Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pan asistent a já - 32. kapitola

04.01.2012 (08:15) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 58× • zobrazeno 7852×

Edward:

Podle očekávání a Aliciny vize si mě v pondělí dopoledne k sobě zavolal rektor. Neměl jsem strach, studium na téhle univerzitě pro mě až tak moc neznamenalo. Jediné, čeho jsem se obával, bylo to, aby z toho neměla problémy Bella. Ona je teprve ve druhém ročníku a podle toho, co jsem se dozvěděl z Bergmanových myšlenek, tak byl na ni dost naštvaný. A to jen kvůli tomu, že nepřišla na tu schůzku, o které ani nevěděla, že se bude konat. Svět je nespravedlivý.

Posadil jsem se do křesla u rektorovy kanceláře a čekal, až si mě pozve dál na kobereček. Bellu si naštěstí nezavolal, takže jsem ještě měl nějakou naději, že to celé vyřídím sám bez toho, aby se o tom dozvěděla celá škola.

Ihned poté, co nás Bergman nachytal v té restauraci, jsme s Bellou jeli domů. Sice každý zvlášť, ale stále ve stejném rozpoložení. Jako psycholog bych měl vědět, že PTSD se kolikrát vyléčí sama od sebe (tedy ta lehčí forma), ale že tomu v Bellině případě pomůže žárlivost, to jsem vážně nečekal. Ne, že bych si stěžoval. Právě naopak - nebudu lhát - to, jak si mě Bella bránila, mi hodně polechtalo ego.

„A jak to teď bude dál? Co když tě vyhodí, nebo co když se to objeví ve tvých záznamech, nebo…“

„Pšš,“ přiložil jsem ji prst na rty. Bella se o mě zbytečně strachovala. Pokud nepomůže domluva, pomůžou peníze. Tak jako vždycky.

„Všechno bude v pořádku. Rektor mi dá podmínku. Strhne mi část platu a bude si mě teď všímat víc než doposud,“ klidnil jsem ji, zatímco jsem šli k jejímu autu. Teď jsem mohl jen doufat, že to tak opravdu bude. Pokud bude rektor trvat na mém odchodu, dobrá. Ale hlavně ať z toho nemá postih ona. Už si konečně zaslouží klid.

„Pane Cullene, pojďte dál,“ vyzval mě rektor a opět zašel do své kanceláře. Byl to starý profesor s šedivými vlasy a vlídným výrazem. Nevypadal na to, že by chtěl celou situaci řešit veřejně. Tím líp pro mě. A hlavně pro Bellu.

Posadil jsem se naproti němu a čekal, až začne.

„Dostala se ke mně informace, že jste se,“ na chvíli zaváhal, „sblížil s jistou studentkou naší školy.“ Pohlédl na mě moudrýma očima starce. Nezlobil se. Ani jeho myšlenky nebyly nijak agresivní. V jeho věku řešil vše rozvážně a ani v tomto případě nechtěl dělat ukvapené závěry, které by mohly poškodit pověst tohoto ústavu. Není divu, že si ho všichni vážili a respektovali ho.

„Ano. Je to tak,“ souhlasil jsem. Nikdo mě nedonutí k tomu, abych můj vztah s Bellou popřel. To by pak vypadalo, jako bych popřel ji samotnou a city, které k ní chovám. A to si v žádném případě nezaslouží. Naopak, měl bych se spíš stydět, že jsem nás držel v tajnosti tak dlouho.

Mohl jsem lhát a věšet mu bulíky na nos a k tomu všemu podrýt autoritu Bergmana, ale věřil jsem v rektorův úsudek. Navíc, i když jsem byl starší než tento stařeček, pod jeho vědoucím pohledem jsem se cítil takhle malý.

„Víte, co to pro vás znamená, pane Cullene?“ zeptal se. V mysli byl ale rád, že mu nelžu. Svým způsobem si mě za to přiznání vlastně vážil.

„Trest?“ Svou odpověď jsem nabídl jako otázku. Přikývnul a podíval se do papírů, které před ním ležely.

„Mohu vědět, jak dlouho jste se slečnou Swanovou v mileneckém vztahu?“ Netoužil po drbech. Ve skutečnosti se obával odpovědi, protože Bergman mu kromě informace, že spolu s Bellou něco máme, pověděl i o tom, že jsem ji zkoušel z filozofie. Pokud bych mu potvrdil tu domněnku, kterou mu podsunul Bergman, čekalo by Bellu přezkoušení a to by se neobešlo bez toho, aby se to nerozhlásilo po škole.

„S Bellou, tedy slečnou Swanovou, jsme se sblížili asi před šesti týdny.“

„To znamená, až po zkoušce, kterou u vás absolvovala?“ Díval se mi do očí a čekal moji odezvu. Neměl jsem důvod lhát, protože my s Bellou jsme se dali dohromady opravdu až po té zkoušce. Ale jeho intenzivní pohled mi hodně připomínal ten upíří, který používáme pro obluzení naší oběti.

„Ano,“ přikývnul jsem a on si oddechnul. Věřil mi. A taky věřil svému instinktu a schopnosti odhadnout charakter člověka. O mně si myslel, že jsem čestný. A já si ho proto vážil o to víc, protože jsem se čestně zachovat chtěl.

„Takže jste ji neohodnotil na výbornou jen proto, abyste se jí zalíbil?“ ujišťoval se. S úsměvem jsem zakroutil hlavou. Tenkrát mě Bella vlastně naprosto dostala. Nečekal jsem, že toho o osvícenství bude vědět tolik.

„Dobře,“ přitakal a opřel se do koženého křesla. „Ale i tak vás musím požádat, abyste opustil školu,“ prohlásil lítostivě. Zůstal jsem na něj zaraženě hledět. Doufal jsem, že mi dá jen podmínku a zkrátí plat, ale… Ale stejně tak, jako si vážil mé upřímnosti, tak si i vážil školního řádu a profesorského kodexu. Nebylo za tím nic osobního.

„Abyste mi rozuměl,“ naklonil se blíž ke mně se soucitným výrazem, „mým úkolem je chránit naši alma mater před jakýmikoli skandály. A vztah studentky a částečného profesora skandálem je. Mohl bych vás zde ponechat a sebrat vám plat. Ale současně s tím bych vás musel požádat, abyste ukončil vztah se slečnou Swanovou. A oba moc dobře víme, že se jí nevzdáte. Navíc, pokud byste tu zůstal, jsem si jistý, že profesor Bergman by jí udělal ze studentského života peklo.“ Pomalu jsem zpracovával to, co mi zde řekl. Nejhorší na tom bylo, že byl o své pravdě přesvědčený. A čím víc jsem se mu hrabal v myšlenkách, tím víc jsem s ním musel souhlasit.

On znal Bergmana jako svoje boty. Správně tušil, že pokud neodejdu já, nebo Bella, budeme ho mít věčně za zády. Do toho má Bella šanci uspět s tím projektem, nad kterým tiše bdí právě ten proradnej děkan…

„Samozřejmě nechci na škole žádný poprask. Nechám vás zde dostudovat tento semestr, abyste měl dost času se podle toho zařídit. Slyšel jsem, že Seattleská má docela dobrý doktoranský program,“ nabídnul mi vstřícně. Vědel, že mi nic jiného nezbývá. Veřejný rozruch jsem nechtěl stejně tak jako on. A takhle jsem vlastně získal rektorovo požehnání pro vztah s Bellou a novou šanci na dokončení studia. Byl bych hlupák, kdybych odmítl.

„Máte pravdu,“připustil jsem. Rektor se smutně usmál.

„Je mi to líto, pane Cullene,“ pověděl upřímně. „Ale mám pocit, že svým odchodem víc získáte, než ztratíte.“ Jeho vědoucný výraz mě na okamžik vyděsil. Má snad nějaké tušení o tom, co jsem? Ví snad o existenci upírů?

Jeho pohled se na chvíli rozmlžil a já se díky své schopnosti ocitl v jeho vzpomínce. V době, kdy on sám byl začínajícím profesorem. V době, kdy milostný vztah profesora a studentky byl společensky nepřijatelný, pobuřující a odsouzeníhodný. A on, přestože věděl, čeho se dopouští, nedokázal odolat tomu citu, který ho spaloval pokaždé, když ji uviděl na svých přednáškách. Josephine, mladá dívka s radostnými jiskrami v očích. Josephine, jeho láska. Josephine, jeho manželka…

„Samozřejmě co se týká profesora Bergmana, tak si s ním pohovořím a požádám ho v zájmu školy o diskrétnost,“ dodal po chvilce a mě tak vytrhl z dob minulých.

Bella:

Jako na trní jsem seděla v univerzitní knihovně a pročítala další z mnoha odborných medicínských knih. Snažila jsem se koncentrovat na to, co čtu, ale veškerá má snaha se míjela účinkem. Byla jsem nervózní. Už zase.

Bergman se nijak nepřetvařoval – z jeho pohledu, mluvy i chování jsem pochopila, že to, co viděl, si rozhodně pro sebe nenechá. Mohl za to i fakt, že kvůli mně dostal kapky od rektora. A tohle byl ten nejlepší způsob, jak mi to vrátit i s úroky. Kdo by to kdy do něj řek, že za tím seriózním a zdánlivě klidným obličejem se skrývá pomstychtivej chlap… A proto mi bylo divný, že jsem se ještě neocitla před rektorem sama osobně. Ne, že bych o to stála. Ale…

S těžkým povzdechem jsem si zkontrolovala mobil. Musela jsem vypnout zvuky, ale každou chvíli jsem čekala, že se mi ozve Edward.

„Neboj se, Bello. Kdyby něco, tak ti dám hned vědět,“ přesvědčoval mě, když jsem seděla v náklaďáčku a chystala se na cestu do mého - doufám, že dočasného – bydliště. Restauraci jsme opustili okamžitě poté, co nám Bergman zmizel z dohledu.

„Třeba nic neřekne,“ zadoufala jsem a Edward se smutně usmál. Byla jsem naivní, ale pořád jsem tak nějak doufala, že Bergman nebude míchat hrušky s jabkama. Můj vztah s Edwardem je jedna věc a projekt je věc druhá… A že ty jsi to rozlišovala, když jsi s Edwardem probírala implementaci, že? ozvalo se moje reálně uvažující já.

„Všechno dobře dopadne,“ uklidňoval mě a natáhl ruku, aby mě pohladil. Ucukla jsem. Instinktivně.

„Promiň,“ řekl tichým polohlasem a ruku stáhnul. Já jsem tak blbá, blbá, blbá… Měla jsem chuť omlátit si hlavu o volant.

„Ne, Edwarde. Já se omlouvám,“ odpověděla jsem naléhavě. Tak moc jsem chtěla tu svou hloupou reakci vzít zpět. Když mi přiloží prst na rty, tak se div blahem nerozteču, ale když ke mně natáhne ruku tak málem zdrhnu… Jo, jsem blbá.

„Půjdeme na to pomalu, ano?“ nabídnul mi. Rychle jsem přikývla, protože nic jiného jsem si nepřála. Šťastně se usmál a ve mně se něco sevřelo. Tušila jsem, že až přijdu na to, jak jiný Edward je, tak ta pomalost bude pomalejší než hlemýždí tempo. A proto jsem seděla tady – v knihovně. V oddělení odborné literatury.

Pohledem jsem se vrátila na stránku plnou hustého textu a dál četla o anemii. Edward byl tak nezdravě bledý a studený. Navíc ani nejí, takže není divu, že mu chybí železo. Ale i tak žádný z příznaků chudokrevnosti nevysvětluje tu jeho superrychlost… a taky neprůstřelnost… a ohromnou sílu.

„Tak si to přiznej!“ řvala jsem na sebe v duchu. Čteš špatnou knížku. To, co je Edwardovi si nikdy racionálně nevysvětlíš!

Naštvaně jsem zavřela tu bichli. Kdybych nebyla hloupá a pořád si nenalhávala, že Edward je jiný jen trošku a že za to může nejprve nějaká exotická nemoc, pak vzácná nemoc, potom genetická porucha a nakonec nějaká běžnost jako anemie, tak bych nemusela ztatit celé dopoledne studováním medicíny. Rovnou bych si zašla do oddělení sci-fi a fantasy a už bych znala pravdu.

Rychleji, než jsem si to stihla rozmyslet, jsem se zvedla a zamířila tam, kam jsem měla jít nejdřív. Těch knížek tam bylo požehnaně, ale já hledala něco obecného. Něco, co se bude podobat spíš vědecké encyklopedii, než fantastickému příběhu a Supermanovi a Lois Laneové.

A pak, asi po dvaceti minutách jsem to našla – Nadpřirozené a zmutované bytosti. Na přední straně se na mě usmíval Spiderman…

Obsah byl stručný; rozdělený na dvě části – mýtické postavy a aberantní postavy. Radši jsem nad tím moc nepřemýšlela a rovnou se vrhla na první bytost. Vlkodlak. Kromě síly neměl s Edwardem nic společného. Nadměrného ochlupení ani vysoké teploty jsem si u něj nikdy nevšimla. A za úplňku si určitě do lesa neodskakoval… Elf – Edward nemá špicaté uši. Skřet – Edward není vůbec škaredý. Hobit – to fakt ne, Edward není žádnej Frodo Pytlík…

A takhle to šlo dál. Jít sem byl vážně blbej nápad. Možná blbější než vystudovat medicínu za jedno dopoledne…

Už už jsem chtěla tu knížku vrátit na své místo, když mi vypadla z rukou. Líně jsem ji zvedla a chtěla ji zavřít, když můj pohled padl na text psaný kurzívou:

Jestli jsou nějaké dobře doložené záznamy, jsou to záznamy o upírech. Nic nechybí: oficiální zprávy, přísežná prohlášení vážených lidí, lékařů, kněží, učitelů, kompletní soudní důkazy. A přes to všechno, kdo věří v upíry? - Rousseau.

Upír…

Lidičkové, moc děkuji za vaše krásné komentáře. Dneska to bylo takový průlomový, tak uvidíme, co se z toho příště vyklube...

Jinak, Domi, klokan přiletí "až" v dubnu. :D

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pan asistent a já - 32. kapitola: