět, až dokud jsem se nepropovídala do říše snů. Snít o svatbě není špatné, ba naopak, když jsem ráno otevřela oči, měla jsem pocit, že se to stalo doopravdy a já teď doopravdy ležím v náručí svého miláčka- a kurňa! Já jim včera nezavolala! Musím to ihned napravit.

Začala jsem hledat svůj mobil a už-už jsem chtěla zvolit volbu „kontakty“, když jsem si toho všimla. Třicet pět nepřečtených zpráv snad od všech členů rodiny, převažujíc Jacob a dvacet osm nepřijatých hovorů od úplně každého, plus Emily a kluci ze smečky. Ty jsi hloupá, renomé, hloupá holka! Nadávala jsem si v duchu.

Ihned jsem otevřela jednu zprávu po druhé. Byly o jednom.

Kde jsi? Jac.

Jsi v pořádku?Jac.

Proč nevoláš? Proč neodepisuješ?Esm.

Stalo se něco? Odpověz! Jac.

Máme strach! Ed.

Kam jsi odjela? Volterra? Děláš si legraci? Jac.

Prostě o jednom a tom samém. Musím jim hned zavolat. V seznamu jsem našla jméno Emmetta. Ten jediný snad nebude křičet. Zavolala bych Jakovi, ale to nebude dobré. Musím ho nechat si nejdřív vydechnout, až mě uslyší, že mluvím s Emmettem.

Tůt, tůt…

Ozývalo se z telefonu, dokud mi to po dvou sekundách Emm nezvedl.

„Nessie, kde jsi? Máme o tebe strach, jsi v pořádku? Děje se něco? Proč jsi nevolala?!“ spustil na mě sprchu slov a vět.

„Uklidni se, Emme, jsem v pořádku, nic mi není, jen jsem neměla možnost vám zavolat, sesypali se tu na mě jako vosy na med. Řekni všem, že jsem v pořádku a že se mi stýská. A dej mobil nahlas, mám vám hodně co povědět. Jo?“ Ujistila jsem ho o tom, že jsem v pořádku. Mohli jste slyšet, jak si tam všichni oddechli.

„Slyšíme tě všichni,“ oznámil Carlisle.

„Dobře, nejdřív jen, že jsem v pořádku, nic mi není, ale vážně jsem neměla možnost odepsat, či zavolat. Omlouvám se a teď k tomu upírovi. Jmenuje se Victor, dřív patřil k Volturiovým. Prý to je hodný upír, ale asi mu muselo něco přelétnout přes nos. Je z Londýna, takže to vypadá, že se prostě vrátil tam, kam patří. Stačí vám to? A zjistili jste něco vy? Mimochodem, přiletím ještě dneska, ano? A kdo tam všechno teď je?“ zakončila jsem svou řeč otázkami.

„Jsou tu všichni a někteří řádně nabručení,“ uslyšela jsem Emmetta, „ale neměj strach. Tohle nám stačí, takže víme, na koho si máme dát pozor a koho hledat. To tady Jake zjistil věc, která se ti nevím, jestli bude líbit. Tvou dceru neunesl jen ten záhadný Victor, přišli jsme i na něco mnohem… děsivějšího? Jo, to je možná to správný slovo. Má v tom prsty i jeden ze smečky,“ dopověděl Emmett a mě mále vyklouzl mobil z ruky. Kdo?!

„Smečka? Kterej čokl- kdo to udělal?! Okamžitě mi to řekni! Jaku?!“ řekla jsem udiveně. Byla jsem naštvaná, div jsem ten mobil nerozdrtila. Chtěla jsem to slyšet o Jaka. To on mi to musí říct.

„Dien. Jo, taky jsem myslel, že mu zakroutím krkem, ale to bych Vivien nemohl udělat. Víš, Dien se nám tak trochu… otiskl do Vivien,“ odpověděl mi Jake a to, co řekl navíc, jsem si ještě přehrála několikrát v hlavě. Dien se nám tak trochu otiskl do Vivien, Dien se nám tak trochu otiskl do Vivien… no páni. Takže můj manžel bude vlkodlak a můj… kdo? Tchán? Či jak se ten dotyčný nazývá v rodinných vztazích, bude taky pes? A co jejich děti?

„Dobře, dobře, jdu si balit, ještě dneska odlétám do Anglie!“ vykřikla jsem, vypnula hovor a balila si věci. Musím domů!

____________________________-

Tak co? Myslím, že to stojí i za malý komentík, ne? Vyplodila jsem 3 086 slov, tak prosím komentíky.

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Označená 32. kapitola: