Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Padlí andělé nepláčou - 3. kapitola - Stěhování

20.02.2010 (12:15) • Hanetka • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 5489×

Kapitola 3. - Stěhování

Belial se Samielem vystoupili z plamenů přímo před pekelným stolcem Luciferovým.

Ten se na ně mračil jako obloha ve Forks.

„Tak, drahý Samieli,“ pronesl jízlivě, „myslel sis, že jsem zapomněl? Ba ne, mě paměť slouží dobře! Snad jsi nedoufal, že ti ty svatozáře vydrží navěky? A fuj, dej si laskavě sírovou koupel! Smrdíš kadidlem jak barokní andělíček!“ Uvelebil se v křesle a pak se vyčkávavě zadíval na oba své pekelné náměstky.

„Předpokládám, že při té manuální práci jsi měl dost času na přemýšlení, jak zatočit s tím padlým andělem. Tak, chci slyšet nějaké návrhy.“

Samiel se potil. Ještě mu znělo v uších, co se dozvěděl od svatého Petra, a do nějakých nesmyslných plánů se mu vůbec nechtělo. Edward se provinil láskou! No, pročerta, to přece nebude vůbec lehké! Kdyby to byla pýcha, chamtivost nebo touha po penězích nebo po moci, to by se to svádělo, takový člověk nemá svědomí. Ale láska…

Ale to nemůže teď tady vykládat. Lucifer není v dobrém rozmaru a zlost by si vylil určitě na poslu špatných zpráv, a to je dnes, čertužel, on. Co s tím? Kdyby se mu to podařilo nějak přehrát na Beliala… Odkašlal si.

„Hm… ehm. Vaše pekelná temnosti, dovolil bych si připomenout, že můj plán tedy, jaksi, posledně nebyl úspěšný.“

Lucifer se zamračil ještě více než před chvílí, Samielovi hlavou proběhla vzpomínka na začouzené svatozáře a přeběhl mu mráz po zádech. Aby příště nekartáčoval andělům křídla!

Honem pokračoval: „Tak bych rád ponechal příležitost taky Belialovi, aby mohl dokázat, oč je lepší než já. Zajisté již ví, jak na to.“

„Ale šéfem čertů pokušitelů jsi ty, Samieli,“ usmál se jedovatě Belial. „Nechtěl bych se drát na tvé místo.“

„Přece jsi mě posledních sedmdesát let zastupoval,“ nedal se Samiel.

„Tak dost! Nebudu poslouchat, jak se snažíte jeden druhého vykoupat!“ zařval Lucifer vztekle. „Tedy, ne, že byste to oba nepotřebovali!“ zachechtal se. Pak mu něco proběhlo hlavou a znovu se zamračil.

„Tak abyste věděli, budete spolupracovat. A dejte se do toho ještě dnes, ať to netrvá věčnost!  A odchod!“  zasyčel na ně a ukázal vidlemi na dveře. Samiel  se otřásl. O věčnosti po pobytu v nebi věděl své a nehodlal  si to zopakovat.

Oba čerti se uklonili a pak jeden přes druhého pelášili k východu ze síně. Za nimi ještě rachotil Luciferův hlas: „A pamatujte si, že co peklo schvátí, to už nikdy nazpět nenavrátí! A padlý anděl, to je extra úlovek!“

Ďáblové se zastavili až v kotelně.

„Co budeme dělat, Beliale?“ zeptal se Samiel  a hlas se mu třásl jako osika. „V nebi jsem se dozvěděl, že Edward padnul do pekel z lásky. To bude hrozně těžké, láska je přece pozitivní cit.“

„Ale třesky plesky,“ mávnul rukou Belial. Tomu už trochu otrnulo. „Taky bývá pěkně sobecká a hříšná, Samieli, hříšná. Jen si představ ty možnosti – na smilstvo existuje přece tolik pokušení… A když už dojde na pominutí smyslů, pak jde celé sebeovládání ke všem čertům, totiž k nám, že? Jak asi ovládne svoji žízeň, když s ním budou cloumat i jiné touhy, co myslíš?“ Na chvíli se odmlčel a přemýšlel.

„Kam se poděla ta holka, co mu v Chicagu tolik voněla?" zeptal se pak. „Měli bychom se po ní podívat.“

Samiel zvedl oči v sloup a pohrdavě si odfrkl. „Ale ta už přece bude stará jako Metuzalém, pokud ještě vůbec žije. Vždyť už je to 70 let!“

„No tak snad měla nějakou rodinu, ne? Pojď, prohrábnem pekelný archiv,“ navrhl Belial a oba se vydali udaným směrem.

xxxx

V hale, která vypadala skoro na chlup stejně jako ta, do které se před lety vrátil Edward, se rozhostilo ticho.

„Stěhování? Už brzy?“ zeptala se Rosalie a lítostivě se usmála. „Vždyť jsme se tu sotva ohřáli,“ pokusila se o vtip – ohřívání by upírům s jejich ledovou kůží asi trvalo pěkně dlouho.

„Carlisle má pravdu, Rose,“ přidala se Esmé. „Jsme tady už skoro deset let. Prošli jste celou střední i vysokou školu a už je hodně nápadné, že vůbec nestárneme. U nás děvčat by se to dalo vysvětlit nějakou kosmetikou a omlazovacími kúrami, ale co chlapci? Na ně nemyslíš?“

„No dobře, ale kam?“ zeptala se Rosalie poraženě. Alice se pousmála a pohlédla na Edwarda. Oba už díky svým darům měli jasnou představu, jak se Carlisle rozhodl.

„Do Forks,“ odpověděl Carlisle. „Už jsme tam kdysi byli, vzpomínáš? Ještě než odešel Edward a než se k nám přidali Alice s Jasperem,“ připomenul jí.

„Ano, vzpomínám si,“ zasnila se Rosalie. „Tam jsem si kdysi přivedla tebe, miláčku,“ pohlédla dojatě na Emmetta.

„A já za to nikdy nepřestanu děkovat své šťastné hvězdě,“ odpověděl zamilovaně Emmett a políbil ji do vlasů.

„Nechte toho cukrování,“ uculil se Jasper a neklidně poposedl. „Berte ohled na ty z nás, kteří to musí sdílet s vámi.“ Emmet na něj mrkl jedním okem a pohladil Rosalii po stehně. Jasper se rozesmál. „Ještě, že noci s vámi nemusím trávit v jedné místnosti! Dny mi úplně stačí!“

„Carlisle,“ vložil se do hovoru Edward, „uvážil jsi i to, že ve Forks žijí Quileuté? Vzpomínáš, co se tehdy málem stalo?“

„Ty myslíš měniče, vlkodlaky? No, věřím, že s nimi nebudou potíže. Je tu už skoro století. Určitě už všichni zemřeli.“

„Není to ještě sto let, Carlisle, a měniči žijí dlouho. Začnou stárnout, teprve když se přestanou přeměňovat.“

Carlisle zaváhal. Tohle neuvážil. Chvíli přemýšlel, pak se odněkud zdálky ozvalo lusknutí prsty, tak slabounké, že si ho nikdo v místnosti nevšiml. A Carlisle se rozhodl. Zvedl hlavu.

„Nevadí, Edwarde. I kdyby někdo z nich ještě žil, máme smlouvu. Když nikomu neublížíme, oni neublíží nám. A ve Forks máme dům, známe to tam, je tam střední škola, nemocnice, kde můžu pracovat, a většinu roku vhodné počasí. Je rozhodnuto.“

„A dům nám podle mých návrhů zrenovují rychle,“ vložila se do hovoru Esmé. „Nebude toho třeba moc. Určitě to stihnou do příštího týdne, takže můžete začít balit.“

„Za čtrnáct dní začíná škola, vychází to akorát,“ pochvaloval si Carlisle. Všichni ostatní kromě Esmé poněkud protáhli obličeje. Zase střední!

Edward najednou pohlédl na Alici. Ta měla ve tváři nepřítomný výraz a její oči hleděly do prázdna. Edwardovi se hlavou mihla její vize, ale než stačil postřehnout, co to bylo, Alice se vzpamatovala. Obličejem se jí rozlil široký úsměv.

„Co jsi viděla, Alice?“ zeptal se Edward zvědavě.

Alice se rozesmála. „Nic důležitého, bráško. Jen že tam potkáme zajímavé lidi.“ Potutelně na něj mrkla. Začala se do Forks těšit. Tohle tedy bude hodně napínavé.

„Pche, lidi,“ odfrkla si Rosalie opovržlivě, „co je nám po nich?“

„Hodně, Rose,“ usadil ji Carlisle. „Musíme mezi ně zapadnout. A dost řečí, jdeme balit.“

xxxx

Edward utíkal lesem. Byli ve Forks už týden, zítra začíná škola. Kvůli stěhování a zařizování domu neměli skoro čas dojít si na lov, ale vzhledem k zítřku to byla teď nutnost. Ostatní už si všichni ulovili svou kořist a vrátili se domů. On už taky uhasil žízeň, jen se chtěl ještě na chvíli ztratit a užít si chvíle samoty, kdy mu v hlavě nezněly žádné cizí myšlenky. Vzpomněl si na svou louku. Jestlipak ještě od posledně nezarostla?

Za běhu přemýšlel taky o Quileutech. Carlisle navštívil starší kmene. Z původních, se kterými se kdysi znali, už nikdo nežil, ale smlouvu si pamatovali jejich synové a vnuci a obnovili její platnost, třebaže z přítomnosti upírů ve své blízkosti neměli žádnou radost. A ti nejmladší, těm to bylo skoro jedno. Starým legendám se v moderní době těžko věří, a doufal, že nebude nutné, aby se o jejich pravdivosti přesvědčili na vlastní kůži.

Dorazil na místo, otevřela se před ním mýtina. Takže nezarostla! Edward se rozhlédl. Malý kulatý palouček, ještě teď plný pozdních květin, třebaže už začínal podzim, ho vítal zpět.

Vyšel ze stínu stromů a zamířil k malému potůčku. Náhle se zastavil. Všiml si u potoka místa s polehlou trávou. Někdo tady před časem seděl nebo ležel. Takže palouček už není jen jeho, objevil ho někdo další. Kdo to asi byl? Edward usedl doprostřed zváleného místa a náhle si všiml tmavě modré stužky, která se zachytila opodál mezi vysokou trávou. Takže tu byla dívka, možná i s nějakým chlapcem… „Tohle místo je jako stvořené ke schůzkám,“ pomyslel si Edward a náhle ostře pocítil závist. On byl celá léta osamělý. Dosud mu to nevadilo, rozhodl se tak sám – po tom zážitku v uličce byl sám sebou znechucený. Nedokázal rozlišit, jaké pocity ho tenkrát vyděsily víc, jestli touha po té dívce, nebo touha po její krvi… Už si nevěřil. A navíc všem dívkám viděl do myšlenek, a většinou se mu moc nelíbilo, co vlastně slyší.

Ale teď začal být zvědavý. Natáhl ruku pro stužku. Jak si ji přitahoval, náhle z ní zavanula vůně. Edward strnul. Šokovaně zíral na modrou mašli a nemohl uvěřit vlastním smyslům. To nemůže být pravda! To je… To si z něj osud ošklivě střílí! Tuhle vůni přece zná, nebo ne? Zvedl stuhu a znovu si přivoněl. Nemýlí se. Tohle cítil naposledy před sedmdesáti lety. Vztekle si uvědomil, že se mu v ústech hromadí jed. Jen tu vůni ucítil, a zase má žízeň. A to je po lovu! Zastrčil si stuhu do kapsy u košile, zvedl se a rozběhl se k domovu.

xxxx

Byl první den školy. Všichni Cullenovi vystoupili na školním parkovišti z auta. Jeli dnes Edwardovým Volvem, ale řídit musel Jasper. Edward byl od včerejška jako duchem nepřítomný. Nemohl uvěřit tomu, že se ta vůně objevila znovu. Svěřil se s tím Carlislovi, a ten se ho celý večer snažil uklidnit. Nemohla to být stejná vůně jako tenkrát – kde by se tu vzala? Určitě se spletl. A hlavně se umí lépe ovládat. Vypadalo to, že se Carlisle snaží přesvědčit hlavně sám sebe. Ale Edward si byl jistý. Upíří paměť je dokonalá. Jen doufal, že to byla náhoda.Ten palouček je dost daleko, třeba tam byl jen někdo na výletě, někdo odjinud, jezdí sem přece hodně turistů.  „Tak dost, nesmím na to myslet,“ rozhodl se.

„Jdeme,“ šťouchla do něj Alice. „Nebo jsi usnul? To bys byl první upír, kterému se to povedlo!“

Den plynul a Edward se pomalu uklidňoval. Nestalo se nic mimořádného. Ano, všichni ve škole dnes nemluvili o nikom jiném, jen o nich. Odehrávalo se to stejně, kamkoliv se hnuli. Všude byli trochu nápadní. Bledí, krásní, k tomu ta historka s adoptovanými dětmi, kterou si vymysleli pro veřejnost, a navíc fakt, že adoptovaní sourozenci spolu chodí, to bylo šťavnaté sousto pro drby na každé škole. Teď jen vydržet nějakou dobu, než se kluci přestanou snažit odloudit Rose a Alici jejich partnerům a než holky přestanou házet svůdné pohledy na něj, Emmetta a Jaspera. Chvíli to potrvá, ale nakonec se to usadí. Tak to bylo vždycky. „Je to všude stejné,“ přemítal znechuceně a snažil se vypnout v hlavě tu smršť obdivných a mlsných myšlenek svého okolí.

Zazvonilo. „Další hodina za námi,“ pomyslel si, ale zůstal sedět. Díval se, jak se ostatní hrnou ke dveřím a míří na další vyučování. Teprve když dovnitř začali vcházet studenti na další hodinu, zvedl se a zamířil ven. Vtom se ozvala rána. Pohlédl ke dveřím. Právě vcházející děvče zakoplo a upustilo z náruče své učebnice a sešity. Dřepla si, aby je posbírala, a Edward se sehnul, aby jí pomohl. A vtom to ucítil znovu. Nejkrásnější, nejlákavější vůně, jakou kdy poznal, ho zasáhla naplno jako vlna tsunami. Ztuhnul a zděšeně pohlédl na tu dívku. Vzhlédla a jejich oči se setkaly.

Dívaly se na něj čokoládové oči, které znal z uličky.

Předchozí *   Shrnutí *   Další

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Padlí andělé nepláčou - 3. kapitola - Stěhování: