Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Padlí andělé nepláčou - 7. kapitola - Protože tě miluju

07.03.2010 (12:30) • Hanetka • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 5432×

Kapitola 7. - Protože tě miluju

Po bouřce se moc nevyčasilo. V neděli zůstalo zataženo, jak je ve Forks obvyklé, a z nebe se hrnul drobný deštík. Stékal po uplakaných oknech, a z Edwarda jako by smýval napětí posledních dní. Po rozhodnutí, že v pondělí si situaci s Bellou vyjasní a vše se vrátí do starých kolejí, se trochu uklidnil, sešel dolů a po dlouhé době otevřel víko klavíru. Jeho dlouhé bledé prsty se začaly bezmyšlenkovitě probírat klávesami. Nejdříve nesmělé a nejasné tóny se postupně začaly řadit a proplétat do smutné táhlé melodie. Esmé, která seděla u stolu nad nějakými návrhy, se nejprve pousmála  v radosti, že Edward opět hraje, pak se ale zarazila a zamyšleně nakrčila čelo. Tuhle skladbu neznala.

Edwardova melodie se proplétala, mohutněla a zase utichala, plynula jako tichá říčka v lesním zeleném šeru a naplňovala její duši touhou tak naléhavou a sladkou, až ji bolelo na hrudi, jako by se měla rozskočit. „Tak tahle se Edward cítí?“ pomyslela si a hrdlo jí sevřela prudká lítost.

„Složil jsi novou skladbu?“ zeptala se, když dohrál a zůstal nehybně sedět u klavíru.

„Asi,“ pokrčil rameny Edward a znovu se začal nepřítomně probírat klávesami. „Myslel jsem na školu a na to, že si musím promluvit s Bellou, a najednou jsem prostě musel hrát. Nevím, kde se to ve mně najednou vzalo.“

„Nevíš?“ pomyslela si Esmé znovu. „Zato mně to začíná být čím dál jasnější. Jasper měl pravdu, a přece se mýlil. To není jen touha…“

„No, myslím, že ty na to určitě přijdeš,“ řekla a znovu se ponořila do papírů.

xxxx

Alice byla celý den jako duchem nepřítomná. Nevytočily ji ani obvyklé Emmettovy vtípky a dokonce odmítla jít s ostatními i na lov, který v poslední době kvůli Edwardovi podnikali častěji než kdy dříve. Tohle nikdy předtím neudělala a Jaspera to znepokojilo víc než zmatený neklid, který z ní cítil. Z lovu se nenápadně vytratil dříve a vrátil se za ní domů. Našel ji v pokoji, jak nepřítomně zírá z okna.

„Co se děje?“

„Nevím, Jazzi. Nevidím,“ obrátila k němu zoufalé oči.

„Co nevidíš?“

„Bellu. Ztratila se mi. Najednou nevidím její budoucnost, jen tmu a prázdno, jako by…“

„Počkej,“ zarazil ji Jasper. „Nepanikař. Uvidíme se s ní zítra ve škole, ne? Třeba jsi jen unavená. Nebo…“ odmlčel se a nevěděl, jak pokračovat. Opravdu nevěděl, co by měl říci, jakou jinou alternativu by mohl nabídnout. Aliciny vize bývaly spolehlivé, měnily se, jen když dotyčný člověk změnil svou vůlí rozhodnutí. Pak se i budoucnost měla odvíjet jinak. Když zmizela, dosud to znamenalo jen jediné. A to si zatím nechtěl připustit.

Zapnul počítač a začal surfovat po netu. Hledal na Googlu letecká nebo automobilová neštěstí – Bella se měla vrátit odtud, kam odjela, Alice ji přece v předchozí vizi  viděla v pondělí ve škole. Jedině snad nějaká havárie… Ale zatím nic nenacházel.

„Nic?“ Alice stála za ním a dívala se mu přes rameno. Přesvědčila se, že opravdu nic nenašel, a s částečnou úlevou se posadila opět na postel.

„Ty víš, Jazzi, co jsem viděla hned tenkrát na začátku. Ty víš, proč jsem to udělala, proč jsem přesvědčila i ostatní, dokonce i Rose. Ty víš, čím se mu měla Bella stát, čím se měla stát i nám. A teď, jestli to všechno bylo zbytečné, jestli ho čeká další věčnost v samotě a trápení, nepřestanu si to nikdy vyčítat.“ Provinile svěsila hlavu. Jasper se přesunul k ní.

„Neboj, zlato,“ pohladil ji po vlasech a  sjel rukou až za krk. Přitáhl si ji blíž. „Určitě to dopadne dobře, já tomu věřím,“ zašeptal a políbil ji jemně do koutku úst. Pak pokračoval podél hrany čelisti a jemnými polibky značil cestičku až ke krku. Alice nejdřív nereagovala, jak ještě myslela na zmizení svých vizí, pak se ale zachvěla vzrušením a přitáhla si Jasperovu hlavu zpět k ústům. A potom ji už Jasper na nic jiného ani myslet nenechal.

xxxx

Když v pondělí zajížděli Cullenovi na školní parkoviště, všimli si, že je plnější než kdy dříve. Edward si všiml několika aut, které nikdy předtím neviděl, a tázavě se podíval na Alici. Ta jen nechápavě pokrčila rameny – neviděla, že by měl do školy nastoupit někdo nový.

Edward vystoupil a rozhlížel se, jestli neuvidí Bellino auto. A už taky přijížděla. Její otřískaný starý náklaďáček zrovna zacouval do řady zaparkovaných aut. Zamířil k ní.

„Ahoj,“ pozdravil ji nesměle, zrovna když zamykala dveře.

Otočila se, aby zjistila, kdo ji to zdraví, a nevěřícně na něj zůstala zírat.

„Ty se mnou mluvíš? To je ale změna!“ vyhrkla překvapeně a pak se zamračila. Snad si ten náfuka nemyslí, že kvůli jedné jeho puse se smaže všechno to přezírání, kterým ji častoval předtím. I když byla tak… Bella se při té vzpomínce začervenala. Kruci! Když se na něj znovu podívala, oči jí jiskřily zlostí.

„Nemusíš se namáhat, Cullene. Nepředstírej, že jsem ti nějakým zázrakem přestala být protivná. Nemáme to zapotřebí ani jeden,“ odfrkla si.

„Ale, Bello, já bych s tebou chtěl mluvit. A omluvit se. Na tom plese…“

„Omluvit? Za co, za tu pusu? Takových jsem dostala,“ přezíravě mávla rukou. Ani za nic by nebyla přiznala, že je to lež. Takový polibek ještě nikdy nedostala a to, jak se při něm cítila, jak jí měkla kolena a vláčněla v jeho náručí, to ji docela děsilo. Nechtěla na to myslet a už vůbec ne o tom mluvit, natož s ním a tady.

Než Edward stihl něco dalšího říci, na parkoviště vjelo s ohlušujícím řevem další neznámé otlučené auto. Zaparkovalo nedaleko od nich a z něj vystoupilo několik chlapců, evidentně indiánských rysů. Jeden z nich, vysoký, nakrátko ostříhaný, se rozhlédl a pak se zastavil pohledem na nich. Tváří se mu rozlil široký úsměv, zatímco Edwardovi ten jeho nesmělý mizel z tváře.

„Bells! Jsi to ty?“

Bella se otočila a nevěřícně se rozesmála. Rozběhla se k tomu klukovi, on rozpřáhl náruč, a když mu skočila kolem krku, několikrát se s ní zatočil.

„Jacobe! Co tady děláte?“ vlepila mu pusu na tvář.

Stále ji nepustil z náruče. „Bouřka nám trochu poničila školní budovu. Naše rada se dohodla s vaší školou, že než se seženou peníze na opravu, budeme chodit sem k vám. Představíš mě svému příteli?“ podíval se směrem k Edwardovi.

„Ale ne, to není přítel, jen spolužák. Jmenuje se Edward Cullen. Pojď, doprovodím vás do kanceláře, abyste si vyzvedli rozvrhy.“ Vzala ho za ruku a odcházeli spolu s ostatními směrem ke správní budově. Jen jeden z té indiánské party se otočil, podíval se na Edwarda, a poznamenal: „Tak Cullen. Hmm, to bude ještě zajímavé.“ Ušklíbl se na něj a pak odešel za nimi.

Edward zůstal stát na parkovišti a opět nerozuměl tomu, co se s ním děje. Myslel si, že se na setkání s Bellou připravil, že to zvládne, ale výbuch divokých citů, které s ním teď lomcovaly, ho zastihl zase nepřipraveného. Radost, že Bellu vidí, a potěšení z její přítomnosti vystřídala zlost, frustrace a žhavý vztek. A ten pocit, když visela tomu klukovi na krku, líbala ho a nakonec držela za ruku, to nebylo nic než čistá závist. Najednou si přál být na jeho místě. A jeho samotného roztrhat na tisíc malých kousků.

Opodál stál zbytek Cullenovic rodiny v němém šoku. Vlkodlaci s nimi ve škole! No to jim tedy ještě scházelo!

„Proto jsem nic neviděla,“ mumlala si Alice. A pak šťouchla do Jaspera. „Uklidni ho, než tady vybuchne jak přetopený kotel. A bude zvonit, musíme do tříd.“

xxxx

„Petře, nevíš něco o té neplánované bouřce v okolí Seattlu?“ přispěchal archanděl Gabriel k nebeské bráně.

„Já? Cožpak já dělám počasí? Od toho jsou tu jiní,“ odvětil nevinně svatý Petr a nenápadně zašoupl nohou hlouběji pod židli bednu očouzenou od blesků. Ještě ji nestihl uklidit a nepotřeboval, aby někdo zahlédl to nešťastné corpus delicti.

„No, já nevím, ale často tím směrem hledíš,“ podezíravě pohlédl Gabriel na kukátko v jeho ruce.

„No, hledím, no. Víš, že jsem měl Edwarda rád, a tak se občas podívám, jak se mu vede. A zatím musím říci, že to nevypadá tak zle,“ usmál se Petr.

Gabriel jen nesouhlasně zavrtěl hlavou a pomalu odcházel.

„No,“ pomyslel si Petr, „tak to bychom měli. Teď už by ti to mělo dojít. Jestli ti žárlivost neotevře oči, Edwarde, tak už vážně nevím, jak ti pomoci.“

Belial se Samielem měli hlavu plnou starostí.

„Kdo sakra spustil tu bouřku? Teď, když to štěně odvede Bellu dál od Edwarda, jak mohou podlehnout vášni? A tak hezky to bylo připravené,“ rozčiloval se Belial. Samiel mlčel. Neměl čisté svědomí, po té modlitbičce minule. Jestli takhle fungují modlitby… No, vlastně je logické, že fungují opačně, než by oni v pekle potřebovali. Jak tak přemýšlel, náhle se mu oči zúžily podezřením. Někdo tam nahoře nechtěl, aby uspěli. A on začíná tušit, kdo.

xxxx

Cullenovi seděli u svého stolu v jídelně a předstírali, že jedí. Ostatní se bavili mezi sebou jako jindy, ale Edward seděl mlčky a pohledem sledoval stůl nedaleko jejich. U něj seděla Bella s Jacobem Blackem, jedli a vesele se něčemu smáli. Od té doby, co před týdnem nastoupili indiánští studenti k nim do školy, Bella se od Jacoba nehnula ani na krok. Čekali na sebe na parkovišti, chodili spolu z hodiny na hodinu, a na ty, které neměli společné, Jacob Bellu alespoň doprovázel. U oběda sedávali spolu, bavili se, smáli se a Bella občas házela po Jakeovi brambůrky, které chytal do pusy. Jacob ji nepokrytě obdivoval a kdykoliv Edward zaslechl jeho myšlenky, vždycky ho úplně zaslepil prudký výbuch zlosti.

„Nekoukej na ně takhle, nebo si celá škola všimne, že žárlíš,“ šťouchl do něj Jasper.

„Já nežár…“ Edward se zarazil a pak se užasle podíval na Jaspera. Žárlí? On že žárlí? Ne, to je jen obava o její bezpečí. Vždyť přece tráví čas s vlkodlaky! Co kdyby jí něco udělali? Jen těžko se umějí ovládat, když jsou takhle mladí. Cloumají jimi emoce, a kdyby dostali vztek… Musí Bellu varovat.

Vstal, odnesl tác s netknutým jídlem a po cestě z jídelny se zastavil u jejich stolu. Odkašlal si.

„Hmm, ahoj. Bello, mohl bych s tebou prosím mluvit? O samotě,“ dodal a podíval se na Jakea. Ten se jen usmál a zavrtěl hlavou.

„Nemám zájem si s tebou o čemkoli povídat, Edwarde,“ podívala se na něj. „Sakra, zase má ty  oči zlaté. Jak je to možné?“ pomyslela si.

„Prosím, Bello, je to důležité,“ naléhal.

Chvíli se na něj dívala a mlčela. Váhala. Co by jí asi tak mohl chtít? Začala být zvědavá.

„Tak dobře,“ souhlasila váhavě. „Po škole se můžeme sejít u parkoviště a můžeš mě vzít na kafe. Vyhovuje?“

„Nebude ti to vadit, Jakeu? Staviš se za mnou později,“ obrátila se na svého společníka. Ten se jen usmál a mlčky přikývl.

„Dobře. Takže po škole.“ Zvedla se, Jacob taky, odnesli tácy a zamířili ven.

Edward se vrátil k ostatním.

„Nedělej to, Edwarde, naštveš ji,“ pronesla nečekaně Rosalie.

„Co je ti po tom, Rose?“

„Nechci, abys ze sebe udělal hlupáka. Nemůžeš holce předpisovat, s kým se má nebo nemá přátelit. Na jejím místě bych tě poslala do háje. Uvědom si, proč to děláš. Chceš, aby byla v bezpečí? Nebo jen žárlíš?“

„A nejspíš zbytečně,“ dodal záhadně Jasper a vyšel za Alicí z jídelny ven.

Edward po zbytek vyučování přemýšlel o tom, co mu Rose řekla, a už se skoro nechal přesvědčit. Ale když pak přicházel na parkoviště, uviděl Bellu a zase s Jakem. Něco mu říkala a pak… zase ho políbila! Edwardovi se zatmělo v očích. Zamířil k nim.

„Tak jedeme?“ zeptal se a ukázal směrem ke svému autu.

„Jo, už jdu,“ houkla přes rameno a podávala Jakeovi klíčky. „Odvez mi auto, prosím tě, a klíčky mi nech na okně pod květináčem. Uvidíme se večer, přijedu do La Push. Charlie mi říkal o tom táboráku.“

Pak došla k Edwardovu autu. Přidržel jí dveře, nastoupila.

Edward si sedl za volant a nastartoval.

„Tak kam?" zeptal se.

„No na to kafe, ne? Na hlavní je taková malá kavárnička a mají tam báječné kapučíno.“ Opřela se pohodlně do sedačky a zavřela oči.

Zbytek cesty mlčeli. Bella vypadala, že na řeči nemá náladu, a Edward s údivem zjistil, že je tak nervózní z nadcházejícího rozhovoru, že jeho palčivá žízeň, která se ho vždycky zmocnila v její blízkosti, ustoupila úplně do pozadí. Po očku pokukoval po jejím obličeji, sledoval její zavřená víčka s dlouhými řasami, které házely na tváře stín, rovný nos a plné rty, a zmocnila se ho bláznivá touha ji políbit, znovu, jako tenkrát na plese. Musel se soustředit, aby vůbec k té kavárně trefil.

Když vešli dovnitř, usedli ke stolku a Bella si objednala velké kapučíno se šlehačkou, tázavě se na něj podívala.

„Tak cos‘ mi chtěl?“

„Bello, já nevím, jak začít… Jen se prosím tě nenaštvi, ano?"

„No, to posoudím, až se dozvím, co vlastně chceš, ne?“

„Chtěl bych, aby ses přestala stýkat s kluky z La Push,“ vybalil na ni bez varování.

Bella na něj chvíli nevěřícně zírala. Pak prudce vstala. „Tak jo. Já věděla, že je to ztráta času,“ pronesla vztekle a otočila se k odchodu.

Edward vyskočil a chytil ji za ruku. „Počkej, prosím, Vyslechni mě, ano? Prosím!“

Bella se znovu otočila a změřila si ho ostrým pohledem.

„Tak jo. Ale rychle, nemám na tebe celé odpoledne!“ Znovu si sedla, ale jen na krajíček židle.

„Oni jsou jiní, Bell. Jsou nebezpeční. Nevíš, co od nich můžeš čekat. Nejsou jako ostatní lidé! Mohli by ti ublížit!“

Bella užasle poslouchala Edwardovy argumenty a v očích jí plápolal čím dál větší vztek. Už to nevydržela a rozhněvaně ho zarazila:

„Tak dost, Edwarde! Nebudu to dál poslouchat. Právě teď mám chuť ublížit já tobě! Jak můžeš? Jen proto, že jsou to Indiáni, mají být jiní? Nečekala bych od tebe takovou předpojatost. Proboha, vždyť Jacoba znám od narození! Je jako můj brácha! Proč by mi měl ubližovat?“

„Nemůžu ti říct, jak to vím, ale jsou nevyrovnaní, neumějí se ovládat. Není bezpečné se pohybovat v jejich blízkosti!“

„I kdyby to tak bylo, co je ti do toho? Umím se o sebe postarat. Proč se do toho pleteš?“

„Ale já mám o tebe strach! Musím tě chránit!“ zoufale se snažil Edward Bellu přesvědčit.

Bella si odfrkla. Tak tohle byl vrchol.

„Edwarde, od začátku, co jste se přistěhovali, ses choval, jako bych neexistovala. Přehlížel jsi mě, odmítal, urážel. Na plese, ten polibek z donucení,“ odmlčela se, „to byl omyl. Už si mě nevšímej. Mám právo si dělat, co budu chtít, a přátelit se, s kým budu chtít.“  Vstala a už bez zaváhání a ohlížení pospíchala ven. Po cestě se ještě otočila hlavu a přes rameno dodala: „A vůbec nechápu, proč zrovna ty by ses měl starat o mé bezpečí!“

„Protože tě miluju!“ povzdechl si nešťastně Edward a složil hlavu do dlaní.

Nevšiml si, že po cestě Belle zakolísal krok.

Předchozí *   Shrnutí *   Další

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Padlí andělé nepláčou - 7. kapitola - Protože tě miluju: