Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pan asistent a já - 2. kapitola

20.06.2011 (13:15) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 74× • zobrazeno 10581×

Poté, co Mike odpojil dobíjecí kabely od baterky mého Chevyho a Jessičina Fordu, odjeli společně do Forks. Taky jsem se chtěla vydat na cestu, ale nejdříve jsem se musela stavit do knihovny vrátit knížky a pak jsem zamířila do jednoho z těch obřích hypermarketů. Charlie si určitě doma nevařil a pochybuji, že šel na nákup.

Zatímco jsem strkala do nákupního vozíku suroviny k přípravě tří večeří, dvou obědů a další spoustě jídla, které Charliemu navařím na příští týden, jsem si v hlavě spřádala plán na víkend. V sobotu bych mohla jet do La Push zavést Jakeovi náklaďáček, aby se mrknul, co mu je. A v neděli bych mohla poklidit. Táta na prachovku určitě nešáhl a ty chudinky kytičky už asi mají určitě žízeň.

Jela jsem po dálnici a poslouchala staré písničky z ještě staršího rádia, když najednou všechno utichlo. Dokonce i motor.

„Dědoušku, tohle mi, prosím, nedělej,“ žádala jsem svoje autíčko a u toho se pokoušela nastartovat. Jenomže se ozývalo jen cvak, cvak, cvak, ale motor nenaskočil. Moje rychlost se postupně zpomalovala. Takže jsem vyhodila blinkr a zastavila v odstavném pruhu.

Co teď? Měla jsem jen dvě možnosti. Buď jsem mohla zavolat Charliemu, který by mi poslal policejní odtahovku, a tak bych si zajistila parádní entrée do našeho městečka pod dohledem modročerveného majáčku. A taky bych svoje vozítko viděla naposledy v životě, protože táta by ho poslal do věčných lovišť.

Nebo jsem si mohla někoho stopnout a požádat ho, aby mi dobil baterku pomocí svého auta. Ihned jsem si vzpomněla na Jessicu, která díky stopu procestovala minulé léto půlku Států. Prý stačí nahodit sexy úsměv a stáhnout blůzu tak, aby se dotyčnému naskytl co nejlepší výhled, ale zároveň tak, aby to nevypadalo lacině.

Ještě jsem se nerozhodla, která z daných možností je pro mě méně potupná, když přede mnou zastavilo stříbrné auto. Otevřely se dveře a na zem došlápla pánská bota. Pak na mě vykoukla bronzová hlava a nakonec pan asistent v celé své kráse. O–ou. Jakmile mě spatřil, přelétl mu po tváři pobavený úsměv.

„Můžu nějak pomoct?“ zeptal se mě, když jsem stáhla okénko.

„Pokud máš nabíjecí kabely, tak jo,“ odpověděla jsem a šáhla po klice, abych si otevřela. Jenže mě předběhl, a dokonce mi pomohl vystoupit. Páni, tohle jsem viděla jen ve starých filmech. Ihned jsem přešla ke kapotě a nadzvedla ji.

„Nezapomněla jsi na něco?“ optal se s povytaženým obočím. No, snad si nemyslí, že mu budu děkovat za to, že se zachoval jako gentleman. Vždyť ani v těch filmech ty ženy neděkovaly. Chvilku jsme na sebe koukali. Já zamračeně, on nevěřícně.

„Tak?“ ozval se po delší době. Naštvaně jsem vydechla a chtěla mu dát přednášku o tom, jak by se měl chovat k něžnému pohlaví, tedy ke mně, když najedou promluvil.

„Na to, že jsi dcera policajta, jsem si myslel, že dopravní předpisy budeš dodržovat do posledního puntíku,“ prohodil. Cože?

„Co, prosím?“ Odkud zná Charlieho?

„Zastavila jsi v odstavném pruhu na dálnici. Měla by jsi dát výstražný trojúhelník minimálně sto metrů od auta,“ vysvětloval mi a tvářil se u toho jak profesor. Aha. No jasně! Je fakt, že tohle už jsem slyšela. V autoškole. Taky tam říkali další věci.

„V tom případě, pane asistente, jste taky porušil předpisy,“ odpověděla jsem s úžasným pocitem zadostiučiněním. Tvářil se nechápavě. Budu tak hodná, že mu to vysvětlím. Usmála jsem se a nahodila taky profesorskou masku.

„Každý řidič je povinen při pohybu na silnici si obléknout reflexní vestu, aby tak maximalizoval vlastní bezpečnost při daném pohybu,“ vysvětlila jsem a vítězně se usmála. Edwardovi zacukaly koutky a nakonec se taky začal smát.

„Jedna nula pro tebe,“ řekl a přešel ke mně. Nahnul se nad motor a zkontroloval vodiče od baterky.

„Proč jsi jela tímhle...“ nedořekl. Místo toho pokynul rukou k mému autíčku.

„Tímhle?“ Chtěla jsem, aby to dopověděl. Hladinka mého vzteku se na chvilku zvedla. Proč každej, kdo vidí Chevyho, neví, jak ho nazvat. Je to přece auto. Moje auto.

„Střepem?“ špitl a zatvářil se rádoby nevinně.

„Hej! Staroušek není žádnej střep. Je to krásný veterán, který má sice to nejlepší za sebou, ale to je právě to, co si žádá úctu.“ Mhouřila jsem oči a čekala na nějakou reakci. Každej na má slova vždycky nějak reagoval. A pak jsem zase reagovala dál. Do mého autíčka se nikdo obouvat nebude.

„Máš pravdu,“ připustil. Potěšeně jsem se usmála. Takhle se mi pan asistent líbí. „To nejlepší má za sebou,“ dodal. Zhluboka jsem se nadechla, abych přešla do protiútoku, jenomže Edward pokračoval.

„Víš, že auta byla vynalezena proto, abychom se přepravili z bodu A do bodu B? rýpal dál a u toho se usmíval jak měsíček na hnoji. „Tak mě napadá, proč jsi radši nejela tím Fordem?“ zeptal se a u toho mě sledoval.

„Protože mi neříká pane?“ zaskřípala jsem mezi zuby.

„Tak proč sis ho taky nepůjčila na cestu domů?“

„Protože Jessica taky jela domů.“ Moment, jak ví, že jedu domů?

„Tak proč jsi napřijela na zkoušku tímhle… autem?“ Radši jsem mlčela. Kdybych mu řekla, že ráno dědoušek taky protestoval, určitě bych schytala další posměch. A to jsem rozhodně nechtěla.

„Ty se mnou nemluvíš?“ Díval se mi do očí a viditelně se dobře bavil. Kdybych nepotřebovala jeho baterku, poslala bych ho tam, kde sluníčko nesvítí.

„Myslíš, že bychom se mohli věnovat mému autu? Zastavil jsi proto, protože jsi mi chtěl pomoct. Tak vytáhni ty kabely a…“

„Jenže já žádný kabely nemám,“ přerušil mě. No, tak to jsem v háji. „Dva kilometry odsud je benzinka. Odtáhnu tě tam, koupíme kabely a zatímco tvoje auto bude z toho mýho vycucávat energii, ti koupím to kafe, na který jsem tě už dneska jednou pozval,“ obeznámil mě se svým plánem. Nezbývalo mi nic jiného než souhlasit.

xxx

„Odkud znáš Charlieho?“ zeptala jsem se, když jsme propojili naše auta a posadili se na korbu náklaďáčku.

„Koho?“ odpověděl otázkou a podal mi kafe ze zdejšího automatu.

„Mýho tátu.“ Chápavě přikývl.

„Moje rodina se před nedávnem přistěhovala do Forks a tam zná policejního náčelníka Swana každý. Navíc má prý krásnou dceru, která momentálně studuje v Seattlu.“ Hodil po mně očkem a já nezapomněla zčervenat.

„Aha,“ vypustila jsem a radši se napila. Hlavu jsem držela sklopenou a prosila přitažlivost zemskou, aby tu krev z mých tváří stáhla dolů. V tu dobu taky proběhla taková ta trapná chvilka ticha, kdy jsme oba mlčeli a dělali, že se věnovujeme každý svým myšlenkám. Rychle jsem se snažila vymyslet nějakou inteligentní otázku, ale jako na potvoru mi to zrovna moc nemyslelo.

„Takže.“ Střelila jsem po něm pohledem. „Každý víkend jezdíš do Forks?“ Díkybohu, že mu to v tuhle chvíli pálilo.

„Ne. Jezdím tam jednou za čas. Ale když jede Jessica, tak se svezu s ní.“

„Proč jsi s ní nejela i dneska, když máš problémy s autem?“

„Musela jsem do knihovny a na nákup. Navíc s ní jel Mike.“

„Mike?“

„Jessičin přítel.“ Protočila jsem oči nad tím titulem.

„Copak? Nemáš ho ráda?“ Ušklíbla jsem se.

„Ne… Mike je fajn. Teda pokud se zrovna nepromenáduje po našem bytě s mým ručníkem okolo pasu.“ Doufám, že tu osušku jim sežere pračka. Vážně se s ní už nechci utírat, když vím, kterých částí Mikeova těla se dotýkala. Brr. Edward se na mě nechápavě podíval.

„To neřeš,“ mávla jsem rukou. „A ty tedy jedeš taky domů?“ Bello, jasně, že jede domů, když říkal, že se tam přistěhovali!

„Ne,“ odpověděl jednoduše. „Já bydlím v Seattlu. Do Forks jedu na rodinnou oslavu, a taky abych po dlouhé době viděl své sourozence.“ Melancholicky se usmál.

„Kolik máš sourozenců?“

„Čtyři. Dva bratry a dvě sestry.“ Páni. Tolik?

„Taky studují?“ Opět se usmál a zakroutil hlavou.

„Alice s Jasperem teď nějakou dobu cestovali a Rose s Emmettem mají zítra svatbu.“ Cože? Proboha, vždyť to je zakázaný.

„Svatbu?“ Třeba jsem se přeslechla. Edward se zasmál mému výrazu.

„Všichni jsme adoptovaní. Nejsme pokrevní příbuzní,“ vysvětlil mi.

„Aha… promiň.“

„Nemusíš se omlouvat. Carlisle s Esmé jsou mými rodiči už dlouho. Na ty biologické si skoro nepamatuju.“ Přikývla jsem a nevěděla, co dál říct.

„Ty nemáš sourozence?“ Zakroutila jsem hlavou.

„Jsem jedináček,“ odpověděla jsem.

„A přítele?“ Zvědavě se na mě koukal. Proč ho to zajímá?

„Ne,“ řekla jsem rázně a dopila kafe. Že ty kelímky dělají takhle malý. Dvakrát si loknu a koukám na dno. Chtěla jsem elegantně seskočit a vyhodit ten kalíšek, ale to bych nebyla já, abych místo graciézního pohybu předvedla rychlý pád s podvrtnutím.

„Jsi v pořádku?“ Edward stál při mně a jednou rukou mě přidržoval nad loktem. Strnula jsem a sledovala jeho pohled, kterým mě skenoval. Je možné, že by měl někdo opravdu zlaté oči? Vypadaly jako dva prsteny, které padají do temné propasti.

„Bello?“ vyrušil mě a můj mozek začal opět fungovat.

„Jo… dobrý,“ vydechla jsem a otočila se k odpadkovému koši. Hned potom jsem zamířila ke kapotě. Edward odpojil kabely a předal mi je.

„Měla bys je mít u sebe. Kdyby náhodou.“ Přykývla jsem a převzala si je. Pak jsem zaklapla víko od motoru a nasedla. Nastartovala jsem a můj dědoušek začal konečně řvát. Jak já miluju tenhle zvuk. Ještě jsem si zapnula rádio a chtěla se jít rozloučit s Edwardem, ale on se natáhl okýnkem dovnitř a rádio vypnul. Co to…? Zamračila jsem se na něj.

„Když ho budeš mít zapnutý, vytřískáš si baterku mnohem dřív,“ vysvětlil mi a odtáhl se. Jo, Bello, na tohle si taky mohla přijít sama. Proboha, vždyť studuješ fyziku!

„Máš pravdu,“ připustila jsem. Zářivě se usmál.

„Já vím, ale pro jistotu pojedu za tebou,“ oznámil mi a nastoupil do svého auta.

Moc děkuji za komentáře u první kapitoly. Vážně jsem nečekala, že by jich mohlo být tolik. Udělali jste mi obrovskou radost. Bohužel, nemám u této povídky předepdsané kapitoly dopředu, takže je budu přidávat v nepravidelných intervalech podle toho, jak mě políbí múza.

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pan asistent a já - 2. kapitola: