Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Padlý anděl 7. kapitola

09.11.2009 (18:30) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 4717×

7. kapitola

Stál jsem v kamenné cele pod Volterou a tiskl si Serenu co nejvíce k sobě. Čelo měla opřené o můj hrudník, ale vypadala naprosto klidně. Vnímal jsem i sebemenší její pohyb, přesto můj pohled směřoval stále na Ara. Ten zůstal překvapeně stát ve dveřích. Přejel očima nejprve mě a pak Serenu. Jeho ústa se rozjela do tak širokého úsměvu, že jsem měl obavu, zda se mu jeho jakoby papírová kůže nepotrhá. Z celého jeho výrazu sálalo nadšení a bylo poznat i na jeho hlase.

„Vítej maličká, moc se nám po tobě stýskalo.“

Z jeho zdvořilého tónu mi přejel mráz po zádech. Serena se zavrtěla v mém pevném objetí. Přitiskl jsem ji k sobě ještě více, přesto se jí však podařilo stočit hlavu k Arovi.

„Pojď ke mě.“ zazněl Arův medový hlas.

V hrdle mi zaznělo tiché vzteklé vrčení. Nemít v náručí Serenu, vrhl bych se mu slepě po krku

„Myslím, že zůstanu kde jsem.“

Arův milý výraz v mžiku zmizel a nahradil ho posměšný škleb.

„Vážně? I přes to co je zač? Je stejný jako mi.“

Rychle jsem k Sereně sklopil pohled. Byl jsem upír a ty ona nenáviděla, pro to co jsme i proto, co jsme jí provedli. Střetl jsem se však s jejím. Nebyla v něm ani stopa po odporu či strachu. A co víc, na rtech jí hrál mírný úsměv. Musel jsem se hodně krotit, abych jí znovu nepolíbil.

Mírně zavrtěla hlavou. „Nesnáším upíry pro jejich krutost a bezcitnost, ale všichni takový nejsou.“

Při těch slovech stále upírala pohled na mě.

„A jak si to představuješ? Že tě nechám i s Demetrim v klidu odejít?“ zasyčel posměšně Aro.

„Odejdeme ať se ti to bude líbit nebo ne.“ pronesla rozhodně už s tváří k němu.

Nechápal jsem, kde se v ní bere taková odvaha a sebejistota. Bralo mi to dech a zároveň mi z toho běhal mráz po zádech. Aro si takové chování nenechá líbit. Očekával, že v této situaci bychom se měli předním vyděšeně plazit. Znal jsem ho už velmi dobře.

Aro ji ještě chvíli propaloval pohledem než se mu tvář opět vyjasnila.

„Uvidíme, Jane?“

Vrhl jsem po Jane pohled. Již chvíli tam stála upírajíc pohled na vzpurnou Serenu a čekala jen na povel. Chtěl jsem ji ukrýt za sebe, ale Serena se odmítla pohnout.

Vyděšeně jsem ji sledovat, ona však upírala pohled na Jane a stále byla naprosto klidná.

Místností se rozlehlo vzteklé vrčení. Vycházelo z Janina hrdla. Stála upřeně hleděla na Serenu. Už mnohokrát jsem byl u toho, když se pod naprosto stejným pohledem svíjeli i ti nejsilnější z nás v křečích po zemi.

„Nezapomínej Aro, že jsi mohl změnit pouze mou lidskou část. Ta druhá po matce mě dokáže před vašimi dary ochránit a po přeměně byly tyto mé schopnosti ještě posílené. Přesně jak jsi doufal.“

Aro jí sledoval chtivým pohledem, fascinovalo ho co by mohla dokázat. Nemohl si odpustit poslední pokus.

„Proto mě má milá tak trápí tvůj odmítavý postoj. Mohla bys mít vše co bys chtěla.“

„Nikdy bys jí nedal to co by opravu chtěla, byla by jen další tvou figurkou pro udržení moci.“ zavrčel jsem na něj.

Jeho sliby a metody jsem moc dobře znal.

„Škoda takového talentu, ale vybrali jste si sami.“ prohlásil Aro a kývl na dva upíry, kteří je doprovázeli a dosud jen nehnutě stáli u dveří. Prudce jsem odstrčil Serenu za sebe než stihla vůbec zareagovat.

Oba naráz se na mě vrhli. Mé tělo se ještě nestačilo zhojit a byl jsem hodně vysílený, přesto jsem se nedal tak snadno. Měl jsem pocit, jako by byli všude, cítil jsem jak mé tělo brázdí nové rány.

„Dost!“ ozval se hlas za mnou.

Jako na povel oba přestali a zůstali civět ze má záda. Otočil jsem se také.

Serena tam stála a v jejích jemných rysech se zračil vztek. Nechápavě jsem ji sledoval, jak se na něco vší silou soustředí.

Šokovaně jsem sledoval, jak se barva jejích očí začala pomalu měnit z rudé na světle fialkovou a nakonec na blankytně modrou.

Mohli by mě teď klidně rvát na kusy, ale já se zmohl jen na bezmocné zírání do jejích očí.

Pomalu vykročila k nám a jeden z upírů se rozběhl jejím směrem dříve, než jsem ho mohl zadržet. Vymrštil se do skoku. Můj křehký anděl proti němu jen vztáhl ruku. Vyděšeně bez možnosti ho nějak zastavit jsem sledoval jak míří přímo na ni, když se jeho tělo náhle rozpadlo v prach.

Nemusel jsem se ani otáčet abych poznal reakce ostatních. Všichni jsme vytřeštěně zírali na prach snášející se k zemi. Serena bez zaváhání stále mířila ke mě. Sledovala druhého upíra, která stál ještě u mě v útočné pozici, jak se na mě předtím chystal opět vrhnout.

Náhle už tam nebyl. U nohou se mi tvořila hromádka z dopadajícího světlého prachu. Vnímal jsem to jen okrajově, celá má pozornost byla upřena na ni.

Došla až ke mě a zůstala stát. Na nic jsem nečekal a přitáhl si ji k sobě. Žasl jsem nad tím co se tu dělo. Z těch neustálých zvratů mi šla hlava kolem, ale to hlavní jsem věděl. Serena tu byla se mnou a společně se spolu už nějak dostaneme. To mi připomnělo...

Vzhlédl jsem k Arovi, ve tváři mu hrál jeden výraz za druhým. Tak moc toužil získat její talent pro sebe, ale zároveň se jí obával. Neměl jedinou šanci jak ji donutit zůstat.

Probodávali jsme se s ním navzájem pohledy oba nenávistné, že bychom měli chuť toho druhého roztrhat na kusy.

Serena zvedla své modré oči ke mě a sledovala směr mého pohledu až k Arovi. Já však už na tomto místě nechtěl strávit ani vteřinu. S rukou kolem jejího pasu jsem vykročil ke dveřím kolem Ara a vyděšené Jane.

Aro bezděčně vykročil k nám. Varovně jsem na něj zavrčel a přitiskl si Serenu blíže k sobě.

„Nemusíte odcházet, můžeme najít nějaký kompromis.“

„O tom pochybuju.“ odpověděl jsem mu ledově.

„Aro i když jsem se konečně smířila s tím co teď jsem a přijala to, nikdy bych nedokázala vydržet s takovými jak jste vy.“

Obešli jsme ho a pokračovali ven. Než jsem se vyšli z bran Voltery, dostali jsem se ještě do konfliktu se třemi dalšími upíry, ale neměli dlouhého trvání.

Slunce právě zapadalo a Sereně se na tváři odrážely jeho poslední narudlé paprsky. Vypadala tak lidsky s těma modrýma očima.

„Tahle barva se mi k tobě hodí víc.“ zašeptal jsem a vzal její tvář do dlaně. Nechápavě na mě pohlédla.

„Jaká barva?“

Potutelně jsem se usmál a zmatenou ji dovedl až k jedné z nedalekých výloh. Zůstala překvapeně zírat na svůj odraz ve skle. Teprve po chvíli se jí po tváři rozlil nadšený úsměv.

„Takové jsem měla předtím, stejné jako máma.“

Stále sledovala svůj odraz. Naklonila hlavu „Možná to bude tím, že jsem se konečně smířila s tím co jsem a přestala v sobě cokoliv potlačovat.“

„Ať to bylo čímkoliv, líbí se mi to.“ zašeptal jsem jí do vlasů a políbil na temeno hlavy. Ještě chvíli jsem jí držel a vdechoval její vůni, než jsem se konečně dokázal odtrhnout. Po tom co jsem o ni hned několikrát málem přišel, to bylo téměř nemožné. S povzdechem jsem ji uchopil jen za ruku, jinak bychom odsud snad neodešli.

„Raději vypadneme.“

Jen přikývla a následovala mě.

Za pár minut jsem už ujížděli v poctivě odcizeném, autě co nejdále od Voltery. Serena vedle mě sledovala z okna povědomou krajinu okolo.

„Nemohli bychom jet někam, kde je tepleji než do Norska?“ zaškemrala.

Pohlédl jsem na ni. Tvářila se sice prosebně, ale pod tím šlo vidět, jak si je svým vítězstvím jistá.

„Popřemýšlím o tom.“ odpověděl jsem s naprosto vážnou tváří aniž bych změnil směr.

Zklamaně na mě koukala, než si všimla mého mírně se cukajícího koutku úst.

Okamžitě se na mě provokativně usmála.

„A mohla bych tě nějak přesvědčit?“

„No, můžeš to zkusit.“ pokrčil jsem na oko ledabyle rameny. Byl jsem zvědavý co má v plánu.

Vyhoupla se na sedadle do kleku a naklonila se ke mě. Pomalu mi přejela rty po krku nahoru až k čelisti, kterou jsem měl pevně zatnutou. Tady náhle změnila směr a zamířila k mému uchu. Na chvíli se oddálila, než jsem ucítil, jak mi ušní lalůček sevřela jemně mezi zuby. Auto sebou prudce cuklo a já to vzdal.

Stočil jsem volant a prudce dupl na brzdu. Serena překvapeně vypískla a její tělo setrvačností vyletělo dopředu. Jediným pohybem jsem ji zachytil a přitiskl na sebe.

Byla ztuhlá šokem, ale jakmile jsem se přisál k jejím rtům, okamžitě ožila. Položila mi ruku za krk a ještě více si mě přitáhla. S neovladatelnou zavrčením jsem jí sjel rty na krk. Tiše mi vzdychla do vlasů.

„Tohle nebylo fér.“ zavrčel jsem, když jsem jí přejížděl po šíji. Nijak mi však její podplácení nevadilo, právě naopak.

Rozverně se zasmála a dál pokračovala v prozkoumávání mé hrudi dlaněmi. Neměl jsem ani ponětí, kdy jsem přišel o košili a bylo mi to fuk.

Celý život se obrátil na ruby díky téhle malé a na první pohled křehké osůbce s andělskýma očima. Dokázal bych pro ni udělat všechno, kromě jediného, vzdát se jí.

K O N E C

<< Předchozí kapitola

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Padlý anděl 7. kapitola: