Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pan asistent a já - 34. kapitola

13.01.2012 (12:00) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 56× • zobrazeno 7913×

Bella:

To, že je Edward upír, jsem si pořád tak nějak neuvědomovala. Sice mi předložil veškeré možné důkazy, ale ten jeden jediný, který by mě opravdu přesvědčil, mi odmítl ukázat. Já vím – vidět ho lovit by mě zřejmě vyděsilo mnohem víc než to, jak se rychle přesunul z kuchyně do ložnice a odtud do obýváku. Ale kromě toho, že bych byla strachy bez sebe, tak bych už přece nemohla o jeho podstatě pochybovat. Takže v čem je problém?

„Bello, fakt to nejde,“ přesvědčoval mě ten večer už asi po padesáté. „Když budeš někde poblíž, zakousnu tebe a ne vysokou.“

Chápala jsem jeho argument – ztráta sebekontroly, přenechání vlády nad svým tělem instinktům a pudům, zvířecí chtíč ulovit to, co je pro něj přirozené. Ale když já si fakt nemohla pomoct. Jsem zvědavý člověk, tak mě zabte, no.

„A co když ti slíbím, že zůstanu v autě?“ zkusila jsem to po jednapadesáté. Jeho reakce byla naprosto stejná jako ty předchozí – hlasitě si povzdechnul a pak zakroutil hlavou.

„Prostě vyrvu dveře auta a půjdu po tobě.“ Už se ani nijak nesnažil své odpovědi zaobalovat. On byl upír, co pije krev. Já měla být jeho přirozená potrava. Jo, fakta se přijímají mnohem jednodušeji než sladké náznaky.

„A co když-“

„Bello,“ přerušil mě a najednou se objevil těsně u mě. Zlehka mě chytil za ramena a pak se ke mně naklonil. Nevěděla jsem, co přesně chce udělat, ale pro jistotu jsem se nehýbala. Nosem mi přejel po hraně spodní čelisti až k ušnímu lalůčku. Cítila jsem, jak se hluboce nadechl. Jeho dech mě po chvilce zašimral o kousek níž, na krku. Chvíli tam setrval a… dýchal. Když se jeho rty dotkly mé kůže, v hrdle se mi usadil knedlík. Nebylo to jen jemné otření se. Tohle bylo silné, vášnivé, spalující. To chce jako dělat… to?

Odpovědí mi byly jeho černé oči, které se na mě dívaly pohledem, kterému jsem moc nerozuměla.

„Tohle,“ ukázal na svůj obličej, „se stane, jen když tě cítím. A to nevíš, kolik sebekontroly mě stojí to, abych nechtěl víc.“

„Ale-“

„Prostě ne, Bello.“

Edward:

Přiznávám, podváděl jsem. Chtěl jsem, aby viděla, co to znamená, když ucítím krev. Ale v její přítomnosti jsem zkrátka nedokázal dovolit svým smyslům, aby alespoň částečně převzaly kontrolu nad mým tělem. Tak jsem donutil své oči ztmavnout trošku jiným, samozřejmě příjemnějším, způsobem. Jenže to ona nevěděla. Tedy zatím…

Ale po mém definitivním odmítnutí už nic neřekla. Rezignovaně si povzdechla a přikývla. Vážně jsem neměl ani nejmenší tušení, že by chtěla vidět zrovna tuhle moji část. Já sám jsem tohle na sobě zrovna dvakrát nemiloval.

„Tak, jak ses stal upírem?“ zeptala se, aby změnila téma. Přešla k pohovce, na kterou se posadila a trpělivě čekala, co jí odpovím.

„Carlisle mě proměnil,“ odpověděl jsem a přisedl si.

„Jen tak, aniž by se tě zeptal?“ Potichu jsem se zasmál. Vážně si myslela, že se upíři ptají na povolení, jestli si můžou kousnout?

„Co?“ zeptala se zmateně.

„Bello, upíři se nedožadují svolení,“ vysvětlil jsem. Její obočí se starostlivě stáhlo. „Ale u mě to bylo jiné. Já o to Carlislea požádal.“

„Tys chtěl být upírem dobrovolně?“ Byla překvapená, šokovaná.

„Zas tak dobrovolné to nebylo.“ Zmátl jsem ji.

„Tak jak?“

„Umíral jsem. Bylo mi dvacet šest, byl jsem medik a tušil jsem, že Carlisle má nějaké tajemství. Španělská chřipka nás oba dva donutila si přiznat jisté věci. U mě to, že nechci zemřít.“ Nevím o nikom jiném, kdo by mě v tuhle chvíli mohl lépe pochopit než ona sama.

Bella:

Chvíli jsem o jeho slovech přemýšlela a nakonec jsem musela uznat, že ho vlastně chápu. Nikdy nezapomenu na to, jak se mě dotýkala ta chladná hlaveň a jak jsem o svůj život prosila a žadonila. Kdybych tenkrát dostala od Tanyi na vybranou, jestli smrt, nebo věčnou existenci, neváhala bych ani vteřinu. Pud sebezáchovy je zkrátka jedním z nejsilnějších, ať už jste ropucha, člověk, nebo upír.

„Jak to tedy celé bylo?“ Pokud jsem to správně pochopila, tak Edward musel být ještě člověk, když poznal Carlislea.

„Studoval jsem medicínu, vlastně poslední ročník, když jsme dostali nového profesora…“

A tak jsem si vyslechla příběh o tom, jak Carlisle viděl v Edwardovi lékařský potenciál. Jak spolu po nocích při službách v nemocnici diskutovali a uvažovali nad novými léky a efektivnějšími metodami léčby. Postupem času se z nich stali přátelé. A Edwardovi neušlo těch pár Carlisleových zvláštností – bledost, chlad, to, jak si raději bral noční služby než ty denní, to, jak nikdy neochutnal nic z toho, co mu Edward nabídnul.

Jenže pak přišla první vlna španělské chřipky a Edwardovi rodiče se nakazili. Carlisle se chtěl o ně postarat sám, obával se, aby se Edward taky nenakazil.

„Byl jsem moc tvrdohlavý a navíc, kdo jiný by se měl o ně postarat. Byl jsem jejich jediné dítě.“ A tak o ně pečoval. Nákaza byla vlastně nevyhnutelná. Jeho rodiče zemřeli o týden později. Nejdřív otec a potom matka.

„Já měl odhadem ještě tři dny.“ V ten okamžik, kdy si uvědomil, že už je na světě sám, se mu Carlisle k něčemu přiznal. Aby ulehčil svému svědomí, vysvětlil mu, že se s Edwardem nespřátelil jen tak pro nic za nic. Za tu dobu, co už byl na tomto světě, a že to už pár stovek let bylo, ještě nepotkal nikoho, kdo by byl tak talentovaný, co se vědy a medicíny týče. Chtěl Edwardovi podsunout výsledky svých výzkumů a pokusů o vytvoření nových léčiv a imunaktivních látek. Věděl, že pod svým jménem je zveřejnit nemohl; riskoval by tím prozrazení své existence. Ale Edward, jakožto člověk, to udělat mohl.

„Naléhal jsem na něj. Požádal jsem ho o proměnu s tím, že na jeho výzkumech můžeme pracovat společně.“ Carlisle si nebyl jistý, nikdy předtím totiž nikoho neproměnil. Ale když se Edwardovi náhle přitížilo, zkusil to.

„A jak vidíš, vyšlo to,“ uzavřel své povídání a pohladil mě po tváři. Během jeho vyprávění jsme se k sobě, nebo spíš já k němu, pomalinku přisunuli. Nejdřív proto, protože jsem ho chtěla nějak podpořit, když mi povídal o svých rodičích. Pak proto, abych si byla jistá, že tu opravdu je. A nakonec proto, protože jsem se ho dotýkat prostě chtěla.

„To si toho nikdo nevšimnul?“ zeptala jsem se. Chápu že na přelomu devatenáctého a dvacátého století si o monitorovacím systému mohli nechat jenom zdát. Ale taky určitě neměli pacienti v nemocnicích takové soukromí jako dnes.

„Čeho by si měli všimnout?“ odpověděl otázkou. „Lidé umírali jeden po druhém. Ani lůžka nestačila vychladnout a už na nich leželi noví pacienti. Na chodbách před márnicí ležela mrtvá těla, protože se vůbec nestíhalo pohřbívat-“

„Tak jsem to nemyslela,“ přerušila jsem ho. Mimochodem, tohle jsem vědět nemusela…

„Tak jak jsi to myslela?“

„Tvou přeměnu. Copak jim nebylo divný, že si s Carlislem vyměňujete tělní tekutiny?“ Edward se zarazil. Pak na mě nevěřícně vykulil oči a nakonec se hlasitě rozesmál. Nevím, jak pro něj, ale podle mě a toho, co jsem si nastudovala na internetu, proměna v upíra není žádná sranda.

„Bello, ty jseš fakt neskutečná,“ vysmekl mi poklonu ještě v záchvatu smíchu. Dala jsem mu čas na uklidnění. Přece jen, když vám někdo vypije krev a vy pak vycucnete tu jeho, tak to na vás asi zanechá následky. A to nemluvím o zahrabání se do země…

„Stačí jen kousnout,“ vysvětlil mi po chvilce. „Nevěř seriálům ani filmům. Ve skutečnosti to není tak složitá procedura, jak si vymysleli v Hollywoodu.“ Přikývla jsem a dál sledovala jeho uvolněný obličej. Bylo to, jako bychom se nikdy nerozešli. Seděli jsme vedle sebe. Vzájemně se dotýkali. Proplétali naše prsty. A neustále po sobě pokukovali. Až mi bylo líto, že tuhle atmosféru pokazím. Ale měla jsem ještě pár otázek. Nepříjemných otázek.

„Tanya?“ špitla jsem s pohledem upřeným do konferenčního stolku. Netrvalo to dlouho a Edward si povzdechnul. Pak mě svou rukou přinutil se na něj podívat. Už se nesmál.

„Proměnil jsem ji,“ řekl to, co jsem už věděla. „Byla to… nehoda.“

„To se zrovna procházela po lese, nebo-“ Přerušil mě zakroucením hlavy.

„Bylo to v době, kdy jsme Esmé začali brát mezi lidi. Ven jsme chodívali po nocích. Většinou jsme nikoho nepotkali. A když jo, tak jen samé opilce, kteří nám tolik nevoní. Ale Tanya byla výjimka.“

„Jak to myslíš?“ Neznala jsem tehdejší způsoby. Ale mladá žena v noci venku… To znamenalo jediné, ne?

„Tanya byla…“ Na sucho polknul. Jeho oči začaly tmavnout. Během vteřiny se změnily z okrově hnědé na temně černou. „La mia cantante,“ zamumlal a sevřel dlaň do pěsti.

„Co to znamená?“ zeptala jsem se a pohladila ho po zatnuté čelisti. Malinko se uvolnil.

„To znamená, že její krev,“ zhluboka se nadechnul, „byla pro mě neodolatelná.“

Na malý okamžik mě zasáhl trpký pocit. Kromě toho, že jsem se Tanyi bála, tak jsem ji i nesnášela. A teď, když se mi Edward přiznal, že pro něj byla svým způsobem atraktivní, jsem ji nenáviděla o to víc. Žárlila jsem na ni. Hlavním důvodem bylo to, že si jednu jeho část, i když to byla ta upíří, kterou asi nikdo nechtěl potkat osobně, uzurpovala pro sebe. Ale já chtěla Edwarda celého. I s jeho chutěmi a-

„Bello, věř mi, že tak přitažlivá pro mě být nechceš,“ zašeptal a něžně mě políbil do dlaně. Jeho oči už byly zase světlé. Zato moje uši hořely studem. Copak mě má tak přečtenou?

„Promiň. Já jen…“ Nedokázala jsem mu to vysvětlit.

„To nic,“ odpověděl a opět mi vtiskl polibek. Tentokrát na hřbet ruky.

„Co se stalo potom?“

„Esmé mě díky svojí novorozenecké síle od ní odtrhla. Ale přeměně už zabránit nemohla…“ Měnící se Tanyi se ujal Carlisle. Věděl, že až se Tanya probudí, bude chtít Edwarda zabít. A tak se dohodl s Eleazerem, jestli by se jí nemohl ujmout. Eleazarova rodina nijak neprotestovala. Naopak Kate a Irina se těšily, že budou mít novou sestru. Nikdo Tanye neřekl, kdo ji ve skutečnosti proměnil. Vymysleli si příběh o tom, jak ji Eleazar našel uprostřed noci na ulici svíjející se v bolestech…

„Ale pak se to dozvědět musela.“ Poukázala jsem na fakt, že se o tom bavili tenkrát, když mě Edward zachránil.

„Ano. S Tanyou jsme se náhodou potkali o pár let později. Nevěděla, kdo jsem. Studovali jsme stejnou školu a tak nějak se mezi námi začalo rodit něco jako vztah.“ Další hořký pocit mě zasáhl naprosto nepřipravenou. A co jsi vlastně čekala? Že se zasnoubili, aniž by spolu něco měli?

„Bello.“ Vzal mé tváře do dlaní a nutil mě se na něj dívat. „To, co jsem k ní cítil, nebyla láska. Jen pocit viny.“

„Tak proč sis s ní něco začínal?“

„Protože jsem z jejích myšlenek věděl, že je se mnou šťastnější. Dlužil jsem jí to,“ vysvětlil mi.

„Myšlenek?“ Sakra, proč nepoužívá fakta? Jak mám vědět, co se mi snaží naznačit? Neměl náhodou na mysli řeč těla? Gesta, výrazy a reakce?

„To jsem ti ještě neřekl. Někteří z nás mají dar. Já čtu myšlenky.“ Dobře, takže znova. Čtení myšlenek má být heslo pro jeho vnímavost? Tak proč neřekne na rovinu, že je prostě dobrej psycholog a každého si „přečte“ hned na první pohled?

„Ty mi nevěříš?“ zaúpěl fascinovaně. Existence upírů? V pohodě. Španělská chřipka? Žádnej problém. Čtení myšlenek? Blbost.

„Ne, nevěřím,“ přiznala jsem.

„Proč?“

„Protože to zní naprosto zcestně. Ale zkus mi to teda dokázat.“ 3876, kocour v botách, hořící škola…

„Tvoje myšlenky číst neumím.“ Ha! Jak jsem řekla. Blbost.

„Ááá,“ zaskučel. „Víš co, to ti ukážu někdy jindy, jo?“ slíbil mi.

„Dobře,“ souhlasila jsem. „Takže, jak se Tanya dozvěděla, žes ji stvořil?“

„Řekl jsem jí to.“

„Proč?“ Má snad sebevražedný sklony?

Neměl. Jen už nechtěl lhát. Řekl jí to po druhé svatbě Rose a Emmetta. Tanya byla v tu chvíli něpříčetná. Toužila ho zabít. Jenže jí v tom ostatní zabránili, takže „jen“ zdemolovala dům a utekla.

„Copak si za ty roky na svou existenci nezvykla?“ Edward se pousmál. Smutně.

„Tanya byla na začátku těhotenství, když jsem ji napadl. Jako upírka mít děti nemůže. Navíc, jak sama říká, stala se hrobem vlastního dítěte. Jenže dokud nevěděla, kdo ji stvořil, neměla proti komu svůj žal a zlobu obrátit. Když jsem se přiznal, doufal jsem, že to spolu nějak překonáme, víš? Byli jsme pár.“

„Kdy jste se teda zasnoubili?“ Podle toho, co mi říkal, se Tanya jevila jako blázen. Pokud ho nenáviděla, proč si ho teda chtěla vzít?

„O pár měsíců později. Vrátila se ke mně a domluvili jsme se, že to zkusíme znovu. Chyběl jsem jí. Milovala mě a zároveň nenáviděla. A já ji chtěl udělat šťastnou.“ Zasáhl mě další nepříjemný pocit. Byla jsem ta druhá. Celou tu dobu jsem byla ta druhá…

„Takže jsem byla tvoje milenka.“

Lidičkové, příště už to bude dobré. I když to teď tak nevypadá...

A děkuji za komentáře. Jste úžasní...

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pan asistent a já - 34. kapitola: