Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pan asistent a já - 10. kapitola

24.07.2011 (07:15) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 70× • zobrazeno 9604×

Následujících pár dní probíhalo naprosto stejně. Doma se mnou nikdo nemluvil. Ne, že bych taky na někoho zrovna narazila. Jessica s Mikem odcházeli z domu, nevím kdy, protože, když jsem se vzbudila, byt už byl prázdný. A vraceli se, až když jsem ležela v posteli, nebo to stihli dřív, než jsem se já vrátila ze schůzky s Edwardem.

Nejhorší ze všeho ale byly pondělky a pátky, tedy dny, kdy jsme s Jessicou měly filozofii. Seděly jsme vedle sebe, jako naprosto cizí lidi, kteří se vůči sobě chovají dost xenofobně. Lavici jsme měly rozdělenou na dvě přesně stejné poloviny a ani jedna jsme se k té pomyslné hranici, za kterou následovalo území té druhé, moc nepřibližovaly. Vlastně to už nebylo ani k pláči. Bylo to směšné a dětinské. A mám pocit, že Jess to někdy vnímala stejně jako já.

Byl to další pátek jako každý jiný a přitom byl… jiný. Čekala jsem na příchod Harrisona a docela se divila, že Jessica už nesedí na svém místě. Vždycky to totiž byla ona, kdo přišel jako první. Jediným důvodem bylo to, že kdybych přišla jako první já, musela by mě požádat, abych se posunula, aby tak mohla projít ke svému místu. A to samozřejmě nemohla dovolit, protože by se mnou promluvila jako první  ona a to by zase neuneslo její ego. Blá blá blá…

Do začátku přednášky chybělo pár minut, když konečně přišla. Se vzpřímenou hlavou došla ke mně a čekala, až jí uhnu. Na moment mě napadlo, že bych ji tam nechala stát, ale to by přilákalo pozornost ostatních lidí a vážně jsem netušila, čeho by byla Jessica schopná. Tak jsem se mlčky posunula a nechala ji projít. Jenže pak se stalo něco, co jsme ani jedna nečekala a tentokrát to byla Jess, kdo byl překvapený víc než já. Tašku, kterou si odložila na stůl a která neměla zapnutý zip, se převrhla a veškerý její obsah se vysypal na mé území.

„Sakra,“ zaklela a snažila se ty knížky posbírat. Mezitím jí spadla ze židle bunda, kterou si v průběhu té kolize vysvlékala. Její ruce na jednou nevěděly, kam dřív. Ono to je hrozně těžký se rozhodnout, jestli necháte své věci v „nepřátelské“ zóně, nebo radši oželíte sako od Ralpha Laurena a necháte ho válet se po podlaze, kterou pošlapaly stovky párů bot.

To škodolibé uchichtnutí jsem nedokázala v sobě zadusit. Ale po naštvaném Jessičiným pohledu, jsem radši sklopila hlavu a kousala se do rtu, aby neutrousila nějakou nevinnou poznámku. Jenomže co čert nechtěl. Když se Jess sklonila pro tu bundu, při zpětném pohybu narazila hlavou do lavice.

„Au,“ vydala ze sebe a komicky si to místo přejela rukou. Ten nával smíchu jsem už nevydržela a prostě jsem regulérně vyprskla.

„Je tady snad něco směšnýho?“ procedila skrz zuby a posadila se.

„Vůbec ne,“ odpověděla jsem s úsměvem na rtech a rukama zvednutýma v obranném gestu. Má spolubydlící prudce trhla tou svou hlavinkou a dělala, že pozoruje profesora, který se zrovna chystal začít. Jejich cukajících koutků jsem si nemohla nevšimnout.

xxx

„Héééj, padej na konec. My tu byli dřív,“ ozvalo se z fronty přede mnou. Bohužel jsem neviděla, kdo na koho řval, ale v tuto chvíli to bylo naprosto normální. Firma, která má na starosti doplňování automatů na kávu, totiž k nám do školy jezdí jen jednou týdně a to právě v pátek. To, že po zbytek týdne si každej kafe kupuje v kafinci na druhé straně kampusu, je naprosto normální, protože nikdo z profesorů, děkanů a rektorů nedokáže pochopit, že kapacita toho automatu je dosti omezená a že ten kofeinovej doping v téhle budově už za dvě hodiny od svého doplnění není k dostání.

Měla jsem štěstí, že jsem přišla relativně brzo a přede mnou bylo asi třicet lidí. Tak jsem totiž měla jistotu, že si jeden kouřící kelímek ukořistím. A ne jak minule, když jsem se zdržela na přednášce a kafe náhle došlo. Nutno podotknout, že přede mnou stáli už jen dva poslední lidi. To, že jsem pak byla docela vzteklá, nemusím říkat.

„Sorry, brácho, ale…“ dál jsem odpověď toho dotyčného neslyšela, protože mě překvapila chladná dlaň, která se dotkla té mé. Edward propletl naše prsty, jemně je stiskl a pak mě opět pustil. Těchto nebezpečně nevinných gest měl na talíři víc, ale já si je vždycky vychutnávala s bušícím srdcem až v krku. Nejhorší bylo, že jsem na to Edwardovi nedokázala říct ne. Byla jsem ráda, že se mě dotýká a hlásí se ke mně na veřejnosti, i když o tom vlastně nikdo nevěděl. Ale i tak ten pocit, že nás někdo může přistihnout, mi do žil vháněl dost velké množství adrenalinu.

Edward stál za mnou a docela slušně využíval toho, že se všichni snažili dostat co nejblíž k tomu kávovinovému dávkovači. Takže nakonec nemohlo být nikomu podezřelé, že jsme byli na sobě nalepení jak rozpláclý mouchy na skle. Vlastně jsme tak vypadali všichni, kdo jsme stáli ve frontě. Přede mnou člověk, za mnou člověk. Cítila jsem Edwardův vzdouvající se hrudník, který mě v pravidelném rytmu jemně hladil po zádech. Jeho dech mě šimral na šíji, a když sem tam přešlápnul z nohy na nohu, se mě letmo dotknul. Na boku, na stehně, na ruce…

„Váš nápoj je již hotov,“ přečetla jsem si na displeji a o pár momentů později jsem už v rukách svírala ten hnědý plastikový kelímek, ze kterého se kouřilo. Jak já tu vůni miluju. Ne tak moc jako pitahayu se špetkou černého pepře, ale tato je hned v závěsu za ní. Poodešla jsem pár kroků od automatu a dělala, že si do peněženky strkám vrácené drobné. Strašnou náhodou mi dvě mince vypadly z ruky na zem. Kdopak mi je pomůže posbírat? zaševelila jsem v duchu a dřepla si, abych zvednula první z mincí. Tu druhou mi už podávaly bílé prsty. Jemně mi ji vložily do dlaně a nezapomněly ji zlehka polaskat.

„Děkuji,“ pípla jsem a koukala do zlatého pohledu, s kterým jsme si navzájem předali to strašně sladké tajemství – miluji tě.

„Není zač,“ odpověděl a nepatrně se usmál. Pak svůj zrak ode mě odlepil a prošel kolem mě dál do chodby. Neopomněl se mě dotknout.

xxx

Když jsem vešla do učebny, kde mě čekala poslední hodina o biologické systematice, zarazila jsem se, protože si mě k sobě zavolala profesorka Parkerová.

„Tohle je pro vás,“ předala mi obálku, na níž v levém horním rohu bylo razítko profesora Harrisona. Dost jsem se nad tím podivovala. Co by Harrison mohl po mně chtít? A proč mi to nepředal sám, když jsem dneska byla na jeho přednášce? Odpovědi jsem dostala ihned, jakmile jsem vytáhla bílý hlavičkový papíry s logem univerzity. Pár listů bylo přehnuto v jednom štosu. Byly to formuláře, které jsem měla vyplnit kvůli tomu projektu. Ale jeden papír do toho balíku lejster nepasoval. Otevřela jsem ho. Na první pohled se jednalo o úřední dokument.

Vážená slečno Swanová,

v rámci projektu, do kterého jste se dobrovolně zapojila, bude nutné, abyste pomocí všech svých schopností dokázala zachránit Váš objekt zájmu před spáry jisté ženy. Tato osoba se bude v 16 hodin zdržovat ve své kanceláři a bude mě mučit svými nedůležitými připomínkami k jistým skutečnostem, které jsou naprosto zanedbatelné a bezvýznamné. Před tím, než se rozhodnete provést tuto záchrannou misi, se prosím, zastavte v kanceláři profesora Harrisona a optejte se ho na mou osobu a místo, kde se nacházím. Kdyby daný profesor projevil zájem o to, proč tak stojíte o moji přítomnost, řekněte mu, že potřebujete znát můj názor kvůli dopadům na psychický stav vězňů, kteří budou díky projektu Students for the States zapojeni do vašeho konceptu řešení ohledně snižování výdajů státu. Poté sjeďte výtahem do druhého patra a zaklepte na dveře číslo 68. Důrazně si vyžádejte mou okamžitou přítomnost kvůli již zmiňovanému problému.

Předem děkuji za kladné vyřízení.

Váš objekt zájmu E. C.

xxx

Co to dělám? Co to dělám?! Panebože, tohle nemůže vyjít. Určitě to prokoukne! Vždyť je to psycholožka. Analyzovat chování druhých je její přirozenost. Určitě pozná, že se Edwarda snažím jen dostat z jejího kanclu. Nebo co když pozná, že jsme s Edwardem spolu?! Ne! Tohle nemůže vyjít! A jestli to vyjde, tak to si u Edwarda vyberu. Jo! Vezme mě na večeři.  Pořádnou večeři. Tři chody a dezert navrch. Jo! Do nějakýho malýho podniku s těmi voňavoučkými svíčkami na stolech. Bude mě krmit, hladit a bude mi do ouška šeptat slůvka lásky, až se z toho zalknu. Ne! Tohle je fakt blbej nápad! Tak proč ksakru nemůžu zastavit ty nohy a mašíruju si to přímo do jámy lvové?!

„Ťuk ťuk.“ Zaklepala jsem na dveře její kanceláře. Srdce mi bušilo až někde v krku a prsty jsem radši zatnula do pěstí, protože ten třas vypadal jako bych měla absťák. Takhle hrozně jsem se necítila, ani když jsem měla v pětce na základce zpívat sólo na vánoční besídce. Nutno říct, že to moje skřehotání se za zpěv považovat ani nedá.

Profesor Harrison si mě moc nevšímal. S pohledem upřeným do nějakých papírů mi řekl, kde Edwarda najdu. A to jsem si na záchodcích nacvičovala svůj výraz v zrcadle. Jenomže teď se mi třásla i kolena a obávala jsem se, abych dokázala normálně a hlavně srozumitelně předložit profesorce psychologie důvody, kvůli kterým jsem přišla. Vůbec bych se nedivila, kdyby se mi nabídla sama, že mi s tím problémem pomůže. Zabila by tak dvě mouchy jednou ranou – zbavila by se mě a přitom by nemusela Edwarda pustit ze svých drápů.

„Dále,“ křikla, abych její pozvání slyšela. Pevně jsem stiskla kliku a dveře otevřela. Edward seděl na židli, která stála na opačné straně stolu, než její křeslo. Profesorka Stevansová však dala přednost nepohodlnému dřevěnému kusu nábytku vedle Edwarda, než pohodlně vypadající kůži. Oba dva se na mě podívali ve stejnou chvíli. Ona podezíravě, Edward tak nějak bezvýrazně. Hrál to dobře.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem ji. Sakra, hlas se mi třásl.

„Dobrý den. Potřebujete něco?“ zeptala se mě přívětivě. Edward se určitě spletl. Tato milá žena že by na něj měla sexuální narážky?

„Vlastně ano.“ Nádech. „Potřebovala bych mluvit s panem Cullenem.“ Pohledem střelila k jeho osobě. Dobře, měním názor. Ona ho chce.

„Ano?“ zeptal se můj asistent a postavil se. Svýma očima mě podpořil, abych pokračovala.

„Potřebuji s vámi mluvit kvůli projektu Students for the States a jeho vlivu na psychický stav…“

„A nemohla bych vám pomoct já?“ přerušila mě.

„No…“ zaváhala jsem. Neříkala jsem to? Teď mě rozšlápne jak nějakej odpornej hmyz.

„Paní profesorko,“ Edward se na ni obrátil. „Vaše nabídka je velmi milá a určitě byste nám velice pomohla. Ale do tohoto projektu se smí zapojit jen studenti,“ taktně ji upozornil.

„A nepočká to? Ještě jsme nedořešili tuhle záležitost,“ ukázala na nějaké papíry. Protivná baba.

„Promiňte, ale nepočká.“ Kde se to ve mně vzalo? Čekala, jestli ještě něco nedodám. Mozečku můj milovanej, prosím tě, pracuj! „Podle názoru pana Cullena se rozhodne, jestli ten projekt má nějakou naději,“ vypustila jsem nakonec.

„Navíc, podle toho, co vím od profesora Harrisona, už měl být hrubý koncept dávno napsaný. Takže, jestli byste se nezlobila. Ten problém,“ Edward ukázal na ty stejný papíry jako ona před chvílí, „bychom vyřešili později.“ Mírně se na ni usmál a ona se zarděla. Sakra, ženská, vždyť je o dvacet let mladší než vy, chtěla jsem vykřiknout.

„Dobře, Edwarde. Zítra se tedy za mnou zastavte,“ odpověděla přeslazeným hlasem. Grr.

xxx

„Bylas naprosto úžasná,“ zašeptal mi nadšeně do ucha a vtiskl mi na něj polibek. Já byla ještě totálně mimo. Ono to vyšlo.

„Děkuji,“ řekl to tak vděčně, že se mi málem zamotala hlava. „Kdybys mě nezachránila, trčel bych tam minimálně do sedmi.“ Pevně mě objal a přitáhl na svou hruď. Ono to vážně vyšlo.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se, když jsem nijak nereagovala.

„No… myslím, že jo,“ vydechla jsem. Najednou jsem měla obličej v jeho dlaních.

„Lásko, byla jsi úžasná. Snědla ti to i s navijákem. Tvůj výkon by si zasloužil minimálně Oscara.“ Koukala jsem do jeho očí a stále se z toho nemohla vzpamatovat, ale jakmile zmínil tu zlatou sošku, můj mozek začal fungovat.

„To nebude nutné. Nemám žádnou polici,“ vysvětlila jsem.

„Polici na co?“ optal se zmateně.

„Na tu trofej.“ Rozesmál se tím krásným a hřejivým způsobem.

„Nějakou ti vyrobím,“ navrhnul a dál jsme procházeli chodbou.

„Proč jsi vůbec potřeboval odejít?“ zeptala jsem se, když jsme nastoupili do výtahu.

„Proto, abych tě mohl pozvat na naše první rande.“ Obočí se mi stáhlo k sobě. Vždyť už jsme měli tolik schůzek, tak co sem plete to slovíčko – první.

„Nerozumím,“ přiznala jsem. Krásně se na mě usmál a naklonil se blíž.

„Dneska to jsou přesně čtyři týdny, co se známe,“ připomenul mi. Jak jsem na to mohla zapomenout?! „A ještě jsme nebyli na pravým americkým rande.“ V očích mu ďábelsky zajiskřilo.

„Pravým americkým rande?“ Co si mám pod tím představit? Vážně přikývnul a já vážně polkla na prázdno. Co to je pravý americký rande?!

„Ano. Kino, večeře a rozpačitá pusa přede dveřmi. Přinesu ti kytky,“ šibalsky se zasmál. Aha! Chápu!

„A já zavolám Charliemu, aby co nejrychleji přijel,“ přistoupila jsem na jeho hru.

„Proč?“ zeptal se nechápavě.

„Aby ti, zatímco se budu upravovat v koupelně, vyhrožoval, že pokud nenecháš ruce u těla, seznámíš se s jeho Babetou.“

S touto kapitolkou se s vámi na týden loučím. Jedeme na dovolenku, ale hned jak se vrátím, tak napíšu další díl a šoupnu ho sem.

Jinak samozřejmě moc děkuji za komentáře. Jestli sami píšete, tak víte, co pro každého přispěvatele znamenají.

A příště proběhne rande a usmíření s Jess...

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pan asistent a já - 10. kapitola: