Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Padlí andělé nepláčou - 17. kapitola - Talent

07.04.2010 (10:00) • Hanetka • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 5137×

Kapitola 17. - Talent

Bella stála ve dveřích se založenýma rukama a chvíli zírala na ty dva solné sloupy před sebou. Když zaznamenala, že Tanya se usmívá a Edward se nehýbá a mlčí, do očí se jí vkradla lítost.

„Tak jo. Na tohle už dneska vážně nemám nervy po tom všem,“ vzlykla, otočila se a vyběhla do patra. Edward se vzpamatoval teprve ve chvíli, kdy uslyšel nahoře prásknutí dveřmi.

„Tak to se ti tedy povedlo, Tanyo,“ řekl naštvaně a odstrčil ji. Sice se to snažila zastřít, ale její myšlenky slyšel jasně. Udělala to schválně! A ještě z toho měla radost!

„Jestli si myslíš, že mě získáš tím, když Bellu a mě rozeštveš, tak to se tedy pleteš!“ zvyšoval naštvaně hlas a bylo mu jedno, že ho uslyší všichni v domě. Vlastně chtěl, aby to slyšeli.

„Za pokus to stálo,“ pokrčila rameny Tanya bez lítosti. „A ji to přejde, vsaď se, že trucuje jen na oko. My ženské jsme všechny stejné.“

Edward na ni zíral a nevěřil svým uším. Co to plácá? A vážně jí bylo jedno, komu na své zvrácené cestě za sebeuspokojením ublíží? Náhle měl pocit, že ji nikdy pořádně neznal. A to si myslel po těch letech čtení myšlenek, jaký není znalec povah!

„Jdi mi z očí,“ zasyčel vztekle. „A jen doufej, že se mi to Belle podaří vysvětlit, jinak si to s tebou ještě vyřídím.“

„Co se to tu děje?“ozvalo se ode dveří. Dovnitř vcházela Esmé a za ní se hrnul zbytek rodiny.

Edward se rozhlédl a zjistil, že jejich malé psychodrama přivolalo obecenstvo. Vlastně kromě Belly byli už přítomní všichni, s více či méně chápavými výrazy ve tváři.

„To nic, Esmé,“ vysvětlovala jí Alice. „To jen Edward nebyl dost ve střehu, nechal se od Tanyi políbit a Bella je viděla. Naštvalo ji to a já se ani nedivím,“ zamračila se na svého bratra. Ten jen zasténal a zmoženě klesl na pohovku. Kdyby nebyl upír, asi by ho teď bolela hlava jako střep.

„Jak jen to Belle vysvětlím?“ zoufal si.

„Ale tak si to tak neber,“ snažila se ho uklidnit Kate. Sice nesouhlasila s tím, co Tanya provedla, ale byla to její sestra. Nechtěla si znepřátelit ani ji, ani Cullenovy. „Vždyť ty si ji usmíříš, s tvým čtením myšlenek to nebude tak těžké. Však ty přijdeš na to, jak.“

Edward nešťastně zavrtěl hlavou. „Tohle mi nepomůže. Ne u Belly. Já její myšlenky neslyším. A stejně bych ji takovým způsobem nechtěl ovlivňovat,“ uvědomil si a podíval se na Kate pohoršeně. „To bych se za sebe musel stydět!“

Cate zmlkla a rozhlédla se, jestli s ní někdo souhlasí, ale nikdo se nepřidal. Všichni mlčeli.

„Já to tušil,“ pronesl Eleazar do nastalého ticha. „Máme tu dívku se štítem.“

„Cože?“ nechápavě se zeptal Edward. Bylo toho na něj dnes už trochu moc. Měl pocit, že za celých jeho sto let se toho neudálo tolik, jako od té doby, co se zná s Bellou. „Cos‘ to říkal?“

„Štít! No ovšem, jak jinak!“ chápavě se usmál Carlisle. Znal Eleazara ještě z Volterry a věděl, že jako hledač talentů je nepřekonatelný. „Že mě to nenapadlo! To je ohromně zajímavé. A jsi si jistý?“

Esmé těkala pohledem od svého manžela k Eleazarovi a zase zpátky. „Je hezké, že vy dva si rozumíte. A mohl by to taky někdo vysvětlit nám ostatním?“ otázala se ironicky. Měla zlost. Na Eleazara kvůli Tanye - i když věděla, že za její  chování nemůže, nelogicky, ale čistě žensky jej činila trochu zodpovědným za to, co se stalo. Jako každá matka chtěla chránit svá mláďata.  Jejím dětem nikdo ubližovat nebude! A na Carlislea kvůli tomu, že místo aby řešil krizovou situaci, notuje si s ním tady o jakémsi štítu!

Eleazar se podíval na Esmé a zjistil, že se pěkně mračí a ruce má opřené v bok. Takhle ji tedy ještě nikdy neviděl.

„Štít. Bella je určitě štít – dokáže blokovat mentální schopnosti ostatních upírů. A to je jen člověk. Tak silný talent jsem ještě u nikoho neviděl. Až ji přeměníte, ještě se to posílí.“

Ta poslední věta Edwarda probrala. „Tak to ne! To nepřipadá v úvahu!“ vyskočil na nohy a začal rázovat po místnosti.

Ostatní na něj koukali v němém údivu. Pak si odkašlal Emmett: „Ale bráško, jak jinak sis to představoval? To ji necháš zestárnout a umřít? Já myslel, že je to jasné!?!“

Edward se zastavil a rozhlédl se po ostatních. Viděl na nich, že souhlasí s Emmettem, všichni, dokonce i Rose!

Zavrtěl hlavou, bezradně rozhodil ruce a nešťastně vysvětlil: „Já ji nemůžu připravit o duši, to po mně nechtějte! Stačí, že jsme zrůdy my!“

„Edwarde,“ ozvala se nesměle Alice.

„A ty mi s tou vizí taky dej pokoj!“ skočil jí do řeči Edward. „Víš, že to vždycky nemusí být pravda. To závisí na mnoha rozhodnutích a může se to změnit!“

Alice nevěřícně potřásla hlavou. Takhle Edwarda ještě neviděla. Založila si ruce na prsou a naštvaně se na něj zahleděla.

„To jsem ti sice připomínat nechtěla, ale když jsi to zmínil sám, jen dodám – osudu nikdo neuteče. Ta vize je zatím jasná a nemizí. Ale chtěla jsem ti říct něco jiného – měl bys jít za Bellou. Nenechávej ji teď samotnou.“

„Jen jestli mě bude ještě vůbec chtít vidět,“ pochybovačně si povzdechl Edward. Zastyděl se. Alice si tohle nezasloužila, ani ji nenechal domluvit. A ona mu držela palce od samého začátku. „Promiň,“ hlesl jejím směrem.

„Nic se nestalo, já to chápu,“poslala mu v myšlenkách. „Nechceš, aby s tebou šel Jasper? Mohl by Bellu uklidnit. A nevím, jak se rozhodne, takže ti nemůžu říct, jak to dopadne.“

V odpověď jen mlčky zavrtěl hlavou. Tohle musí zvládnout sám.

Když zmizel na schodišti a byl bezpečně z doslechu, Tanya se znovu usmála a pěkný úsměv to nebyl. „Takže ona má takovéhle vlohy, a on ji přeměnit nechce,“ pomyslela si. „No uvidíme. Tahle skutečnost se mi ještě může hodit, tu si nechám v záloze. Znám někoho, koho by to moc zajímalo…“

xxxx

„Ááááááá, krucipísek!“ zaječel leknutím Samiel, když mu Petr vyškubl z ruky kukátko. „Jen jsem se díval!“

„Tak díval, jo?“ durdil se Petr a v očích se mu hněvivě blýskalo. „A kdo měl zase prsty nachystané na lusknutí, co?“

Samiel se podíval na svou levačku s prsty do špetky a provinile sklopil zrak. Kopytem rozpačitě dloubal do obláčku pod nohama a ruce honem schoval za záda.

„Já nechtěl,“ vymlouval se, „ to jen z toho, jak je to napínavé. Vždyť se podívej, co se tam děje. Jsou rozhádaní a kdo ví, jak to dopadne.“

Petr vrtěl hlavou. „Jak to dopadne, to ví je Bůh. A ty si vtluč do té své rohaté palice, že v nebi se neluská. Víš, jak to skončilo posledně! Jestli tě nachytám ještě jednou, pomažeš zpátky do pekla jak po namydlené podlaze!

Samiel ho ale skoro nevnímal. Před očima měl ještě scénku z Cullenovic obývacího pokoje a nedokázal ji zatím vyhnat z hlavy.

„Ale přece to tak nemůžeme nechat! Udělej něco ty, když já nemůžu! Pomoz jim, jinak se neusmíří!“ žadonil a prosebně upíral zraky na Petra.

„No jistě, a vy abyste je mohli dál pokoušet, co?“ pomyslel si Petr. „Jen se netvař, že je ti jich líto, čerchmante!“

„A proč bych jim měl pomáhat?“  dělal nahlas nechápavého. „Pamatuj si, že láska nehněvaná není milovaná. Oni si to vyřeší i bez nás.“ Nedodal, že před chvílí byl u svatého Valentýna a tyhle rady dostal od něj. Sám by jistě už foukal ostošest, aby to dal do pořádku. Jenže Valentýn ho přesvědčil, že pravou lásku nerozdělí nic a že se alespoň prověří, jak na tom jsou. Byl sice jako na trní, ale nakonec váhavě souhlasil, a teď ještě musí poslouchat tady toho rohatého.

„Vyřeší, vyřeší, ale jak?“ bručel si do fousů Samiel. „Možná vyřeší, možná ne. A jestli ne, zase si to odnesu,“ zezelenal jako májové listí.

Petr zatím usedl na svou židli, zvedl k očím kukátko a dal si hodně záležet, aby se mu nervozitou netřásla ruka.

xxxx

Bella seděla v Edwardově pokoji potmě na té nové posteli, kterou pro ni pořídila Alice, a snažila se sama sebe přesvědčit, že neviděla to, co viděla. V hlavě jí běžely myšlenky jedna přes druhou. Byla tak zklamaná! Nejdřív ji Edward přesvědčuje o tom, jak je pro něj jediná na světě, jak pro něj nikdy žádná z žen ani upírek nic neznamenala, a sotva pár hodin na to ho najde s jednou z nich v objetí, jak ji líbá! Chtěla se uklidnit a brát to v klidu, dala a si sprchu, oblékla si pyžamo, zalezla do postele a doufala, že usne a všechno to zaspí. Ale bolelo to tak moc, že myslela, že se jí srdce rozskočí. Ucítila, jak jí po tváři stékají slzy, objala si pokrčená kolena a hlavu si opřela o ně. Vtom se pootevřely dveře a dovnitř nakoukla rozcuchaná hlava.

„Bello, smím dovnitř?“ zeptal se nesměle Edward.

„Jdi pryč,“ hlesla, „nechci tě vidět.“

Zaváhal, chvíli přemýšlel o tom, že ji poslechne, ale pak se rozhodl, že to nevzdá.

„Prosím, neodháněj mě. Chtěl bych ti to vysvětlit.“

Neodpověděla, jen pokrčila rameny. Snažila se potlačit vzlyky, nechtěla, aby věděl, že ji rozplakal. Tu radost mu neudělá! Jenže zapomněla, že upíří sluch je mnohem lepší než lidský. Edward to přece jen zaslechl.

„Bello, ty pláčeš?“ zeptal se zděšeně. Odpovědí mu byl jen tlumený vzlyk. Ale to už seděl u ní, objímal ji svými chladnými pažemi a tiskl si ji k sobě jako znovu nalezený poklad.

„Lásko, omlouvám se, moc se omlouvám. Měl jsem vědět, že mě Tanya nenechá na pokoji. Tvářila se, že mi tě přeje, byla tak plná pochopení, a já se o tebe tak bál, že jsem ani neposlouchal její myšlenky. Nemohl jsem se dočkat, až se vrátíš z La Push.“

„Edwarde, nelži. Nevypadalo to, že mě tak nedočkavě vyhlížíš, že na mě vůbec ještě čekáš. Bavil ses docela dobře, jak jsem viděla,“ snažila se mu vyvinout z náruče, ale nepouštěl ji.

„Ty žárlíš?“ zeptal se nevěřícně. Pak ji políbil do vlasů a znovu ji přitiskl k sobě. „Nemáš na co. Nestojím o nikoho jiného, jen o tebe. Tanya to udělala schválně a já se jen neměl na pozoru. Nikdy jí neodpustím, že ti ublížila a neodpustím to ani sobě. Klidně se na mě zlob, zasloužím si to, ale neodháněj mě, neposílej mě pryč, bez tebe nejsem nic,“ přesvědčoval ji a Bella cítila, že mluví pravdu. Její pochyby, lítost, zklamání a zlost odnášely slzy pryč a vymývaly i žárlivost z jejího srdce. Přestala se mu bránit a on ucítil, jak se mu v náručí uvolnila a přivinula se k němu. Odpustila mu! Náhle se mu tak ulevilo, že cítil, jak mu z jeho mrtvého srdce padá obrovský kámen.

Pak se mu znovu vyvinula z náručí. „Taky se omlouvám,“ zašeptala. „Měla jsem ti víc věřit. Tys taky nežárlil na Mikea nebo na Jacoba.“

„Ale žárlil,“ pousmál se. „Strašně jsem žárlil. Jenže tenkrát jsem neměl na to žádné právo. Nebylas‘ moje a nevěděl jsem, jestli někdy budeš. A ze začátku jsem ani nevěděl, co to vlastně cítím, to mi prozradil až Jasper, který to na mě poznal.“

„To se nepočítá. Ještě jsi mě ani neznal,“ nakrčila Bella nos a pochybovačně potřásla hlavou. „Vážně se omlouvám. Ale po tom, co jsem si vyslechla v La Push od Billyho, toho na mě bylo už zkrátka moc.“

Edward se na chvíli odmlčel. Dovedl si představit, co se asi Bella dozvěděla. Pak se opatrně zeptal: „Bylo to moc zlé?“

„No, nic, co bych nečekala,“ pokrčila rameny. „Nejsou z nás moc nadšení. V podstatě s tím ale nemůžou nic dělat, dokud se mě prý nepokusíte přeměnit. Ale třeba je to přejde, až si na nás zvyknou. Když to bude moje volba, budou se s tím muset smířit.“

Edward se odmlčel a pak opatrně řekl: „Tak to ale nemusí být. Nevzdávej se tak lehce svého života, Bello. To po tobě nikdy chtít nebudu.“

„A co nám jiného zbývá?“ zeptala se nechápavě. „Jako člověk s tebou být nemůžu a bez tebe teprve ne. Jen se podívej, co se mnou udělal dnes jen pocit, že tě ztrácím. Nepřežila bych to.“

„Ty by se kvůli mně vzdala své duše? Stala se zrůdou, věčně lačnící po lidské krvi?“ ptal se nevěřícně.

„Ale ty přece nejsi zrůda,“odpověděla a pohladila ho po tváři. Znovu se vrátila do jeho náruče a jemně, něžně ho políbila. Tentokrát je však nestrhla vášeň, ten polibek byl jako vykoupení.

Spokojeně se uvelebila na jeho hrudi ke spánku, přitáhla si přikrývku a ještě zaprosila: „Zůstaneš se mnou?“

„Navždy,“ odpověděl a  kolébal ji ve svých pažích, až mu Bella pomalu usnula v náručí.

Předchozí *   Shrnutí *   Další

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Padlí andělé nepláčou - 17. kapitola - Talent: