Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Pan asistent a já - 39. kapitola

22.02.2012 (09:15) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 62× • zobrazeno 8221×

Celý ten týden uběhl strašně rychle. Nejdřív stěhování, se kterým mi Edward ochotně  pomáhal. Pak rozpačité seznámení s jeho rodinou, schůzka s radními, která dopadla více méně dobře, a teď nás čekala večeře s tátou. Měla jsem nervy. Nejen kvůli tomu, že Charlie podrobí Edwarda výslechu, ale taky proto, protože jsem si byla stoprocentně jistá, že táta už ví, že nebydlím na ubytovně.

„Můžeme?“ zeptal se Edward, když viděl, že se nemám k vystupování. Seděli jsme v jeho Volvu před mým domem ve Forks. Edward se Charlieho nebál. Prostě chtěl k nám suverénně nakráčet, spolykat pár soust, a odpovědět na otcovy všetečné dotazy tím nejslušnějším způsobem, jakého bude v dané situaci jenom schopen.

„Pokud sis to nerozmyslel.“ Dala jsem mu ještě možnost k úniku, protože jakmile překročíme práh našeho domu, už nebude moct couvnout. Edward se zasmál a vystoupil. Pomohl mi z auta a ruku v ruce jsme se vydali ke dveřím.

Nepřekvapilo mě, že Charlie stihnul otevřít ještě předtím, než jsme vystoupali na verandu. Jeho  trochu samolibý a trochu posměvačný úsměv mě jen utvrdil v tom, co jsem už věděla – tohle bude moc zlý.

„Ahoj, tati,“ pozdravila jsem ho a rychle ho objala. Ono to neuškodí být na chvilku přítulná dceruška.

„Ahoj, Bells,“ odpověděl a rukou obtočenou kolem mých ramen mě stáhnul dovnitř. Edwarda ignoroval. Dobře, tohle mi moc nevyšlo…

„Hm,“ ošila jsem se a zastavila se ve dveřích, „tati, tohle je Edward.“ Přešla jsem k dotyčnému a propletla svoje prsty s těmi jeho. Pousmál se.

„Dobrý den, náčelníku.“ Edward Charlieho předešlý pokus gentlemansky přešel. Tátův pohled zvážněl. Jasná známka toho, že přešel do módu policejního šerifa.

„Dobrý den, Edwarde…?“ Jasně, potřebuje znát příjmení, aby věděl, koho si zítra v práci proklepnout. Začínalo mi být zle.

„Cullen,“ odpověděl Edward a přijal Charlieho nabízenou pravačku. Nedívala jsem se na ně. Sledovala jsem jejich ruce. Podle Charlieho se slušný chlap pozná podle podání rukou. Chabý stisk znamená, že je daný člověk vyděšený a lehce ovladatelný. Příliš silný stisk je zase projevem touhy ovládat druhé a snahy léčit si na nich vlastní komplexy. Zlatá střední cesta je stisk pevný, sebejistý a nijak hrubý; přesně takový, na jaký jsem se zrovna dívala.

„Cullen?“ podivil se Charlie. „Máš něco společného s rodinou doktora Cullena?“

„Ano,“ odpověděl Edward slušně. „Carlisle a Esmé jsou mými rodiči,“ vysvětlil.

„Aha,“ přikývl táta. „Rád tě poznávám.“ Překlad – už se moc těším, jak se ti podívám na zoubek.

„I já vás, pane.“ Edwardova zdvořilost nebyla vůbec na škodu. Zatím…

Jejich ruce se rozpojily, a když jsem se podívala do tátova obličeje, trochu jsem si oddychla. Jeho obočí se jemně krčilo, což znamenalo, že Edward prošel testem podej ruku.

„Tak pojďte dál,“ pobídnul nás Charlie a ustoupil ze dveří. Nechal nás projít a sledoval nás do chodby. Napadlo mě, že by měl trošku změnit svůj postup, co se týče poznávání mých partnerů. S Edwardem jsem se nemusela bát, že by mi nepomohl z bundy, nebo že by mi nedal přednost při procházení dveřmi. Díky bohu za dobu, ve které žil. Charlie tak, ať chtěl, nebo ne, musel Edwardovi připsat plný počet bodů za galantnost. Eric v tomto bodu vyhořel…

„Objednal jsem jídlo z mexické restaurace,“ oznámil nám táta, když nás navedl do jídelny. „Doufám, že to nevadí?“ Sice se ptal nás obou, ale díval se jen na Edwarda.

„Mně určitě ne,“ odpověděl můj milovaný a odsunul mi židli. Bravo, Edwarde! Další bod máš v kapse. Charlie rychle odešel do kuchyně pro jídlo.

„Jde to dobře,“ šeptnul mi do ucha můj upír a posadil se vedle mě.

„Zatím,“ podotkla jsem. Chtěla jsem ho upozornit na to, že tohle bylo jen zahřívací kolo, ale z kuchyně se ozval velmi podivný zvuk. Přesněji řečeno hlasité řinčení skla.

„Tati? Je všechno v pořádku?“ zavolala jsem do chodby vedoucí k naší kuchyňce. Možná by bylo lepší, kdybych to jídlo na ty talíře naservírovala sama. Charlie je totiž jak demoliční koule.

„Jo-o. Všechno je fa-ajn,“ odpověděl, ne moc přesvědčivě. Zmateně jsem se podívala na Edwarda.

„V ruce mu praskla sklenička na víno. Trošku krvácí.“ Jak jsem řekla – demoliční koule v lidsky křehkém obalu.

Táta stál u dřezu, jednu ruku omotanou utěrkou a druhou vraženou v horní skříňce, kde se nacházela naše malá soukromá lékárna.

„Ukaž, prosím tě.“ Odsunula jsem ho kousek stranou a sama se začala přehrabovat mezi léky, obinadly a nosními spreji.

„Bells, to je dobrý,“ uklidňoval mě mrtvolně bledý Charlie. Na čele mu rašily kapičky potu a celkově vypadal, že se každou chvíli složí. Proboha, vždyť je to policajt. Něco jako troška krve by ho přece neměla rozházet.

„Jasně, tati,“ zamumlala jsem a se zadrženým dechem jsem mu odmotala ten provizorní obvaz. Edward se musel seknout – tohle rozhodně nebyla trošička krve. Okraje mého výhledu se začaly rozostřovat. Otázkou bylo, zda se tak dělo vinou chybějícího kyslíku, nebo představou, že bych se měla nadechnout a ucítit ten železitý pach, který mi zvedal obsah mého ještě dosud prázdného žaludku.

Začalo mi být šílený horko a přitom jseem jasně cítila, jak mi postupně umrzají prsty na rukou. Plíce se mi postupně rozpalovaly, tak jsem se mělce nadechla. Ach, ne. To jsem neměla dělat…

„Jste v pořádku?“ Edward. Můj Edward – upíří přítel, živící se jen krví – stál mezi dveřmi a starostlivě sledoval jak mého už zeleného otce, tak i mou skoro v mdlobách uloženou maličkost.

„Samozřejmě!“ zasyčel táta. Zřejmě si chtěl hrát na tvrďáka.

„Já si tak jistá nejsem.“ Sakra, nemohla jsem jen zakroutit hlavou? Kovová pachuť se mi rozlévala na jazyku a násilně stékala do mého jícnu. Naopak něco z mého žaludku postupně stoupalo vzhůru a pálilo moje vnitřní sliznice. V uších mi hučel les a před očima mi polétávaly tmavé skvrny. Potřebovala jsem dýchat.

Nevím, kdy se to stalo, ale najednou jsem ležela na gauči, nohy vypodložené polštářem. Ve vzduchu byl cítit chlad a téměř domácké vlhko, které k Forks neodmyslitelně patřilo.

„Už se probouzí.“ Edward se nade mnou skláněl s vědoucím úsměvem. Byl krásný…

„Nikdy jsi mi neřekla, že nesnášíš pohled na krev.“ Jeho poznámka nemohla mít pro tátu nijak hluboký význam. Což se o Edwardovi říct nedalo. Jeho vysoko povytažené koutky toho byly jasným důkazem. Taky bych se smála, kdybych zrovna neprožívala mořskou nemoc uprostřed obývacího pokoje.

„Nepovažovala jsem to za důležité,“ zasípala jsem a zhluboka se nadechla. Vzduch byl čistý, bez jakýchkoliv nepříjemných pachů.

„Je ti lépe?“ zeptal se, teď už starostlivě. Svou dlaní mi odhrnul vlasy z čela, neopomněl mě něžně pohladit.

„Jo, už jo,“ přikývla jsem a zavřela oči. Milovala jsem, když se mě takhle dotýkal. Prsty vískal a mnul úzké pramínky mých vlasů. Vždycky začal u kořínků a postupně sjížděl po celé délce ke konečkům. Pak si jednotlivé prameny namotával na prst, jemně mě přitom tahal.

„To je dobře,“ zašeptal a chladné rty mi přitiskl ke spánku. V dálce se ozvalo hrané odkašlání.

Táta seděl v křesle naproti nám. Nohy měl natažené na konferenčním stolku a na čele se mu povalovala mokrá utěrka. Tvářil se, jako by mu někdo dal kousnout do citronu, ale pořád vypadal líp než před tím mým náhlým odporoučením se do světa omdlených.

„Jak ti je, tati?“

„Dobře… Tady Edward zřejmě prošel lékařským školením.“ Na důkaz svých slov ke mně natáhl ruku, která vypadala, že o ni bylo profesionálně postaráno.

„Jen jsem párkrát viděl Carlislea, jak pracuje,“ hájil se můj upír rádoby nevinně. Jasně, pane doktore. Bůhví kolik lidí jsi takhle už ošetřil… Táta jen přikývl a sundal si utěrku z hlavy.

„No, tak já půjdu dodělat tu večeři,“ navrhnul a pokusil se vstát.

„Pokud by vám to nevadilo, udělám to já,“ nabídnul se Edward. Charlie se zamračil, ale zřejmě mu ještě nebylo úplně nejlíp, tak souhlasil.

Edward se ladně zvednul a odešel do kuchyně. Měla jsem tendenci mu říct, kde jsou talíře a kde příbory, ale nakonec jsem usoudila, že jako upír nebude mít problém vyčenichat kousek keramiky a nerezu.

„Bells, je ti už opravdu dobře? Víš, že přede mnou si na hrdinku hrát nemusíš.“

„Je mi fajn,“ odpověděla jsem zmateně. Copak táta byl taky mimo, když se mě Edward ptal na tu stejnou otázku?

„Jak moc je to mezi vámi dvěma vážné?“ zeptal se Charlie tichým hlasem. Mýlila jsem se – bylo mu dobře, jen si chtěl se mnou promluvit o samotě. Edward to musel vědět.

„Proč?“ Podezíravě jsem mhouřila oči. Když řeknu, že ano, zvolí pak silnější kalibr při zpovídání? Nebo naopak – odpustí si pár dotěrných otázek?

„Jen tak,“ Charlie pohodil rameny á la jsem nevinnost sama.

„Proč?“ domáhala jsem se. Tohle nebylo jen tak. Zdálo se mi to, nebo se pod mým rozbouřeným pohledem málem přikrčil?

„Tati?“ zasyčela jsem. Tohle bude opravdu hodně, hodně zlý.

„Víš, já…,“ nervózně se podrbal na zatýlku, „hlavně se hned nečil, jo?“ Nečil?! Ne! To snad neudělal!!!

„To nemyslíš vážně!“ vyjela jsem nasupeně. To snad ani nemohla být pravda.

„No, neříkej, že se na Jakea ani trochu netěšíš?“ Jeho obrana byla vážně chabá.

„Samozřejmě, že Jacoba ráda uvidím, ale mohla jsem za ním jet třeba zítra,“ odsekla jsem. Tohle byla noční můra. Která holka má takovou smůlu, že se narodí policejnímu šerifovi, kterej si na jejího přítele pozve jako sparing partnera jejího nejlepšího kamaráda?

„Ale no tak, Bells,“ táta si ke mně přisednul, „Edward se určitě rád seznámí s tvým kamarádem.“ On mě vážně konejšil? „A pokud ne, tak nevím, co bych si o něm měl myslet,“ dodal, a tím mě vyzval k nedobrovolnému souhlasu.

„Kdy přijde?“ zjišťovala jsem poslední důležitou informaci. Odpovědělo mi hlasité zaklepání na dveře.

No, tak tohle vůbec neprobíhalo podle mých představ. Kde jsou ty obyčejné otázky, které otcové pokládají milencům svých dcer? Kolik ti je? Co děláš? Kde bydlíš? Čím se živí tví rodiče?

Místo toho jsme tu měli jednu epizodku s „troškou“ krve a mým indiánským kamarádíčkem, kterej se až moc přátelsky přivítal s mým tátou. Teda apoň podle toho, co jsem slyšela z haly.

Když Charlie s Jacobem vešli do obýváku, Edward už seděl vedle mě. Čekala jsem, že se ovzduší trošku napne, ale že až tak, to mě překvapilo. Edward rychle vstal, na tváři kamenný výraz. Jakeův obličej taky nevypadal zrovna dvakrát přátelsky. A v místnosti bylo najednou naprosto nedýchatelno.

„Jakeu, tohle je Edward Cullen, Bellin přítel. Edwarde, tohle je Jacob Black, Bellin nejlepší kamarád.“ Charlie jako by to dusno necítil. Prostě je představil a poté, co ti dva na sebe jen prkenně kývli, táhl Jacoba do jídelny.

„Co to bylo?“ zeptala jsem se tiše Edwarda, kterej nenávistně sledoval záda mého nejlepšího kamaráda.

„Co máš na mysli?“ hrál si na hlupáka.

„To s Jacobem. Vy se znáte?“ Založila jsem si ruce na prsou. Zdálo se mi to, nebo mi tu každej dneska něco tají?

„Bello,“ začal, ale přerušil ho tátův hlas s otázkou, kde jsme.

Edward mi už neodpověděl. Prostě mě odtáhl do jídelny, tak jako před chvílí Charlie Jacoba, a usadil mě ke stolu. Můj kamarád nás neustále sledoval se staženým obočím a Charlie zvědavě střílel pohledem z jednoho na druhého.

Pěkný test, Charlie, chtěla jsem vyprsknout. Bylo jasné, že ti dva mají co dělat, aby po sobě neskočili.

Nevím, co mě naštvalo víc – táta, kterej se pokouší vtlouct mezi mě a Edwarda klín v podobě kluka, se kterým jsem stavěla bábovičky a hrála na babu, nebo to, že ti dva se vraždili pohledem a já vůbec nechápala proč.

To husté ticho protnulo tátovo popřání dobrého chutnání.

„Jo, dobrou chuť,“ přidal se Jacob posměšně, oči přilepené na Edwardovi. Tohle bylo fakt divný…

„Dobrou chuť,“ odpověděl Edward a vložil si do úst první sousto mole morena – velmi pikantního a kořeněného jídla. Jacobova čelist málem narazila do stolu, jak se mu pusa otevřela v nečekaném šoku. Edward se na něj vítězně usmál.

„Je to moc dobré,“ pochválil mexickou kuchyni a otočil se k Charliemu, kterej jen čekal na to, kdy se Edward kvůli té ostrosti rozkašle. „Mám rád pikantní jídla,“ vysvětlil tátovi a opět si strčil vidličku do úst. Charlie přikývnul a mrknul na Jakea, kterej si zatím spravil výraz.

„Tak, čím se živíš, Edwarde?“ začal Jacob rádoby nevinně s výslechem. Ten dvojsmysl v jeho otázce mě děsil.

„Pracuji jako asistent jednoho forenzního psychologa.“ Edward byl věcný.

„Forenzního?“ zopakoval Jacob. „Tak to musíš sem tam i na pitevnu, ne? Neděsí tě tam ty mrtvoly?“ Edward se napjal. Charlie se jakože zakuckal.

„Neděsím se zemřelých. Mám k nim úctu,“ odpověděl můj nemrtvý. „Navíc se spíš setkávám s pozůstalými, kterým se snažím pomoct vyrovnat se s jejich ztrátou.“ S tátou jsme se na okamžik zasekli pohledem jeden na druhém. Oba jsme si vzpomněli na dobu, kdy zemřela máma. Tátu tehdy donutily vzít si „dovolenou“ a nepřímo mu naznačili, že by měl vyhledat odbornou pomoc.

„A čím se živíš ty, Jacobe?“ odvětil Edward. Jake se spokojeně usmál.

„Opravuju auta. To víš, někdo musí makat rukama, aby si ti druzí mohli vysedávat po kancelářích.“ Táta si hrubě odkašlal. Kriminalita ve Forks nebyla nijak vysoká. Vlastně spíš vůbec neexistovala, takže se jeho pracovní náplň smrkla na hraní karet se svými kolegy v teploučkém kanclu. Jake se omluvně usmál a radši se začal hrabat v talíři.

Dalších pár minut jsme jedli mlčky. Bylo to hrozné. Všechno mi najednou přišlo moc umělé a strojené. Jacob se snažil neprovrtávat mého upíra pohledem, Edward se snažil polykat co nejmenší sousta a táta svému jídlu věnoval až moc pozornosti. Po chvilce zvednul hlavu a hltavě se napil vody. Pak si opět odkašlal. Dneska to dělal nějak často…

„Tak, jak jste se vůbec poznali?“ Konečně normální otázka. A tak jsem se vrhla do vypravování. S Edwardem jsme se už po cestě dohodli, že tu část o tom, kdo je asistent profesora a kdo studentka vynecháme. Shodli jsme se na obyčejném příběhu – já měla potíže s autem a Edward mi jako jediný zastavil. Naštěstí na tom Charlie neshledal nic podezřelého, tak pokračoval ve výslechu.

Málem jsem ho svatořečila, když se začal vyptávat na ty normální věci – věk (neuniklo mi, jak si Jacob při Edwardově odpovědi něco zasomroval pod nos), bydlení (při tomto tématu se na mě Charlie mračil; jak jsem řekla – už věděl, že bydlíme s Edwardem spolu), co dělají Edwardovy rodiče a sourozenci, až k tomu, jaké má koníčky.

„Slyšel jsem, že tvoje rodina ráda kempuje,“ nadhodil Jacob, poté co svůj talíř málem vylízal jako nějakej pes.

„Ano, máme rádi přírodu.“ Edward se pořád snažil být vstřícný.

„Opravdu? A co při tom táboření děláte? Lovíte medvědy?“ Šok. Vakuum. Ticho… A pak jen čistá panika. Ten pokus o vtip byl až moc očividný. Edward mi pod stolem stisknul ruku. Potvrdil mi tak mou domněnku. Charlie se uvolněně zasmál; neviděl v té poznámce žádný hlubší smysl.

„Prostě táboříme,“ odpověděl Edward s významným akcentem. „Někdy i rybaříme,“ nadhodil a Charliemu se rozzářily oči jak malému děcku před vánočním stromkem. Jacob se zakabonil a pak se s oslnivým úsměvem otočil na mě. Jasným gestem jsem mu dala najevo, ať se zvedne a jde se mnou.

Aby to nebylo tak nápadné, posbírala jsem talíře a nahlas požádala Jacoba, aby mi pomohl. Edward se na mě starostlivě podíval, zatímco mu táta povídal o svém posledním úlovku. S mírným úsměvem jsem se ho snažila uklidnit, a pak se ostře otočila a odkráčela pryč. Jacob mi byl v patách.

„Co to má znamenat?“ vyjela jsem na něj, sotva jsem odložila nádobí. Jacob se zamračil.

„Co má znamenat co?“ vyhýbal se odpovědi.

„Odkud se znáte?“ Vyrukovat s tím, že je Edward upír, a odkud to Jacob ví, se mi nezdálo jako dobrý nápad.

„S kým?“ Dál si hrál na blbečka. Rozčilovalo mě to.

„S Edwardem,“ zasyčela jsem. Jake si odfrknul. „Nejsem hloupá, Jacobe,“ upozornila jsem ho a zapíchla mu prst do hrudníku. „Vy dva se znáte. A ty zřejmě víš něco, co já ne.“ Když mi může lhát on, proč bych mu nemohla oplatit stejnou mincí?

Hodnou chvíli se mi upřeně díval do očí. No, jestli si myslel, že uhnu pohledem, tak se šeredně pletl. Moje odhodlání každou vteřinou narůstalo. Já tu odpověď z něj prostě dostanu.

„Bells,“ povzdychl si rezignovaně. Chytil mé ruce do svých horkých dlaní a stáhl je k sobě. Chvíli je pozoroval a pak ke mně nejistě vzhlédl. „Podívej, máš pravdu – známe se. A on není dobrý, rozumíš?“ Jeho předpojatost mě znervózňovala.

„Není pro tebe vhodný, chápeš?“ mluvil ke mně jak k malému dítěti. Nesmíš šahat na kamna, protože se popálíš...

Zakroutila jsem hlavou. Jacob byl naprosto mimo. Vůbec jsem ho nepoznávala. Kde je můj kamarád, který se vždycky smál všemu a všem? Kde je ten Jacob, který si ze mě dělal šoufky kvůli Ericovi? Kde je ten kluk, který mě držel v objetí, když rakev mojí mámy spustili do hrobu?

„Není dobrý pro nikoho.“ Jacobův hlas nabral zuřivý podtón. Svým pohledem hledal v mé tváři souhlas, který jsem mu dát nemohla. Ne byla má odpověď. Nesouhlasím s tebou. Začal se třást. A jeho ruce zesílily svůj stisk. Bolelo to.

„Vůbec ho neznáš,“ vedla jsem si svou a vehementně kroutila hlavou. Jak by Edward nemohl být dobrý? Je to upír, který odmítá svou přirozenou potravu. Snaží se pomáhat lidem. Nezabíjí je. A to, že si radši vybral nesmrtelnost, před tím, než aby někde hnil v rakvi, by musel pochopit každý.

„Nevíš, o čem mluvíš.“ Jacob, jakoby to ani nebyl on. Drsně držel mé ruce ve svém sevření. Jeho oči, před pár okamžiky ještě tak hřejivé a kamarádské, teď zuřily ničivou touhou do něčeho praštit. Třásl se snad víc než před chvílí. Jeho teplo mě pálilo. Jeho prsty mi drtily kosti. Bála jsem se. Poprvé ve svém životě jsem z něj měla strach.

„Pusť ji!“ Edward stál kousek od nás. Jeho výraz byl starostlivě napjatý. „Jacobe, uklidni se,“ chlácholil ho a přistoupil o krok blíž. „Ona je člověk. Pokud se tu proměníš, ublížíš jí.“ Jake se zhluboka nadechl, zamračil se, ale jeho stisk povoloval. Nevím, o jaké proměně to Edward mluvil, ale fungovalo to. Jacobova zatnutá čelist se postupně uvolňovala, ale oči stále nechával soustředěně sevřené.

„A teď ji pusť. Nech ji projít.“ Edward se nedíval na mě. Ostražitě sledoval mého kamaráda a jeho ruce, které se volně svezly podél indiánského těla. Pak se natáhnul a kamennou dlaní si mě přitáhl k sobě.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se a kontroloval má zapěstí. Už na nich začaly vystupovat první modřiny.

„Jo,“ přikývla jsem. „Kde je Charlie?“ V kuchyni jsem ho totiž neviděla.

„Odskočil si na toaletu,“ odpověděl a prudce se podíval za mě, směrem k Jacobovi.

„Bella ví, co jsem zač,“ odvětil na nevyslovenou otázku. Jacob se na mě bolestně podíval. Zradilas, křičel jeho výraz. Pak opět pohledem šlehnul k Edwardovi. Tentokrát byl v jeho očích jen chlad.

„Ne, neřekl jsem jí to. To vás svazuje slib mlčenlivosti. To, jestli nějakému člověku prozradíme, kdo jsme, je jen naše svobodná vůle,“ Edward pokračoval v jednostranné konverzaci.

„Vím přesně, o čem ta dohoda je,“ zasyčel pak rozhněvaně. Hruď se mu rozvibrovala neslyšitelným vrčením.

„Opradu?!“ prskl Jacob. Tentokrát už nahlas. „Tak když to víš, proč si hledáš ženu mezi lidmi?“

Edward se napjal. „Ničím jsem dohodu neporušil,“ bránil se.

„Ale porušíš!“ sliboval Jacob, oči úzce přimhouřené. „Nebo ji snad za pár let opustíš?! Nebo ještě hůř, budeš s ní až do jejího konce?! Budeš se dívat na to, jak stárne, a jak umírá starobou?!“ provokoval dál. Pomstychtivost trčela z každého jeho slova.

„Neudělám nic, co by si nepřála,“ prohlásil Edward pevně. Jacobovo odfrknutí mě nakoplo.

„Nemyslíte, že mám do toho co mluvit?“ zeptala jsem se jich. Oba se zarazili. Zřejmě nečekali, že se do toho budu míchat.

„Není o čem mluvit, Bells,“ začal Jacob. Ta uvolněnost v jeho hlase mi byla protivná – už se zase choval jako můj kamarád, za kterým jsem si vždycky chodila pro radu, nebo názor.

„Ty přece nechceš být jako on,“ vysvětlil s úsměvem. Byl si sám sebou tak jistý. Samozřejmý. Jakoby můj pohled na věc neměl žádnou cenu. Jsem snad nesvéprávná, že mluví za mě?

Opět jsem ocitla v situaci, kdy dva bojovali proti sobě, a já měla být jen nutná obět. Když mi Tanya mířila zbraní do obličeje, měla jsem alespoň nějaké tušení, proč to dělá. Ale o čem, ksakru, byla tahle hádka? Tohle přece nebylo jejich rozhodnutí…

Jacoba moje mlčení zarazilo. Strnule se na mě díval, a když pochopil můj postoj a ochotu zvážit všechny dostupné možnosti, prudce vyrazil vpřed. Jednou rukou odstrčil Edwarda na stranu a druhou mě svíral za rameno. Nebolelo to. Ne tolik jako jeho výraz.

„To nemyslíš vážně!“ procedil skrz zuby. Jeho zuřivé oči zalily slzy. „Bello, ty přece nejsi tak hloupá.“

Tuhle kapitolu jsem přepisovala snad milionkrát. Měla jsem celkem tři různé scénáře, jak to bude probíhat, ale nakonec z toho vzešlo tohle. Takže omluva těm, kteří čekali vtipný a veselý díl...

Jinak vám samozřejmě moc děkuji za trpělivost a za komentíky u minulé kapči. Mám z nich obrovskou radost, tak jako z toho, že tahle povídka byla zařazena do Síně slávy... V takové ocenění jsem si ani nedovolila doufat.

A už nás čeká jen epilog...

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Pan asistent a já - 39. kapitola: