Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pan asistent a já - 18. kapitola

04.09.2011 (18:00) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 87× • zobrazeno 10001×

„Máš to tu moc hezký,“ pochválila jsem jeho bydlení a posadila se na pohovku. Edward mi nalil sklenku vína a s úsměvem mi ji podal. Odlil i do své skleničky a sedl si vedle mě.

„Řeknu ti tajemství,“ začal tajemně. Přisunula jsem se blíž k němu, aby mi nic neuniklo.

„Zařizovala to Tanya,“ zašeptal mi do ouška, které hned na to políbil. Laskal mě svými rty a pomalinku se přesouval na krk. Tanya, Tanya… Odkud to jenom znám? Odtáhla jsem se a rozhlédla se okolo sebe. Na odkládacím stolku stála fotografie v dřevěném rámu. Edward na ní držel v objetí krásnou blondýnku, která se zády tiskla k jeho hrudi. Tak jako to dělávám já. Svoje paže měl omotané okolo jejího pasu, aby tak dal všem najevo, že ona je jeho. A oba se usmívali.

„Kdo je Tanya?“ zeptala jsem se. Odtáhl se od mého hrdla, které ani na vteřinu nepřestal oždibovat.

„Moje snoubenka přece. Vždyť to víš, Bello.“ Nevěřícně se na mě díval, jako bych snad spadla z meteoritu. On má snoubenku? Já jsem se zapletla s někým, kdo se bude ženit? Jak jsem mohla?

„A co jsem já?“ vydechla jsem. Něžně se na mě usmál a pohladil mě po tváři.

„Ty jsi přece moje poslední rozptýlení,“ vysvětlil mi měkce a přisál se na mé rty.

Strop. Prasklina. Nepřemýšlej nad tím, jak dlouho tam je a jestli sis jí všimla, nabádala jsem se a posadila se. Zády jsem se opřela o zeď a snažila se zhluboka dýchat. Prý to pomáhá se uklidnit. Nádech. Výdech. Nádech. Výdech. Ná… Budík.

„Nezaspíš, že ne?” Horlivě jsem kroutila hlavou, že ne. Určitě nezaspím. Nastavím si budík. Pro jistotu dva. Nebo radši tři.

Prásk.

Nevím, co to bylo, ale zachránilo mě to před dalším vzpomínáním. I když dneska se musím pochválit. Během dechového cvičení jsem na něj ani jednou nepomyslela.

Prásk.

Fajn. Tak tohle je vážně moc divný. Vstala jsem a šla se mrknout do kuchyně. Je zvláštní, že mi to ještě pořádně nedochází, ale je pondělí. Jess měla pravdu, ty kapky na uklidnění opravdu fungují. Snad budou fungovat až do večera.

Mike dřepěl u linky a něco z ní vytahoval. Hrnce, došlo mi v zápětí.

„Miku, co tady děláš?” zeptala jsem se. Zvedl hlavu a zoufale se na mě podíval.

„Hledám pánev,” odpověděl a dál se přehraboval ve skřínce.

„Myslíš tu pánev, kterou jste včera s Jess zašpinili a nechali ji ve dřezu?” Ukázala jsem na hromádku špinavého nádobí. Koukl na linku a plácl se do čela.

„A jo,” zvolal vítězně. Pak se ale zamračil. „A nemáte ještě nějakou?” zeptal se mě.

„Proč?” optala jsem se podezíravě. Pohodil rameny.

„Protože tahle je špinavá,” vysvětlil mi.

„Tak ji umyj,” navrhla jsem. Kysele se zaksichtil a pak na mě hodil nevinný kukuč.

„Na to zapomeň,” odpověděla jsem na nevyřčenou prosbu a radši odešla do koupelny.

Jessica:

Stála jsem před zrcadlem a prohlížela se. Mike mi pořád říkal, jak mi těhotenství sluší, ale ať jsem se dívala sebevíc, žádnou změnu, která by vedla k lepšímu, jsem nezaznamenala. Dokonce i oblečení mi pořád bylo akorát. Ono taky třináct týdnů ještě nikdy moc vidět není. Na to si budu muset ještě nějaký ten pátek počkat.

„Vypadáš nádherně,” zašeptal mi do ucha a políbil na šíji. Svoje dlaně měl opět přitisknuté k mému břichu a pomalinku a příjemně mě s nimi hladil.

„Počkám na vás v autě, jo?” zeptal se a opět mě políbil. Přikývla jsem a vyprostila se z jeho objetí. Musím jít pro Bellu. Doufám, že si to nerozmyslela a do té školy půjde.

„Bello?” Nakoukla jsem do její ložnice. To, co jsem uviděla, mi vyrazilo dech. Všude se válelo oblečení a Bella stála ve spodním prádle před zrcadlem a před sebou držela šaty. Vypadala jako já, když jsem se kolikrát chystala na rande. Ale tohle bylo špatně. Cítila jsem to.

„Jess.” Otočila se na mě s úsměvem. S úsměvem?!

„Který? Tyhle nebo tyhle?” Ukázala na dva kousky oděvu.

„Bello, jsi v pořádku?” zeptala jsem se. Celý týden chodila jen v triku a teplákách a teď se chystá na módní přehlídku? Navíc se tváří… nadšeně? Něco je určitě špatně.

„Samozřejmě.” Pohodila rameny a k tělu si přiložila další šaty.

„Vyklop to. Proč se tak parádíš?” optala jsem se a sedla si na postel.

„Copak je něco špatnýho na tom, že se chci hezky obléct?” odpověděla otázkou. Do očí se mi však nepodívala.

„Je to kvůli Edwardovi?” Viditelně strnula. A zbledla.

„Ne,” prohlásila rázně a dál se prohlížela v zrcadle. Tohle jí nedovolím. Bude ji to bolet ještě víc, jestli udělá to, co si myslím, že udělat chce.

„Tak kvůli komu chceš vypadat jako modelka?” Otočila se ke mně a zamračila se.

„Nechci vypadat jako modelka,” odpověděla zaraženě.

„Tak jako co, Bello?” Sklopila hlavu a posadila se vedle mě.

„Já jen…” Nepokračovala. Věděla jsem, co se jí honí hlavou. Uražená pýcha a zlomený srdce dokážou z člověka udělat cokoliv.

„Chceš mu ukázat, o co přichází,” dopověděla jsem.

„Jo,” špitla, ale stále se na mě nepodívala.

„A chceš, aby žárlil.” Přikývla.

„Chceš se mu pomstít.” Ihned střelila pohledem ke mně. V očích měla slzy.

„Ano,” řekla rozhodně.

Bella:

To rozhodnutí bylo prostě správné. Ať si Jessica říká, co chce. Ona se nemusí denně dívat na svůj ztrhaný obličej a nutit se myslet jen na to, co se zrovna děje. Nikdo, kdo to nezažil, to nemůže pochopit. Je to vyčerpávající. Hlavně když děláte věci, které jste předtím dělali automaticky. Například česání vlasů. Umývání nádobí, stlaní postele a, světe div se, dokonce i usínání.

Ale nejhorší na tom všem je, že ať se snažíte sebevíc, vždycky na kratičký okamžik tomu podlehnete. A tomu prostě už musím nějak zabránit. Jinak…

Proto ty fialové šaty. Proto ty boty na podpatku. A proto ta maska – jsem bez tebe naprosto v pohodě. Chci, aby trpěl. A chci, aby netrpěl. Chci ho vyslechnout a zároveň poslat do háje. Chci od něj slyšet, že žádnou snoubenku nemá, a zároveň chci, aby mi lhal a ujistil mě, že jsem pro něj jediná. Miluji ho… A nenávidím.

Vestibul fakulty byl skoro vylidněný. Prošla jsem okolo vrátného a dvou holek, které debatovaly nad nějakými spisy, a zamířila do chodby, která vedla k učebně 215. Od zdí se jako ozvěna odrážely moje podpatky. Byly nepohodlné, ale ten fakt, že jsem o něco vyšší, mi dopřával pocit, že se tomu – jemu – hrdě postavím čelem a nebude to tak moc bolet. Nevěděla jsem, co mám od sebe očekávat a to mě trochu znervózňovalo. Všimne si mě? Pozdraví mě? Odpovím mu? Nesesypu se?

Stál tam. Mezi Thomasem - klukem, se kterým sedím na labácích - a holkou, kterou neznám. Poslouchal jejich rozhovor a nuceně se smál jejich řečem tak, jako když musel poslouchat bláboly Stevansové. Nevím, proč jsem na poslední chvíli zadoufala, aby si mě nevšiml. Ale najednou se na mě díval. Smutně, ale odhodlaně. Sakra, proč?!

Násilím jsem od něj odtrhla pohled a rozešla se k nim. Zůstala jsem stát tři metry od něj. U okna. A dělala jsem, že z něj koukám ven. Na sobě jsem cítila jeho intenzivní pohled. Jak se na mě teď dívá? Pořád tak bolestně? Uvědomil si, že to jsou ty šaty, které jsem měla na našem „americkým rande”? Vzpomíná si, jak probíhalo? A jak skončilo?

„Slečno Swanová, jestli se ještě necítíte být úplně zdráva, klidně běžte domů.” Profesor Heigl stál u dveří, které odemkl nevím kdy. Ostatní už byli uvnitř.

„Ne. Jsem v pořádku,” ujistila jsem ho a prošla kolem něj.

Edward seděl v první lavici. Ostatní si posedali všude možně po třídě. Já si vybrala místo úplně vzadu. Mohla jsem na něj vidět. A on nemohl vidět na mě.

„Slečno Swanová, pojďte, prosím, sem dopředu k panu Cullenovi. Ten projekt jste prakticky vymysleli vy dva, tak bych vás měl rád po ruce.” Profesor mě zastavil v polovině třídy. Všichni se na mě dívali. I on. Copak můžu profesorovu žádost odmítnout? Tak můžu?!

Posadila jsem se na židli a koukala do dřevěné desky před sebou. Byla jsem napnutá. A to tak, že jsem cítila všechny svaly na krku a zádech. Bolely mě. Nepřirozeně jsem se krčila vedle něj a v duchu žádala profesora, aby už začal.

„Ahoj, Bello,” ozvalo se vedle mě. Pod tíhou jeho hlasu jsem se přikrčila ještě víc. Jakoby mě tím bolestným tónem udeřil do břicha. Chtělo se mi plakat. Ale nechtěla jsem, aby to on věděl. Donutila jsem se trochu napřímit. Neodpověděla jsem.

Už nic neřekl. Neměl příležitost, protože profesor začal. Dokázala jsem vnímat, o čem to Heigl mluví. Soustředit se jen na přítomnost, mi šlo dost dobře. Už v tom mám přeci jen nějakou tu praxi. Proto jsem zřejmě dokázala přejít na vyšší level a uvědomovat si i tu jinou přítomnost.

Dvakrát si poposedl, než profesor vysvětlil, o co vůbec v tom projektu jde. Dvakrát se i s židlí přisunul blíž ke mně. Chtěla jsem se odvrátit. Ale jeho vůně - pitahaya se špetkou černého pepře – mě přikovala na místě. Jeho náruč. Jeho objetí. Jeho polibky. On.

Naklonil se blíž ke mně. Nepatrně, ale ten pohyb tam byl. Cítila jsem ho. A pak mě pálil obličej. Protože se na mě díval. Snažila jsem se soustředit na Heigla před sebou, ale najednou jsem nedokázala nic pochytit. Byla jsem zase na začátku. Všechno probíhalo tak nějak v dálce. Všechno bylo rozmazané, jako bych stála za vodopádem a koukala přes tu vodní clonu ven…

A najednou držel mou ruku v té své. Pod lavicí, aby na nás nikdo neviděl. Pořád byla tak hladká, tvrdá a studená. Držel mě pevně. A palcem mi na kůži kreslil uklidňující kolečka.

Tak jo. Směle do mě a házejte kameny. Vím, kapitola nic moc. Navíc jsem nedodržela slib - Edwarda tu moc není. Ale příště budeme pokračovat…

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pan asistent a já - 18. kapitola: